Archiv autora: Petr

Muzeum vorařství na Černé řece

Na řece Ozerjance, které se pro nebezpečnost a vysokou úmrtnost vorařů také říká Černá řeka (Čorna rika) byla v polovině XIX. století vybudována unikátní vodohospodářská stavba klauzura.

Klauzura neboli splavovací nádrž je umělá vodní přehrada, ve které se shromažďuje voda, aby se z její pomocí dala vypouštěním v potřebný okamžik zvednout hladina toku pod nádrží a tím splavovat dřevo ve vorech i za nedostatečného stavu vody. Klauzule bývají většinou sroubené se dřeva. Jejich hráze bývají chráněny proti nepřízni počasí šindelovou střechou, ta podtrhuje výrazný vzhled těchto staveb.

Klauzura - muzeum vorařství na Černé řece

Vorařství se v této oblasti provozovalo až do roku 1956.

V klauzuli na Černé řece bylo zbudováno muzeum vorařství (lisu i splavu). Naneštěstí hlavní těleso hráze muzea bylo zničeno při povodních. Z impozantního muzea zůstalo jen torzo. Prostory expozice však zůstaly zachovány. Nádrž neexistuje. O obnově muzea – hráze se střídavě uvažuje a neuvažuje. Jak to dopadne je ve hvězdách.

Hráz byla složitým komplexem stavebně technických prvků a mechanizmů o délce 80 metrů, šířce 5,5 m, výšce 3,5m.

Přesto, že muzeum je v troskách, tak může být návštěva tohoto místa zajímavá.

K muzeu se dostanete, když z silnice SiněvirSiněvirská PoljanaSiněvirské jezero po přibližně 2 kilometrech za vesnicí Siněvir odbočíte doprava a vydáte se po cestě, necestě vedoucí cca 3 km podél říčky Ozerjanky.

Nedaleko klauzule se v roce 1934 uskutečnil legendární tábor “hochů od bobří řeky” vedenými “Jestřábem” Jaroslavem Foglarem na jehož místě v roce 2007 skupina nadšenců vztyčila vzpomínkový totem.

Od muzea vede značená cesta k jezeru Ozirce.

Nádrž na Černé řece
Muzeum vorařství
Skluzavka
Voraři

Linie Arpád

Linie Arpád přitahuje do ukrajinských Karpat milovníky vojenské historie. Okolo military turismu vzniká docela rozvinutý business a široká nabídka služeb.

Turisté z ČR se ale moc na vojenské pevnosti linie Arpád z druhé světové války nespecializují. Občas nějaký ten bunkr, když jej vidí u cesty navštíví, ale ještě jsem neviděl nikoho, kdo by s mapou pobíhal terénem a vášnivě hledal všechny ty DZOTy, DOTy, ZBOTy apod.

I já se budu linii Arpád věnovat asi méně než zaslouží. Přesto bych chtěl pomalu zmapovat všechny její pozůstatky tak, jak je budu postupně nacházet při svých cestách po bývalé Karpátálji, jak bylo Zakarpatí nazýváno v době, kdy zde vládl regent maďarského království admirál Miklós Horthy, za jehož vlády byla linie Arpád zbudována jako ochrana před Rudou armádou.

Linie Arpát je mnohoúrovňový maďarský systém obranných opevnění táhnoucí se v délce 350 kilometrů po hřebenech a údolích Karpat. Linie se rozkládala podél říčních břehů, horských svahů, a údolních cest, 10 – 25 kilometrů do tehdy maďarského vnitrozemí. Řeky a jejich břehy tvořili společně s členitým terénem karpatských hor přirozenou pevnost, i bez opevnění téměř nedostupnou pro mechanizovanou bojovou techniku Rudé armády. Pro obrannou linie nešlo vybrat lepší místo. Karpatská hranice byla učiněna ještě neprostupnější za pomocí 99 opěrných bodů, 750 železobetonovými pevnostními stavbami určenými k dlouhodobé ochraně (DOT), 343 dřevohliněnými ochrannými body (DZOT), 439 odkrytými palebnými pozicemi a 400kilometry protipěchotních a protitankových příkopů. Přístupy k perevalům byly chráněny ostnatým drátem. Podzemní chodby dosahovaly délky několik kilometrů. K některým podzemním tvrzím vedly úzkokolejné železnice.

Obraná linie Arpád získala jméno po maďarském velkoknížeti, který v IX. století přivedl Maďary do oblasti Karpat. Stavba začala v roce 1940. Hlavním architektem byl plukovníka Maďarských stavebních vojsk Teofil Hárosy. Intenzita stavebních prací se výrazně zvýšila po porážce německých vojsk u Stalingradu v roce 1943.

> Tento text není dokončen !

Jezero Siněvir, Siněvirské jezero

Alternativní názvy: Синевир (Synevyr) případně Синєви́р (Syněbyr)(obojí uk), Синевир (Siněvir)(ru), Siněvirské jezero, Sinevir, Siněvír.

Siněvirské jezero je jedno z turisticky nejvyhledávanějších míst na Zakarpatí, je symbolem oblasti, vždy se umisťuje v žebříčcích popularity jako “12 nej” a podobně. Já toto místo nepokládám za až tak velký skvost. Přesto by jej turista neměl vynechat a to zejména pro cestu, která k němu vede, pro průjezd vesnicí Siněvirská Poljana, pro nedalekou opravdovou perlu Karpat vesnici Svobodu.

Siněvirské jezero přestože leží v srdci Karpat, tak je relativně dobře dopravně dostupné. Myslím, že tomu vděčí za svou popularitu – protože třeba k nádherným ledovcovým jezerům Svidovce se prostě autem nedostaneš.

