Zdravíme Vás z Opavy a plníme slib, že po návratu se ozveme. Doma jsme už týden, ale mně (Pavlína) se o Zakarpatí zdá každou noc:-).

Byla to nejkrásnější CESTA ze všech našich cest. Možná proto, že hodně věcí jsme neznali, neviděli, nezažili. Vám, Petře, bychom chtěli poděkovat za skvělé tipy, kterých jsme se drželi a dobře udělali.

Z Užgorodu jsme odjeli do Lumšor, tam jsme zjistili, že postavit stan “někde” nebude tak jednoduché. Byl už večer, tak jsme poprosili “bábušku” o přespání na zahradě. Ukázala nám kouzelné místo mezi lesem a potokem, tam jsme spali dvě noci. Moc hezky jsme si s paní povídali, dala nám na památku semena fazolí, ať si je vypěstujeme a na Zakarpatí tak nikdy nezapomeneme:-). Prošli jsme si okolí Lumšor a přes Komsomolské jezero vyrazili na Runu.

Další den jsme odjeli směr Užok a opět dvě noci přespali na zahradě pána, který měl kozu, dny trávil na houpačce a pozoroval ruch na “celnici” mezi Zakarpatím a Lvovskou oblastí. Našemu Filipovi se nocleh líbil úplně nejvíc, protože mohl pozorovat ozbrojené vojáky.Projeli jsme si vlakem tam i zpět Karpatský Semering, prošli Sjanki a okolí, stejně tak Volosjanku.

Od Užoku jsme se vydali směrem Svoboda. Tam jsme bivakovali opět na zahradě (2 noci), úplně na konci Svobody před závorou. Místo bylo nádherné, člověk u něhož jsme spali byl takový typický horal, který moc nemluvil, ale při loučení řekl, ať příště přijedeme na měsíc. Druhý den jsme se vydali na Vyškovský Horhan a na Siněvir, ale došli jsme úplně jinam – na poloninu Giča, kde byla turistická, plně vybavená čistá útulna. Venku bylo ohniště a tak jsme si upekli buřty, které jsme měli sebou, nacpali se jafinama a Filip našel největšího hřiba ve svém životě. Bylo to “kouzlo nechtěného”…. Na Svobodě jsem pila nejlepší mlíko – vonělo po mateřídoušce.

Máme další den a jedeme na Siněvirské jezero. To nás úplně neuchvátilo, bylo tam hodně uřvaných turistů, binec na parkovišti…. Po procházce míříme směr Koločava, kam se mi moc nechtělo, ale nakonec jsem byla ráda, že mne přehlasovali. Najedli jsme se v Četnické stanici, hospodský vzal klíče a ukázal nám muzeum I. Olbrachta a podal naprosto vyčerpávající informace…. Bylo to moc příjemné. Opět spíme na zahradě, skoro na konci Koločavy. Další den jsme se vyškrábali na Strimbu, tam došlo i na ovčácké psy, o kterých jste Petře mluvil.

Byli dva, byli velcí a zahnali nás….a my jsme se zahnat nechali. Takže ústup a sestup byl trošku dobrodružnější, navíc když naše malá Emma zaručeně viděla stopy medvěda:-).

Už jsme na Ukrajině desátý den, je středa a to je vždy v Koločavě trh. Děti jsou unešené, protože nikdy neviděly prodávat selata, kuřata, vedle toho ledničky a zrní…. Michal touží po Solotvinu – takže směr je jasný. Sjíždíme z hor, a přijíždíme do blízkosti rumunských hranic. Tam se nám nelíbilo ani trochu a Solotvino to završilo. Pro mně to bylo takové “peklíčko”. Jezero neexistuje, místo něj je vybetonovaná malá kaluž, koupat jsme se nešli. I okolí Solotvina je, mírně řečeno, nehezké – ty desítky nabubřelých staveb….. No, však to znáte.

Poslední dvě noci jsou před námi, jedna za hranicí NP (za závorou:-)) ) na Bílé Tise, krásné místo u řeky, kde si děti vydržely 5 hodin hrát ve vodě,po koupání Rachov. Z Rachova na Jasinu, spíme před závorou u jakési hájenky. Poslední den trávíme v Jasině, moc se nám líbilo Huculské muzeum.

Cestování se psem bylo naprosto bez problémů. Chodili jsme s ním do restaurací (vždy jsme se zeptali, jestli “sobáčka” nevadí), jeli jsme s ním vlakem. Paní v pokladně se moc smála, že “biletky pro sobáčku nět”. Takže psi na Ukrajině ve vlaku neplatí (na rozdíl od Čech). S toulavými psy také nebyl problém, Cody na ně nereagoval. Na hranicích po nás nikdo nechtěl ani očkovací průkaz, ani výsledky speciálního vyšetření na vzteklinu ani psí pas, jednoduše řečeno – pes je vůbec nezajímal. Možná to bylo tím, že zpět jsme jeli přes Polsko – přechod Krakovec.

S policií jsme žádnou zkušenost neměli, nikde jsme je nepotkali, nikde nás nestavěli. Je pravda, že jsme zpravidla jezdili po takových cestách, že by tam turistu asi nečekali.

Už teď víme, že naše příští dovolená bude opět na Zakarpatí. Jezdili jsme na hory do Rakouska, ale Karpaty nás polapily a dlouho nás nepustí. A nejsou to jen hory, jsou to stejnou měrou i lidé, kteří v nich žijí, jejich styl života, který by málokterý obyvatel zemí na západ od Ukrajiny vydržel.

Pavlína, Michal, Filip, Emma a sobačka Cody