Jednoho krásného dne mne napadlo, že bychom se s mou přítelkyní Klárou mohli jet podívat zase pro změnu někam na východ. Přemluvil jsem kamarády Burču a Markétu a 3. srpna 1999 jsme vyrazili na Podkarpatskou Rus, kde jsme se zdrželi do 11. srpna 1999.

úterý 3.8.1999

Sešli jsme se všichni včas a ve 12:00 odjeli linkovým autobusem z Florence směrem na Brno. Ve 14:15 jsme měli první přestávku na odpočívadle U devíti křížů a pak jsme se vydali na Vsetín na přechod Bumbálka. Ten jsme bez problémů překročili v 19:15. Po diskusi se spolucestujícími v autobuse jsme se dozvěděli, že na Ukrajině používají kyjevský čas, tedy o hodinu více než u nás. Slovensko jsme projeli vcelku rychle a na hranicích Slovensko – Ukrajina začaly první zážitky. Nejprve přišel slovenský celník a s výrazem kovboje z filmu “Tenkrát na západě” nám čtyřem rychle prolistoval a orazítkoval pas. Ukrajinští celníci nás pak spolu s ostatními nechali všechny vystoupit i s batohy a zběžně se zajímali o jejich obsah. Mnohem detailněji sledovali obsahy obrovských tašek, které převáželi Ukrajinci.

středa 4.8.1999

V Užhorodu se na nás hned vrhli veksláci a víceméně nuceně jsme vyměnili USD za hřivny, tolik, kolik bylo potřeba na autobus do Rachova. Zároveň jsme hned zkusili koupit u pokladny lístek do Prahy za USD, což šlo, takže jsme měli klid, že se do autobusu 13.8.1999 dostaneme, i když jak se později ukázalo, nebylo tak nezbytné si lístky kupovat napřed. Také výměna za hřivny byla nutná jen v jednom případě, jinak všude přijímali alternativní přepočet v USD a vzhledem ke kursu, který tehdy mezi Kč a USD byl, bylo výhodnější měnit za hřivny USD než koruny. Kč počítají asi 10 Kč za hřivnu a za dolar jsme dostali mezi 4,20 – 4,30 hřiven během celého období.

V čekárně v Užhorodu jsme byli ve 4:30, takže transakce s veksláky proběhly hlavně za tmy. Zde jsme pak čekali do 5:45 na autobus do Rachova. Přes Mukačevo jsme skutečně tímto autobusem odjeli a ve 12:15 jsme do Rachova (někdy je transkript psán jako Rachiv) dorazili. Do Rachova to je z Užhorodu po silnici cca 200 km. Odsud jsme našli ještě spoj do Jasině, bývalého nejvýchodnějšího města ČSR. Do Jasině jsme dorazili bez problémů a odsud jsme pokračovali dalším autobusem do Jablunického průsmyku, kam jsme se kolem 16:15 dostali. Hned jsme hledali vzkaz od další části výpravy, která vyrazila asi o 4 dny dříve a pokořila Hoverlu, nejvyšší horu Ukrajiny vysokou 2060 m.n.m, i když podle některých místních 2080 m.n.m. V průsmyku jsme ale byli první, takže jsme si začali pod jakousi verandou hotelu vařit a časem dokonce přestalo i pršet. Po chvíli se ovšem znova rozpršelo, takže jsme na místě vydrželi. Později jsme začali plánovat zítřejší trasu a vydali se na obhlídku místa na spaní. Ve stánku jsme si k večeři koupili pivo Oboloň a bylo docela chutné. Jelikož se nikdo stále neobjevoval, nechali jsme zbytku vzkaz, že tu tedy jsme … jak se pak ukázalo, přišli o půl hodiny později, než jsme odešli spát.

čtvrtek 5.8.1999

Ráno jsme v 6:30 vstali a vydali se na místo srazu s ostatními. Tady jsme se skutečně potkali a po snídani jsme v 8:30 jsme odjeli autobusem do Svidovce, abychom tu začali výstup na poloninu s vrcholem Bliznica. Šli jsme poměrně náročnou cestou, byla totiž po loňských povodních velmi zničená. Mnohdy se šlo prakticky korytem řeky, která to tu o povodních všechno smetla. V samém závěru jsme prudkým svahem, sjezdovkou, vystoupili na hřeben. Po něm jsme ještě chvíli šli, než jsme se utábořili. Po cestě nás totiž zastavil u chaty místní, nabídl za poněkud vyšší cenu pivo a nabízel i nocleh. Ubytování se nám moc nezdálo, tak jsme šli dál. Když jsme se utábořili a uvařili večeři, začalo zrovna strašně pršet, takže jsme jen doufali, že se to do zítra vybere.

