Archiv rubriky: Okresy

hora Javorník (Javirnik)

Hřeben Javorníku leží v východních Beskydech v rajónu Velký Berezný a z jihu ohraničuje Užanský národní park. Nejvyžším bodem je vrchol Javorník, který se má měří 1017 m.

Na Javorníku je dodnes funkční horská chata postavena v 30. letech Klubem československých turistů (KČST). Ubytování zde stojí 50 hriven za noc, je sice sparťanské, ale chata má výjimečnou atmosféru. Už 30 let tady bez přerušení správcuje pan Michal. Zpočátku se zdá poutníkům přísný a nepřístupný, ale je to dáno jeho špatnými zkušenosti s skoupými turisty (já se mu vůbec nedivím). Když dáte najevo, že jste ochotni mu na těžké živobytí alespoň trochu přispět a koupit si třeba nastojku, víno, čaj nebo zaplatit 5 hriven za exkursi chatou, stane se s něho milý společník, který dovede pobavit poutníky.

V chatě Pod Javorníkem je možné vyrobit elektřinu s pomocí agregátu. Chata nemá vlastní studnu a vodu je nutné zde nosit ručně.

V roce 2015 došlo k prodeji chaty na Javorníku, výměně správce a 25.04.2015 chata vyhořela.

Vrchol je označen kamenem usazeným zde v roce 1925 opět KČST. Na hřebenu je vysílač.

Javorník je ideálním turistickým cílem. Je dobře dostupný u Užhorodu autobusem i vlakem. Hora jde zdolat během jednoho dne (i s cestou z Užhorodu), přičemž chata KČST umožňuje přespání a několikadenní pobyt. Na Javorník vede několik různě dlouhých cest, které jsou dobře značené. Orientačně je hora bezproblémová a lze se na ní vydat po celý rok (pozor v zimě nebudou prošláplé cesty).

Osobně považuji za nejlepší způsob zdolání Javorníku vyjít z Velkého Berezného po cestě přes cikánský tábor, pak se napojit na žlutou značku, z cesty zahnout u kapličky nad Ruským Močárem a po žluté pokračovat až k chatě KČST a odtud na vrchol.

Na Javorník se jde vydat z Velkého Berezného, Ruského Močaru, Kostryna nebo vesnice Sil.

Užhorod (Užgorod)

O městě Užhorodu píši samostatný informační web uzhorod.info, také provozuji stránku uzhorod.cz, kde nabízím služby spojené s Užhorodem, zejména ubytování v Užhorodu a průvodcovské služby. Tady bych se jen opakoval.

Přemýšlel jsem, co tedy o Užhorodu napsat na Zakarpatí.cz, tak abych podal shrnující informace o městě a zároveň byl originální a nepřepisoval informace, které nabízím jinde. Nakonec jsem se zde rozhodl dát sem text z průvodce po Užhorodu z doby Sovětského svazu. Doufám, že právě následující věty budou zajímavým čtením, v kterém se vrátíte do 80. let minulého století.

Užhorod výkladem sovětského průvodce

Na samých hranicích Sovětského svazu s bratrským Československem, po obou březích hadovitě se vinoucí řeky Uhu (Uže) spočívá starobylé město Užhorod, středisko Zakarpatské oblasti Ukrajinské SSR.

Své jméno má bezpochyby podle řeky, která jím protéká, pramení pod Užockým průsmykem a doslova jako užovka (“už”) se proplétá horami dolů do roviny.

Ať tak či onak, město nad Užem nezapře svoji starobylost. Hluboké příkopy a vysoké zdi hradu svědčí o tom, že se nad Užhorodem přeneslo nejedno století…

Lidé, jak svědčí archeologické nálezy, se zde objevili již v období mladšího paleolitu (asi 100 tisíc let před naším letopočtem). Od té doby se dá mluvit téměř o nepřetržitém osídlení kraje, čehož dokladem jsou nálezy jak z pozdní doby bronzové, tak i železné. Z poloviny prvního tisíciletí našeho letopočtu a hlavně z následných let pochází řada památek spojených s příchodem Slovanů. V Užhorodě byla odhalena starodávná pohřebiště a slovanská sídliště především na Zámecké hoře a v okolí Radvanky.

V VIII. —IX. století byl Užhorod známý jako středisko východoslovanského kmene Bílých Chorvatů. Z letopisů se dovídáme, že Užhorod jako hrazené místo existoval již v roce 872, a hrad na Zámecké hoře se připomíná jako “nedobytná tvrz”. Koncem IX. a na začátku X. století se Užhorod zaskvěl jako sídelní hrad velkého staroruského knížectví, jemuž vládl kníže Laborec. Ten tady i padl, když roku 903 hrad (Hungvar čili Hungu) udatně hájil proti maďarským kočovným kmenům, které vtrhly do Dunajské nížiny.

V X. a zpočátku XI. století byl Užhorod jedním z nejvzdálenějších jihozápadních měst Kyjevské Rusi. Po jejím oslabení začal v XI. století nápor maďarských feudálů a do konce XIII. století se celé Zakarpatsko dostalo pod jejich nadvládu jako součást uherského státu. Hrad Užhorod se stal jedním z jeho opěrných bodů. Přitom neobyčejně pevným, vždyť ani hordy Polovců (Kumánů) vedené roku 1086 chánem Kutěskou jej nedobyly. V XI. — XII. století je užho-rodský hrad majetkem uherských králů; v roce 1290 pak přešel do rukou bohatého feudála Anoděje.

Historie Užhorodu je nerozlučně spjata s historií celého Zakarpatska. Dokonce i tehdy, když se zakarpatské území nacházelo pod cizí nadvládou, nepřestával být kulturním ohniskem celého kraje, a když přišel čas, tedy centrem národně osvoboditelského a revolučního boje pracujících proti vlastním i cizím utiskovatelům.

