Archiv rubriky: Okresy

vesnice Siněvir

Na cestě mezi Koločavou a městečkem Mižhirja na odbočce na Siněvirské jezero pod Siněvirským perevalem na řece Terebla leží větší, rozlehlá vesnice jménem Siněvir.

Lidé kteří míří na Siněvirské jezero si občas koupí jízdenku do Siněviru a pak se dost diví, když je autobusu řidič vyklopí 20 kilometrů od jezera a zejména, když zjistí, že dál nic nejede.

Pokud chcete až na jezero doporučuji vydat se pěšky údolím Terebly a pokusit se stopnout nějaké to auto. Odvoz si můžete s některým vlastníkem auta domluvit přímo v Siněviru.

Nedaleko vesnice Siněvir se v roce 1938 uskutečnil letní tábor 2. pražského skautského oddíl, legendární tak zvané “dvojky”, táboru se zúčastnil rekordní počet členů skautského oddílu (43). Táborovým vedoucím byl známý spisovatel Jaroslav Foglar. “Hoši od bobří řeky” tábor nazývali podle nazvvu vesnice Siněviru v Ottově naučném slovníku (Sinovír) “Tábor u Sinovíru”.

V roce 2007 se na místo vydala skupina 8 dobrovolníků, kteří podle dobových dokumentů a vzpomínek účastníků tábora identifikovali místo této akce a vztyčili zde památní totem.

Hned za odbočkou na Siněvirskou Poljanu a jezero Siněvir najdete nad řekou příjemnou kolibu a restauraci, kde vaří vynikající místní speciality.

Kousek za vesnicí začíná Siněvirský národní park. Za začátkem národního parku směrem na Siněvirskou Polanu je odbočka (doprava) do Muzea vorařství a kolem něj vede značená stezka kterou lze dojít k vysokohorskému jezeru Ozirce. Před odbočkou na levé straně silnice je bunkr linie Arpád.

 

Koordináty: 48°59′27″ N, 22°38′14″ E; Mižhirský rajón, Střední nadmořská výška: 968 m; Počet obyvatel: 4800.

PSČ: 90041; telefonní předvolba: +380 3146 ; ukr: Синевир (Synevyr), další varianty názvu: Синевир/Siněvir (ru), Alsószinevér (hu).

Siněvirská Poljana (Polana)

Siněvirská Poljana je jedna z mých oblíbených vesnic. Je výjimečná zajímavou lidovou architekturou a zároveň je to živá fungující vesnice.

Siněvirské Poljana se rozkládá v údolí řeky Terebly a na okolních svazích při cestě na Siněvirské jezeroSiněvirské jezero. Poljanu se vyplatí projít si pěšky. Zastavit se v místním obchůdku na pivo. Loudat se a pozorovat život vesnice. Pokud se povede počasí tak zde uděláte nádherné fotografie, s kterými budete dlouho ohromovat své přátele.

Ve vesnici je dřevěná Pokrovská cerkva z XVIII. století, která byla rekonstruována v roce 1847 mistrem I. Mercelem. V dnešní době kazí vzhled kostela plechové oplášťování.

Poljana mívá problém s vlky. V dřívějších dobách lesní závod vyplácel za odstřel vlka odměny. Dnes je odstřel regulován. V oblasti Siněvirského národního parku jsou vlci přemnoženi. Občas jsou vidět okolo západu slunce přímo ve vesnici, podle stop ve sněhu jí v noci navštěvují pravidelně. Zatím nejčastější objetí vlků jsou psi, podle jejich počtu jde odhadovat jak mnoho vlků se ten který rok v okolí Polany pohybuje.

Dříve se vesnice jmenovala Verchnij Siněvir (Верхній Синевир) (Felsoszinever (hu)).

Koordináty: 48° 35′4″ N, 23° 41′11″ E; Mižhirský rajón, Nadmořská výška centrum: 818 m; Počet obyvatel: 1350.

PSČ: 90040; telefonní předvolba: +380 3146 ; ukr: Синевирська Поляна (Synevyrska Poljana.

