Na hraničním přechodu Vyšné Německé Užhorod probíhají od 3.06.2019 stavební práce.
Všechny autobusy s 20 a více místy budou odbavovány na nákladním přechodu a odbavování bude s velkou pravděpodobností pomalejší.
Osobní auta budou jezdit dále přes zmíněný přechod, ale i tady se očekává se pomalejší odbavování.
Ukončení prací a obnovení normálního provozu je naplánováno na konec října 2019.
Situaci monitorujeme, na aktuální stav se můžete doptat na emailu nebo našem FB.
Vesnice, kde není obchod ani hospoda, kde není nic, co by regulérně pracovalo …kromě funkční knihovny! V knihovně je knihovnice na plný úvazek, přestože do ní nikdo nechodí (v obci podle mě nežije ani 50 obyvatel). Na knihovně vlaje státní vlajka …obráceně 🙂
Prostě jako z pohádky.
Fotku jsem udělal při pilotním termínu naší nové akce
“Podzimní víkend v zapadlé zakarpatské vesničce” viz https://www.facebook.com/events/1838936679488849/
Akce bude mít příští týden reprízu a už je vyprodaná. Pokud bude zájem, můžeme v tom pokračovat, na podzim i v zimě. Akci uděláme klidně i pro skupinku 3 lidí.
Dvě roční období během nedělního výletu do Užanského národního parku.
Prý jediná socha pošťáka na světě v městečku Perečin se převlékla za Svatého Mikuláše a připomíná nám tak, že doba velkých oslav se nezadržitelně blíží.
Pošťák se jmenoval Fedor Feketa (Feketa) má panětní desku i ve vesnici Turja Remety.
новоселицка скала
http://extreme.com.ua/forum/nashi-otchyoty/4551-perechin-plishka-g-skala.html
http://www.vkarpaty.in.ua/active/88-peshexodnye-marshruty-na-novoselickuyu-skalu.html
http://www.gpsies.com/map.do?fileId=rilpegqkcjywpuji&language=ru
http://vigorlat.blogspot.com/2011/05/08052011.html
Sedím v restauraci Zolotyj tur v Tuřích Remetech přede mnou čtvrt kilová porce žabích stehýnek a poslouchám povídání předsedkyně místního sdružení Matice slovenské paní Mariany. Příjemný začátek pohodového víkendu v zajímavé vesnici perečinského rajonu. Pobyt jsem si užil, přestože mě opět oklamala předpověď počasí a místo hřejivého zářijového sluníčka na mě padal chladný podzimní déšť. Tuří Remety nejsou moc vyhledávány turisty, přesto (nebo možná právě proto) se mi zde podařilo najít levné, ale přitom velmi kvalitní ubytování v hájence postavené za první Československé republiky (jak nezapomněl její majitel připomenout).
Kromě hor, které vesnici obklopují patří k místním zajímavostem především slovenská menšina a její katolický kostel, pamětní deska pošťáku Fedoru Feketymu, židovský hřbitov a zdejší kulinářská specialita žabí stehýnka.
Turja Remety leží v Turjanské dolině na soutoku říček Turja (Тур’я ) a Turica (Туриця ). Všechny názvy pocházejí od dávného krále místních lesů pratura (tur evropský – jde o jiné zvíře než zubr i než karpatský bůvol), který vyhynul v 17. století.
První písemná zmínka je z roku 1451. Tento letopočet se dostal také do erbu sela. Pověsti říkají že v dávných dobách zde v podzemních chodbách žili mniši (remeti). Další pověst říká, že v zdejších lesích strávil jako poustevník konec svého života uherský král Šalamoun I. (1053 – 1087) syn krále arpádovce Ondřeje I. a Anastasie Kyjevské (dcery kyjevského knížete Jaroslava Moudrého).
V Turjanských Remetách (slovenský název vesnice) žije početná slovenská menšina. Na restauraci Zolotyj tur v centru vesnice je vyvěšená slovenská vlajka. V místním katolickém kostele z roku 1885 jsou nápisy ve slovenštině. Slováci jsou spojováni i z místní specialitou žabími stehýnky a protože jsou jejích hlavními konzumenty, tak se jim tady říká „Žabaři“.