Roku 1315 vypuklo v Užhorodě jedno z prvních povstání zakarpatského lidu proti uherskému království. V jeho čele stál župan Petr Petěnko (Petuňa). Povstání zachvátilo většinu území Zakarpatska, roku 1317 však bylo tvrdě potlačeno. Město s hradem se pak roku 1322 dostalo do vlastnictví magnáta Drugeta, jehož potomkům patřilo do roku 1691, tedy plných 369 let.

Nejvýznamnějším protifeudálním vystoupením bylo povstání maďarských, ukrajinských a slovenských rolníků, které vypuklo v Maďarsku a zachvátilo přitom i celé Zakarpatsko. Roku 1514 je vedl Jiří Dóža. Několika městům se dostalo přívlastku “buřičská”. Užhorod byl jaksi samozřejmě mezi nimi. Feudálové uhodili spojenými silami a povstání utopili v krvi. Jiřího Dóžu umučili.

Na začátku XVI. století se zakarpatské území dostalo pod Rakousko a Transylvánii. Život pod dvojím útiskem se stal ještě nesnesitelnější. Zakarpatští Ukrajinci neustále vystupovali proti rakouské monarchii, proti vídeňské vládě, která to vše měla na svědomí.

Užhorod se aktivně podílel na národně — osvobozeneckém boji maďarského lidu proti Habsburkům (1703—1711).

V létě roku 1704 donutila povstalecká vojska po krutých bojích rakouskou posádku hradu ke kapitulaci. Nějaký čas pak byl dobrým útulkem Franttiška Rákócziho II., vůdce osvobozeneckého hnutí.

V druhé polovině XIX. století se začíná na Zakarpatsku formovat průmyslový proletariát. Užhorodu přitom připadla důležitá role v jeho revolučně-osvobozeneckém zápase. Tak roku 1899 zdejší dělníci poprvé v historii Zakarpatska slavili 1. máj a téhož roku zde došlo i k první stávce v továrně na nábytek značky Mundus.

Nová etapa revolučního zápasu pracujících města Užhorodu probíhala pod vlivem Velké říjnové socialistické revoluce. Nemalou zásluhu na tom měli bývalí zajatci, kteří se vrátili z Ruska a byli tam nejen svědky, ale i přímými účastníky revolučních událostí.

V říjnu roku 1918 vypuklo v městě povstání. Dělníci a revolučně naladění vojáci odzbrojili policii a četnictvo, obsadili poštu, telegraf, železniční stanici, kontrolovali sklady zbraní a proviantu. Výsledků revolučních přeměn však využila buržoazie. Na začátku ledna roku 1919 byl Užhorod obsazen československými vojáky. Na ulicích sice došlo k ojedinělým ozbrojeným srážkám, ale jakýkoliv odpor byl záhy potlačen.

Po připojení Zakarpatska k Československu se stal Užhorod centrem revolučního hnutí pracujících celého kraje. V březnu roku 1920 zde byla založena Mezinárodní socialistická strana Podkarpatské Rusi, která vyhlásila svoji solidaritu s Komunistickou stranou Ruska (bolševiků) a s Komunistickou internacionálou.

Ve dvacátých a třicátých letech vycházely v Užhorodě revoluční noviny Pravda, Zakarpatská pravda, Munkaš ujšag, Pracující mládež aj. Měl zde sídlo krajský výbor Komunistické strany Československa stejně jako přední orgány masových proletářských organizací. Město nad Užem bylo svědkem četných stávek a demonstrací, velkých mítinků a manifestací. Zvlášť aktivně na nich vystupovali dělníci továrny na dýhy a nábytek a závodu na výrobu umělého tuku.

V prvních listopadových dnech rok’> 1938 byl Užhorod obsazen vojsky horthyovského Maďarska. Okupanti nastolili ve městě nepředstavitelný teror. Na 6 tisíc Užhoroďanů se nevrátilo z fašistických koncentračních táborů a věznic, mnoho se jich zapojilo do domácího i zahraničního odboje. Komunistická strana se stáhla do hlubokého podzemí a vedla s fašistickým režimem úporný boj. Přímo v Užhorodě byli jeho vedoucími činiteli A. Bačo, A. Buřič, M. Rotman, J. Fi-hula aj. Roku 1944 vyvíjela ve městě činnost podzemní skupina pro poskytování pomoci partyzánskému hnutí.

V historii Užhorodu bude navždy zapsán zlatým písmem 27. říjen 1944, den osvobození města Rudou armádou z fašistického jha. 12. listopadu byl zvolen městský národní výbor a konalo se masové shromáždění, jehož účastníci schválili návrh požádat vládu Sovětského svazu o připojení Zakarpatska k sovětské Ukrajině. 22. ledna 1946 ve spojitosti s ustavením Zakarpatské oblasti ve svazku Ukrajinské SSR se stal Užhorod jejím centrem.

Za léta sovětské vlády se Užhorod povznesl za pomoci bratrských národů Sovětského svazu z provinciálního městečka na průmyslové a kulturní středisko značného významu. Už v prvním poválečném podzimu otevřela svoje brány Užhorodská státní universita o čtyřech fakultách. Nyní na 9 fakultách studuje kolem 8 tisíc studentů více jak 20 národů a národností. Za něco přes 40 let své existence připravila universita víc jak 35 tisíc odborníků, kteří pracují prakticky ve všech odvětvích národního hospodářství, víc jak 300 absolventů obhájilo doktorské a kandidátské práce, mnozí z nich pracují v ústavech Akadenie věd USSR a na vysokých školách různého typu.