Ozirce, Divoké jezero

Ozirce známé také pod názvem Divoké jezero (Dyke ozero) je vysokohorským jezerem ležícím na severovýchodním svahu hory Hropa, která je součástí hřbetu Piškoňa, který patří do soustavy Vnitřních Horhan. Ozirce leží na okraji Národního parku Siněvir.

Jezero najdete ve výšce 1000 m obklopené smrkovým a bukovým lesem. Plocha je 1,2 hektary a maximální hloubka je 9,5 metrů. Divoké jezero stejně jako Siněvirské jezero má závalový původ. Voda v jezeře je mírně mineralizovaná a velmi chladná, i v parním létě dosahuje maximálně 15 °C. V zimě jezero zamrzá. Vytéká z něj potůček, který teče do Ozerjanky, přítoku Terebly. Jezero se pomalu zanáší, na povrchu plavou mechy. Ve středu ostrova je plovoucí ostrůvek. Divoké jezero je ukázkovým příkladem přerodu jezera v močál (našel jsem k tomu zajímavý materiál, pokud vyšetřím čas, nastuduji si jej a pokusím se ho tady v zjednodušené formě vložit). Rostou zde vzácné rostliny, vachty, rašeliníky a další.

V jezerní vodě žijí pstruzi a střevle.

Na břehu jsou 2 provizorní přístřešky pro turisty. K projížďce po jezeru je k dispozici malý vor. Okolo jezera vede stezka, takže jde pohodlně obejít.
Do Ozirce jde dojít po cestě od hlavní kanceláře Národního přírodního parku Siněvir podél potoka Ostrika nebo po značené cestě od Muzea vorařství podél Ozerjanky / Černé řeky (Čorna rika) (cca 4km, převýšení 200 m). Pozor po cestě se značená cesta rozdvojuje, pravá stezka vede na Piškolu a levá k jezeru.

Žorтava (Žornavý)

Žornava (Žornavý) je malá vesnice v okrese Velký Berezný, výhodou je železniční stanice na trase Užhorod – Sambor – Lvov.

Vesnice byla založena v roce 1602. Žije zde přibližně 600 obyvatel.

Žorňavou protéká řeka Už.

V krajina kde se Žornava nachází je velmi je malebná, přesně ona která posloužila k vytvoření malířské školy Podkarpatské Rusi, někdy zvané “Zakarpatský Barbizon“.

Zajímavostí jsou pozůstatky maďarského opevnění Linie Arpád z doby II. světové války. Všechny hlavní objekty se nacházejí maximálně 200 metrů od hlavní silnice.

Kousek za vesnicí je Užanský národní park.

V letech 1924 – 1926 zde byla Československými Státními lesy a statky vybudována lesní úzkorozchodná (760 mm) železnice.
V roce 1927 byla u železniční stanice Žornava postavena pila. Úzkokolejka začínala právě u této pily a vedla údolím Uže souběžně s normální železnicí. Ve vesnici Záhorb odbočovala na severozápad do neschůdného údolí Stužice a končila v pralese jihozápadně od vrcholu Kremenec. Závěrečný úsek leží na území Slovenska, kde jsou dodnes zbytky trati viditelné. Z trati vedly odbočky do údolí Paporotného, Bystrého, Tichého a Židovského potoka. Druhá větev úzkokolejky vedla také podél trati ČSD, ale opačným směrem a pak na západ do Panského lesa, kde se neschůdným údolím Žorňavského potoku dostala až do výšky 700 metrů n.m.

Když jsem před svou návštěvou Žorňavy hledal na netu nějaké informace, narazil jsem na stránku http://www.expudice.cz/blog/view.php?id=55 a hned jsem se na návštěvu začal docela těšit.

cituji:

