Archiv štítku: polonina Boržava

Zakarpatská Ukrajina 1998

Expedice začala v jedné hospodě, kde jsme učinili rozhodnutí jet na cizokrajný východ – jako první cíl byla zvolena Ukrajina. Po třetí navštěvě pasového oddělení jsme nakonec dostali vytoužené razítko AB Služebnaja ,sehnali mapu, průvodce jsme měli dokonce dva a mohli tedy vyrazit. Co zatím nebylo jasné kolik lidí pojede. Nakonec se počet ustálil na třech osobách podivného vzezření a chování.

AB Služebnaja

7. července 1998

Já ( Miki ) s Tomášem odjíždíme 1:18 z Ostravy hl.n., v Českém Těšíně přistupuje Libor a jedeme s problémy ( lístek máme jen do Liptovského Mikuláše ) do Košic. Jsme tam asi v 7:00, měním u veksláka 500 Kč za 500 Sk a v 8:10 odjíždíme směr Michalovce, kam dorážíme 9:38. Jdeme pěšky ( “taxíkáře jsme odmítli kvůli tréninku, ne že by jsme na to neměli “) přes celé město na autobusové stanoviště, kde zjišťujeme že autobus do Užgorodu odjíždí ve 12:30, takže ještě stíháme projít město (bágly necháváme na stanovišti v kanceláři ), dát si oběd v nádražní hospodě a zkoušíme i místní pivo, pro jistotu jen 0,3 l a dobře jsme udělali, jmenovalo se to (nedá se tomu říkat pivo) Starý Prameň a nedalo se to pít . Konečně nastupujeme do autobusu a jedeme na hranice. Hraniční kontrola je sice dost zdlouhavá ale bez problémů, slovenští celníci nás varují před okradením, ukrajinští vyžadují zaplacení pojištění 3$ a na oplátku nám dají razítko do pasu.

razítko do pasu

Na autobusáku v Užgorodě nám nabízejí místní veksláci výměnu – odmítáme, zjišťujeme autobus do Volovce a odcházíme do města. Něco málo jíme a přitom se seznamujeme s prvními žebráky somrujícími kopějky a chleba, které se snažíme ignorovat. Ve směnárně měníme peníze – 15$ = asi 30 Hřiven. Vracíme se na autobusák, ale zapomínáme na hodinový posun času a tak nám úspěšně odjíždí autobus. Na otázku kdy jede další nám odpovídají že zítra. Domlouváme se s místním černým taxikářem a jedeme autem do Mukačeva a po E83 do vesničky Karpaty. Při placení nastávají mírné problémy, chlapík požaduje místo domluvených 12 Hř o deset více, nakonec se domlouváme na 15 Hř a odcházíme. Chvíli bloudíme a hledáme místo na přespání. Přecházíme řeku po nezvyklé lávce, u lesa stavíme stan a usínáme.

lávka přes řeku

8. července 1998

Přes noc příšerně leje, ale zatím v pohodě – stan drží. Ráno je lávka přes vodu nějak níže ( nebo že by voda výše? ). Snažíme se zjistit jak jede autobus do Volovce, domorodci tvrdí že pokud ještě nejel tak že pojede.

Stojíme u cesty a vyhlížíme autobus. Máme štěstí, asi za 10 minut autobus (?) přijede a za 3 Hř (1 osoba ) dorazíme asi za 2h ( přepravní rychlost asi 20-30 km/h ) do Volovce. Cestou opět začalo pršet a to celkem dost. Ve Volovci taky prší. Ukrýváme se na autobusové zastávce, ze které jsme po chvíli vyhozeni ( zastávka se zamkla – dnes už asi nic nepojede ) a stěhujeme se na nedaleké vlakové nádraží. Na nádraží jsou “zajímaví” lidé a hrozný smrad, proto se příliš dlouho nezdržujeme. Tomáš shání vodu ( oslovují nás žebráci – mají opět smůlu ) a vyrážíme směrem ke kopcům, které sice nevidíme protože jsou v mlze, ale věříme průvodci. Procházíme pod tratí, kolem kostela nahoru vesnicí. S chalupy za náma vybíhá chlapík v montérkách a tvrdí, že je pracovník horské služby. Zapisuje si naše jména a zjišťuje kde kdy půjdem ( ještě to sami pořádně nevíme a tak ho mírně mystifikujeme ). Tomáš pořád skuhrá že nemůže ( polovinu báglu má samé nesmysly ) a dožaduje se pauzy. Ještě nějaké rozhovory s místním obyvatelstvem a za stálého deště jdem nahoru. Na konci lesa potkáváme skupinu 4 poláků se kterými prohodíme pár slov – chtějí se dostat na meteorologickou stanici na Plaji a dáme si s nimi RUM na zahřátí (je docela kosa a máme totálně mokré věci). Je mlha – viditelnost asi 5 metrů. Asi hodinu jdeme společně ( celkem prudkým svahem – občas zapínáme přední náhon ). Na hřebeni konečně nacházíme místo na stanování a tak neváháme. Já s Tomem stavíme stan, Libor se klepe zimou a pozoruje nás. Ve stanu je sice trochu málo místa ale sucho (zatím), převlíkáme se do suchých věcí (pokud nějaké jsou), vaříme čaj a usínáme.