Universita sídlí v nově vybudovaném komplexu budov, v “universitním městečku” s posluchárnami vybavenými nejmodernější technikou, se stadiónem, plaveckým bazénem, odpočívárnami, kavárnou atp.

Od pětiletky k pětiletce sílil jak průmyslový, tak sociální potenciál oblastního centra Zakarpatska. Stačí kupříkladu poukázat jen na to, že výrobky se značkou užhorodských podniků a závodů (a je jich zde nyní kolem 30) se vyvážejí téměř do 30 zemí. Podle všeho zcela unikátní produkci vykazují družstva Zakarpatpribor (příbory) a Tisa stejně jako jeden z průmyslových gigantů, experimentální podnik zabývající se instalací turbin. První úspěšné výrobky vyšly ze závodu Elecktrodvigatěl (elektromotory). Závod bytové chemie většinu své produkce dodává na trh pod společnou značkou s firmou Spolana (CSSR), v některých případech na základě společně vypracované technologie.

V podmínkách nových pohledů na národní hospodářství přistupují k práci tvůrčím způsobem užhorodští nábytkoví architekti a pracovníci obuvnického průmyslu, zaměstnanci úřadů, pracovníci služeb i kulturně — osvětových zařízení.

Ve městě pracuje oddělení Ústavu společenských a hospodářských otázek zahraničních zemí Akademie věd USSR, odbor Ústavu jaderných výzkumů Akademie věd USSR, oddělení Všesvazového vědecko — výzkummného ústavu meteorologického, Státního úřadu SSSR pro standartizaci, filiálka Oděsského vědecko-výzkumného ústavu balneolo-gického, skupina archeologického ústavu Akademie věd USSR, sektor regionální problematiky společensko-hospo-dářského rozvoje Zakarpatské oblasti lvovského oddělení Ústavu ekonomie rozněž při Akademii věd USSR.

Čtyřicet let úspěšné činnosti má za sebou i hudební učiliště, v jehož učebnách začínal svoji výraznou tvůrčí životní pouť národní umělec E. Stankovič, jehož Symfonie op. 3 byla roku 1985 na mezinárodním konkursu v Paříži oceněna jako jedna z desíti nejlepších. Zcela nové prostory má učiliště užitého umění a kuturně — osvětových pracovníků.

Kromě toho má město i speciální školu pro kuchaře, obchodní a elektrotechnickou průmyslovku, 6 odborných učilišť, 24 všeobecně vzdělávacích škol (středních, osmiletých, večerních) s ruským, ukrajinským a maďarským jazykem vyučovacím.

Během oslav 70. výročí velkého Října se Užhoroďané a jejich hosté zúčastnili slavnostního otevření nového ukrajinského hudebně-dramatického divadla. Snou činnost zahájilo uvedením dramatického pásma, zaměřeného právě na ony oslavy. Ve městě přitom vyvíjí činnost Státní Zakarpatský soubor tanců a písní, poctěný titulem “zasloužilý” stejně jako taneční soubor Mládí Zakarpatska. Za pozornost stojí také vokálně-instrumentální soubor Maďarské melodie a Sans (Naděje), vlastivědné a umělecké muzeum, muzeum pod širým nebem (skansen), Památník národního umělce F. Manajla, muzeum ateismu, 3 kina, amfiteátr, filharmonie, Palác pionýrů, Dům učitelů.

Při prohlídce obrazárny upoutají váš zájem díla, která patří do “zlatého fondu” našeho umění. Vyšla z ateliérů A. Erdeliho, národního umělce SSSR a člena-korespondenta Akademie umění SSSR I. Bokšaje, národního umělce USSR F. Manajla, jehož plátna obdivovali návštěvníci výstav četných evropských hlavnich měst, setkáte se tu s národním umělcem USSR A. Kašajem, zasloužilými umělci USSR V. Mikitpu, Z. Soltésem, L. Sutěvým, zasloužilým uměleckým pracovníkem USSR H. Hljukem, laureátem Státní ceny Ukrajinské SSR T. H. Sevčenka V. Svidou a mnoha dalšími důstojnými představiteli zakarpatské malířské školy, známými z republikových, všesvazových i mezinárodních výstav.

Literární zázemí Užhorodu představuje muzeum zakarpatské organizace Svazu spisovatelů Ukrajiny. Jsou v něm zpřístupněny knihy, autogramy, ojedinělé fotografie i rukopisné stránky básnických a prozaických děl zakarpatských autorů, osobní věci M. Barabolji, D. Vakarova, J. Hojdy, L. Děmjana, I. Župana, A Patruse-Karpatského, F. Potušňa-ka, M. Tomčanije a jiných.

Početná obec současných spisovatelů Zakarpatska se soustřeďuje v Zakarpatské odbočce Svazu spisovatelů Ukrajiny. Najdeme v ní nositele široko daleko známých jmen jako V. Vovčka, V. Ladyžce, J. Mejheše, F. Křivina, P. Uhljarenka, I. Cenděje, J. Skrobince a mnohé další. O své místo na slunci se právem hlásí i mladí básníci a prozaici. Pozornosti nejširších čtenářských vrstev se zaslouženě těší verše ruské básnířky L. Kudrjavské a ukrajinského básníka P. Skunce, prozaická díla L. Bally, V. Bally a B. Salaje, kteří píší maďarský, a O. Ryšavého, píšícího německy.

V Užhorodě vycházejí oblastní noviny, a to ukrajinsky, ruský a maďarský: Zakarpatská pravda, Karpati igaz so, Mládí Zakarpatska. Navíc k nim patří i okresní noviny Plameny komunismu. Svoji redakci zde má republikové knižní nakladatelství Karpaty, při oblastním sovětu byl ustanoven výbor pro televizi a rozhlas.

