Archiv rubriky: Vesnice

Tuří Remety (Turja Remety, Turji Remeti, Turjanský Remety)

Sedím v restauraci Zolotyj tur v Tuřích Remetech přede mnou čtvrt kilová porce žabích stehýnek a poslouchám povídání předsedkyně místního sdružení Matice slovenské paní Mariany. Příjemný začátek pohodového víkendu v zajímavé vesnici perečinského rajonu. Pobyt jsem si užil, přestože mě opět oklamala předpověď počasí a místo hřejivého zářijového sluníčka na mě padal chladný podzimní déšť. Tuří Remety nejsou moc vyhledávány turisty, přesto (nebo možná právě proto) se mi zde podařilo najít levné, ale přitom velmi kvalitní ubytování v hájence postavené za první Československé republiky (jak nezapomněl její majitel připomenout).

Zolotyj tur v Tuřích Remetech

Kromě hor, které vesnici obklopují patří k místním zajímavostem především slovenská menšina a její katolický kostel, pamětní deska pošťáku Fedoru Feketymu, židovský hřbitov a zdejší kulinářská specialita žabí stehýnka.

erb Tuří Remety

Turja Remety leží v Turjanské dolině na soutoku říček Turja (Тур’я ) a Turica (Туриця ). Všechny názvy pocházejí od dávného krále místních lesů pratura (tur evropský – jde o jiné zvíře než zubr i než karpatský bůvol), který vyhynul v 17. století.

První písemná zmínka je z roku 1451. Tento letopočet se dostal také do erbu sela. Pověsti říkají že v dávných dobách zde v podzemních chodbách žili mniši (remeti). Další pověst říká, že v zdejších lesích strávil jako poustevník konec svého života uherský král Šalamoun I. (1053 – 1087) syn krále arpádovce Ondřeje I. a Anastasie Kyjevské (dcery kyjevského knížete Jaroslava Moudrého).

Rímskokatolický kostol postavený v r.1885

V Turjanských Remetách (slovenský název vesnice) žije početná slovenská menšina. Na restauraci Zolotyj tur v centru vesnice je vyvěšená slovenská vlajka. V místním katolickém kostele z roku 1885 jsou nápisy ve slovenštině. Slováci jsou spojováni i z místní specialitou žabími stehýnky a protože jsou jejích hlavními konzumenty, tak se jim tady říká „Žabaři“.

slovenský kostel

Turjanské Remety jsou jedinou vesnicí na Zakarpatí, kde se žabí stehýnka konzumují. Přestože je tato delikatesa dávaná do souvislosti s místními Slováky, tak počátky její obliby lze najít na začátku XIX. století, kdy zde Rakousko-Uhersko deportovalo v roce 1816 (po bitvě u Waterloo) důstojníky napoleonovy armády. Žáby se zde loví na jaře. Místní lidé tvrdí, že jejich maso je chutné pouze do první bouřky (do května). K dostání jsou místní stehýnka ovšem po celý rok, protože vesničané je zamrazují do zásoby. Pro kilogram stehýnek je nutné ulovit přibližně 80 kusů žab. Tuto místní specialitu můžete ochutnat například v restauraci Zolotyj tur , kde je dělají jednoduše v trojobalu. Žabí stehýnka můžete ve vesnici jíst také smažené ve vajíčku, na smetaně, marinované, připravené jako šašlik nebo sušené. Slyšel jsem, že se z nich dělá také polévka. Kilogram syrových stehýnek stojí okolo 100-200 hriven. Za 250g porci smažených stehýnek jsem v restauraci zaplatil 61 hriven. Turjanské žáby už je možné ochutnat také v některých restauracích v Užhorodu. Existuje plán na výstavbu žabí farmy.