pátek 6.8.1999

Ráno jsme se probudili a bylo jasno. Vydali jsme se po hřebeni směrem k hoře Tempa, pod kterou jsme poobědvali. Potkali jsme tu i českou výpravu, jejichž horský vůdce nám tvrdil, že jsou do Jasině a ukazoval na Tempu. Po jeho kritice mapy, kterou jsme měli a posléze poté, co pochopil svůj omyl, se vydal s výpravou v zádech správným směrem,odkud jsme zrovna přišli. Nejlepší mapou ze tří, které jsme měli – jedna vydaná na Ukrajině, druhá v ČR asi v roce 1996 a stará mapa z první republiky – se ukázala mapa z roku 1937, která byla ofocena z průvodce z tohoto roku. Po hřebeni Svidovce jsme šli kolem Tempy a kolem Plesky a nakonec po asi 20 – 25 km jsme se usadili na přespání u salaše. Tady jsme si od ovčáka koupili 2,5 kg ovčího sýra za neuvěřitelné 2 USD, krabičku Marlborek a zapalovač. V osmi jsme to vůbec nemohli sníst. Sýr byl skvělý samotný, se solí a s rozličným kořením, které jsme s sebou měli. V noci nám kolem stanů několikrát štěkali ovčákovi psi, takže nevíme, zda se tam nepřibližovalo nějaké zvíře, nicméně nás dobře hlídali, akorát jsme byli často vzhůru.

sobota 7.8.1999

Ráno jsme se probudili a byla mlha. Pak se ale vyčasilo, nabrali jsme z pramene vodu a vydali jsme se dolů z poloniny do obce Krásná. Tam jsme kolem 13:30 dorazili a přešli po visutém mostě řeku, která za povodní všechny mosty strhla. Na ulici u kempingového stolku jsme si koupili čokoládu a místní pivo a po asi 2 hodinách jsme odjeli autobusem do Usť Čorné. Tam jsme si koupili rajčata a chtěli jsme i meloun, ale bohužel trhovci s melounem právě odjeli. Nabídka zboží, které měli prodejci vyložené na autech byla velmi široká, ale zmrzlina, kterou jsme také chtěli, se tam koupit nikde taky nedala ani v místních obchodech.

Místní nám na náš dotaz, zda něco jede do Komsomolska, dříve Německé Mokré, odvětila, že autobus tam jezdí denně v 16:00, ale zrovna včera prý nejel. No naštěstí v půl páté autobus přijel a my jsme do Komsomolska dojeli. Řidič autobusu, který nás vezl jel cestou, kterou projede snad akorát tento autobus a Kamazy. Však měl vedle sebe na sedadle bibli a cestující si zpívali nějaké kancionály. Po cestě jsme poprvé na Ukrajině viděli cikány, kteří se nerozpakovali naprosto neodbytně i ve srovnání s místními žebrat, že prý na jídlo. Když jsme jim ovšem nabízeli rajčata, tak nechtěli, pořád jen kopějky. Cestou jsme viděli, co všechno povodně loni strhly a místy mělo vymleté koryto až 50 metrů. Také známá lesní železnice je naprosto zničená a asi jí už neobnoví. Za Kosomolskem, kde končil autobus jsme si uvařili jídlo. Přišli k nám 2 místní chlapíci a jestli něco nepotřebujeme poradit. V tomto jsou lidé na Ukrajině až nepříjemně ochotní. Jeden odešel a druhý nám vnucoval, že nám donese místní minerálku. Nic jsme nechtěli, nicméně on nakonec od řidiče autobusu, který opodál stál vyžebral nějaké plastové láhve a do nich odněkud načepoval vodu se silnou železitou příchutí. Zbavili jsme se ho až po té, co jsme mu dali cigarety a reklamní nožík, o který si sám řekl. Pak jsme pokračovali do průsmyku směrem ke Koločavě a po cestě jsme se zbavili i “minerálky”. Za průsmykem nad Koločavou jsme přenocovali.