Okolí Siněvirského jezera patří k tomu málu míst bývalé Podkarpatské Rusi, kde je veškeré turistické zázemí, kde přijedete a okamžitě můžete konzumovat zážitky, bez toho aniž by jste něco hledali, sháněli člověka, který vám otevře, prosili místní, ať vám pohlídají auto, hledali kde se najíst nebo se marně sháněli po suvenýrech atd.. Na Siněviru všechno je a to v komfortní dostupnosti.

Pozor: pokud jedete na Siněvirské jezero autobusem, stopem, tak vězte že vesnice Siněvir do které vám prodají jízdenku je cca 18 km vzdálená od oblasti jezera a že veřejná doprava mezi vesnicí a jezerem funguje mizerně. Dá se ale jít pěšky a po cestě stopovat. Pěší průchod přes vesnici Siněvirská polana důrazně doporučuji – je to krása.

Na cestě před Siněvirskou poljanou se vybírá vstupné do Siněvirského národního parku. Platí se za osobu a auta.

Pod samotným jezerem je placené parkoviště. Od něj se k jezeru jde po asfaltové cestě přibližně 2 km do mírného kopečka. Nad parkovištěm se opět vybírá menší poplatek za vstup. Autem je možné dojet přímo k jezeru, to už je ale dražší záležitost. Zabloudit není možné. V okolí parkoviště jsou restaurace, občerstvení, ubytování. Restaurace je také přímo u jezera.

Okolo jezera vede pohodlný chodník. Na jezero je možné vyjet na voru. Na březích jsou postaveny besídky pro uspořádání pikniku. Známé je sousoší Sině a Vira.

Siněvirské jezero

Jezero Siněvir je největším z 137 zakarpatských jezer. Jeho plocha je proměnlivá, uvádí se 4-7 hektarů, maximální hloubka je 24 metrů v jezeře je okolo 400000 kubíků vody. Siněvirské jezero leží v tzv. Vnitřních Horhanech ve výšce 989 m. V ekologicky výjimečně čistém prostředí. Jde o jezero průtočné, napájené 4 potoky a podzemními prameny. Jezero je počátkem řeky Terebly, která teče přes Koločavu, napájí Vilšanskou přehradu, protéká Drahovem a dole v údolí pod sopečnými horami za Buštinem se nedaleko rumunské hranice vlévá do Tisy.

Jezera v Karpatech jsou ledovcového původu nebo vzniká závalem, což je právě Siněvir. Vznik siněvirského závalu vědci odhadují na dobu před 10000 lety.

V turistických průvodcích je jezero nazýváno Mořské oko (Morske oko) nebo Perla Karpat (Perlina Karpat).

Voda jezera je průzračně čistá. Její chuť je neobvyklá, ve vodě nejsou žádné chloridy. V okolí rostou buky, jedle, smrky a další. Na jezerem je vidět horu Jezerní (Ozerna), která je vysoká 1595 m.

V létě, při nedostatku srážek se ze středu jezera vynořuje ostrov na který se lze nechat dovézt vorem.

V jezeře žijí pstruzi, raci. V jeho okolí množství živočišných druhů a vzácných rostlin. Území je ale na rozdíl od jiných částí Karpat přísně chráněno, tak pozor na lovecké choutky.

Legendy

O jezeru si lidé vyprávěli několik legend. Nejznámější je ta o karpatském Rómeovi a Jůlii – o krásné dívce z bohaté rodiny jménem Siň a chudém horalovi, pastevci jménem Vir. Rodiče jak už to bývá lásce nepřáli a tak otec dívky mocný gráf nechal Vira v lesích zabít. Nešťastná Siň za svou láskou plakala tak dlouho, až vodou naplnila celé jezero, které se podle zamilované dvojice nazývá Sinevir. Ostrůvek, který je v létě vystupuje z vod jezera je prý mohylou pod kterou leží zavražděný Vir.

Na motivy pověsti vytvořili v roce 1984 sochaři Ivan Brovdy a Michajlo Sanuč velmi povedenou 13 metrů vysokou sochu dvojice Siň a Vir, která se okamžitě stala symbolem jezera a je zobrazována snad na všech propagačních materiálech Sineviru.

Socha je z speciálního těžkého dřeva – podrobnosti ale musím ověřit, pak sem doplním.

Výhled na jezero

Nejlepší výhled na jezero je z Jezerní hory. Na cestu dlouhou 12 km, ale počítejte s časem 6 – 7 hodin. Na horu vede bílo-modrá a posléze zelená turistická značka.

Okolí a souvislosti

Siněvirský národní park byl založen v roce 1989. a rozkládá se na 40 tisících hektarech. Na území “Siněviru” se nacházejí 2 oligotrofní bažiny Hluchanja (17 ha) a Zamšatka (4,2 ha).

U vjezdu do přírodního parku Siněvir sjíždí na pravo rozbitá cesta do údolí říčky Čorna rika (Černá řeka). Po cca 3-4 kilometrech po ní přijedete (pokud máte terenní auto) k Muzeu vorařství (lisu i splavu). Hráz muzea byla zničena při povodni, ale muzeum přesto funguje, i když zjistit provozní dobu je problém. Tato vodohospodářská stavba z poloviny XIX. století však stojí i pohled pouze zvenčí. Od muzea vede značená cesta k jezeru Ozirce.

U cesty mezi Siněvirem a Siněvirským jezerem je jeden z bunkrů linie Arpád (u levé strany silnice, kousek před odbočkou na Muzeum vorařství).

Vodopád Šipot

Vodopád Šipot patří k těm málo místům z moha atraktivních karpatských lokalit, které jsou připraveny přivítat turisty a odhalit jim své krásy bez toho, aby bylo nutno po vesnici pracně shánět člověka, který “má klíč”, něco si dopředu domlouvat, hledat, vysvětlovat, absolvovat hodiny pochodu nebo jízdu UAZem v těžkém terénu.