Nechybí zde pochopitelně ani historické a architektonické památky. Na nejhezčím náměstí, pojmenovaném po Leninovi, byl odhalen i jeho pomník. Konají se zde mítinky, slavnostní shromáždění, nezapomenutelná setkání válečných vysloužilců, slavnostní nástupy pionýrů spojené se slibem, první shromáždění nových studentů, s kyticemi a s díkůvzdáním sem přicházejí absolventi škol i novomanželé…

Pomníky K. Marxe, A. Puškina, zakarpatského spisovatele a buditele E. Fencika zdobí jiná náměstí a parky uprostřed města, jinde jsou umístěny pamětní desky na počest historických a revolučních událostí.

Zvlášť památným místem pro Užhorod a okolí je Pahorek slávy. Jsou na něm pochováni vojáci Sovětské armády, kteří padli v bojích za osvobození Zakarpatska z fašistické okupace a útlaku. Každoročně v den 9. května — v Den vítězství — se zde koná velkolepá tryzna, ke které se sjíždějí spolubojovníci a příbuzní padlých, přicházejí na ni pionýři a komsomolci, občané města — všichni, kdož ctí a uchovávají v paměti jména hrdinů, kteří obětovali život ve jménu slunce a míru.

Na jihozápadním okraji Užhorodu, na samých hranicích s Československou socialistickou republikou se tyčí mohutný pomník. Na posledním rozbitém fašistickém bunkru se rozkročil ve vší své velikosti sovětský voják, odlitý z bronzu, vysoko třímající prapor nad osvobozenými Karpatami. Monument “Ukrajina — osvoboditelům” byl odhalen 8. května roku 1970, aby připomínal zvlášť významnou událost, charakterizovanou slovy vytesanými do kamene: “Zde byly zakončeny boje sovětských vojsk za osvobození Ukrajinské SSR od německo-fašistických uchvatitelů v letech Velké vlastenecké války”.

Tady, u tohoto pomníku, na prostranství Družby, se každoročně konají tradiční slavnosti bratrství národů Sovětského svazu a Československa. Scházejí se tu pracovníci různých závodů, kolchozů a družstev, vyhlašují se výsledky soutěží, vyměňují se zkušenosti, připravují se společné plány další spolupráce. V Den vítězství převládají dojemná, vzrušující setkání soudruhů ve zbrani v období krušných let války. Slzy radosti, objetí, vzpomínky…

K architektonickým památkám patří především zámek (hrad) z X. —XVI. století, katedrála, někdejší biskupská rezidence, budova bývalého županátu apod.

Pro bohatství zeleně bývá Úžhorod často nazýván městem — zahradou. Návrší, která jej obepínají, jsou plná vinohradů, podél ulic kvetou cizokrajné dřeviny: japonská sakura a kdoule, magnólie (šácholán) a cypřiše, zimostráz a tis, katalpa a dokonce i liliovník tulipánokvětý.

Město nad Užem navštěvují ročně stovky hostů. Pro zahraniční autoturisty, kteří bud’ přijíždějí do Sovětského svazu, anebo i jen míjejí Lvov, Kyjev, Moskvu, popřípadě míří do lázní čemomořského pobřeží, právě zde začíná sovětská země. Jako vzpomínku na svérázné město, na nezapomenutelná setkání*s jeho obyvateli, si mohou odvézt půvabné suvenýry. Keramické drobnosti, barvité výšivky, nejjemnější krajky, řezbářské a ciselérské práce, umělecké miniatury — prostě vše, co nabízejí obchody Suvenýry Zakarpatska (Suvorovova ul. č. 10) a Umělec (Suvorovova č. 13).

Vyberte si… A nechť vám tyto památkové předměty stále připomínají Karpaty, starobylé slovanské město uprostřed hor, v němž se odehrálo vaše první setkání s jedním z malebných zákoutí Sovětského svazu.

Kam dál?

  • Uzhorod.info – pokud vás zajímá soušasný Užhorod
  • Uzhorod.cz – v případě, když plánujete výpravu do Užhodrodu

Vilchivci / Olchovcy

Vilchivci je jedna z vesnic Tjačevského okresu (rajonu), místní vesnici říkají Oľchovci.

Vesnicí jsem sice několikrát projížděl, protože leží na turisticky často využívané trase Tjačev – Usť Čorná, ale nikdy jsem se v ní nezastavil, neodpočinul, nezašel na ryby, pivo nevypil, …

… až do chvíle než jsem se seznámil s krajanem, Čechem, který ve Vilchivcích (Vilchivcách) žije s přestávkami už téměř 20 let.

S radostí jsem přijal jeho pozvání do této malebné vesničky v údolí řeky Teresvy. Vypili jsme skoro 2 litry skvělé ukrajinské vodky a snědli obrovské množství báječného česko-ukrajinského šašliku. Vynikající kuchařkou se ukázala i žena hostitele. Po dlouhé době jsem jedl mnou už téměř zapomenuté “české” jídlo Vídeňský řízek.

Teresva Vilchivci

Z jedné – východní – strany vesnici ohraničuje na ryby bohatá řeka Teresva a z druhé – západní – strany jí jakoby poutá val kopců sahajících do výšky 544 metrů n.m.. Z těchto kopců by měl být nejlepší výhled na vesnici, což ale potvrdit nemůžu, protože jsem v době návštěvy měl jiné starosti, než běhat po okolních kopcích. Co mám ověřeno, tak to , že s vesnice je krásný výhled na poloninu Apecká

Podle Wikipedie v roce 1910 v Vilchivcích žilo 3150 obyvatel. Z toho bylo 2490 Rusínů, 548 Němců a 110 Maďarů. V roce 2001 byl počet obyvatel 3374. Já se domnívám, že ty údaje moc nesedí, například nejsou zmíněni Židé, přitom je v obci velká synagoga. Také nárůst počtu obyvatel od roku 19110 do 2001 je na zakarpatské poměry malý.