žabí stehýnka

Na stěně nynějšího pravoslavného kostela Sv. Michala (1616, rekonstrukce 1990 ) byla v roce 1838 umístěná další místní rarita. Jde o na světě první pamětní desku na počest pošťáka. Oslavovaným pošťákem je Fedor Fekety, obyvatel Turja Remety, který zemřel v roce 1838, když v zimě prochladnul na jedné ze svých pravidelných denních pěších cest pro poštu do Užhorodu přes hory (50km tam a zpět), které vykonával více než 30 let. V roce 2004 byla postavena Fedoru postavena socha v centru okresního města Perečin. Perečinská socha je ale tak trochu neslušný plagiát, pokus o vydělání na popularitě této oslavy poctivě dělané obyčejné práce v podstatě obyčejného člověka.

pravoslavná cerkva

Na Turjanské pamětní desce je napsáno:

„Na památku přátelství, rozvahy, poctivosti a úslužnosti Fedora Fekety. Zemřel 1838.“

Pamětní deska pošťáku Fedoru Fekety

Vedle pravoslavného kostela je dřevěná zelená zvonice. Na věži kostela jsou namalovány hodiny, které pořád ukazují čas 9 hodin.

U pravoslavného kostela je zajímavý hřbitov na kterém naleznete hroby významných místních lidí. Zajímavými jsou litinové náhrobky, které připomínají, že ve vesnici v 19. století bývala slévárna. Z místní slévárny pochází například socha Herakla (1842), kterou najdeme na nádvoří užhorodského hradu. Výrobky turjanské slévárny byly označovány nápisem Ungvar (Užhorod).

 

namalované hodiny
zvonice z roku 1928

fr

Třetí místní kostel slouží katolíkům byzantského obřadu a byl postaven teprve nedávno.

Řeckokatolický kostel

Kousek od řeky Turja na okraji nynějšího fotbalového hřiště je pozůstatek židovského hřbitova.

Židovský hřbitov
židovský náhrobek

Okolo „nové“ školy jsou vysázeny zajímavé dřeviny. Mimo jiné zde roste hodně ukrajinského národního keře kaliny.

V dnešní psychiatrické léčebně byl za Československa státní hřebčín, v kterém bylo chováno plemeno vzácného huculského koně.

V dvoupodlažní budově poblíž slovenského kostela býval dříve pivovar, později mlýn, který pracoval do roku 2000. Můžete zde vedle sebe vidět mlýnské stroje z doby Rakousko-Uherska (1896), Československa a Sovětského svazu.

V roce 2002 ve výšce 13,5 kilometrů kousek od obce skončila světelná dráha výjimečného superbolidu „Turja Remety“. Pomalu letící bolid dosáhl jasnosti mnohonásobně převyšující jasnost Měsíce v úplňku a ozářil nejen oblohu, ale také okolní krajinu. Jev trval několik sekund. Bolid se pravděpodobně rozpadl na 3 kusy a na zem dopadlo podle odhadu vědců několik set kilogramů jeho hmoty. Po dopadu bylo slyšet na území Zakarpatí a v části Slovenska, silné dunění a v některých místech se otřásaly i zdi a okenní tabule.

Přes Turi Remety jezdí některé autobusy na lince Užhorod – Svaljava.

Turjanská dolina

Okolí Turji Remety je stvořené k procházkám po lesích, sbírání hub a lesních plodů, ale i k delším tůrám. Můžeme se vydat na např. na Poloninu Runa či Lutanskou Holici. Z vesnice lze podnikat cyklovýlety, třeba do lázeňského střediska Lumčory.

No a tady je hájenka, kterou jsem měl pronajatou:

Hájenka

Koordináty: 48°42’51“ N, 22°35’38“ E ; Perečinský rajón, Nadmořská výška: 204 m; Počet obyvatel: 3.340

PSČ: 89221 ; telefonní předvolba: +380 3145 ; ukr: Тур’ї Ремети / Tur’i Remety, další varianty názvu: Tuří Remety, Turjí Remeti, Turaremete, Turja Remete, Turjí Remety, Remetoturi, Tur’yanremety [Rusky], Turjaremete [Maďarsky], Turjanský Remety [Slovensky], Remit [Jidiš],, Turja Remeta [Polsky]

Zolotarovo

Zolotarovo je rozlehlejší vesnice v Chustském rajónu. Žije zde okolo 4200 obyvatel. Přes Zolotarovo vede oblíbená cesta (T0733 a od Drahova T0720) z Chustu do Koločavy.

V Zolotarovu je zřetelné nevelké centrum. V centru je škola, kulturní dům, kde se pořádají diskotéky, pošta, banka, obecní rada, lékárna a několik dalších menších obchodů.