…. a hned za řekou byla Žornava. Chlap nás ved vesnicí a doslova u každýho baráku se s náma zastavil a říkal lidem něco ve smyslu, koukejte co jsem to dneska našel v lese. Žornava je typická ukrajinskýá vesnice, kde je skoro všechno pobořený, silnice jsou většinou bez asfaltu a všude po vsi pochodujou krávy, husy a další domácí mazlíčkové. Došli jsme až před hospodu a hned jsme si dali pivo. Jak jsme tak seděli tak se začala scházet celá vesnice a koukala na nás! Ke stolu si k “zachránci” přisedli ještě tři jeho kámoši (všichni byli v Čechách na práci a jednoho dokonce vyhodili za nelegální pobyt). Ten co ho vyhodili byl nejpodlejzavější, furt tvrdil, že nich nechce, žádný peníze a že nám jen tak sežene hotel, když jsme řekli, že hotel nechcem, že jedeme vlakem pryč hned zase tvrdil ať se ničeho nebojíme, že pojede s náma. Všem jsme koupili pivo a stakan vodky a tak se hovor stával čím dál tím víc družnější. Brácha toho nejpodlejzavějšího měl na sobě starou českou uniformu a moc toho nenamluvil. S ostatníma jsme řešili jestli se dá přejít z Ukrajiny do Polska někde poblíž a zjistili jsme, že ne. Ten poslední chlápek co s náma seděl u stolu byl správce místního parku a byla s nim spolu s našim “zachráncem” nejrozumnější řeč. A tak jsme popíjeli vodku a rum a pivo a bylo nám v tý hospůdce dobře a kolem nás chodili lidi z vesnice a zastavovali se a dívali se na nás, prostě pohoda.

Koordináty: 48°59′27″ N, 22°38′14″ ; Velikoberezňanský rajón, Nadmořská výška centrum: 337 m; Počet obyvatel: 600.

PSČ: 89012 ; telefonní předvolba: +380 3135 ; ukr: Жорнава , další varianty názvu: Жорнава [Rusky], Malomrét [Maďarsky].

Muzeum vorařství na Černé řece

Na řece Ozerjance, které se pro nebezpečnost a vysokou úmrtnost vorařů také říká Černá řeka (Čorna rika) byla v polovině XIX. století vybudována unikátní vodohospodářská stavba klauzura.

Klauzura neboli splavovací nádrž je umělá vodní přehrada, ve které se shromažďuje voda, aby se z její pomocí dala vypouštěním v potřebný okamžik zvednout hladina toku pod nádrží a tím splavovat dřevo ve vorech i za nedostatečného stavu vody. Klauzule bývají většinou sroubené se dřeva. Jejich hráze bývají chráněny proti nepřízni počasí šindelovou střechou, ta podtrhuje výrazný vzhled těchto staveb.

Klauzura - muzeum vorařství na Černé řece

Vorařství se v této oblasti provozovalo až do roku 1956.

V klauzuli na Černé řece bylo zbudováno muzeum vorařství (lisu i splavu). Naneštěstí hlavní těleso hráze muzea bylo zničeno při povodních. Z impozantního muzea zůstalo jen torzo. Prostory expozice však zůstaly zachovány. Nádrž neexistuje. O obnově muzea – hráze se střídavě uvažuje a neuvažuje. Jak to dopadne je ve hvězdách.

Hráz byla složitým komplexem stavebně technických prvků a mechanizmů o délce 80 metrů, šířce 5,5 m, výšce 3,5m.

Přesto, že muzeum je v troskách, tak může být návštěva tohoto místa zajímavá.

K muzeu se dostanete, když z silnice SiněvirSiněvirská PoljanaSiněvirské jezero po přibližně 2 kilometrech za vesnicí Siněvir odbočíte doprava a vydáte se po cestě, necestě vedoucí cca 3 km podél říčky Ozerjanky.

Nedaleko klauzule se v roce 1934 uskutečnil legendární tábor “hochů od bobří řeky” vedenými “Jestřábem” Jaroslavem Foglarem na jehož místě v roce 2007 skupina nadšenců vztyčila vzpomínkový totem.

Od muzea vede značená cesta k jezeru Ozirce.

Nádrž na Černé řece
Muzeum vorařství
Skluzavka
Voraři

Jezero Siněvir, Siněvirské jezero

Alternativní názvy: Синевир (Synevyr) případně Синєви́р (Syněbyr)(obojí uk), Синевир (Siněvir)(ru), Siněvirské jezero, Sinevir, Siněvír.