neděle 8.8.1999

V noci hrozně pršelo, takže jsme vstali docela pozdě. Pak jsme se vydali do asi 5- 6 km vzdálené Koločavy. Koločava je velice dlouhá vesnice. Zpočátku měla jedinou hlavní silnici prašnou, ale jak jsem se blížili k centru náhle přešla na asfalt. V Koločavě není dohromady nic k vidění, prošli jsme tedy místní atrakce poměrně rychle. Muzeum ateismu se zmatenou sbírkou v krásném celodřevěném kostelíku ze 17. století, pak viděli jsme hroby 2 českých četníků, které Nikola zastřelil, ovšem jeho hrob jsme si už odpustili. Nikolova krčma, která je ve vsi, je funkční v podstatě až po 22:00 hodině, tak jsem se vydali do jiné místní hospody na vodku a pivo. V žádné hospodě ani obchodě jsme nenarazili na vodu a jediná studna byla asi 2 metry od záchodu. V hospodě, když výčepní neměla drobné kopějky nazpátek, jsme dostali místo drobných žaludový bonbon, který nám docela chutnal. Protože v neděli nejezdil z Koločavy ani autobus, ale ani žádná auta, vydali jsme se pěšky směrem na jihozápad, abychom se nějakým přechodem pak napojili na poloninu Boržava. Šli jsme strašně dlouho po silnici a nakonec jsme po bližším prozkoumání mapy dospěli k názoru, že bychom to nestihli. Takže jsem se pokorně vrátili do Koločavy a přespali ve škole. Ve zbylém čase jsme si dali malý stakán vodky a pivo Taller. Večeři jsme si uvařili na zahradě školy, ve které nebyla zavedena voda a venku byly pro děti suché záchody. Zrovna tu přespával i zájezd od CK Kudrna.

pondělí 9.8.1999

Ráno jsme museli vstát ve 3:30, abychom stihli autobus do Ryčky za Mežhorje. Jízdní řád tu nebyl, ale podle našich dosavadních zkušeností jsme se zeptali 10 lidí a dozvěděli jsme se, že autobus tímto směrem má jet v časovém rozmezí 4:30 – 6:00. Zadním východem školy jsem odešli na zastávku, všude byla tma, žádné pouliční osvětlení, nicméně 4 lidé už tu čekali. Za chvilku jel kolem “černý” taxikář a nabízel, že sveze do Mežhorje. Nikdo z místních nechtěl, tak jsme se tam i batohy nacpali a dokonce jsme mu museli půjčovat i lanko na zavázání kufru, aby nic nevypadlo. Zavezl nás za 10 hřiven na osobu na rozcestí k Ryčce, odkud jsme chtěli vystoupat na poloninu. Tady jsme byli v 6:00 a vydali jsme se k polonině. Celou cestu byla mlha a ta se začala zvedat až za hodinu, když jsme si vařili snídani. Na začátku poloniny jsme byli v 9:00. Nabrali jsme vodu, chvilku jsme si tam na sluníčku odpočinuli a vylezli jsme nahoru. Na polonině byla příšerná mlha, takže jsme toho moc neviděli a tak jsme pořád šli, abychom to stihli přejít. Po cestě jsme potkali mraky borůvkářů, kteří hojná borůvčí intenzivně očesávali. Protože jsme šli celý den, dozvěděli jsme se nakonec od nich, že už jsme pod Stojem, kopcem na konci poloniny. Kus jsme proto sešli bočním hřebenem a tam jsem se utábořili. Na Stoji jsou totiž radiolokátory, dnes již údajně nefunkční a měla to tam okupovat armáda, s kterou jsme se pochopitelně nechtěli setkat. Šli jsme sbírat borůvky, protože mlha se zvedla a my jsme nechtěli, aby nás borůvkáři viděli stavět stany. Celou noc dokonce ani nepršelo.

úterý 10.8.1999

V 8:00 jsme se sice probudili, ale nechtělo se nám ještě vstávat, tak jsme se na sluníčku povalovali. Kolem 10:00 bohužel až k nám dorazili 4 sběrači borůvek, sedli si a chtěli cigarety. Stejně jako děti v Koločavě, které si rovnou řeknou o žvýkačku nebo o bonbon, tito si aniž by nás o čemkoli informovali, si řekli o cigarety. Tak jsme se zabalili a odešli směrem na hřeben. Protože bylo konečně pořádně jasno, viděli jsme bílé kopule radiolokátorů na Stoji a definitivně jsme se rozhodli, že tam nepůjdeme. Vydali jsme se směrem na Veliký vrch a dále na Plas, kde jsme si nabrali vodu. Zde jsou také antény o kterých průvodce tvrdí, že jsou televizní, nicméně znalci mezi námi je odhalili jako GSM antény a domnívají se, že tyto antény mají funkci mikrovlnného spoje mezi jednotlivými raketovými základnami tady v horách.