Mimo centrum, ale kousek od hlavní silnice stojí řeckokatolický kostel. Nově byl ve vesnici zbudován kostel pravoslavný, v jeho blízkosti jsou 3 prodejny potravin.

Ve vesnici je několik obchodů s potravinami, 3 benzínové pumpy, autoservis. Rozestavěné jsou 2 budovy, které budou sloužit k ubytování turistů. Na začátku obce (směrem od Danyelova)) je polorozpadlá budova bývalé továrničky na zpracování ovoce. Na opačném konci (směrem na Drahovo) je větší rybník

Zolotarovo je rodištěm kněze, filozofa, básníka a prvního zakarpatského akademika Vasila Dovhoviče (1783-1849). Dovhovič studoval a žil také v slovenské Trnavě.

PSČ: 90441; telefonní předvolba: +380 3142; ukr: Золотарьово, ru: Золотарёво, další varianty názvu: Zolotarjovo, Zolotar’ovo, Zolotarevo, Zolotarjevo. Do roku 1995 se používal název Золотареве / Zolotareve. Zřídka se používá maďarský název Ötvösfalva.

Zolotarovo, zima 2008-2009, pohled na pravoslavný kostel od Čumalova

Zolotarovský pravoslavný kostel jsem ze směru od Čumalova vyfotil v zimě 2008/2009.

vesnice Siněvir

Na cestě mezi Koločavou a městečkem Mižhirja na odbočce na Siněvirské jezero pod Siněvirským perevalem na řece Terebla leží větší, rozlehlá vesnice jménem Siněvir.

Lidé kteří míří na Siněvirské jezero si občas koupí jízdenku do Siněviru a pak se dost diví, když je autobusu řidič vyklopí 20 kilometrů od jezera a zejména, když zjistí, že dál nic nejede.

Pokud chcete až na jezero doporučuji vydat se pěšky údolím Terebly a pokusit se stopnout nějaké to auto. Odvoz si můžete s některým vlastníkem auta domluvit přímo v Siněviru.

Nedaleko vesnice Siněvir se v roce 1938 uskutečnil letní tábor 2. pražského skautského oddíl, legendární tak zvané „dvojky“, táboru se zúčastnil rekordní počet členů skautského oddílu (43). Táborovým vedoucím byl známý spisovatel Jaroslav Foglar. „Hoši od bobří řeky“ tábor nazývali podle nazvvu vesnice Siněviru v Ottově naučném slovníku (Sinovír) „Tábor u Sinovíru“.

V roce 2007 se na místo vydala skupina 8 dobrovolníků, kteří podle dobových dokumentů a vzpomínek účastníků tábora identifikovali místo této akce a vztyčili zde památní totem.

Hned za odbočkou na Siněvirskou Poljanu a jezero Siněvir najdete nad řekou příjemnou kolibu a restauraci, kde vaří vynikající místní speciality.

Kousek za vesnicí začíná Siněvirský národní park. Za začátkem národního parku směrem na Siněvirskou Polanu je odbočka (doprava) do Muzea vorařství a kolem něj vede značená stezka kterou lze dojít k vysokohorskému jezeru Ozirce. Před odbočkou na levé straně silnice je bunkr linie Arpád.

 

Koordináty: 48°59′27″ N, 22°38′14″ E; Mižhirský rajón, Střední nadmořská výška: 968 m; Počet obyvatel: 4800.

PSČ: 90041; telefonní předvolba: +380 3146 ; ukr: Синевир (Synevyr), další varianty názvu: Синевир/Siněvir (ru), Alsószinevér (hu).

Siněvirská Poljana (Polana)

Siněvirská Poljana je jedna z mých oblíbených vesnic. Je výjimečná zajímavou lidovou architekturou a zároveň je to živá fungující vesnice.

Siněvirské Poljana se rozkládá v údolí řeky Terebly a na okolních svazích při cestě na Siněvirské jezeroSiněvirské jezero. Poljanu se vyplatí projít si pěšky. Zastavit se v místním obchůdku na pivo. Loudat se a pozorovat život vesnice. Pokud se povede počasí tak zde uděláte nádherné fotografie, s kterými budete dlouho ohromovat své přátele.

Ve vesnici je dřevěná Pokrovská cerkva z XVIII. století, která byla rekonstruována v roce 1847 mistrem I. Mercelem. V dnešní době kazí vzhled kostela plechové oplášťování.