Siněvirské jezero je jedno z turisticky nejvyhledávanějších míst na Zakarpatí, je symbolem oblasti, vždy se umisťuje v žebříčcích popularity jako “12 nej” a podobně. Já toto místo nepokládám za až tak velký skvost. Přesto by jej turista neměl vynechat a to zejména pro cestu, která k němu vede, pro průjezd vesnicí Siněvirská Poljana, pro nedalekou opravdovou perlu Karpat vesnici Svobodu.

Siněvirské jezero přestože leží v srdci Karpat, tak je relativně dobře dopravně dostupné. Myslím, že tomu vděčí za svou popularitu – protože třeba k nádherným ledovcovým jezerům Svidovce se prostě autem nedostaneš.

Okolí Siněvirského jezera patří k tomu málu míst bývalé Podkarpatské Rusi, kde je veškeré turistické zázemí, kde přijedete a okamžitě můžete konzumovat zážitky, bez toho aniž by jste něco hledali, sháněli člověka, který vám otevře, prosili místní, ať vám pohlídají auto, hledali kde se najíst nebo se marně sháněli po suvenýrech atd.. Na Siněviru všechno je a to v komfortní dostupnosti.

Pozor: pokud jedete na Siněvirské jezero autobusem, stopem, tak vězte že vesnice Siněvir do které vám prodají jízdenku je cca 18 km vzdálená od oblasti jezera a že veřejná doprava mezi vesnicí a jezerem funguje mizerně. Dá se ale jít pěšky a po cestě stopovat. Pěší průchod přes vesnici Siněvirská polana důrazně doporučuji – je to krása.

Na cestě před Siněvirskou poljanou se vybírá vstupné do Siněvirského národního parku. Platí se za osobu a auta.

Pod samotným jezerem je placené parkoviště. Od něj se k jezeru jde po asfaltové cestě přibližně 2 km do mírného kopečka. Nad parkovištěm se opět vybírá menší poplatek za vstup. Autem je možné dojet přímo k jezeru, to už je ale dražší záležitost. Zabloudit není možné. V okolí parkoviště jsou restaurace, občerstvení, ubytování. Restaurace je také přímo u jezera.

Okolo jezera vede pohodlný chodník. Na jezero je možné vyjet na voru. Na březích jsou postaveny besídky pro uspořádání pikniku. Známé je sousoší Sině a Vira.

Siněvirské jezero

Jezero Siněvir je největším z 137 zakarpatských jezer. Jeho plocha je proměnlivá, uvádí se 4-7 hektarů, maximální hloubka je 24 metrů v jezeře je okolo 400000 kubíků vody. Siněvirské jezero leží v tzv. Vnitřních Horhanech ve výšce 989 m. V ekologicky výjimečně čistém prostředí. Jde o jezero průtočné, napájené 4 potoky a podzemními prameny. Jezero je počátkem řeky Terebly, která teče přes Koločavu, napájí Vilšanskou přehradu, protéká Drahovem a dole v údolí pod sopečnými horami za Buštinem se nedaleko rumunské hranice vlévá do Tisy.

Jezera v Karpatech jsou ledovcového původu nebo vzniká závalem, což je právě Siněvir. Vznik siněvirského závalu vědci odhadují na dobu před 10000 lety.

V turistických průvodcích je jezero nazýváno Mořské oko (Morske oko) nebo Perla Karpat (Perlina Karpat).

Voda jezera je průzračně čistá. Její chuť je neobvyklá, ve vodě nejsou žádné chloridy. V okolí rostou buky, jedle, smrky a další. Na jezerem je vidět horu Jezerní (Ozerna), která je vysoká 1595 m.

V létě, při nedostatku srážek se ze středu jezera vynořuje ostrov na který se lze nechat dovézt vorem.

V jezeře žijí pstruzi, raci. V jeho okolí množství živočišných druhů a vzácných rostlin. Území je ale na rozdíl od jiných částí Karpat přísně chráněno, tak pozor na lovecké choutky.