Turjanské Remety jsou jedinou vesnicí na Zakarpatí, kde se žabí stehýnka konzumují. Přestože je tato delikatesa dávaná do souvislosti s místními Slováky, tak počátky její obliby lze najít na začátku XIX. století, kdy zde Rakousko-Uhersko deportovalo v roce 1816 (po bitvě u Waterloo) důstojníky napoleonovy armády. Žáby se zde loví na jaře. Místní lidé tvrdí, že jejich maso je chutné pouze do první bouřky (do května). K dostání jsou místní stehýnka ovšem po celý rok, protože vesničané je zamrazují do zásoby. Pro kilogram stehýnek je nutné ulovit přibližně 80 kusů žab. Tuto místní specialitu můžete ochutnat například v restauraci Zolotyj tur , kde je dělají jednoduše v trojobalu. Žabí stehýnka můžete ve vesnici jíst také smažené ve vajíčku, na smetaně, marinované, připravené jako šašlik nebo sušené. Slyšel jsem, že se z nich dělá také polévka. Kilogram syrových stehýnek stojí okolo 100-200 hriven. Za 250g porci smažených stehýnek jsem v restauraci zaplatil 61 hriven. Turjanské žáby už je možné ochutnat také v některých restauracích v Užhorodu. Existuje plán na výstavbu žabí farmy.
Na stěně nynějšího pravoslavného kostela Sv. Michala (1616, rekonstrukce 1990 ) byla v roce 1838 umístěná další místní rarita. Jde o na světě první pamětní desku na počest pošťáka. Oslavovaným pošťákem je Fedor Fekety, obyvatel Turja Remety, který zemřel v roce 1838, když v zimě prochladnul na jedné ze svých pravidelných denních pěších cest pro poštu do Užhorodu přes hory (50km tam a zpět), které vykonával více než 30 let. V roce 2004 byla postavena Fedoru postavena socha v centru okresního města Perečin. Perečinská socha je ale tak trochu neslušný plagiát, pokus o vydělání na popularitě této oslavy poctivě dělané obyčejné práce v podstatě obyčejného člověka.
Na Turjanské pamětní desce je napsáno:
„Na památku přátelství, rozvahy, poctivosti a úslužnosti Fedora Fekety. Zemřel 1838.”
Vedle pravoslavného kostela je dřevěná zelená zvonice. Na věži kostela jsou namalovány hodiny, které pořád ukazují čas 9 hodin.
U pravoslavného kostela je zajímavý hřbitov na kterém naleznete hroby významných místních lidí. Zajímavými jsou litinové náhrobky, které připomínají, že ve vesnici v 19. století bývala slévárna. Z místní slévárny pochází například socha Herakla (1842), kterou najdeme na nádvoří užhorodského hradu. Výrobky turjanské slévárny byly označovány nápisem Ungvar (Užhorod).
Třetí místní kostel slouží katolíkům byzantského obřadu a byl postaven teprve nedávno.
Kousek od řeky Turja na okraji nynějšího fotbalového hřiště je pozůstatek židovského hřbitova.
Okolo „nové“ školy jsou vysázeny zajímavé dřeviny. Mimo jiné zde roste hodně ukrajinského národního keře kaliny.
V dnešní psychiatrické léčebně byl za Československa státní hřebčín, v kterém bylo chováno plemeno vzácného huculského koně.
V dvoupodlažní budově poblíž slovenského kostela býval dříve pivovar, později mlýn, který pracoval do roku 2000. Můžete zde vedle sebe vidět mlýnské stroje z doby Rakousko-Uherska (1896), Československa a Sovětského svazu.
V roce 2002 ve výšce 13,5 kilometrů kousek od obce skončila světelná dráha výjimečného superbolidu „Turja Remety“. Pomalu letící bolid dosáhl jasnosti mnohonásobně převyšující jasnost Měsíce v úplňku a ozářil nejen oblohu, ale také okolní krajinu. Jev trval několik sekund. Bolid se pravděpodobně rozpadl na 3 kusy a na zem dopadlo podle odhadu vědců několik set kilogramů jeho hmoty. Po dopadu bylo slyšet na území Zakarpatí a v části Slovenska, silné dunění a v některých místech se otřásaly i zdi a okenní tabule.