Poljana mívá problém s vlky. V dřívějších dobách lesní závod vyplácel za odstřel vlka odměny. Dnes je odstřel regulován. V oblasti Siněvirského národního parku jsou vlci přemnoženi. Občas jsou vidět okolo západu slunce přímo ve vesnici, podle stop ve sněhu jí v noci navštěvují pravidelně. Zatím nejčastější objetí vlků jsou psi, podle jejich počtu jde odhadovat jak mnoho vlků se ten který rok v okolí Polany pohybuje.

Dříve se vesnice jmenovala Verchnij Siněvir (Верхній Синевир) (Felsoszinever (hu)).

Koordináty: 48° 35′4″ N, 23° 41′11″ E; Mižhirský rajón, Nadmořská výška centrum: 818 m; Počet obyvatel: 1350.

PSČ: 90040; telefonní předvolba: +380 3146 ; ukr: Синевирська Поляна (Synevyrska Poljana.

Žorтava (Žornavý)

Žornava (Žornavý) je malá vesnice v okrese Velký Berezný, výhodou je železniční stanice na trase Užhorod – Sambor – Lvov.

Vesnice byla založena v roce 1602. Žije zde přibližně 600 obyvatel.

Žorňavou protéká řeka Už.

V krajina kde se Žornava nachází je velmi je malebná, přesně ona která posloužila k vytvoření malířské školy Podkarpatské Rusi, někdy zvané „Zakarpatský Barbizon„.

Zajímavostí jsou pozůstatky maďarského opevnění Linie Arpád z doby II. světové války. Všechny hlavní objekty se nacházejí maximálně 200 metrů od hlavní silnice.

Kousek za vesnicí je Užanský národní park.

V letech 1924 – 1926 zde byla Československými Státními lesy a statky vybudována lesní úzkorozchodná (760 mm) železnice.
V roce 1927 byla u železniční stanice Žornava postavena pila. Úzkokolejka začínala právě u této pily a vedla údolím Uže souběžně s normální železnicí. Ve vesnici Záhorb odbočovala na severozápad do neschůdného údolí Stužice a končila v pralese jihozápadně od vrcholu Kremenec. Závěrečný úsek leží na území Slovenska, kde jsou dodnes zbytky trati viditelné. Z trati vedly odbočky do údolí Paporotného, Bystrého, Tichého a Židovského potoka. Druhá větev úzkokolejky vedla také podél trati ČSD, ale opačným směrem a pak na západ do Panského lesa, kde se neschůdným údolím Žorňavského potoku dostala až do výšky 700 metrů n.m.

Když jsem před svou návštěvou Žorňavy hledal na netu nějaké informace, narazil jsem na stránku http://www.expudice.cz/blog/view.php?id=55 a hned jsem se na návštěvu začal docela těšit.

cituji:

…. a hned za řekou byla Žornava. Chlap nás ved vesnicí a doslova u každýho baráku se s náma zastavil a říkal lidem něco ve smyslu, koukejte co jsem to dneska našel v lese. Žornava je typická ukrajinskýá vesnice, kde je skoro všechno pobořený, silnice jsou většinou bez asfaltu a všude po vsi pochodujou krávy, husy a další domácí mazlíčkové. Došli jsme až před hospodu a hned jsme si dali pivo. Jak jsme tak seděli tak se začala scházet celá vesnice a koukala na nás! Ke stolu si k „zachránci“ přisedli ještě tři jeho kámoši (všichni byli v Čechách na práci a jednoho dokonce vyhodili za nelegální pobyt). Ten co ho vyhodili byl nejpodlejzavější, furt tvrdil, že nich nechce, žádný peníze a že nám jen tak sežene hotel, když jsme řekli, že hotel nechcem, že jedeme vlakem pryč hned zase tvrdil ať se ničeho nebojíme, že pojede s náma. Všem jsme koupili pivo a stakan vodky a tak se hovor stával čím dál tím víc družnější. Brácha toho nejpodlejzavějšího měl na sobě starou českou uniformu a moc toho nenamluvil. S ostatníma jsme řešili jestli se dá přejít z Ukrajiny do Polska někde poblíž a zjistili jsme, že ne. Ten poslední chlápek co s náma seděl u stolu byl správce místního parku a byla s nim spolu s našim „zachráncem“ nejrozumnější řeč. A tak jsme popíjeli vodku a rum a pivo a bylo nám v tý hospůdce dobře a kolem nás chodili lidi z vesnice a zastavovali se a dívali se na nás, prostě pohoda.