Díky této proturistické přívětivosti, díky relativně dobré dopravní dostupnosti, patří Šipot do stejného pytle jako Siněvirské jezero (nebo Koločava u návštěvníků z ČR). Jde o profláklou lokalitu, uměle vytvořenou ikonu pravidelně se umísťující vysoko v žebříčcích popularity, o místo s větším počtem konzumních, zpohodlněných turistů bez fantazie.

Šipot stojí za to vidět, procházka j němu je příjemná záležitost. Šipot se může stát třeba příjemným zakončením výpravy na poloninu Boržava. Určitě však nejde o tak atraktivní místo za jaké je vydáván turistickými průvodci a pozornost kterou přitahuje získal, alespoň podle mě nezaslouženě.

Vodopád Šipot (ukrajinský název Шипіт / Šipit se používá výjimečně) vytváří vody říčky Pilipec na severní straně masívu Boržavy, pod horou Gemla. Šipot leží přibližně 6 kilometrů od vesnice Pilipec, z které k Šipotu vede silnice.

Autem se k vodopádu dostanete tak, že z cesty Volovec – Mižhirja odbočíte ve vesnici Pilipec doprava. Z vesnice je možné k středisku pod vodopádem, které je v zimě rájem lyžařů dojet 2 cestami. Odtud se chodí pěšky. Na cestě se vybírá vstupné do rezervace “vodopád Šipit”. Jsou zde zbudovány besídky, lavičky, místa pro piknik.

Vodopád se nachází ve výšce 744 m nad mořem, má několik stupňů, je vysoký přibližně 14 metrů. Je možné se na měj podívat z výšky z zpevněné stezky se zábradlím nebo nechat skropit vodní tříští v patě vodopádu, kde je možné se ponořit do jeho ledově studené vody. Nejvhodnější doba k návštěvě vodopádu je jaro, kdy taje sníh na Boržavě.

Festival Šipit

Od roku 1993 se v okolí Šipotu pořádají populární “nezávislé” festivaly alternativní kultury Šipot. Na festival se začínají lidé z celé Ukrajiny, Běloruska a dalších zemí sjíždět okolo 1. června, festival vrcholí okolo Svatojánské noci 7. června, akce trvá “dokud jsou lidé”. Festival začali pořádat lidé z Užhorodu spojení s kulturou Hippies. Dnes je jeho zaměření mnohem širší.

Festival “Šipit” není oficiálně povolen, přesto je dosud úřady tolerovaný. Na místě konání se občas objeví milice, která více měně preventivně prochází stanovým městečkem. Festival vyhledávají fotografové, kteří s oblibou fotí dekadenci, nahé hipíky a “podivně” vyhlížející alternativce. V kulisách festivalu se odehrává dej knihy Trocha Tmy (Трохи пітьми) velmi populárního a často překládaného lvovského spisovatele Ljubko Dereše (Kult , Uctívaní ještěrky , Arché, Váhy a parabola, Záměr! )

Koordináty: 8° 39′ 16″ N, 23° 16′ 16″ E

Bitva na Krásném poli

Na Krásném poli nedaleko od Chustu byla svedena byla svedena první větší bitva II. světové války (oficiálně II. SV začala napadením Polska 1.09.1939). Šlo o největší bitvu války, která se probíhala 14.3. až 18.3.1939 a bojovala v ní Československá armáda (Slovenská armáda ve slov.-maď. válce od 23.03) a Karpatská Sič proti armádě Maďarského království.

Na Krásném poli se střetli vojáci Karpatské Siče s maďarskou pravidelnou armádou, která táhla na tehdejší hlavní město Karpatské Ukrajiny Chust. Bitva probíhala 16.-17.03.1939 (podle některých zdrojů od 15.03.).
Síčovci, převážně Haličané a studenti chustských škol, kterých bylo 1600 zde vzdorovali 20 – 25 tisícům vojáků regulární armády, jejichž záměrem bylo dostat se přes řeku Tisu. Maďaři v bitvě nasadili děla, letectvo, tanky. Sičovci disponovali převážně puškami, ale měli i několik kulometů, děl a protitankové střely.

V bitvě zahynulo nebo bylo zraněno 1 400 Sičovců (ne všichni padli v boji, zajatci byli postříleni a naházeni do Tisy) a 5 – 8 000 maďarských vojáků. Bylo sestřeleno jedno letadlo.

V následujících týdnech zahynulo okolo 4 500 obyvatel tehdejší Karpatské Ukrajiny a další tisíce (4 000-5 000 Sičovců) se nevrátily z vězení a koncentračních táborů.

Československá armáda

Poslední českoslovenští vojáci opustili Chust 17.03.1939 a společně s prezidentem Karpatské Ukrajiny ustoupili do Rumunska (z jiných částí Karpatské Ukrajiny utíkali do Polska a na Slovensko). 18. března zaniká republika Karpatská Ukrajina. V horách však pokračovaly partizánské boje až do května.

21.března přechází poslední oddíl československých vojáků bránících Bečkov do Rumunska.

Zajímavostí je, že na Karpatské Ukrajině bojovali českoslovenští vojáci (a četníci) jménem tehdy už neexistujícího státu. Podobně jako Československé legie v Rusku.

Bojů se zúčastnilo přibližně 8000 mužů, z nichž bylo víc než 100 zabito. Českoslovenští vojáci se neangažovali v tak silných bojích jako byla bitva na Krásném poli. Přesto se dají jejich akce až na některé rozporné momenty hodnotit kladně. V bojích proti velké přesile si udrželi vysokou morálku, ustupovali na rozkaz, nikoliv chaoticky a protivníkovi způsobovali nemalé ztráty.

