16.08.1921, tedy přesně před 100 lety, byl svými kumpány zabit vrah a lupič Nikola Šuhaj. Ivan Olbrach z něj později udělal romantického hrdinu, který dodnes přitahuje do Koločavy davy turistů.
100 let od smrti Nikoly Šuhaje a jeho bratra Juraje
Archiv rubriky: Mižhirský okres
Siněvirský pereval (průsmyk)
Z Mižhirja na Koločavu se jede údolím říčky Volovec. Cesta pak začne stoupat aby se přehoupla přes hory. Nejvyšším místem je Siněvirský pereval, z kterého už cesta klesá dolů do vesnice Siněvir.
Siněvirský pereval se nachází ve výšce 800 metrů. Je to jedno z mnoha míst o kterých se nepíše, které nejsou nijak extra zajímavé, ale na kterých se téměř každý zastaví.
Na perevalu je dostatek místa na parkování, je tady stánek s občerstvením, občas jsou zde prodejci karpatských suvenýrů a hlavně je zde pěkný rozhled do krajiny.
Na západě můžeme uvidět masív poloniny Boržava, na jihu hřbet Ovčáckého vrchu, na jihovýchodě horu Strimbu (1719m), na severu horu Kamjanku ( 1578m). Dole pod vámi lze zahlédnout domky z vesnice Siněvir a řeku Tereblu. Pokud si vyjdete kousek nad parkoviště, pak budete mít pěkný výhled na poloniny nad Koločavou.
vesnice Siněvir
Na cestě mezi Koločavou a městečkem Mižhirja na odbočce na Siněvirské jezero pod Siněvirským perevalem na řece Terebla leží větší, rozlehlá vesnice jménem Siněvir.
Lidé kteří míří na Siněvirské jezero si občas koupí jízdenku do Siněviru a pak se dost diví, když je autobusu řidič vyklopí 20 kilometrů od jezera a zejména, když zjistí, že dál nic nejede.
Pokud chcete až na jezero doporučuji vydat se pěšky údolím Terebly a pokusit se stopnout nějaké to auto. Odvoz si můžete s některým vlastníkem auta domluvit přímo v Siněviru.
Nedaleko vesnice Siněvir se v roce 1938 uskutečnil letní tábor 2. pražského skautského oddíl, legendární tak zvané “dvojky”, táboru se zúčastnil rekordní počet členů skautského oddílu (43). Táborovým vedoucím byl známý spisovatel Jaroslav Foglar. “Hoši od bobří řeky” tábor nazývali podle nazvvu vesnice Siněviru v Ottově naučném slovníku (Sinovír) “Tábor u Sinovíru”.
V roce 2007 se na místo vydala skupina 8 dobrovolníků, kteří podle dobových dokumentů a vzpomínek účastníků tábora identifikovali místo této akce a vztyčili zde památní totem.
Hned za odbočkou na Siněvirskou Poljanu a jezero Siněvir najdete nad řekou příjemnou kolibu a restauraci, kde vaří vynikající místní speciality.
Kousek za vesnicí začíná Siněvirský národní park. Za začátkem národního parku směrem na Siněvirskou Polanu je odbočka (doprava) do Muzea vorařství a kolem něj vede značená stezka kterou lze dojít k vysokohorskému jezeru Ozirce. Před odbočkou na levé straně silnice je bunkr linie Arpád.
Koordináty: 48°59′27″ N, 22°38′14″ E; Mižhirský rajón, Střední nadmořská výška: 968 m; Počet obyvatel: 4800.
PSČ: 90041; telefonní předvolba: +380 3146 ; ukr: Синевир (Synevyr), další varianty názvu: Синевир/Siněvir (ru), Alsószinevér (hu).
Siněvirská Poljana (Polana)
Siněvirská Poljana je jedna z mých oblíbených vesnic. Je výjimečná zajímavou lidovou architekturou a zároveň je to živá fungující vesnice.