Legendy

O jezeru si lidé vyprávěli několik legend. Nejznámější je ta o karpatském Rómeovi a Jůlii – o krásné dívce z bohaté rodiny jménem Siň a chudém horalovi, pastevci jménem Vir. Rodiče jak už to bývá lásce nepřáli a tak otec dívky mocný gráf nechal Vira v lesích zabít. Nešťastná Siň za svou láskou plakala tak dlouho, až vodou naplnila celé jezero, které se podle zamilované dvojice nazývá Sinevir. Ostrůvek, který je v létě vystupuje z vod jezera je prý mohylou pod kterou leží zavražděný Vir.

Na motivy pověsti vytvořili v roce 1984 sochaři Ivan Brovdy a Michajlo Sanuč velmi povedenou 13 metrů vysokou sochu dvojice Siň a Vir, která se okamžitě stala symbolem jezera a je zobrazována snad na všech propagačních materiálech Sineviru.

Socha je z speciálního těžkého dřeva – podrobnosti ale musím ověřit, pak sem doplním.

Výhled na jezero

Nejlepší výhled na jezero je z Jezerní hory. Na cestu dlouhou 12 km, ale počítejte s časem 6 – 7 hodin. Na horu vede bílo-modrá a posléze zelená turistická značka.

Okolí a souvislosti

Siněvirský národní park byl založen v roce 1989. a rozkládá se na 40 tisících hektarech. Na území “Siněviru” se nacházejí 2 oligotrofní bažiny Hluchanja (17 ha) a Zamšatka (4,2 ha).

U vjezdu do přírodního parku Siněvir sjíždí na pravo rozbitá cesta do údolí říčky Čorna rika (Černá řeka). Po cca 3-4 kilometrech po ní přijedete (pokud máte terenní auto) k Muzeu vorařství (lisu i splavu). Hráz muzea byla zničena při povodni, ale muzeum přesto funguje, i když zjistit provozní dobu je problém. Tato vodohospodářská stavba z poloviny XIX. století však stojí i pohled pouze zvenčí. Od muzea vede značená cesta k jezeru Ozirce.

U cesty mezi Siněvirem a Siněvirským jezerem je jeden z bunkrů linie Arpád (u levé strany silnice, kousek před odbočkou na Muzeum vorařství).

Vodopád Šipot

Vodopád Šipot patří k těm málo místům z moha atraktivních karpatských lokalit, které jsou připraveny přivítat turisty a odhalit jim své krásy bez toho, aby bylo nutno po vesnici pracně shánět člověka, který “má klíč”, něco si dopředu domlouvat, hledat, vysvětlovat, absolvovat hodiny pochodu nebo jízdu UAZem v těžkém terénu.

Díky této proturistické přívětivosti, díky relativně dobré dopravní dostupnosti, patří Šipot do stejného pytle jako Siněvirské jezero (nebo Koločava u návštěvníků z ČR). Jde o profláklou lokalitu, uměle vytvořenou ikonu pravidelně se umísťující vysoko v žebříčcích popularity, o místo s větším počtem konzumních, zpohodlněných turistů bez fantazie.

Šipot stojí za to vidět, procházka j němu je příjemná záležitost. Šipot se může stát třeba příjemným zakončením výpravy na poloninu Boržava. Určitě však nejde o tak atraktivní místo za jaké je vydáván turistickými průvodci a pozornost kterou přitahuje získal, alespoň podle mě nezaslouženě.

Vodopád Šipot (ukrajinský název Шипіт / Šipit se používá výjimečně) vytváří vody říčky Pilipec na severní straně masívu Boržavy, pod horou Gemla. Šipot leží přibližně 6 kilometrů od vesnice Pilipec, z které k Šipotu vede silnice.

Autem se k vodopádu dostanete tak, že z cesty Volovec – Mižhirja odbočíte ve vesnici Pilipec doprava. Z vesnice je možné k středisku pod vodopádem, které je v zimě rájem lyžařů dojet 2 cestami. Odtud se chodí pěšky. Na cestě se vybírá vstupné do rezervace “vodopád Šipit”. Jsou zde zbudovány besídky, lavičky, místa pro piknik.