Hrdinové československé armády z bojů o Zakarpatí zůstali neoceněni. Vlast na ně zapomněla. Vojenský velitel Podkarpatské Rusi a ministr vlády Karpatské Ukrajiny generál Lev Prchala byl postaven mimo službu a zbaven hodností, do Československa se již nikdy nevrátil. Generál Oleg Svátek, který obraně proti maďarské invazi velel byl popraven v kasárnách na Ruzyni v říjnu 1941. Četníci byli po válce postaveni mimo službu a vojáky čekal podobný osud. A pak buďte v naší nevděčné společnosti vlastenci …

Památník na Krásném poli

Při cestě z Chustu na Mukačevo, mezi vesnivemi Rokosovo a Veliká Kopanja (kde je odbočka na Vinohradovo) nelze přehlédnout na levé straně, kousek od cesty velký křiž. Jde o památník bitvě na Krásném poli. U památníku se každoročně v březnu pořádají vzpomínková shromáždění, na které se sjíždějí hosté z Ukrajiny i zahraničí (např. zde byl bývalý prezident V. Juštěnko).

Předmětem kritiky se stala cena 2.000.000 hriven za zbudování památníku.


Zajímavému období těsně před II. světovou válkou bych se na webu zakarpati.cz rad věnoval více do hloubky. Události té doby nám v Československu i lidem na Ukrajině úřady zamlčovaly nebo je vykládaly hodně pokřiveným způsobem. I dnes je velmi těžké najít nezaujatě podaná fakta. Pohledy na tehdejší dobu se různí, liší se nejen výklady událostí, ale i data a čísla. Byl bych velmi vděčen za jakýkoliv písemný a fotografický materiál z té doby. Rád bych si poslechl nebo přečetl nějaká svědectví. Budu vděčný za připomínky, příběhy, či texty, které bych zde mohl zveřejnit.

Pár dat pro orientaci

  • 29.09.1938 Mnichovská dohoda
  • 01.10. 1938 – 14.03. 1939 – II. republika (  Česko-Slovenská republika )
  • 02.11.1938 I. Vídeňská arbitráž – odstoupení Košic, Užhorodu, Mukačeva a dalších území Maďarsku
  • 14.03.1939 Vyhlášen Slovenský stát
  • 14.03.1939 Němečtí vojáci začali obsazovat české země
  • V noci ze 14. na 15. března vtrhli Maďaři přes podkarpatské hranice
  • 15.03 1939 Hácha podepisuje prohlášení německé a česko-slovenské vlády
  • 15.03 1939 Přijel Hitler na Pražský hrad
  • 15.03.1939 Po dohodě s prezidentem Háchou byla vyhlášena nezávislá Karpatská Ukrajina
  • 16.06 1939 Hitler na Pražském hradě vydal Výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava.
  • 14.3. až 18.3.1939 (boje o východní Slovensko probíhaly později) boje československé armády, slovenské armády a Karpatské síče s Maďarskem. Výsledkem bylo obsazení východního Slovenska a Karpatské Ukrajiny, jejich spojení do do celku Karpátálja, který byl dále ovládán Maďarským královstvím. Partizánské boje se vedly v horách až do května.

Kněhyňský meteorit

Meteorit Kvěhyně je největší známý meteorit, který kdy dopadl na území Evropy. Jeho váha se odhaduje na 500 kg. Šlo o kamenný meteorit, tzv. chondrit (třída LL5).

Pád meteoritu Kňahyně

K dopadu došlo 9. června 1866 přibližně v 17 hodin. Meteorit byl pozorován v podobě jasného bolidu podobného oslnivé ohnivé kouli nad územím dnešního Slovenska, nad Liptovským Mikulášem, Šarišem, Zemplínem a Prešovem. Přibližně ve výšce 40 km nad vesnicí Kňahyňa se rozpadl na více než 1200 kusů a způsobil tak meteorický déšť. Kusy meteoritu dopadly na území o poloměru přibližně 5 km.

Dopad meteoritského deště způsobil mezi místními obyvateli obrovskou paniku a vyvolal domněnky o konci světa. Přes obrovské množství kamenů, které spadly s nebe, však kupodivu nikdo nezemřel.

Rozpad meteoritu Kňahyně

Hlavní část meteoritu (nejspíš jeho jádro) o váze 279 766 gramů dopadla 8 kilometrů od vesnice Kněhyně na svahu hory Stinka (Stinská, Stenok) (1078m) v oblasti Černé mlaky – koordináty 48°54′ s.š 22°24′.v.d. Místo dopadu se dnes nachází na území Užanského národního parku v těsném sousedství hranice se Slovenskem. Na místě je signál pouze slovenské GSM sítě Orange.

Kněhyňský meteorit - dobobé ilustrace

Hlavní část meteoritu našel po několika dnech obyvatel vesnice Kňjahyňa Vasyl Kryvjanyk v hloubce 2 metry. Meteorit byl rozpadlý na 2 větší a jednu menší část. O nálezu se dozvěděl český lesník Anton Pokorný a meteorit za 2 voly koupil. Následně meteorit výhodně přeprodal Vídeňskému císařskému muzeu (nyní Muzeum přírodní historie), kde lze meteorit spatřit do dnes. Menší úlomky najdeme v 150 muzeích světa.

Kňehyńský meteorit v muzeu ve Vídni

Německý geolog Otto Hahn tvrdil, že v meteoritu Kňjahyňa byly nalezeny částice mimozemských korálů, parazitů a rostlin (viz publikace “Die Meteorite (crondrite) und ihre Organismen”).

Die Meteorite (crondrite) und ihre Organismen)

Úlomky meteoritu je nejspíš možné najít do dnes, stále existují hledači, kteří neztrácejí naději si takto slušně přivydělat. Kousky kněhyňského meteoritu se totiž prodávají za tisíce dolarů.

Meteorit vyvolal svého času dost velký rozruch. V roce 1892 na místo dopadu přicestoval i slavný spisovatel Jules Verne, jemuž se cesta nejspíš stala inspirací k napsání knihy Tajemný hrad v Karpatech.