Siněvirské Poljana se rozkládá v údolí řeky Terebly a na okolních svazích při cestě na Siněvirské jezeroSiněvirské jezero. Poljanu se vyplatí projít si pěšky. Zastavit se v místním obchůdku na pivo. Loudat se a pozorovat život vesnice. Pokud se povede počasí tak zde uděláte nádherné fotografie, s kterými budete dlouho ohromovat své přátele.
Ve vesnici je dřevěná Pokrovská cerkva z XVIII. století, která byla rekonstruována v roce 1847 mistrem I. Mercelem. V dnešní době kazí vzhled kostela plechové oplášťování.
Poljana mívá problém s vlky. V dřívějších dobách lesní závod vyplácel za odstřel vlka odměny. Dnes je odstřel regulován. V oblasti Siněvirského národního parku jsou vlci přemnoženi. Občas jsou vidět okolo západu slunce přímo ve vesnici, podle stop ve sněhu jí v noci navštěvují pravidelně. Zatím nejčastější objetí vlků jsou psi, podle jejich počtu jde odhadovat jak mnoho vlků se ten který rok v okolí Polany pohybuje.
Dříve se vesnice jmenovala Verchnij Siněvir (Верхній Синевир) (Felsoszinever (hu)).
Koordináty: 48° 35′4″ N, 23° 41′11″ E; Mižhirský rajón, Nadmořská výška centrum: 818 m; Počet obyvatel: 1350.
PSČ: 90040; telefonní předvolba: +380 3146 ; ukr: Синевирська Поляна (Synevyrska Poljana.
Ozirce, Divoké jezero
Ozirce známé také pod názvem Divoké jezero (Dyke ozero) je vysokohorským jezerem ležícím na severovýchodním svahu hory Hropa, která je součástí hřbetu Piškoňa, který patří do soustavy Vnitřních Horhan. Ozirce leží na okraji Národního parku Siněvir.
Jezero najdete ve výšce 1000 m obklopené smrkovým a bukovým lesem. Plocha je 1,2 hektary a maximální hloubka je 9,5 metrů. Divoké jezero stejně jako Siněvirské jezero má závalový původ. Voda v jezeře je mírně mineralizovaná a velmi chladná, i v parním létě dosahuje maximálně 15 °C. V zimě jezero zamrzá. Vytéká z něj potůček, který teče do Ozerjanky, přítoku Terebly. Jezero se pomalu zanáší, na povrchu plavou mechy. Ve středu ostrova je plovoucí ostrůvek. Divoké jezero je ukázkovým příkladem přerodu jezera v močál (našel jsem k tomu zajímavý materiál, pokud vyšetřím čas, nastuduji si jej a pokusím se ho tady v zjednodušené formě vložit). Rostou zde vzácné rostliny, vachty, rašeliníky a další.
V jezerní vodě žijí pstruzi a střevle.
Na břehu jsou 2 provizorní přístřešky pro turisty. K projížďce po jezeru je k dispozici malý vor. Okolo jezera vede stezka, takže jde pohodlně obejít.
Do Ozirce jde dojít po cestě od hlavní kanceláře Národního přírodního parku Siněvir podél potoka Ostrika nebo po značené cestě od Muzea vorařství podél Ozerjanky / Černé řeky (Čorna rika) (cca 4km, převýšení 200 m). Pozor po cestě se značená cesta rozdvojuje, pravá stezka vede na Piškolu a levá k jezeru.
Muzeum vorařství na Černé řece
Na řece Ozerjance, které se pro nebezpečnost a vysokou úmrtnost vorařů také říká Černá řeka (Čorna rika) byla v polovině XIX. století vybudována unikátní vodohospodářská stavba klauzura.