Koordináty: 48°59′27″ N, 22°38′14″ ; Velikoberezňanský rajón, Nadmořská výška centrum: 337 m; Počet obyvatel: 600.

PSČ: 89012 ; telefonní předvolba: +380 3135 ; ukr: Жорнава , další varianty názvu: Жорнава [Rusky], Malomrét [Maďarsky].

vesnice Svoboda

Do horského údolí, kde se dnes nachází jedna z nejkrásnějších vesnic Zakarpatí, v dávných dobách utíkali nevolníci za svobodou. Tak zní vysvětlení názvu vesnice Svoboda, které jsem slyšel kamaráda z Mižhirja (Svoboda je součástí Mižhirského okresu).

Vesnice Svoboda je přirozeným živým karpatským skanzenem. Je to místo, kde lze říct: „… a dál už cesta nevede„.

Svoboda leží kousek za Siněvirským jezerem a turisté dělají velkou chybu, že tuto malebnou vesničku nenavštíví. Z parkoviště pod Siněvirským jezerem jsem do Svobody došel v pohodě vycházkovým tempem pěšky.

Až budete procházet vesnicí, všimněte si, že k domkům rozsetým po okolních svazích často nevedou cesty. Podél hlavní cesty vinoucí se údolím najdete proto mnoho zajímavých staveb, které by chtěli v leckterém skanzenu, kdyby to nebyly – garáže.

Přes Svobodu vede značená turistická stezka.

Vesnice byla založena někdy okolo roku 1600.

Koordináty: 48°59′27″ N, 22°38′14″ E; Mižhirský rajón, Střední nadmořská výška: 968 m; Počet obyvatel: 239.

PSČ: 90040; telefonní předvolba: +380 3146 ; ukr: Свобода.

Vilchivci / Olchovcy

Vilchivci je jedna z vesnic Tjačevského okresu (rajonu), místní vesnici říkají Oľchovci.

Vesnicí jsem sice několikrát projížděl, protože leží na turisticky často využívané trase Tjačev – Usť Čorná, ale nikdy jsem se v ní nezastavil, neodpočinul, nezašel na ryby, pivo nevypil, …

… až do chvíle než jsem se seznámil s krajanem, Čechem, který ve Vilchivcích (Vilchivcách) žije s přestávkami už téměř 20 let.

S radostí jsem přijal jeho pozvání do této malebné vesničky v údolí řeky Teresvy. Vypili jsme skoro 2 litry skvělé ukrajinské vodky a snědli obrovské množství báječného česko-ukrajinského šašliku. Vynikající kuchařkou se ukázala i žena hostitele. Po dlouhé době jsem jedl mnou už téměř zapomenuté „české“ jídlo Vídeňský řízek.

Teresva Vilchivci

Z jedné – východní – strany vesnici ohraničuje na ryby bohatá řeka Teresva a z druhé – západní – strany jí jakoby poutá val kopců sahajících do výšky 544 metrů n.m.. Z těchto kopců by měl být nejlepší výhled na vesnici, což ale potvrdit nemůžu, protože jsem v době návštěvy měl jiné starosti, než běhat po okolních kopcích. Co mám ověřeno, tak to , že s vesnice je krásný výhled na poloninu Apecká

Podle Wikipedie v roce 1910 v Vilchivcích žilo 3150 obyvatel. Z toho bylo 2490 Rusínů, 548 Němců a 110 Maďarů. V roce 2001 byl počet obyvatel 3374. Já se domnívám, že ty údaje moc nesedí, například nejsou zmíněni Židé, přitom je v obci velká synagoga. Také nárůst počtu obyvatel od roku 19110 do 2001 je na zakarpatské poměry malý.

Synagoga Vilchivci

Ve Vilchivcích je mnoho obchodů, kaváren, služeb. Je zde škola, školka, vesnická poliklinika, pravoslavný a katolický kostel a mužský klášter (monastyr).