Místo dopadu bylo dlouhou dobu vyhledáváno i turisty. Po připojení Podkarpatské Rusi k SSSR se ovšem ocitlo příliš blízko hranice a upadlo v nedobrovolné zapomnění.

Poznámky: název se používá a přepisuje nejednotně, proto i v textu používám různé tvary tohoto názvu: Kněhyně, Kněhyňa, Kňahyňa, Kněžna, Kňjahyňa.

Koordináty: N 49°00.506′, E 22°32.989′; Velikoberezňanský rajón

vesnice Svoboda

Do horského údolí, kde se dnes nachází jedna z nejkrásnějších vesnic Zakarpatí, v dávných dobách utíkali nevolníci za svobodou. Tak zní vysvětlení názvu vesnice Svoboda, které jsem slyšel kamaráda z Mižhirja (Svoboda je součástí Mižhirského okresu).

Vesnice Svoboda je přirozeným živým karpatským skanzenem. Je to místo, kde lze říct: “… a dál už cesta nevede“.

Svoboda leží kousek za Siněvirským jezerem a turisté dělají velkou chybu, že tuto malebnou vesničku nenavštíví. Z parkoviště pod Siněvirským jezerem jsem do Svobody došel v pohodě vycházkovým tempem pěšky.

Až budete procházet vesnicí, všimněte si, že k domkům rozsetým po okolních svazích často nevedou cesty. Podél hlavní cesty vinoucí se údolím najdete proto mnoho zajímavých staveb, které by chtěli v leckterém skanzenu, kdyby to nebyly – garáže.

Přes Svobodu vede značená turistická stezka.

Vesnice byla založena někdy okolo roku 1600.

Koordináty: 48°59′27″ N, 22°38′14″ E; Mižhirský rajón, Střední nadmořská výška: 968 m; Počet obyvatel: 239.

PSČ: 90040; telefonní předvolba: +380 3146 ; ukr: Свобода.

hora Javorník (Javirnik)

Hřeben Javorníku leží v východních Beskydech v rajónu Velký Berezný a z jihu ohraničuje Užanský národní park. Nejvyžším bodem je vrchol Javorník, který se má měří 1017 m.

Na Javorníku je dodnes funkční horská chata postavena v 30. letech Klubem československých turistů (KČST). Ubytování zde stojí 50 hriven za noc, je sice sparťanské, ale chata má výjimečnou atmosféru. Už 30 let tady bez přerušení správcuje pan Michal. Zpočátku se zdá poutníkům přísný a nepřístupný, ale je to dáno jeho špatnými zkušenosti s skoupými turisty (já se mu vůbec nedivím). Když dáte najevo, že jste ochotni mu na těžké živobytí alespoň trochu přispět a koupit si třeba nastojku, víno, čaj nebo zaplatit 5 hriven za exkursi chatou, stane se s něho milý společník, který dovede pobavit poutníky.

V chatě Pod Javorníkem je možné vyrobit elektřinu s pomocí agregátu. Chata nemá vlastní studnu a vodu je nutné zde nosit ručně.

V roce 2015 došlo k prodeji chaty na Javorníku, výměně správce a 25.04.2015 chata vyhořela.

Vrchol je označen kamenem usazeným zde v roce 1925 opět KČST. Na hřebenu je vysílač.

Javorník je ideálním turistickým cílem. Je dobře dostupný u Užhorodu autobusem i vlakem. Hora jde zdolat během jednoho dne (i s cestou z Užhorodu), přičemž chata KČST umožňuje přespání a několikadenní pobyt. Na Javorník vede několik různě dlouhých cest, které jsou dobře značené. Orientačně je hora bezproblémová a lze se na ní vydat po celý rok (pozor v zimě nebudou prošláplé cesty).

Osobně považuji za nejlepší způsob zdolání Javorníku vyjít z Velkého Berezného po cestě přes cikánský tábor, pak se napojit na žlutou značku, z cesty zahnout u kapličky nad Ruským Močárem a po žluté pokračovat až k chatě KČST a odtud na vrchol.

Na Javorník se jde vydat z Velkého Berezného, Ruského Močaru, Kostryna nebo vesnice Sil.

Jaroslav Marvan

Populární český herec Jaroslav Marvan se narodil a vyrůstal na pražském Žižkově. Stejně jako otec, se stal pošťákem. Pracoval v pražském Zeměpisném ústavu a na ředitelství pošt.

Po několika letech praxe byl vyslán do Užhorodu na Podkarpatskou Rus. Zde působil v období od roku 1920 až do roku 1923. Jaroslav Marvan právě v Užhorodu začal hrát ochotnické divadlo.

Užhorod (Užgorod)

O městě Užhorodu píši samostatný informační web uzhorod.info, také provozuji stránku uzhorod.cz, kde nabízím služby spojené s Užhorodem, zejména ubytování v Užhorodu a průvodcovské služby. Tady bych se jen opakoval.

Přemýšlel jsem, co tedy o Užhorodu napsat na Zakarpatí.cz, tak abych podal shrnující informace o městě a zároveň byl originální a nepřepisoval informace, které nabízím jinde. Nakonec jsem se zde rozhodl dát sem text z průvodce po Užhorodu z doby Sovětského svazu. Doufám, že právě následující věty budou zajímavým čtením, v kterém se vrátíte do 80. let minulého století.

Užhorod výkladem sovětského průvodce

Na samých hranicích Sovětského svazu s bratrským Československem, po obou březích hadovitě se vinoucí řeky Uhu (Uže) spočívá starobylé město Užhorod, středisko Zakarpatské oblasti Ukrajinské SSR.

Své jméno má bezpochyby podle řeky, která jím protéká, pramení pod Užockým průsmykem a doslova jako užovka (“už”) se proplétá horami dolů do roviny.