Klauzura neboli splavovací nádrž je umělá vodní přehrada, ve které se shromažďuje voda, aby se z její pomocí dala vypouštěním v potřebný okamžik zvednout hladina toku pod nádrží a tím splavovat dřevo ve vorech i za nedostatečného stavu vody. Klauzule bývají většinou sroubené se dřeva. Jejich hráze bývají chráněny proti nepřízni počasí šindelovou střechou, ta podtrhuje výrazný vzhled těchto staveb.
Vorařství se v této oblasti provozovalo až do roku 1956.
V klauzuli na Černé řece bylo zbudováno muzeum vorařství (lisu i splavu). Naneštěstí hlavní těleso hráze muzea bylo zničeno při povodních. Z impozantního muzea zůstalo jen torzo. Prostory expozice však zůstaly zachovány. Nádrž neexistuje. O obnově muzea – hráze se střídavě uvažuje a neuvažuje. Jak to dopadne je ve hvězdách.
Hráz byla složitým komplexem stavebně technických prvků a mechanizmů o délce 80 metrů, šířce 5,5 m, výšce 3,5m.
Přesto, že muzeum je v troskách, tak může být návštěva tohoto místa zajímavá.
K muzeu se dostanete, když z silnice Siněvir – Siněvirská Poljana – Siněvirské jezero po přibližně 2 kilometrech za vesnicí Siněvir odbočíte doprava a vydáte se po cestě, necestě vedoucí cca 3 km podél říčky Ozerjanky.
Nedaleko klauzule se v roce 1934 uskutečnil legendární tábor “hochů od bobří řeky” vedenými “Jestřábem” Jaroslavem Foglarem na jehož místě v roce 2007 skupina nadšenců vztyčila vzpomínkový totem.
Od muzea vede značená cesta k jezeru Ozirce.
Jezero Siněvir, Siněvirské jezero
Alternativní názvy: Синевир (Synevyr) případně Синєви́р (Syněbyr)(obojí uk), Синевир (Siněvir)(ru), Siněvirské jezero, Sinevir, Siněvír.
Siněvirské jezero je jedno z turisticky nejvyhledávanějších míst na Zakarpatí, je symbolem oblasti, vždy se umisťuje v žebříčcích popularity jako “12 nej” a podobně. Já toto místo nepokládám za až tak velký skvost. Přesto by jej turista neměl vynechat a to zejména pro cestu, která k němu vede, pro průjezd vesnicí Siněvirská Poljana, pro nedalekou opravdovou perlu Karpat vesnici Svobodu.
Siněvirské jezero přestože leží v srdci Karpat, tak je relativně dobře dopravně dostupné. Myslím, že tomu vděčí za svou popularitu – protože třeba k nádherným ledovcovým jezerům Svidovce se prostě autem nedostaneš.
Okolí Siněvirského jezera patří k tomu málu míst bývalé Podkarpatské Rusi, kde je veškeré turistické zázemí, kde přijedete a okamžitě můžete konzumovat zážitky, bez toho aniž by jste něco hledali, sháněli člověka, který vám otevře, prosili místní, ať vám pohlídají auto, hledali kde se najíst nebo se marně sháněli po suvenýrech atd.. Na Siněviru všechno je a to v komfortní dostupnosti.
Pozor: pokud jedete na Siněvirské jezero autobusem, stopem, tak vězte že vesnice Siněvir do které vám prodají jízdenku je cca 18 km vzdálená od oblasti jezera a že veřejná doprava mezi vesnicí a jezerem funguje mizerně. Dá se ale jít pěšky a po cestě stopovat. Pěší průchod přes vesnici Siněvirská polana důrazně doporučuji – je to krása.
Na cestě před Siněvirskou poljanou se vybírá vstupné do Siněvirského národního parku. Platí se za osobu a auta.
Pod samotným jezerem je placené parkoviště. Od něj se k jezeru jde po asfaltové cestě přibližně 2 km do mírného kopečka. Nad parkovištěm se opět vybírá menší poplatek za vstup. Autem je možné dojet přímo k jezeru, to už je ale dražší záležitost. Zabloudit není možné. V okolí parkoviště jsou restaurace, občerstvení, ubytování. Restaurace je také přímo u jezera.