Vodopád se nachází ve výšce 744 m nad mořem, má několik stupňů, je vysoký přibližně 14 metrů. Je možné se na měj podívat z výšky z zpevněné stezky se zábradlím nebo nechat skropit vodní tříští v patě vodopádu, kde je možné se ponořit do jeho ledově studené vody. Nejvhodnější doba k návštěvě vodopádu je jaro, kdy taje sníh na Boržavě.

Festival Šipit

Od roku 1993 se v okolí Šipotu pořádají populární “nezávislé” festivaly alternativní kultury Šipot. Na festival se začínají lidé z celé Ukrajiny, Běloruska a dalších zemí sjíždět okolo 1. června, festival vrcholí okolo Svatojánské noci 7. června, akce trvá “dokud jsou lidé”. Festival začali pořádat lidé z Užhorodu spojení s kulturou Hippies. Dnes je jeho zaměření mnohem širší.

Festival “Šipit” není oficiálně povolen, přesto je dosud úřady tolerovaný. Na místě konání se občas objeví milice, která více měně preventivně prochází stanovým městečkem. Festival vyhledávají fotografové, kteří s oblibou fotí dekadenci, nahé hipíky a “podivně” vyhlížející alternativce. V kulisách festivalu se odehrává dej knihy Trocha Tmy (Трохи пітьми) velmi populárního a často překládaného lvovského spisovatele Ljubko Dereše (Kult , Uctívaní ještěrky , Arché, Váhy a parabola, Záměr! )

Koordináty: 8° 39′ 16″ N, 23° 16′ 16″ E

Bitva na Krásném poli

Na Krásném poli nedaleko od Chustu byla svedena byla svedena první větší bitva II. světové války (oficiálně II. SV začala napadením Polska 1.09.1939). Šlo o největší bitvu války, která se probíhala 14.3. až 18.3.1939 a bojovala v ní Československá armáda (Slovenská armáda ve slov.-maď. válce od 23.03) a Karpatská Sič proti armádě Maďarského království.

Na Krásném poli se střetli vojáci Karpatské Siče s maďarskou pravidelnou armádou, která táhla na tehdejší hlavní město Karpatské Ukrajiny Chust. Bitva probíhala 16.-17.03.1939 (podle některých zdrojů od 15.03.).
Síčovci, převážně Haličané a studenti chustských škol, kterých bylo 1600 zde vzdorovali 20 – 25 tisícům vojáků regulární armády, jejichž záměrem bylo dostat se přes řeku Tisu. Maďaři v bitvě nasadili děla, letectvo, tanky. Sičovci disponovali převážně puškami, ale měli i několik kulometů, děl a protitankové střely.

V bitvě zahynulo nebo bylo zraněno 1 400 Sičovců (ne všichni padli v boji, zajatci byli postříleni a naházeni do Tisy) a 5 – 8 000 maďarských vojáků. Bylo sestřeleno jedno letadlo.

V následujících týdnech zahynulo okolo 4 500 obyvatel tehdejší Karpatské Ukrajiny a další tisíce (4 000-5 000 Sičovců) se nevrátily z vězení a koncentračních táborů.

Československá armáda

Poslední českoslovenští vojáci opustili Chust 17.03.1939 a společně s prezidentem Karpatské Ukrajiny ustoupili do Rumunska (z jiných částí Karpatské Ukrajiny utíkali do Polska a na Slovensko). 18. března zaniká republika Karpatská Ukrajina. V horách však pokračovaly partizánské boje až do května.

21.března přechází poslední oddíl československých vojáků bránících Bečkov do Rumunska.

Zajímavostí je, že na Karpatské Ukrajině bojovali českoslovenští vojáci (a četníci) jménem tehdy už neexistujícího státu. Podobně jako Československé legie v Rusku.

Bojů se zúčastnilo přibližně 8000 mužů, z nichž bylo víc než 100 zabito. Českoslovenští vojáci se neangažovali v tak silných bojích jako byla bitva na Krásném poli. Přesto se dají jejich akce až na některé rozporné momenty hodnotit kladně. V bojích proti velké přesile si udrželi vysokou morálku, ustupovali na rozkaz, nikoliv chaoticky a protivníkovi způsobovali nemalé ztráty.