Ať tak či onak, město nad Užem nezapře svoji starobylost. Hluboké příkopy a vysoké zdi hradu svědčí o tom, že se nad Užhorodem přeneslo nejedno století…

Lidé, jak svědčí archeologické nálezy, se zde objevili již v období mladšího paleolitu (asi 100 tisíc let před naším letopočtem). Od té doby se dá mluvit téměř o nepřetržitém osídlení kraje, čehož dokladem jsou nálezy jak z pozdní doby bronzové, tak i železné. Z poloviny prvního tisíciletí našeho letopočtu a hlavně z následných let pochází řada památek spojených s příchodem Slovanů. V Užhorodě byla odhalena starodávná pohřebiště a slovanská sídliště především na Zámecké hoře a v okolí Radvanky.

V VIII. —IX. století byl Užhorod známý jako středisko východoslovanského kmene Bílých Chorvatů. Z letopisů se dovídáme, že Užhorod jako hrazené místo existoval již v roce 872, a hrad na Zámecké hoře se připomíná jako “nedobytná tvrz”. Koncem IX. a na začátku X. století se Užhorod zaskvěl jako sídelní hrad velkého staroruského knížectví, jemuž vládl kníže Laborec. Ten tady i padl, když roku 903 hrad (Hungvar čili Hungu) udatně hájil proti maďarským kočovným kmenům, které vtrhly do Dunajské nížiny.

V X. a zpočátku XI. století byl Užhorod jedním z nejvzdálenějších jihozápadních měst Kyjevské Rusi. Po jejím oslabení začal v XI. století nápor maďarských feudálů a do konce XIII. století se celé Zakarpatsko dostalo pod jejich nadvládu jako součást uherského státu. Hrad Užhorod se stal jedním z jeho opěrných bodů. Přitom neobyčejně pevným, vždyť ani hordy Polovců (Kumánů) vedené roku 1086 chánem Kutěskou jej nedobyly. V XI. — XII. století je užho-rodský hrad majetkem uherských králů; v roce 1290 pak přešel do rukou bohatého feudála Anoděje.

Historie Užhorodu je nerozlučně spjata s historií celého Zakarpatska. Dokonce i tehdy, když se zakarpatské území nacházelo pod cizí nadvládou, nepřestával být kulturním ohniskem celého kraje, a když přišel čas, tedy centrem národně osvoboditelského a revolučního boje pracujících proti vlastním i cizím utiskovatelům.

Roku 1315 vypuklo v Užhorodě jedno z prvních povstání zakarpatského lidu proti uherskému království. V jeho čele stál župan Petr Petěnko (Petuňa). Povstání zachvátilo většinu území Zakarpatska, roku 1317 však bylo tvrdě potlačeno. Město s hradem se pak roku 1322 dostalo do vlastnictví magnáta Drugeta, jehož potomkům patřilo do roku 1691, tedy plných 369 let.

Nejvýznamnějším protifeudálním vystoupením bylo povstání maďarských, ukrajinských a slovenských rolníků, které vypuklo v Maďarsku a zachvátilo přitom i celé Zakarpatsko. Roku 1514 je vedl Jiří Dóža. Několika městům se dostalo přívlastku “buřičská”. Užhorod byl jaksi samozřejmě mezi nimi. Feudálové uhodili spojenými silami a povstání utopili v krvi. Jiřího Dóžu umučili.

Na začátku XVI. století se zakarpatské území dostalo pod Rakousko a Transylvánii. Život pod dvojím útiskem se stal ještě nesnesitelnější. Zakarpatští Ukrajinci neustále vystupovali proti rakouské monarchii, proti vídeňské vládě, která to vše měla na svědomí.

Užhorod se aktivně podílel na národně — osvobozeneckém boji maďarského lidu proti Habsburkům (1703—1711).

V létě roku 1704 donutila povstalecká vojska po krutých bojích rakouskou posádku hradu ke kapitulaci. Nějaký čas pak byl dobrým útulkem Franttiška Rákócziho II., vůdce osvobozeneckého hnutí.

V druhé polovině XIX. století se začíná na Zakarpatsku formovat průmyslový proletariát. Užhorodu přitom připadla důležitá role v jeho revolučně-osvobozeneckém zápase. Tak roku 1899 zdejší dělníci poprvé v historii Zakarpatska slavili 1. máj a téhož roku zde došlo i k první stávce v továrně na nábytek značky Mundus.

Nová etapa revolučního zápasu pracujících města Užhorodu probíhala pod vlivem Velké říjnové socialistické revoluce. Nemalou zásluhu na tom měli bývalí zajatci, kteří se vrátili z Ruska a byli tam nejen svědky, ale i přímými účastníky revolučních událostí.

V říjnu roku 1918 vypuklo v městě povstání. Dělníci a revolučně naladění vojáci odzbrojili policii a četnictvo, obsadili poštu, telegraf, železniční stanici, kontrolovali sklady zbraní a proviantu. Výsledků revolučních přeměn však využila buržoazie. Na začátku ledna roku 1919 byl Užhorod obsazen československými vojáky. Na ulicích sice došlo k ojedinělým ozbrojeným srážkám, ale jakýkoliv odpor byl záhy potlačen.

Po připojení Zakarpatska k Československu se stal Užhorod centrem revolučního hnutí pracujících celého kraje. V březnu roku 1920 zde byla založena Mezinárodní socialistická strana Podkarpatské Rusi, která vyhlásila svoji solidaritu s Komunistickou stranou Ruska (bolševiků) a s Komunistickou internacionálou.

Ve dvacátých a třicátých letech vycházely v Užhorodě revoluční noviny Pravda, Zakarpatská pravda, Munkaš ujšag, Pracující mládež aj. Měl zde sídlo krajský výbor Komunistické strany Československa stejně jako přední orgány masových proletářských organizací. Město nad Užem bylo svědkem četných stávek a demonstrací, velkých mítinků a manifestací. Zvlášť aktivně na nich vystupovali dělníci továrny na dýhy a nábytek a závodu na výrobu umělého tuku.