Okolo jezera vede pohodlný chodník. Na jezero je možné vyjet na voru. Na březích jsou postaveny besídky pro uspořádání pikniku. Známé je sousoší Sině a Vira.
Siněvirské jezero
Jezero Siněvir je největším z 137 zakarpatských jezer. Jeho plocha je proměnlivá, uvádí se 4-7 hektarů, maximální hloubka je 24 metrů v jezeře je okolo 400000 kubíků vody. Siněvirské jezero leží v tzv. Vnitřních Horhanech ve výšce 989 m. V ekologicky výjimečně čistém prostředí. Jde o jezero průtočné, napájené 4 potoky a podzemními prameny. Jezero je počátkem řeky Terebly, která teče přes Koločavu, napájí Vilšanskou přehradu, protéká Drahovem a dole v údolí pod sopečnými horami za Buštinem se nedaleko rumunské hranice vlévá do Tisy.
Jezera v Karpatech jsou ledovcového původu nebo vzniká závalem, což je právě Siněvir. Vznik siněvirského závalu vědci odhadují na dobu před 10000 lety.
V turistických průvodcích je jezero nazýváno Mořské oko (Morske oko) nebo Perla Karpat (Perlina Karpat).
Voda jezera je průzračně čistá. Její chuť je neobvyklá, ve vodě nejsou žádné chloridy. V okolí rostou buky, jedle, smrky a další. Na jezerem je vidět horu Jezerní (Ozerna), která je vysoká 1595 m.
V létě, při nedostatku srážek se ze středu jezera vynořuje ostrov na který se lze nechat dovézt vorem.
V jezeře žijí pstruzi, raci. V jeho okolí množství živočišných druhů a vzácných rostlin. Území je ale na rozdíl od jiných částí Karpat přísně chráněno, tak pozor na lovecké choutky.
Legendy
O jezeru si lidé vyprávěli několik legend. Nejznámější je ta o karpatském Rómeovi a Jůlii – o krásné dívce z bohaté rodiny jménem Siň a chudém horalovi, pastevci jménem Vir. Rodiče jak už to bývá lásce nepřáli a tak otec dívky mocný gráf nechal Vira v lesích zabít. Nešťastná Siň za svou láskou plakala tak dlouho, až vodou naplnila celé jezero, které se podle zamilované dvojice nazývá Sinevir. Ostrůvek, který je v létě vystupuje z vod jezera je prý mohylou pod kterou leží zavražděný Vir.
Na motivy pověsti vytvořili v roce 1984 sochaři Ivan Brovdy a Michajlo Sanuč velmi povedenou 13 metrů vysokou sochu dvojice Siň a Vir, která se okamžitě stala symbolem jezera a je zobrazována snad na všech propagačních materiálech Sineviru.
Socha je z speciálního těžkého dřeva – podrobnosti ale musím ověřit, pak sem doplním.
Výhled na jezero
Nejlepší výhled na jezero je z Jezerní hory. Na cestu dlouhou 12 km, ale počítejte s časem 6 – 7 hodin. Na horu vede bílo-modrá a posléze zelená turistická značka.
Okolí a souvislosti
Siněvirský národní park byl založen v roce 1989. a rozkládá se na 40 tisících hektarech. Na území “Siněviru” se nacházejí 2 oligotrofní bažiny Hluchanja (17 ha) a Zamšatka (4,2 ha).
U vjezdu do přírodního parku Siněvir sjíždí na pravo rozbitá cesta do údolí říčky Čorna rika (Černá řeka). Po cca 3-4 kilometrech po ní přijedete (pokud máte terenní auto) k Muzeu vorařství (lisu i splavu). Hráz muzea byla zničena při povodni, ale muzeum přesto funguje, i když zjistit provozní dobu je problém. Tato vodohospodářská stavba z poloviny XIX. století však stojí i pohled pouze zvenčí. Od muzea vede značená cesta k jezeru Ozirce.