Hrdinové československé armády z bojů o Zakarpatí zůstali neoceněni. Vlast na ně zapomněla. Vojenský velitel Podkarpatské Rusi a ministr vlády Karpatské Ukrajiny generál Lev Prchala byl postaven mimo službu a zbaven hodností, do Československa se již nikdy nevrátil. Generál Oleg Svátek, který obraně proti maďarské invazi velel byl popraven v kasárnách na Ruzyni v říjnu 1941. Četníci byli po válce postaveni mimo službu a vojáky čekal podobný osud. A pak buďte v naší nevděčné společnosti vlastenci …

Památník na Krásném poli

Při cestě z Chustu na Mukačevo, mezi vesnivemi Rokosovo a Veliká Kopanja (kde je odbočka na Vinohradovo) nelze přehlédnout na levé straně, kousek od cesty velký křiž. Jde o památník bitvě na Krásném poli. U památníku se každoročně v březnu pořádají vzpomínková shromáždění, na které se sjíždějí hosté z Ukrajiny i zahraničí (např. zde byl bývalý prezident V. Juštěnko).

Předmětem kritiky se stala cena 2.000.000 hriven za zbudování památníku.


Zajímavému období těsně před II. světovou válkou bych se na webu zakarpati.cz rad věnoval více do hloubky. Události té doby nám v Československu i lidem na Ukrajině úřady zamlčovaly nebo je vykládaly hodně pokřiveným způsobem. I dnes je velmi těžké najít nezaujatě podaná fakta. Pohledy na tehdejší dobu se různí, liší se nejen výklady událostí, ale i data a čísla. Byl bych velmi vděčen za jakýkoliv písemný a fotografický materiál z té doby. Rád bych si poslechl nebo přečetl nějaká svědectví. Budu vděčný za připomínky, příběhy, či texty, které bych zde mohl zveřejnit.

Pár dat pro orientaci

  • 29.09.1938 Mnichovská dohoda
  • 01.10. 1938 – 14.03. 1939 – II. republika (  Česko-Slovenská republika )
  • 02.11.1938 I. Vídeňská arbitráž – odstoupení Košic, Užhorodu, Mukačeva a dalších území Maďarsku
  • 14.03.1939 Vyhlášen Slovenský stát
  • 14.03.1939 Němečtí vojáci začali obsazovat české země
  • V noci ze 14. na 15. března vtrhli Maďaři přes podkarpatské hranice
  • 15.03 1939 Hácha podepisuje prohlášení německé a česko-slovenské vlády
  • 15.03 1939 Přijel Hitler na Pražský hrad
  • 15.03.1939 Po dohodě s prezidentem Háchou byla vyhlášena nezávislá Karpatská Ukrajina
  • 16.06 1939 Hitler na Pražském hradě vydal Výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava.
  • 14.3. až 18.3.1939 (boje o východní Slovensko probíhaly později) boje československé armády, slovenské armády a Karpatské síče s Maďarskem. Výsledkem bylo obsazení východního Slovenska a Karpatské Ukrajiny, jejich spojení do do celku Karpátálja, který byl dále ovládán Maďarským královstvím. Partizánské boje se vedly v horách až do května.

Kněhyňský meteorit

Meteorit Kvěhyně je největší známý meteorit, který kdy dopadl na území Evropy. Jeho váha se odhaduje na 500 kg. Šlo o kamenný meteorit, tzv. chondrit (třída LL5).

Pád meteoritu Kňahyně

K dopadu došlo 9. června 1866 přibližně v 17 hodin. Meteorit byl pozorován v podobě jasného bolidu podobného oslnivé ohnivé kouli nad územím dnešního Slovenska, nad Liptovským Mikulášem, Šarišem, Zemplínem a Prešovem. Přibližně ve výšce 40 km nad vesnicí Kňahyňa se rozpadl na více než 1200 kusů a způsobil tak meteorický déšť. Kusy meteoritu dopadly na území o poloměru přibližně 5 km.