Synagoga Vilchivci

Ve Vilchivcích je mnoho obchodů, kaváren, služeb. Je zde škola, školka, vesnická poliklinika, pravoslavný a katolický kostel a mužský klášter (monastyr).

Zajímavostí je, že zdejší katolický kostel snad stavěli Češi o čemž mi vyprávěl můj hostitel. Prý ho dokonce před lety jeden z českých organizátorů navštívil doma a i u něj přespal. (další informace se pokusím zajistit – máte-li pište)

Pohled na katolický kostel ve Vilchivcích z pravoslavné cerkvy

Díky hostiteli a jeho známosti s kostelníkem pravoslavné cerkve jsem měl možnost fotografovat z kostelní věže. To byl můj zážitek #1, do této chvíle jsem totiž nikdy v běžně nepřístupné věži kostela nebyl.

Pohled z kostelní věže Vilchivci

v kostelní věži

Interiér pravoslavného kostela

Moc se mi líbilo i nespoutané řečiště Teresvy, které viditelně občas v době povodní přichází návštěvu do některých příbytků místních obyvatel. Och, těch ryb co tam musí být!

Zajímavé bylo i posezení v ABC mahazynu (večerce se smíšeným zbožím) s jejím majitelkou rodačkou s Oděsy, která se rozhořčovala nad nekulturností místních obyvatel, přitom tvrdíce, že je učitelkou, žila v domněnce, že Irové nosí sukně, ale o tom snad až příště.

Kráva na hřišti

Možná zde doplní některá data i můj hostitel. Možná přidám fotky i z dalších návštěv.

Subjektivně se mi vesnice líbí a zvlášť její poloha. Tajemstvím pro mě zůstává její historie a to zvlášť kapitoly židovské.

Jo a ještě bych chtěl dodat, že můj český hostitel český má záměr v Vilchovcích vybudovat zázemí pro turisty s západní Evropy – a pro tento účel hledá investora.

Koordináty: 48°05′57″ N, 23°44′22″ E ; Tjačevské rajón, Nadmořská výška: 292 m; Počet obyvatel: 3.374

PSČ: 90542 ; telefonní předvolba: +380 3134 ; ukr: Вільхі́вці / Ольху́вці (vžitý místní název), další varianty názvu: Ольховцы [Rusky], Irhóc [Maďarsky].

Více fotek z Vilchivců najdete na http://ukrajina.tv/foto/vilchivci/

Danylovo

Danylovo je vesnice v Chustském rajónu ležící na silnici T 0720 ve které žije okolo 1800 obyvatel. V obci je větší obchodní centrum, kde se nachází obchody, restaurace, pošta, obecní úřad a zdravotní středisko. V dohledu od centra je na vyvýšenině dřevěný řeckokatolický kostelík a za ním kostel pravoslavný.

Dřevěný řeckokatolický kostelík svatého Nikolaje pochází z roku 1779 a dodnes se v něm slouží bohoslužby.

V Danylovu žila židovská komunita, která čítala 173 osob v roce 1880 a 235 v roce 1921.

V obci se nachází pramen léčivé vody a sanatorium, které nyní není v provozu. Kousek od sanatoria je rybník ve kterém se dá koupat. Na katastru obce je několik rybníků, které slouží k chovu ryb.

Na kopci za vesnicí se plánuje těžba nafty.

Ze směru od Krajnikova je benzinová pumpa.

Směrem na Zolotarovo je po pravé straně malé soukromé etnografické muzeum.

Na YouTube jsou videa z muzea i dřevěného kostelíku, komentář je v ukrajinštině:
http://www.youtube.com/watch?v=0Lz1_lv3dbY http://www.youtube.com/watch?v=PK1473Fpk5w

PSČ: 90443; telefonní předvolba: +380 3142; plocha:10110 km²; počet hustota osídlení 0,18 osob/km²; ukr: Данилово, další varianty názvu: před WWI Husztsófalva, později Danilovo

Danylovo, pohled od severu na pravoslavný kostel, napravo je vidět věž dřevěného řeckokatolického kostelíku, v pozadí jsou vidět vrcholky hor kterými prochází hranice z Rumunskem

Danylovo, pohled od severu na pravoslavný kostel, napravo je vidět věž dřevěného řeckokatolického kostelíku, v pozadí jsou vidět vrcholky hor kterými prochází hranice z Rumunskem

Sanatorium Danylovo

Sanatorium v Danylovu, foceno v dubnu 2008.

Berehovo (Beregovo, Beregsáz)

Berehove (Berehovo) je město vína a termálních lázní, je sídlem Berehovského okresu.

Městem protéká malá říčka Virka (Verke, Virke). Pole a svahy okolních kopců jsou osázeny vinohrady.

Žije zde cca 26500 obyvatel převážně maďarské národnosti. Berehovo (Beregszász) je přirozeným kulturním centrem Maďarů na Ukrajině.

Berehovo je na železniční trati Užhorod – Čop – Chust – Solotvino. Dobré autobusové spojejí je do Mukačeva a Užhorodu, či Vihohradova. Hlavní zastávka autobusů je v centru na Rákociho náměstí naproti poště. Autobusové nádraží je na kraji města a je méně využíváno. Některé autobusy Užhorod – Rachiv jezdí i přez Berehovo. Z Berehova vychází trať úzkokolejky směrem na Iršavu, která je však nyní mimo provoz.