U cesty mezi Siněvirem a Siněvirským jezerem je jeden z bunkrů linie Arpád (u levé strany silnice, kousek před odbočkou na Muzeum vorařství).
Vodopád Šipot
Vodopád Šipot patří k těm málo místům z moha atraktivních karpatských lokalit, které jsou připraveny přivítat turisty a odhalit jim své krásy bez toho, aby bylo nutno po vesnici pracně shánět člověka, který “má klíč”, něco si dopředu domlouvat, hledat, vysvětlovat, absolvovat hodiny pochodu nebo jízdu UAZem v těžkém terénu.
Díky této proturistické přívětivosti, díky relativně dobré dopravní dostupnosti, patří Šipot do stejného pytle jako Siněvirské jezero (nebo Koločava u návštěvníků z ČR). Jde o profláklou lokalitu, uměle vytvořenou ikonu pravidelně se umísťující vysoko v žebříčcích popularity, o místo s větším počtem konzumních, zpohodlněných turistů bez fantazie.
Šipot stojí za to vidět, procházka j němu je příjemná záležitost. Šipot se může stát třeba příjemným zakončením výpravy na poloninu Boržava. Určitě však nejde o tak atraktivní místo za jaké je vydáván turistickými průvodci a pozornost kterou přitahuje získal, alespoň podle mě nezaslouženě.
Vodopád Šipot (ukrajinský název Шипіт / Šipit se používá výjimečně) vytváří vody říčky Pilipec na severní straně masívu Boržavy, pod horou Gemla. Šipot leží přibližně 6 kilometrů od vesnice Pilipec, z které k Šipotu vede silnice.
Autem se k vodopádu dostanete tak, že z cesty Volovec – Mižhirja odbočíte ve vesnici Pilipec doprava. Z vesnice je možné k středisku pod vodopádem, které je v zimě rájem lyžařů dojet 2 cestami. Odtud se chodí pěšky. Na cestě se vybírá vstupné do rezervace “vodopád Šipit”. Jsou zde zbudovány besídky, lavičky, místa pro piknik.
Vodopád se nachází ve výšce 744 m nad mořem, má několik stupňů, je vysoký přibližně 14 metrů. Je možné se na měj podívat z výšky z zpevněné stezky se zábradlím nebo nechat skropit vodní tříští v patě vodopádu, kde je možné se ponořit do jeho ledově studené vody. Nejvhodnější doba k návštěvě vodopádu je jaro, kdy taje sníh na Boržavě.
Festival Šipit
Od roku 1993 se v okolí Šipotu pořádají populární “nezávislé” festivaly alternativní kultury Šipot. Na festival se začínají lidé z celé Ukrajiny, Běloruska a dalších zemí sjíždět okolo 1. června, festival vrcholí okolo Svatojánské noci 7. června, akce trvá “dokud jsou lidé”. Festival začali pořádat lidé z Užhorodu spojení s kulturou Hippies. Dnes je jeho zaměření mnohem širší.
Festival “Šipit” není oficiálně povolen, přesto je dosud úřady tolerovaný. Na místě konání se občas objeví milice, která více měně preventivně prochází stanovým městečkem. Festival vyhledávají fotografové, kteří s oblibou fotí dekadenci, nahé hipíky a “podivně” vyhlížející alternativce. V kulisách festivalu se odehrává dej knihy Trocha Tmy (Трохи пітьми) velmi populárního a často překládaného lvovského spisovatele Ljubko Dereše (Kult , Uctívaní ještěrky , Arché, Váhy a parabola, Záměr! )
Koordináty: 8° 39′ 16″ N, 23° 16′ 16″ E
vesnice Svoboda
Do horského údolí, kde se dnes nachází jedna z nejkrásnějších vesnic Zakarpatí, v dávných dobách utíkali nevolníci za svobodou. Tak zní vysvětlení názvu vesnice Svoboda, které jsem slyšel kamaráda z Mižhirja (Svoboda je součástí Mižhirského okresu).