V prvních listopadových dnech rok’> 1938 byl Užhorod obsazen vojsky horthyovského Maďarska. Okupanti nastolili ve městě nepředstavitelný teror. Na 6 tisíc Užhoroďanů se nevrátilo z fašistických koncentračních táborů a věznic, mnoho se jich zapojilo do domácího i zahraničního odboje. Komunistická strana se stáhla do hlubokého podzemí a vedla s fašistickým režimem úporný boj. Přímo v Užhorodě byli jeho vedoucími činiteli A. Bačo, A. Buřič, M. Rotman, J. Fi-hula aj. Roku 1944 vyvíjela ve městě činnost podzemní skupina pro poskytování pomoci partyzánskému hnutí.

V historii Užhorodu bude navždy zapsán zlatým písmem 27. říjen 1944, den osvobození města Rudou armádou z fašistického jha. 12. listopadu byl zvolen městský národní výbor a konalo se masové shromáždění, jehož účastníci schválili návrh požádat vládu Sovětského svazu o připojení Zakarpatska k sovětské Ukrajině. 22. ledna 1946 ve spojitosti s ustavením Zakarpatské oblasti ve svazku Ukrajinské SSR se stal Užhorod jejím centrem.

Za léta sovětské vlády se Užhorod povznesl za pomoci bratrských národů Sovětského svazu z provinciálního městečka na průmyslové a kulturní středisko značného významu. Už v prvním poválečném podzimu otevřela svoje brány Užhorodská státní universita o čtyřech fakultách. Nyní na 9 fakultách studuje kolem 8 tisíc studentů více jak 20 národů a národností. Za něco přes 40 let své existence připravila universita víc jak 35 tisíc odborníků, kteří pracují prakticky ve všech odvětvích národního hospodářství, víc jak 300 absolventů obhájilo doktorské a kandidátské práce, mnozí z nich pracují v ústavech Akadenie věd USSR a na vysokých školách různého typu.

Universita sídlí v nově vybudovaném komplexu budov, v “universitním městečku” s posluchárnami vybavenými nejmodernější technikou, se stadiónem, plaveckým bazénem, odpočívárnami, kavárnou atp.

Od pětiletky k pětiletce sílil jak průmyslový, tak sociální potenciál oblastního centra Zakarpatska. Stačí kupříkladu poukázat jen na to, že výrobky se značkou užhorodských podniků a závodů (a je jich zde nyní kolem 30) se vyvážejí téměř do 30 zemí. Podle všeho zcela unikátní produkci vykazují družstva Zakarpatpribor (příbory) a Tisa stejně jako jeden z průmyslových gigantů, experimentální podnik zabývající se instalací turbin. První úspěšné výrobky vyšly ze závodu Elecktrodvigatěl (elektromotory). Závod bytové chemie většinu své produkce dodává na trh pod společnou značkou s firmou Spolana (CSSR), v některých případech na základě společně vypracované technologie.

V podmínkách nových pohledů na národní hospodářství přistupují k práci tvůrčím způsobem užhorodští nábytkoví architekti a pracovníci obuvnického průmyslu, zaměstnanci úřadů, pracovníci služeb i kulturně — osvětových zařízení.

Ve městě pracuje oddělení Ústavu společenských a hospodářských otázek zahraničních zemí Akademie věd USSR, odbor Ústavu jaderných výzkumů Akademie věd USSR, oddělení Všesvazového vědecko — výzkummného ústavu meteorologického, Státního úřadu SSSR pro standartizaci, filiálka Oděsského vědecko-výzkumného ústavu balneolo-gického, skupina archeologického ústavu Akademie věd USSR, sektor regionální problematiky společensko-hospo-dářského rozvoje Zakarpatské oblasti lvovského oddělení Ústavu ekonomie rozněž při Akademii věd USSR.

Čtyřicet let úspěšné činnosti má za sebou i hudební učiliště, v jehož učebnách začínal svoji výraznou tvůrčí životní pouť národní umělec E. Stankovič, jehož Symfonie op. 3 byla roku 1985 na mezinárodním konkursu v Paříži oceněna jako jedna z desíti nejlepších. Zcela nové prostory má učiliště užitého umění a kuturně — osvětových pracovníků.

Kromě toho má město i speciální školu pro kuchaře, obchodní a elektrotechnickou průmyslovku, 6 odborných učilišť, 24 všeobecně vzdělávacích škol (středních, osmiletých, večerních) s ruským, ukrajinským a maďarským jazykem vyučovacím.

Během oslav 70. výročí velkého Října se Užhoroďané a jejich hosté zúčastnili slavnostního otevření nového ukrajinského hudebně-dramatického divadla. Snou činnost zahájilo uvedením dramatického pásma, zaměřeného právě na ony oslavy. Ve městě přitom vyvíjí činnost Státní Zakarpatský soubor tanců a písní, poctěný titulem “zasloužilý” stejně jako taneční soubor Mládí Zakarpatska. Za pozornost stojí také vokálně-instrumentální soubor Maďarské melodie a Sans (Naděje), vlastivědné a umělecké muzeum, muzeum pod širým nebem (skansen), Památník národního umělce F. Manajla, muzeum ateismu, 3 kina, amfiteátr, filharmonie, Palác pionýrů, Dům učitelů.

Při prohlídce obrazárny upoutají váš zájem díla, která patří do “zlatého fondu” našeho umění. Vyšla z ateliérů A. Erdeliho, národního umělce SSSR a člena-korespondenta Akademie umění SSSR I. Bokšaje, národního umělce USSR F. Manajla, jehož plátna obdivovali návštěvníci výstav četných evropských hlavnich měst, setkáte se tu s národním umělcem USSR A. Kašajem, zasloužilými umělci USSR V. Mikitpu, Z. Soltésem, L. Sutěvým, zasloužilým uměleckým pracovníkem USSR H. Hljukem, laureátem Státní ceny Ukrajinské SSR T. H. Sevčenka V. Svidou a mnoha dalšími důstojnými představiteli zakarpatské malířské školy, známými z republikových, všesvazových i mezinárodních výstav.