Přes Turi Remety jezdí některé autobusy na lince Užhorod – Svaljava.
Okolí Turji Remety je stvořené k procházkám po lesích, sbírání hub a lesních plodů, ale i k delším tůrám. Můžeme se vydat na např. na Poloninu Runa či Lutanskou Holici. Z vesnice lze podnikat cyklovýlety, třeba do lázeňského střediska Lumčory.
Koordináty: 48°42’51” N, 22°35’38” E ; Perečinský rajón, Nadmořská výška: 204 m; Počet obyvatel: 3.340
PSČ: 89221 ; telefonní předvolba: +380 3145 ; ukr: Тур’ї Ремети / Tur’i Remety, další varianty názvu: Tuří Remety, Turjí Remeti, Turaremete, Turja Remete, Turjí Remety, Remetoturi, Tur’yanremety [Rusky], Turjaremete [Maďarsky], Turjanský Remety [Slovensky], Remit [Jidiš],, Turja Remeta [Polsky]
Zolotarovo je rozlehlejší vesnice v Chustském rajónu. Žije zde okolo 4200 obyvatel. Přes Zolotarovo vede oblíbená cesta (T0733 a od Drahova T0720) z Chustu do Koločavy.
V Zolotarovu je zřetelné nevelké centrum. V centru je škola, kulturní dům, kde se pořádají diskotéky, pošta, banka, obecní rada, lékárna a několik dalších menších obchodů.
Mimo centrum, ale kousek od hlavní silnice stojí řeckokatolický kostel. Nově byl ve vesnici zbudován kostel pravoslavný, v jeho blízkosti jsou 3 prodejny potravin.
Ve vesnici je několik obchodů s potravinami, 3 benzínové pumpy, autoservis. Rozestavěné jsou 2 budovy, které budou sloužit k ubytování turistů. Na začátku obce (směrem od Danyelova)) je polorozpadlá budova bývalé továrničky na zpracování ovoce. Na opačném konci (směrem na Drahovo) je větší rybník
Zolotarovo je rodištěm kněze, filozofa, básníka a prvního zakarpatského akademika Vasila Dovhoviče (1783-1849). Dovhovič studoval a žil také v slovenské Trnavě.
PSČ: 90441; telefonní předvolba: +380 3142; ukr: Золотарьово, ru: Золотарёво, další varianty názvu: Zolotarjovo, Zolotar’ovo, Zolotarevo, Zolotarjevo. Do roku 1995 se používal název Золотареве / Zolotareve. Zřídka se používá maďarský název Ötvösfalva.
Zolotarovský pravoslavný kostel jsem ze směru od Čumalova vyfotil v zimě 2008/2009.
Přesně na půl cesty mezi 2 největšími městy Zakarpatí Mukačevem a Užhorodem, v centru nížiny pod vulkanickým karpatským hřbetem na říčce Viola leží seliště, jehož název je odvozen právě od této geografické skutečnosti – Seredné.
Seredné je zajímavé především zříceninou nejvýhodněji položeného templářského hradu a starými rozsáhlými vinnými sklepy. Oblast Seredné je známou historickou vinařskou oblastí, za což vděčí výjimečným klimatickým podmínkám.
Administrativně patří Seredné k Užhorodskému rajónu. Ukrajinský, stejně jako český název je Seredně (Середнє). Já používám raději název slovenský Seredné.
V Seredném je řeckokatolický chrám (největší), pravoslavná cerkov a vedle ní římskokatolický kostel, klášter františkánů a Kongregace sester Ježíše.
Známá chutnými výrobky je zdejší pekárna. Zaujmout může budova mlýna. Doporučuji občerstvení v restauraci u cesty do centra s výstavkou starých užitných předmětů.
Archeologické vykopávky zde dokládají lidské osídlení v dobách neolitu (mladší doba kamenná, 4 tisíce let před Kristem) a doby bronzové (2 tisíce let před Kristem). První písemná zmínka o obci je z z XIV. století. Hrad templářů zde byl ale zbudován již v XII. století.