Dál jsme se vydali směrem na Tomňaluk. Po cestě jsme se kochali výhledy. Za Tomňalukem jsme taky přespali.

středa 11.8.1999

Ráno jsme se rozhodli, že pojedeme do Užhorodu vyměnit zpáteční jízdenky za dřívější. Za 2 – 3 hodiny jsme tedy seběhli do Volovce. Tam jsme byli nuceni vyměnit USD za hřivny, protože nám nechtěli prodat lístky za USD. Banka jako obvykle nebyla, a tak jsme vyměnili v poměrně výhodném kursu na trhu. Na nádraží bylo taky spousta žebrajících cikánek s dětmi. Rozhodli jsme se, že teď pojedeme vlakem do Užhorodu, ten ještě neznáme. Koupili jsme si proto lístky a v obchodě Fantu, abychom si z těch pofidérních vod zlepšili chuť.Vlak byl “klasický” ruský, tedy místa byla převážně k ležení, žádné koše na odpadky, po zemi se válely plastové láhve (dávají do nich i mléko!) a díky tomu, že se nedají otvírat okna, byl tam šílený vzduch – vlak jel z Charkova do Užhorodu celkem asi 3 dny. Každý vagón měl 2 průvodčí, kteří při nástupu zkontrolovali lístky a víc už neprocházeli. Když jsem se věcmi usadili, spolucestující Rus nebo Ukrajinec se ptal, odkud jsme a když jsme řekli, že z Čech, sdělil nám s lišáckým úsměvem, že u nás byl v roce 1968 bez víza. To jsme přešli mlčením. Mezi další zajímavosti vlaku patřilo to, že po jednom lůžku pobíhal šváb, že pražce byly dřevěné a nebyly přišroubovány, ale přitlučeny obrovskými hřebíky, jen na nádraží byl každý čtvrtý pražec přišroubovaný a z betonu. Vlak jel celou dobu rychlostí asi 30 km/h, takže nám cesta trvala 4 hodiny. Celý vagón byl poměrně dost špinavý a to ani nezmiňuji strašidelný turecký záchod. Do Užhorodu jsme přijeli právě včas, abychom stihli vyměnit lístky na dnešek do Brna. Protože se nějak změnily ceny, museli jsme ještě 30 hřiven doplatit. Nesouviselo to se změnou termínu, ale s pohybem kursu, takže bychom stejně i v pátek dopláceli a to 100 hřiven!! na lístek do Prahy. Ve městě jsme si chtěli dát šašlik, ale nikde ho neměli, tak jsme nakoupili vodku s pjercem jako dárky a vykoupili jsme pirožky (všech 11!) a ještě jsme si koupili Kvas. V tradičně poloprázdném autobuse jsme byli jediní Češi. Na všech hranicích musel celý autobus vynést všechny věci, tentokrát to bylo celkem 3x a Ukrajinci rozbalovali nejen kartony, ale i krabičky cigaret. My jsme vypadali jako lidé, kteří se 10 dní nemyli, na vrchu jsme měli hlídací ponožky a naštěstí nikdy jsme nemuseli batoh rozbalovat. Protože všichni celníci rádi razítkovali, máme z této cesty celou jednu stránku v pase potištěnou.

čtvrtek 12.8.1999

Do Brna jsme přijeli v 4:38 a hned v 5:00 nám jel autobus do Prahy, takže na Florenci jsme byli už v 7:30.

Ceny

Podkarpatská Rus je i pro Čecha docela levná země, ať už se jedná o potraviny, nebo dopravu. V následující tabulce je uveden příklad cen, se kterými je možné se nejčastěji setkat. Obchody jsou většinou prázdné, je zde možné koupit obilí, mouku, alkohol a kompoty. Občas mají i chleba. Více je možné koupit na trzích, které jsou snad ve všech městech a větších vesnicích. K mání je zde ponejvíce zboží ze Slovenska, Maďarska a Rumunska, za ceny podobné našim.

Položka	cena
pirožek s masem	75-80 Kop.
WC	30 Kop.
pivo Oboloň	2 Hř.
2,5 kg ovčího sýra	2 USD + 1 cigarety + zapalovač
1 kg rajčat	80 Kop.
1 noc v Koločavě ve škole	1 USD/ na osobu
chleba asi 800 g	1 Hř.
zmrzlina	90 Kop.
vodka – 50g	50 Kop.
pomeranč	50 Kop.
Coca Cola 0,5 l	1,5 Hř.
vodka s pěrcem 0,5 l (s papričkou –feferonkou)	5,50–7,50 Hř.
žaludový bobon	5 Kop.
Fanta – 1,25l	2,20 Hř.