Zajímavostí je, že zdejší katolický kostel snad stavěli Češi o čemž mi vyprávěl můj hostitel. Prý ho dokonce před lety jeden z českých organizátorů navštívil doma a i u něj přespal. (další informace se pokusím zajistit – máte-li pište)

Pohled na katolický kostel ve Vilchivcích z pravoslavné cerkvy

Díky hostiteli a jeho známosti s kostelníkem pravoslavné cerkve jsem měl možnost fotografovat z kostelní věže. To byl můj zážitek #1, do této chvíle jsem totiž nikdy v běžně nepřístupné věži kostela nebyl.

Pohled z kostelní věže Vilchivci

v kostelní věži

Interiér pravoslavného kostela

Moc se mi líbilo i nespoutané řečiště Teresvy, které viditelně občas v době povodní přichází návštěvu do některých příbytků místních obyvatel. Och, těch ryb co tam musí být!

Zajímavé bylo i posezení v ABC mahazynu (večerce se smíšeným zbožím) s jejím majitelkou rodačkou s Oděsy, která se rozhořčovala nad nekulturností místních obyvatel, přitom tvrdíce, že je učitelkou, žila v domněnce, že Irové nosí sukně, ale o tom snad až příště.

Kráva na hřišti

Možná zde doplní některá data i můj hostitel. Možná přidám fotky i z dalších návštěv.

Subjektivně se mi vesnice líbí a zvlášť její poloha. Tajemstvím pro mě zůstává její historie a to zvlášť kapitoly židovské.

Jo a ještě bych chtěl dodat, že můj český hostitel český má záměr v Vilchovcích vybudovat zázemí pro turisty s západní Evropy – a pro tento účel hledá investora.

Koordináty: 48°05′57″ N, 23°44′22″ E ; Tjačevské rajón, Nadmořská výška: 292 m; Počet obyvatel: 3.374

PSČ: 90542 ; telefonní předvolba: +380 3134 ; ukr: Вільхі́вці / Ольху́вці (vžitý místní název), další varianty názvu: Ольховцы [Rusky], Irhóc [Maďarsky].

Více fotek z Vilchivců najdete na http://ukrajina.tv/foto/vilchivci/

Danylovo

Danylovo je vesnice v Chustském rajónu ležící na silnici T 0720 ve které žije okolo 1800 obyvatel. V obci je větší obchodní centrum, kde se nachází obchody, restaurace, pošta, obecní úřad a zdravotní středisko. V dohledu od centra je na vyvýšenině dřevěný řeckokatolický kostelík a za ním kostel pravoslavný.

Dřevěný řeckokatolický kostelík svatého Nikolaje pochází z roku 1779 a dodnes se v něm slouží bohoslužby.

V Danylovu žila židovská komunita, která čítala 173 osob v roce 1880 a 235 v roce 1921.

V obci se nachází pramen léčivé vody a sanatorium, které nyní není v provozu. Kousek od sanatoria je rybník ve kterém se dá koupat. Na katastru obce je několik rybníků, které slouží k chovu ryb.

Na kopci za vesnicí se plánuje těžba nafty.

Ze směru od Krajnikova je benzinová pumpa.

Směrem na Zolotarovo je po pravé straně malé soukromé etnografické muzeum.

Na YouTube jsou videa z muzea i dřevěného kostelíku, komentář je v ukrajinštině:
http://www.youtube.com/watch?v=0Lz1_lv3dbY http://www.youtube.com/watch?v=PK1473Fpk5w

PSČ: 90443; telefonní předvolba: +380 3142; plocha:10110 km²; počet hustota osídlení 0,18 osob/km²; ukr: Данилово, další varianty názvu: před WWI Husztsófalva, později Danilovo

Danylovo, pohled od severu na pravoslavný kostel, napravo je vidět věž dřevěného řeckokatolického kostelíku, v pozadí jsou vidět vrcholky hor kterými prochází hranice z Rumunskem

Danylovo, pohled od severu na pravoslavný kostel, napravo je vidět věž dřevěného řeckokatolického kostelíku, v pozadí jsou vidět vrcholky hor kterými prochází hranice z Rumunskem

Sanatorium Danylovo

Sanatorium v Danylovu, foceno v dubnu 2008.