V roce 1312 po zničení templářského řádu, hrad získali na krátkou dobu mniši řádu Svatého Pavla. Poté hrad patřil různým uherským šlechtickým rodům.
První písemná zmínka o vinařství je z roku 1417. Prosperitě vesnice krom úrodných vinic nejspíš dopomohlo i umístění na obchodní stezce Lvov – Užhorod.
V XIV. století se Serednému dostalo městských práv. Seredné patřilo Drugetům, později rodu
Pálóczi. Po bitvě nad Moháčem hrad i vesnici získává rodina Dobo, která zesílila opevnění hradu a rozvinula vinařství. V XVII. a XVIII. století se měnili vlastníci. V době povstání Ference II. Rákóczi byl Seredňanský hrad téměř zničen habsburskými vojsky (někdy mezi roky 1703 – 1711). Po potlačení povstání došlo k vysídlení Seredného a tak v roce 1720 zde byly pouhé 2 místní rodiny, 19 rodin vysídlenců a 11 šlechtických rodin (*ověřit zdroj wiki). Návrat k životu byl postupný. V roce 1891 zde žilo 1861 lidí. Byl zbudován klášter. Ruiny hradu však již nemohly být použity jako obrany schopná pevnost a tak se Seredné už nikdy nestalo městem s dřívějším významem. V XIX. století byl Serednému udělen status “trhového městečka”, Seredné získalo pečeť a erb (anděl s červenou korouhví).
V době I. republiky v byla Seredném umístěna od doby svého vzniku 15.prosince 1920 do června 1921 Vozatajská rota 12, která byla poté přesídlena do Košic.
Podle sčítání lidu v roce 1930 v obci žilo 2 279 obyvatel (z toho 390 osob národnosti československé, 169 osob národnosti maďarské, 11 osob národnosti německé, 37 osob národnosti cikánské, 1 053 osob národnosti ruské a 560 osob národnosti židovské).
Seradňanské vína se prodávaly v Evropě, byly oblíbenými na dvoře ruských carů. Vinohradnictví zde stejně jako v jiných částech Zakarpatí negativně ovlivnil Gorbačovův “suchý zákon” z roku 1985, který vedl k zničení velkého množství vinohradů. V současné době je nejznámější zdejší značkou
(pře)sladká Trojanda (růže) Zakarpatí (Троянда Закарпаття).
Seredňanský vinný závod Leanka má ve správě velkou část zdejších unikátních vinných sklepů. Sklepy kopali v kamenném podloží zajatí Tataři (doplnit rok a okolnosti). Délka vinných sklepů se odhaduje na 4 km, ne všechny úseky jsou prozkoumány, část Seredňanských vinných sklepů je v držení drobných vinařů. Do sklepů vinařského závodu se pořádají prohlídky a individuálně si lze dohodnout i prohlídku soukromých sklepů. Já jsem několik sklepů v Seredném při nákupech vína pro domácí potřebu prošel a můžu říct, že to stojí za tu námahu hledat po vesnici jejich vlastníky. Některé sklepy jsou malé, ale některé překvapí svou velikostí (majitelé tvrdí, že jsou propojené a že jde o mnoha kilometrový labyrint). Ve sklepích lze kromě vynikajícího (i hnusného) vína najít také staré vybavení, potěší staré slovenské nápisy.
V hlavních sklepích vinného závodu jsem ještě nebyl, mám to ale v plánu a pak doplním informace i fotografie. Stejně tak bych zde chtěl přidat více informací o Seredňanských vínech a vinohradnictví.
Nejvýznamnějším místem Seredného je pozůstatek starého temlářského hradu, respektive Donjon (Donžon), který z něho zůstal. Zřícenina má rozměry 18,6 х 16,5 metru a dosahuje výšky 20 metrů.
Seredňanský hrad je výjimečný také tím, že jako jediný z zakarpatských hradů nestojí na kopci, ale na rovině. Existují pověsti, že hrad byl spojen s hradem užhorodským podzemní chodbou. Více pravděpodobnější je pověst o tom, že právě zde ukryli bohatí Templáři své poklady poté, co byl jejich řád za nechvalně známých skutečností v roce 1312 násilně zrušen.