Literární zázemí Užhorodu představuje muzeum zakarpatské organizace Svazu spisovatelů Ukrajiny. Jsou v něm zpřístupněny knihy, autogramy, ojedinělé fotografie i rukopisné stránky básnických a prozaických děl zakarpatských autorů, osobní věci M. Barabolji, D. Vakarova, J. Hojdy, L. Děmjana, I. Župana, A Patruse-Karpatského, F. Potušňa-ka, M. Tomčanije a jiných.

Početná obec současných spisovatelů Zakarpatska se soustřeďuje v Zakarpatské odbočce Svazu spisovatelů Ukrajiny. Najdeme v ní nositele široko daleko známých jmen jako V. Vovčka, V. Ladyžce, J. Mejheše, F. Křivina, P. Uhljarenka, I. Cenděje, J. Skrobince a mnohé další. O své místo na slunci se právem hlásí i mladí básníci a prozaici. Pozornosti nejširších čtenářských vrstev se zaslouženě těší verše ruské básnířky L. Kudrjavské a ukrajinského básníka P. Skunce, prozaická díla L. Bally, V. Bally a B. Salaje, kteří píší maďarský, a O. Ryšavého, píšícího německy.

V Užhorodě vycházejí oblastní noviny, a to ukrajinsky, ruský a maďarský: Zakarpatská pravda, Karpati igaz so, Mládí Zakarpatska. Navíc k nim patří i okresní noviny Plameny komunismu. Svoji redakci zde má republikové knižní nakladatelství Karpaty, při oblastním sovětu byl ustanoven výbor pro televizi a rozhlas.

Nechybí zde pochopitelně ani historické a architektonické památky. Na nejhezčím náměstí, pojmenovaném po Leninovi, byl odhalen i jeho pomník. Konají se zde mítinky, slavnostní shromáždění, nezapomenutelná setkání válečných vysloužilců, slavnostní nástupy pionýrů spojené se slibem, první shromáždění nových studentů, s kyticemi a s díkůvzdáním sem přicházejí absolventi škol i novomanželé…

Pomníky K. Marxe, A. Puškina, zakarpatského spisovatele a buditele E. Fencika zdobí jiná náměstí a parky uprostřed města, jinde jsou umístěny pamětní desky na počest historických a revolučních událostí.

Zvlášť památným místem pro Užhorod a okolí je Pahorek slávy. Jsou na něm pochováni vojáci Sovětské armády, kteří padli v bojích za osvobození Zakarpatska z fašistické okupace a útlaku. Každoročně v den 9. května — v Den vítězství — se zde koná velkolepá tryzna, ke které se sjíždějí spolubojovníci a příbuzní padlých, přicházejí na ni pionýři a komsomolci, občané města — všichni, kdož ctí a uchovávají v paměti jména hrdinů, kteří obětovali život ve jménu slunce a míru.

Na jihozápadním okraji Užhorodu, na samých hranicích s Československou socialistickou republikou se tyčí mohutný pomník. Na posledním rozbitém fašistickém bunkru se rozkročil ve vší své velikosti sovětský voják, odlitý z bronzu, vysoko třímající prapor nad osvobozenými Karpatami. Monument “Ukrajina — osvoboditelům” byl odhalen 8. května roku 1970, aby připomínal zvlášť významnou událost, charakterizovanou slovy vytesanými do kamene: “Zde byly zakončeny boje sovětských vojsk za osvobození Ukrajinské SSR od německo-fašistických uchvatitelů v letech Velké vlastenecké války”.

Tady, u tohoto pomníku, na prostranství Družby, se každoročně konají tradiční slavnosti bratrství národů Sovětského svazu a Československa. Scházejí se tu pracovníci různých závodů, kolchozů a družstev, vyhlašují se výsledky soutěží, vyměňují se zkušenosti, připravují se společné plány další spolupráce. V Den vítězství převládají dojemná, vzrušující setkání soudruhů ve zbrani v období krušných let války. Slzy radosti, objetí, vzpomínky…

K architektonickým památkám patří především zámek (hrad) z X. —XVI. století, katedrála, někdejší biskupská rezidence, budova bývalého županátu apod.

Pro bohatství zeleně bývá Úžhorod často nazýván městem — zahradou. Návrší, která jej obepínají, jsou plná vinohradů, podél ulic kvetou cizokrajné dřeviny: japonská sakura a kdoule, magnólie (šácholán) a cypřiše, zimostráz a tis, katalpa a dokonce i liliovník tulipánokvětý.

Město nad Užem navštěvují ročně stovky hostů. Pro zahraniční autoturisty, kteří bud’ přijíždějí do Sovětského svazu, anebo i jen míjejí Lvov, Kyjev, Moskvu, popřípadě míří do lázní čemomořského pobřeží, právě zde začíná sovětská země. Jako vzpomínku na svérázné město, na nezapomenutelná setkání*s jeho obyvateli, si mohou odvézt půvabné suvenýry. Keramické drobnosti, barvité výšivky, nejjemnější krajky, řezbářské a ciselérské práce, umělecké miniatury — prostě vše, co nabízejí obchody Suvenýry Zakarpatska (Suvorovova ul. č. 10) a Umělec (Suvorovova č. 13).

Vyberte si… A nechť vám tyto památkové předměty stále připomínají Karpaty, starobylé slovanské město uprostřed hor, v němž se odehrálo vaše první setkání s jedním z malebných zákoutí Sovětského svazu.

Kam dál?

  • Uzhorod.info – pokud vás zajímá soušasný Užhorod
  • Uzhorod.cz – v případě, když plánujete výpravu do Užhodrodu