9. července 1998

Celou noc i den prší a je šílená mlha, proto se rozhodujeme den počkat a zůstáváme ve stanu. Neděje se nic zajímavého, hrajeme karty, snažíme se zjistit polohu na mapě… . Dostavují se problémy s ohněm – zápalky nám zmokly a zapalovače nějak nechcou zapalovat, proto nastupuje studená strava. Odpoledne se Tomáš vydává na krátký průzkum okolí. Když už je venku asi 3h, vytahujeme píšťalku a dáváme znamení. Asi po 20 minutách se objevuje Tomáš s tím, že se “trochu” ztratil.

10. července 1998

Ráno se občas mlha roztrhává, takže je vidět i na víc než 20 metrů. Zapalovače pořád stávkují – opět studená strava a balíme. Po chvíli rozumování ( nevíme kde je Plaj na kterou se chceme dostat ) vyrážíme na traverz vlevo. Asi po 15 minutách narazíme na cestu a po ní jdeme až na vrchol Plaje, kde je nějaký vysílač. Zjišťujeme možnost usušení naších věcí, ale místní dělník říká že máme smůlu že zrovna přestavují ( to mu celkem věříme, protože všude je plno malty a cihel ). Doporučuje nám chatu pod Velikým vrchem a tak po chvíli odcházíme. Cesta po hřebeni je v pohodě ( až na “občasný” déšť ), občas se na chvíli roztrhá i mlha, takže je i něco málo vidět. Podle mapy zjišťujeme, že chata je celkem dost v údolí proto ji zavrhujeme a jdeme do sedla mezi Velikým vrchem a Stojem. Trochu přepálíme směr, tak se vracíme a na podruhé už je to směr vrchol Velikého vrchu. Nahoře je celkem zima ( na zemi je čerstvě napadaný sníh – že by v noci sněžilo?), prší a je mlha. Ve sněhu objevíme stopy milé společnosti – medvěda ukrajinského velikého. Díky mlhy trefujeme špatný hřeben, takže po chvíli opět “oblíbený” traverz přes borůvčí. Tomáš to po chvíli vzdává a odpojuje se ( prý půjde lepší cestou ), aby se v zápětí ztratil. Po chvíli bez mlhy opět mlha a Tom nikde.Čekáme, hledáme, voláme – nic. S Liborem jdeme asi po 20 minutách do sedla, kde máme v plánu postavit stan. Polovinu stanu má bohužel Tomáš, takže zatím smůla. Asi po 10 minutách nakonec Toma uslyšíme a nasměrujeme ho směrem k nám. Říká že nějak špatně zahnul. Za deště stavíme stan a jdeme pro vodu. Zapalovače pořád nic, takže zase chleba.

11. července 1998

Po šíleně větrné noci se ráno trošku vyjasnilo. Dojíždíme zbytek chleba a balíme. Už jsme se trochu vzpamatovali z nočního přiotrávení Propan-Butanem , když jsme se pokoušeli vařič zapálit jiskrou ( samozřejmě ve stanu ). Asi v 10 hodin vycházíme. Šli bychom celkem slušně, ale naštěstí máme sebou brzdaře Tomáše dožadujícího se každých 5minut pauzy. Konečně se naskýtají nějaké výhledy ( a stojí za to ). Potkáváme baču přehánějícího stádo ovcí do údolí za kopcem , který má mírně nervózní psy. Největší nelibosti psů se těší Tomáš ( asi cítí kolik psů snědl ), ale nakonec bez újmy na zdraví pokračujeme dál po hřebeni. Vrcholy za náma jsou pořád v mlze, ve předu to vypadá nadějněji. Odpoledne narážíme na salaš, takže neváháme a jdeme loudit zápalky. Naštěstí jsme úspěšní a tak máme konečně výhled na teplou stravu. Pokračujeme směrem na sedlo Prislop, kde chceme nocovat. Těsně před ním je celkem prudký sestup dolů, který zvládáme a jsme na místě. V sedle je postaven kamenný kříž, o němž píšou i v průvodci, takže jsme na správném místě. Stavíme stan a využíváme krátkého slunce na sušení mokrých věcí. Jdeme s Tomem pro vodu ( asi 5-7minut po cestě vlevo ) a Libor vaří dlouho očekávanou teplou večeři.