Termálnímu koupališti vděčí Berehovo za množství ubytovacích kapacit. Na inzeráty nabízející krátkodobý pronájem bytu lze narazit kdekoliv. Já bydlel v krásném 3 pokojovém bytě, který nám pronajali za 100 hriven. O termálních koupalištích připravuji samostatnou stránku.

Atraktivní části města

Pěší zóna s náměstím, budova bývalého císařského soudu a pozdějších kasáren, dnešní sídlo Zakarpatského maďarského institutu Františka II. Rákóczi, palác šlechtické rodiny Bethleni ze XVII. století, v kterém dnes sídlí etnografické a historické muzeum berehovského okresu, gotický římskokatolický kostel Povýšení svatého kříže, budova bývalých kasáren – dnešní restaurace Zlatý páv, reformátorský kostel. Za zmínku stojí geologická památka Kaolinová šachta (Kuchlja), známá od XV. století, dobýval se zde kaolín, zimují netopýři.

Ve městě je 45 pamětních desek (pamětní desky mají zakarpatští Maďaři ve velké oblibě).

Okrasou města jsou kvetoucí magnólie, sakury a kaštany. Na teritoriu nemocnice stojí 2 duby staré 500 let.

Okolí Berehova bylo největší vinařská oblast Československa, svůj vinařský význam neztratilo dodnes, navzdory Gorbačovově rušení vinic v době nechvalně známé sovětské prohibice. Kromě degustačních sálů je atraktivní možností, jak okoštovat místní vína i pravidelný zářijový festival BERECH FEST (+ festivaly v Mukačevu, Užhorodě atd.).

Zvláštní kapitolou je místní berehovské pivo – ZIP. Jde o chuťově specifické pivo, které ocení fajnšmekři. Naneštěstí v Berehově je k dostání málo kde. Při pátrání po pivovaru, kde se vaří jsem se zajímal i o to, kde jej mají na čepu. Jeden z hostinských, kterého jsem se na berehovské pivo ptal, mi odpověděl výstižnou otázkou – a vy by jste to pil? Takže nakonec jsem se spokojil s nákupem v obchůdku, do kterého mě ale musel dovézt taxikář, protože sám jsem obchod s pivem ZIP nenašel.

V Berehově je maďarský konzulát. Nedaleko Berehova se nachází známé centrum letních vodních radovánek jezero Dijda.

Historie

Berehovo bylo prokazatelně založeno v roce 1063.

V minulosti mělo několik názvů. Berehovo bylo odjakživa převážně maďarské. Žili nebo žijí zde ale také Němci, Rumuni, Rusíni, Ukrajinci, Cigáni a v době ČSR také okolo 3000 Čechů a Slováků.

V době rozkvětu bylo nejživějším městem horních Uher, bylo městem královským. Vypálili jej Tataři, Turci a Poláci, bylo centrem protihabsburského povstání.

Narodilo se zde nebo působilo několik významných československých osobností. V novodobé historii zde byly významné vojenské posádky.

Více na samostatné stránce: historie Berehova

Obyvatelstvo

Přibližné demografické složení obyvatelstva (2011): 38.9% Ukrajinci a Rusíni (10.3 tisíce), 6.4% Rumuni (1.7 tisíce), 5.4% Rusové (1.5 tisíce). V Berehovu žijí také Cigáni, ale ti se ve výsledcích neobjevili. V době Československa v Berehově žilo okolo 3000 Čechů a Slováku a taky hodně Židů.

Iršavský rajón (okres)

Alternativní názvy:Іршавський район (uk), Iršavskyj, Iršavskij rajón, Okres Iršava.

Iršavský okres (rajón) leží ve středu Zakarpatí pod Karpaty v údolí řeky Boržava. Nejvyžší horou je Kučera-Rosuška (1977m). Nad Iršavštinou se zvedá Velikyj Dil, horský masív Karpatského vulkanického hřbetu, který se táhne od řeky Boržava po Latorici. Právě ve Velkém Dilu se nachází Začarovaná dolina (Smerekovyj kamiň), kde se rozkládá stejnojmenná rezervace (Зачарована долина)(je součástí národního přírodního parku Зачарований край).

V Iršavském okrese žije na ploše 943 km2 cca 100000 obyvatel. Je tady město Iršava a 46 vesnic.

Ve vesnici Lisičevo je přístupná stará funkční kovárna (kuzma)(jediná v Evropě). Pořádají se zde folklórní festivaly Hamora.

Ve vesnici Priboržavské je funkční vodní mlýn.

Ve vesnici Kušnicja jsou prameny minerálních vod a zajímavý židovský hřbitov.

Mezi vesnicemi Lysicevo a Kušnici stával hrad, z kterého kromě pověstí o přízraku bílého rytíře nezbylo už vůbec nic.

Ve vesnici Dovhé je zámek rodiny Teleki, který stojí na místě, kde byl hrad z XV. století. V Budově zámku je nyní léčebna tuberkulózy. V Dovhé je také jediná ukrajinká vysoká škola, která se nachází na vesnici (ekonomická).

V Iršavštině se nachází staré dřevěné kostelíky ve vesnicích Deškovicja, Lokiť, Ivaškovicja.

V Imstyčevu je ženský řeckokatolický klášter a v vesnici Priboržavské je ženský klášter pravoslavný.

Chustský rajón (okres)

Alternativní názvy: Хустський район (uk), Chuststý rajón, Okres Chust, Chustskyj rajón, Chustščina, Хустский район (ru).

Chustský rajón (okres) se nachází na jihu střední části Zakarpatí u hranice s Rumunskem.

Největšími řekami jsou Tisa, Terebla a Rika.

