Palaj Pariz Ferenc (1649-1716) v knize “Dictionarium latino-hungaricum” napsal, že před příchodem Maďarů zde sídlili Římané – toto však nebylo vědecky potvrzeno.

Podle lidové legendy bylo maďarské sídlo na březích Virky založeno synem uherského krále Bély I., Lampertem. Podle něho bylo později nazváno Villa Lamberti.

1240-1241 bylo město zrujnováno po tatarském vpádu.

V roce 1247 zde král Gejza II. aby doplnil počet obyvatel snížený tatarskými nájezdníky pozval Sasy (Maďaři tak nazývali všechny Němce) a od té doby se místo nazývalo Sás, Lambertsás, Lumprechtsás, Lampertchás. Sasové zde zavedli pěstování vína a později těžbu zlata.

V roce 1342 udělil král Bejla IV. městu statut královského města.

Za krále Ludvíka Velikého (XIV. století) bylo město považováno za nejživější místo Horních Uher.

Od roku 1504 je název města Berehsás.

V roce 1566 bylo město zničeno vojskem tureckého sultána Sulejmana I

V roce 1657 Poláci při svém vpádu do Uher město vypálili a povraždili většinu obyvatel.

Za povstání knížete Františka (Ference) II. Rákóczyho (Rákociho) se Berehovo stalo prvním střediskem protihabsburského odporu. 22. 05. 1703 vztyčil na místním tržišti jeden z vůdců povstání Tomáš Esze prapory odboje po předchozím vítězství nad oddílem župních ozbrojenců. V 20.12. 1705 zde Frantiček II. Rákóczy vydal provolání ke šlechtě, aby se chopila zbraní proti
císařské dynastii.

V roce 1742 město postihla morová rána.

V revolučním roce 1848 bylo město na čas obsazeno ruskými vojsky.

V březnu 1919, po rozpadu Rakousko-Uherska, přechází moc v Berehově na krátké období několik týdnů do rukou
maďarského komunistického direktoria. Pak je město obsazeno rumunskou armádou.

V září 1919 se Berehovo na základě Saint-Germainská smlouva stává součástí Československa.

Okolí Berehova se rozlohou vinic 4000 ha stalo největší vinařskou oblastí Československa. Vyhlášené byly vinné odrůdy Leányka, Semillon, Sauvignon, rýnský ryzlink a tramín, červené veltlínské.

V Berehovu byl aktivní Sokol a český ochotnický divadelní spolek. Češi a Slováci se scházeli v Duškově hospodě na Ruské ulici, v Polákově hostinci, v Donáthově zahradní restauraci na Hlavní ulici, v kavárně Grandhotelu Royal (kde se hrával kulečník a taroky).

V městě sídlil 10. jezdecký pluk, který byl součástí stálé berehovské vojenské posádky. V roce 1936 jezdecký pluk přesídlil do Mukačeva.

Konaly se zde koňské dostihy.

V Berehovu byla vybudována státní nemocnice, v té tobě nejmodernější zdravotnické zařízení na Podkarpatské Rusi.

Ve 30. letech zde býval častým hostem akademický malíř krajinář Josef Václav Síla Říkával, že Podkarpatská Rus je Evropa, Balkán i Orient pod jednou střechou. Síla podnikal z Berehova výpravy po celém Podkarpatsku, kde nacházel mnoho
zajímavých námětů.

Stávkou cihlářských dělníku v r. 1925, se v básni “Bludný kámen” inspiroval spisovatel a básník Josef Hanzlík.

Z Berehova pochází plejáda českých i rusínských osobností. Rudolf Kalčík, autor knihy “Král Šumavy”,
akademická sochařka, etnografka Zora Soukupová, sopranistka Patricie Janečková, spisovatel, básník a národní rusínský buditel Vasil Sočka-Boržavin, básník a spisovatel, akademik M. Píchal, bývalý ředitel Ústavu termomechaniky a další.

Narodil se zde známý ćeskoslovenský fotbalista, reprezentant a sparťan Géza Kalocsay.

Po arbitrážní konferenci ve Vídni 2. listopadu 1938 muselo Československo odevzdat Maďarskému království jižní část Slovenska a jih Podkarpatské Rusi včetně Berehova.

Po II. světové válce byla nakrátko obnovena ČS správa.

V červnu 1945 se Berehovo stalo součástí SSSR. V témže roce došlo k přejmenování na Beregove.

V dobách SSSR v Berehově sídlila posádky Rudé armády.

31.10.2010 došlo k referendu ve kterém obyvatelé města hlasovali o návratu k původnímu maďarskému názvu Beregszász. Hlasování se zúčastnilo pouze 48 % voličů. 4688 hlasovalo pro přejmenování města, 4358 proti, 322 hlasů bylo neplatných.

Stránka o Berehovu: zakarpati.cz/berehovo