Zřícenina je pěkně vidět z cesty Užhorod – Mukačevo. Při sjezdu z kopce nad Užhorodem se stačí za výrazným hřbitovním návrším koukat na levou stranu a hrad nepřehlédnete. Dostat se k samotné zřícenině není už tak jednoduché. Vesnice Seredné se rozkládá na pravé straně čtyřproudé cesty. Prvně musíte z této čtyřproudovky sjet u autobusové zastávky (která je jakoby za vesnicí) do Seredného. Pak jedete přes centrum k výrazné budově mlýna a u ní zahnete doleva na nijak neoznačenou rozbitou vesnickou silničku a po ní dojedete téměř až k zřícenině, kterou uvidíte napravo. Na místě se pasou kozy, jsou zde zbytky ohnišť, vypadá to tady divoce, a nic vás neupozorní na to, že stojíte před jednou z nejvýznamnějších památek celého Zakarpatí.
O hradu se později rozepíši podrobněji a nejspíš mu věnuji samostatnou stránku.
Koordináty: 48.539722° N, 22.504167° E ; Užhorodský rajón, Nadmořská výška: 129 m; Počet obyvatel: 3 500.
PSČ: 89452 ; telefonní předvolba: +380 3122 ; ukr: Середнє (Seredně), další varianty názvu: Среднее / Sredněě [Rusky], Szerednye [Maďarsky].
Z Mižhirja na Koločavu se jede údolím říčky Volovec. Cesta pak začne stoupat aby se přehoupla přes hory. Nejvyšším místem je Siněvirský pereval, z kterého už cesta klesá dolů do vesnice Siněvir.
Siněvirský pereval se nachází ve výšce 800 metrů. Je to jedno z mnoha míst o kterých se nepíše, které nejsou nijak extra zajímavé, ale na kterých se téměř každý zastaví.
Na perevalu je dostatek místa na parkování, je tady stánek s občerstvením, občas jsou zde prodejci karpatských suvenýrů a hlavně je zde pěkný rozhled do krajiny.
Na západě můžeme uvidět masív poloniny Boržava, na jihu hřbet Ovčáckého vrchu, na jihovýchodě horu Strimbu (1719m), na severu horu Kamjanku ( 1578m). Dole pod vámi lze zahlédnout domky z vesnice Siněvir a řeku Tereblu. Pokud si vyjdete kousek nad parkoviště, pak budete mít pěkný výhled na poloniny nad Koločavou.
Hájenka stojící na samotě kousek za vesnicí Turi Remety nabízí spousty prostoru jak pod střechou v domě tak na zahradě. Tento příjemný dřevěný dům je velmi dobře vybaven prakticky vším na co si vzpomenete. U domu jsou 2 besídky, malý rybník (lze chytat ryby), houpačky pro děti.
Hájenka se pronajímá jako celek. Za 2 dny pronájmu v létě jsem zaplatil 200 hriven. Majitel je velmi rozumný a ochotný člověk, bydlí na kraji vesnice. S majitelem se lze domluvit, že ubytované přiveze od zastávky autobusu v obci, případně od vlaku ze Svaljavy, Perečinu nebo Užhorodu.
Po asfaltové cestě jde autem dojet až k bráně pozemku na kterém dobrá polní cesta.
Hájenku postavily československé úřady v období I. republiky. Po rozpadu SSSR jí koupil současný majitel, chvíli v ní bydlel a pak si postavil dům na okraji vesnice. Majitel má na pozemku zaparkovaný traktor a pozemek obhospodařuje (sad, včely). Jeho činnost je ale rušivá minimálně.
Pozor na zahradě se nachází včelí úly, kladem je, že si můžete koupit med, záporem, že je nutné pohlídat si děti.
Topit je možné v krbu nebo elektrickými konventory. Chladná i teplá voda je stále k dispozici (bojler na 100L).
K dispozici jsou televize a satelit pro příjem 3 družic.
Nejbližší kafé, restaurace a obchody jsou vzdáleny cca 3 kilometry. Nejbližší lyžařský vlek 12 km (Vojevodino 500m). Nejbližší vlakové nádraží je v Perečinu.
Mobilní operátoři: MTS, KyivStar