Na jihu okresu, za Tisou, jsou neschůdně a divoce vyhlížející nízké, ale krásné transylvánské hory vulkanického původu. Na severu začínají ukrajinské Karpaty a poloniny. V střední západní části okresu je samostatný horský masív Tupyj (Tupý, Chustské hory, Velký Šolec).

U vesnice Lipča na severovýchodní části masívu Tupyj je zajímavé vulkanické Lipovecké jezero. Masív může zaujmout také Nireckým vodopádem na potoce Nirec.

Na řece Terebla, mezi horami je velká přehrada Vilšany, která se táhne pod poloninou Mančul téměř až k Koločavě. Z přehrady, přes hory se voda žene uměle vytvořeným podzemním kanálem do řeky Rika, kde pohání turbíny vodní elektrárny.

Za řekou Tisou, kromě oko přitahujících sopečných kopců a vesniček s převážně maďarským obyvatelstvem, jsou známé “snobské” lázně Šajan, kde nejenže ze země vyvěrá vynikající Šajanská minerálka, ale kde je i výjímečně příjemné klima.

Přírodním unikátem je Dolina narcisů. Kromě ní je zde několik malých rezervací, ve kterých jsou chráněny unikátní rostliny a živočichové.

Krásná je jakoby odlehlejší a turisty méně navštěvovaná polonina Mančul, kde lze nahlédnout pod pokličku práce ovčáků, vyzkoušet si výrobu ovčího sýra a ochutnat lahodnou sladkou a příjemně tučnou vurdu. Na Mančulu začíná Užanský národní park.

Přes Chustský rajón, konkrétně přes Sokernici, Zolotarovo, Drahovo, Zabriď, Vilšany vede nejhezčí a nejromantičtější cesta do Koločavy. Kolem cesty jsou k vidění unikátní dřevěné kostelíky (Sokernica, Krajnikovo, Šandrovo, Danylovo), přehrada Vilšany a temné selo Drahovo, jehož zakladatel Drah podle pověsti po přesídlení do Rumunska, založil známý šlechtický rod z kterého později vzešel Vlad III. Dracula – Tepeš.
Cesta se vine krásným údolím Terebly. Nahlížíte zde do životů svérázných vesničanů, Dolňanů i Vrchovinců. Okolo cesty je hodně velmi starých selských domů. Přes Tereblu jsou nebezpečně vyhlížející visuté mosty a zbytky mostů kamenných, které smetla divoká karpatská voda při častých povodních.

V Chustském rajónu je vesnice sýrů – Nižní Selice, nejjižnější místo světa, kde se užitkově chovají severští jeleni – vesnice Iza, která je také známá produkcí košíků a jiných výrobků z proutí.

Nejen vesnice Iza je známá lidovou tvořivostí (řemesly), v vesnici Vyškovo se lidé věnují tradiční výrobě předmětů z kukuřičného šustí.

Nejpohádkovějším místem na Ukrajině je vesnice Horinčovo, jehož obyvatelé jsou pohádkami, pověstmi a povídačkami pověstní. Na základě zdejších pohádek, vyšlo několik knih. Když za SSSR v roce 1946 přijeli na Zakarpatí z Institutu etnografie sbírat “národní tvořivost”, tak si z Horinčova přivezli více než 300 pohádek !!!

Vesnice Šandrovo (ofic. Olexandrovka) je známá už zmiňovaným unikátním dřevěným kostelíkem, za zmínku ale stojí také to, že se zde v dávnějších dobách získávala sůl, za které vesnice vděčila svému rozvoji. Ostatně dodnes zde mají lidé problémy s pitnou vodou, ze studní jim totiž teče voda slaná.

V sousedním Danylovu se našlo ložisko ropy.

Okresním městem je Chust, kde najdete několik zajímavých památek a nad kterým se tyčí zřícenina Chustského hradu. Chust byl hlavním městem nezávislého státu Karpatská Ukrajina.

Vyškovský hrad, z něhož se do dnešního dne zachovaly už pouze zbytky, střežil vodní cestu po Tise, kterou putovala sůl ze Solotvina. První zmínka o pevnosti na hoře Var-Heď je z roku 1281. V letech 1300-1350 byl hrad centrem Maramorošského komitatu.

Zajímavostí je, že právě tady ve vesnici Steblivka vynálezce A. Jenkovskyj (je po něm pojmenována ulice v Chustu) vynalezl stroj na mechanizovanou sklizeň pšenice, který byl později v USA patentován jako kombajn.

Další: památník na Krásném poli

Volovecký rajón (okres)

Alternativní názvy: Воловецький район (uk), Volovecký rajón, Okres Volovec, Volovščina, Воловецкий район (ru)

Volovecký rajón je horským okresem v severní části Zakarpatí. Rozlohou 544 km2 je jedním z nejmenších okresů a pro Zakarpatí je unikátní nacionální “hegemonií”. Absolutní většina obyvatel jsou Bojkové. Obyvatel tady žije přibližně 25000.

Okresní pidi městečko Volovec působí velmi příjemným dojmem a přestože vypadá hodně venkovsky, tak zde turista nejde dostatečné možnosti vyžití.

Díky železniční stanici na trase Mukačevo – Lvov do Volovce jezdí hodně lyžařů.

Nejvyšším bodem je stejně jako u Svaljavského okresu hora Stij (Stoj, Stohy, Стій, Стой )(1681 m (některé zdroje uvádí 1677 m)), která je zároveň nejvyšším vrcholem Boržavského hřbetu.

Větší řekou je Vyča (Вича), poblíž vesnice Latyrka pramení řeka Latoryce.

Na území okresu se nachází vodopád Čertův mlýn (Чортів Млин).