Doprava

K přepravě na Podkarpatské Rusi je možné využít autobusy i vlaky, moc drahý není ani taxík (černý). V tabulce jsou uvedeny nějaké ceny. Autobusy bývají většinou pekelně nacpané, lidé v nich převážejí zavazadla do velikosti kuchyňské linky i různá zvířata. Jezdí průměrnou rychlostí 20-30 km/h, protože cesty jsou velmi nekvalitní a tyto stroje již zažily mnoho. Navíc po loňských povodních, které s sebou vzaly i lesní železnice, jsou místy jen velmi těžko průjezdné. Zajímavý je i jízdní řád, který nikde není napsaný, dokonce většinou ani nezjistíte, kde je zastávka. Je třeba se zeptat místních lidí, kteří udají čas odjezdu v určitém rozmezí (plus minus 2 hodiny) a ten autobus pak třeba vůbec nejede. Nebo se všichni dušují, že už nic nepojede a během deseti minut je tu autobus. Prostě pohoda, žádný spěch.

Vlakem jsme jeli jenom jedním, ale jeho obdobná rychlost a čistota (sem tam proběhne šváb) také jistě nebyla výjimečná. Výhoda oproti autobusům je ta, že každý vagón má svého děžurného, takže zde nejsou jinak všudypřítomní žebrající Cikáni.

Položka	cena
autobus Praha – Užhorod	725 Kć.
autobus Užhorod – Rachov	14,5 Hř.
autobus Rachov – Jasiňa	2 Hř.
autobus Jasiňa – Jablunický průsmyk	1 Hř.
autobus Krásná – Usť Čorná	1 Hř.
Koločava – Ryčka, “taxík”	10 Hř.
Volovec – Užhorod, vlak	4,20 Hř.

Vlak z Prahy do Užhorodu je mnohem dražší než autobus, je totiž potřeba zakoupit si lůžko. Co se týče cesty zpět, Ukrajinci tvrdili, že zpáteční jízdenku je potřeba koupit předem, ale nám se podařilo koupit ji hodinu před odjezdem autobusu.

Při cestě na Ukrajinu stopem je třeba mít na vědomí, že hraniční přechod v Užhorodu není průchozí pro pěší.

Peníze

Na Ukrajině se platí hřivnami, kterým někteří starší Ukrajinci říkají rubly. Koupit je lze hlavně za dolary, nebo koruny. Směnáren jsme sice moc neviděli, ale je zde velké množství veksláků, zejména na tržištích. Kurz měli podobný jako v bance, tehdy 4-4,20 hřivny za dolar, nebo 1 hřivnu za 10 krun. Pokud není žádný nablízku, stačí se zeptat někoho místního “gdě vazmóžno izmeníť děngi” a oni vás bezpečně nasměrují. Ani v obchodě se nikdo nebrání, pokud chcete zaplatit dolarem. Určitě se vyplatí, mít s sebou dolary v bankovkách nejlépe po jedné a nemít jich v peněžence moc pohromadě, také kvůli pokutám.

Domorodé obyvatelstvo

Ukrajinci jsou velice ochotní, zejména když zjistí, že jste Češi. Rádi vám řeknou, odkud a v kolik jede autobus, nebo jak se dostat na poloniny, což se dost hodí. Nepříjemní jsou neobyčejně dotěrní žebrající Cikáni, kteří jsou všudypřítomní na nádražích, v autobusech a na tržištích. Také se nám stalo, že velice vehementně nabízeli nějakou službu, například že přinesou vodu, a potom se dožadovali nějakého daru.

Voda

Na poloninách voda většinou není, nebo jí je málo. Je třeba ji nabrat někde po cestě nahoru. Je čistá a pitná, ale protože se tam všude pasou ovce, koně a krávy, tak je dobré nabírat ji u pramene, aby v ní náhodou nebylo h… . V obchodech nebo barech vodu většinou nemají, ale domorodci vám rádi naberou ze studny. Ta ale občas není moc pitná, zejména v Koločavě, kde nám nabrali ze studny, která byla asi metr od kalného potoka, do kterého vytékala žumpa.

Divá zvěř

Vlka ani medvěda jsme nikde neviděli, náčelník horské služby v Jasině nám povídal, že jsou velice plaší a utečou dřív, než si jich všimnete. Není moc příjemné spát někde v blízkosti salaše, protože ovčáčtí psi dovedou na stan štěkat vytrvale celou noc.

Turistické vybavení

Na poloninách se bez mapy téměř chodit nedá, protože jsou leckdy velmi rozlehlé a dost jednotvárné, cesty nejsou značené a je velmi snadné sejít z hřebenu. Také se nám osvěčil i kompas. Myslím, že naprostou nezbytností je pláštěnka i přes batoh a nepromokavé návleky na boty kvůli časté vysoké trávě.