Vesnice Svoboda je přirozeným živým karpatským skanzenem. Je to místo, kde lze říct: “… a dál už cesta nevede“.
Svoboda leží kousek za Siněvirským jezerem a turisté dělají velkou chybu, že tuto malebnou vesničku nenavštíví. Z parkoviště pod Siněvirským jezerem jsem do Svobody došel v pohodě vycházkovým tempem pěšky.
Až budete procházet vesnicí, všimněte si, že k domkům rozsetým po okolních svazích často nevedou cesty. Podél hlavní cesty vinoucí se údolím najdete proto mnoho zajímavých staveb, které by chtěli v leckterém skanzenu, kdyby to nebyly – garáže.
Přes Svobodu vede značená turistická stezka.
Vesnice byla založena někdy okolo roku 1600.
Koordináty: 48°59′27″ N, 22°38′14″ E; Mižhirský rajón, Střední nadmořská výška: 968 m; Počet obyvatel: 239.
PSČ: 90040; telefonní předvolba: +380 3146 ; ukr: Свобода.
Mižhirský rajón (okres)
Alternativní názvy: Міжгірський район (uk), Mižhirský rajón, Mižhirskyj rajón, Mezihorský okres, Mižhirščina, Okres Mižhirja, Okres Mezihoří, Mežgorský, Mežgorskýj, Mežhorskyj rajón, Межгорский район (ru).
Miřžhirský okres (rajón) je podobně jako okresy Velikoberezňanský a Volovecký horským severním okresem a sdílí s nimi několik společných rysů.
Plocha okresu je 1200 km2, žije zde cca 50 tisíc obyvatel. Znatelnou převahu mají Ukrajinci / Rusíni.
Do roku 1953 se celek jmenoval Volivský okruh, pak se jeho centrum Volové přejmenovalo na Mižhirja (podobnost s nedalekým Volovcem) a s touto změnou došlo i k změně názvu okresu.
Mižhirščina je bohatá na minerální prameny, je jich zde 53 s vodou uhličito-chloro-kalciového typu.
Mižhirština je jedním z nejvíc ekologicky čistých území na Ukrajině.
Je zde až neuvěřitelně mnoho zachovalých a stále užívaných staveb lidové dřevěné architektůry. Dřevěných kostelíků je zde více než v Rachovském, Chustském a Tjáčevském okrese dohromady. Dřevěné kostelíky stojí v 34 zdejších vesnicích (je jich tu 43 + město Mižhirja). Některé vesnice jako Siněvirská Poljana a Svoboda připomínají živé skanzeny.
Mižhirský okres je cílem mnoha lyžařů. Známé je zejména lyžařské středisko pod poloninou Boržava (vesnice Pilipec a Podobovec). Tady se můžete nechat skropit vodou z jednoho z nejvyšších zakarpatských vodopádu – Šipot.
Atrakcí okresu je poloninský hřbet – poloniny Boržava, Krásná a další, Siněvirský národní park s jezerem Siněvir a pro mnoho Čechů a Moravanů naše téměř Mekka – vesnice Koločava.
V okrese je možné dohledat zbytky Linie Arpád, vybudované Maďary za II. světové války.
Významnými řekami jsou Rika a Terebla.
V zdejších lesích a na poloninách roste mnoho pokladů v podobě lesních plodů a hub. Sběr borůvek, brusinek, bylinek a hřibů je zde povýšen málem na průmyslové odvětví (v dobrém slova smyslu). V jednom zdroji jsem se dočetl o 120 tunách praváku a 40 tunách borůvek a brusinek sesbíraných ročně.
Další: Muzeum vorařství na Černé řece, Siněvirský pereval, Divoké jezero, vodopád Šipot.