V okrese je hodně lesů bohatých na lesní plody a houby.

Je tady několik zajímavých dřevěných kostelíků (Huklyvyj (Гукливий), Jalove (Ялове), Vrchní Hrabivnycja (Верхня Грабiвниця), Тишів (Tyšiv), Задiльськеa (Zadiľskea)) a spousty malebných starých dřevěnic.

Na teritoriu Okresu Volovec existuje několik unikátních rezervací, kde jsou chráněny vzácné druhy karpatských živočichů a rostlin.

Vinohradovský rajón (okres)

Alternativní názvy:Виноградівський район (uk), Vynohradivský rajón, Vinohradský, rajón, Vinogradovskýj, rajón, Sevlušský okres, okres Vynohradovo.

Vinohradský rajón (okres) se rozkládá podél hranice Ukrajiny s Maďarskem a Rumunskem. Jsou zde významné hraniční přechody: silniční Vylok a železniční Djakovo. Plocha okresu je 700 km2. Je zde jedno město (Vinohradovo), 2 seliště a 29 vesnic. Žije zde cca 120000 lidí. Většina okresu leží na rovině. Nejvyšším bodem je 826 m vysoká hora Frasyn.

V okrese žije mnoho národností. Výtnamné zastoupení mají Maďaři a Cigáni.

Vinohradovština, jak naznačuje názem je vinařským okresem.

Okresní město Vinohradovo se dříve jmenovalo Sevluš (do roku 1946).

Vinohradovo je pěkné městečko s atmosférou která je velmi ovlivněna uherskou historií, kterou zastupuje třeba palác Pereni. Nad městem je zřícenina hradu Kankiv.

V městysi (selišti) Korolevu je zřícenina královského hradu Njalab. Předchůdcem hradu bylo dávné slovanské hradiště. Lákadlem Koroleva je místní Cigánská komunita dodnes držící se starých cigánských tradic. Cigánky zde nosí tradiční nezaměnitelné oblečení. O Korolevu se proto oprávněně říká, že je hlavním městem zakarpatských Romů.

Poblíž Koroleva byly nalezeny nejstarší stopy činnosti člověka na území Ukrajiny a střední Evropy (informace prozatím neověřena).

Ve Vinohradovském rajónu bylo postaveno nejvýchodnější československé vojenské opevnění.

Kousek od vesnice Malá Kopanja bylo nalezeno pohřebiště Dáků z I. století po Kristu. Archeologové zde našli zbytky více než 100 budov různého druhu využití. Věci, které byly nalezené při vykopávkách jsou vystaveny v Krajevidném muzeu ve Vinohradovu.

Ve vesnici Šalanky (první písemná zmínka 1262) našli archeologové pozůstatky z doby neolitu. Je zde také reformátorský bkostel z XIV. století.

Ve vesnici Novoselica se nachází krásný malý (14 m dlouhý, 25 m věž) dřevěný kostelík z XVII. století, postavený bez použití jediného hřebíku. Uvnitř je zachovalá výzdoba a ikonostas ze stejné doby. Vedle kostelíka je etnografické muzeum.

V okrese je botanická rezervace Černá hora.

Z Vinohradova jezdí úzkokolejka do Iršavy.

Velikoberezňanský rajón (okres)

Alternativní názvy: Великоберезнянський район/uk, Velykobereznjanskyj, Velykoberezenský rajón, Velikoberezňanský rajón, Okres Velkyj Bereznyj, okres Velykyj Bereznyj, Okres Velký Berezný, Berezňanský okres a další.

Okres Velký Berezný se nachází na severozápadě Zakarpatí u hranic se Slovenskem a Polskem. Je to typický horský okres.

Rajón se rozkládá na ploše 800 čtverečních kilometrů. Žiej zde přibližně 28 211 (2006) obyvatel. Většina z nich jsou Ukrajinci a Rusíni, ale žije zde i hodně Slováků a Maďaři, Cigáni, Židé, Rusové a jiné národnosti.

V okrese je jedno seliště (sídlo městského typu, městys) Velký Berezný, který je zároveň okresním centrem a 32 vesnic.

Většina lidí v Velykoberezenském rajónu žije v údolí řeky Už.

Nejvyžším bodem okresu je polonina Rivna (Rovná), jejíž nejvyšší místo je 1463 metrů nad mořem (vrchol je ovšem na území okresu Perečín).

Velikoberezňanština je atraktivním místem pro turisty, i když ti z ČR je ještě nestihli objevit, stejně jako na okres ze severu přiléhající haličské Karpaty a tamní zajímavá města Sambir a Turka s okolím.

Na území rajónu je Užanský národní park, jeskyně v okolí hory Menčul, zimní lyžařské středisko Krasija, zbytky vojenského opevnění Linie Arpád, zachovalá dřevěná lidová architektura (kostelíky a chalupy). Turisté mohou zamířit na poloninu Runu a Ostru nebo na Užocký pereval, který je zajímavý nejen přírodními krásami, ale i neblahými událostmi z I. světové války a který několikrát zmínil ve své knize Dobrý voják Švejk spisovatel Jaroslav Hašek. Najde se zde však hodně dalších zajímavých míst (např. horu Javorník).

Ve vesnicích Sůl a Užok vytékají ze země minerální prameny.

Do seznamu Světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO byl zapsán dřevěný kostelík v vesnici Užok a bukové pralezy v okolí vesnise Stužica.

Za zmínku určitě patří místo dopadu obrovského “Kněhyňského meteoritu“, které v roce 1892 navštívil spisovatel vědeckofantastické literatury Jules Verne. Tato cesta se mu stala inspirací k napsání dobrodružného románu "Tajemný hrad v Karpatech".