Dopad meteoritského deště způsobil mezi místními obyvateli obrovskou paniku a vyvolal domněnky o konci světa. Přes obrovské množství kamenů, které spadly s nebe, však kupodivu nikdo nezemřel.

Rozpad meteoritu Kňahyně

Hlavní část meteoritu (nejspíš jeho jádro) o váze 279 766 gramů dopadla 8 kilometrů od vesnice Kněhyně na svahu hory Stinka (Stinská, Stenok) (1078m) v oblasti Černé mlaky – koordináty 48°54′ s.š 22°24′.v.d. Místo dopadu se dnes nachází na území Užanského národního parku v těsném sousedství hranice se Slovenskem. Na místě je signál pouze slovenské GSM sítě Orange.

Kněhyňský meteorit - dobobé ilustrace

Hlavní část meteoritu našel po několika dnech obyvatel vesnice Kňjahyňa Vasyl Kryvjanyk v hloubce 2 metry. Meteorit byl rozpadlý na 2 větší a jednu menší část. O nálezu se dozvěděl český lesník Anton Pokorný a meteorit za 2 voly koupil. Následně meteorit výhodně přeprodal Vídeňskému císařskému muzeu (nyní Muzeum přírodní historie), kde lze meteorit spatřit do dnes. Menší úlomky najdeme v 150 muzeích světa.

Kňehyńský meteorit v muzeu ve Vídni

Německý geolog Otto Hahn tvrdil, že v meteoritu Kňjahyňa byly nalezeny částice mimozemských korálů, parazitů a rostlin (viz publikace “Die Meteorite (crondrite) und ihre Organismen”).

Die Meteorite (crondrite) und ihre Organismen)

Úlomky meteoritu je nejspíš možné najít do dnes, stále existují hledači, kteří neztrácejí naději si takto slušně přivydělat. Kousky kněhyňského meteoritu se totiž prodávají za tisíce dolarů.

Meteorit vyvolal svého času dost velký rozruch. V roce 1892 na místo dopadu přicestoval i slavný spisovatel Jules Verne, jemuž se cesta nejspíš stala inspirací k napsání knihy Tajemný hrad v Karpatech.

Místo dopadu bylo dlouhou dobu vyhledáváno i turisty. Po připojení Podkarpatské Rusi k SSSR se ovšem ocitlo příliš blízko hranice a upadlo v nedobrovolné zapomnění.

Poznámky: název se používá a přepisuje nejednotně, proto i v textu používám různé tvary tohoto názvu: Kněhyně, Kněhyňa, Kňahyňa, Kněžna, Kňjahyňa.

Koordináty: N 49°00.506′, E 22°32.989′; Velikoberezňanský rajón

vesnice Svoboda

Do horského údolí, kde se dnes nachází jedna z nejkrásnějších vesnic Zakarpatí, v dávných dobách utíkali nevolníci za svobodou. Tak zní vysvětlení názvu vesnice Svoboda, které jsem slyšel kamaráda z Mižhirja (Svoboda je součástí Mižhirského okresu).

Vesnice Svoboda je přirozeným živým karpatským skanzenem. Je to místo, kde lze říct: “… a dál už cesta nevede“.

Svoboda leží kousek za Siněvirským jezerem a turisté dělají velkou chybu, že tuto malebnou vesničku nenavštíví. Z parkoviště pod Siněvirským jezerem jsem do Svobody došel v pohodě vycházkovým tempem pěšky.

Až budete procházet vesnicí, všimněte si, že k domkům rozsetým po okolních svazích často nevedou cesty. Podél hlavní cesty vinoucí se údolím najdete proto mnoho zajímavých staveb, které by chtěli v leckterém skanzenu, kdyby to nebyly – garáže.

Přes Svobodu vede značená turistická stezka.

Vesnice byla založena někdy okolo roku 1600.

Koordináty: 48°59′27″ N, 22°38′14″ E; Mižhirský rajón, Střední nadmořská výška: 968 m; Počet obyvatel: 239.

PSČ: 90040; telefonní předvolba: +380 3146 ; ukr: Свобода.