12. července 1998

V noci byly batohy venku, takže je ve stanu trochu víc místa. Ráno moc nejíme, protože není co ( chleba došel ), balíme a nabíráme směr Mežgorje. Za sedlem ještě malý traverz přes hřebínek a pak už lesem do údolí. Procházíme vesnicí, cesta je “poněkud” blátivější ( bláto asi po kotníky )a dost připomíná hnojiště. Cesta je to dost dlouhá a tak před mostem přes řeku vaříme polívku. [POZNATEK: Zjistili jsme že odhad místních obyvatel je třeba brát z rezervou a jimi udanou vzdálenost násobit minimálně 1,5 ]. Odpoledne přicházíme do Mežgorje, kde potkáváme český autobus bohužel na odjezdu – pivo nebude!!! Procházíme městem ( spíš větší vesnice ) a hledáme “avtovakzal”, kde má být možnost přespání. Tam potkáváme maníka z Polska, se kterým kecáme, ukazuje nám nějaké mapy a průvodce. Ve výdejně lístků nám říkají že přespání je možné, ale ženská mající to na starosti přijde až v 17:00 a tak asi půl hodiny čekáme. Volný čas využíváme k obhlídce “bazaru” před vakzalem, kde kupujeme pivo ( slovenský Steiger – 0,9Hř ) a čokoládu ( 1,2Hř ). Něco po 17-té hodině se ubytujeme, je to pokoj se čtyřmi postelemi, stůl a židle, záchod a umyvadlo s tekoucí vodou na chodbě – co více si přát. Cena je 3Hř za osobu což není tak strašné. S radostí využíváme tekoucí vody k hygieně, sušíme mokré věci, vaříme špagety, zapíjíme je pivem a vyrážíme se mrknout do večerního města. V zastrčeném obchůdku se nám podaří sehnat chleba ( je neděle večer ) a domlouváme si na ráno domácí mléko a sýr. Cestou zpět navštěvujeme bar, kde zkoušíme místní vodku (0,4Hř ) a Tomáš ( my s Liborem jsme ještě přežraní špaget )si dává šašlik (1,5Hř ). Kolen 22:00 jsme zpátky a usínáme.

13. července 1998

Ráno vstává jako první Tomáš a jde pro mlíko a sýr. Babka ubytovatelka je nějak nervózní a pořád nás popohání a nabádá k odchodu. Nenecháváme se vyvést z míry a v klidu snídáme. Zjišťujeme že autobus směrem na Sinivěrské jezero, kam se chceme dále podívat, jede až po obědě. Necháváme batohy v úschovně na vakzale ( 0,5Hř ) a jdeme do města. Tomáš není schopen odolat místnímu “bazaru” a tak jej procházíme. Je tady všechno na co jsi vzpomenete – od jídla,oblečení, drogerie, elektro až po náhradní díly na auta. Opět procházíme město, občas nakoukneme do nějakého obchodu (kde samozřejmě nic není). Chceme se podívat do místního pravoslavného kostelíka, který je ale zavřený. Místní chlapík nám radí, abychom zašli do vedlejšího domu, kde bydlí pop a řekli mu o klíče. Asi za 10minut přichází pop a ochotně se s náma pouští do debaty ( dokonce něco “paňimajem” a občas i něco řekneme ) a pak nám ukazuje kostelík. Asi po hodině se loučíme a odcházíme. V malém baru u autobusového stanoviště si dáváme jídlo – brambory, maso, zeleninový salát a k tomu chleba ( vše za 1,3Hř ). Trochu nás otravuje žebrající cigánka, ale jinak v pohodě. V 15:00 odjíždíme do Sinivěrské Poljany. Autobus je celkem narvaný ( možná je to tím že tam jezdí jenom jeden denně ) a veze se v něm kde co – třeba pytle se dřevem. Těsně před Sinivěrskou Poljanou potkáváme 2 české autobusy, které se domlouvají s naším autobusákem na odvozu – jejich řidiči nechcou jet dál kvůli špatné cestě. V obchodě zjišťujeme zítřejší autobus a dovídáme se, že jede jenom jeden a to v 6:00!!! Proto zavrhujeme původní plán spát u jezera a cestou k němu se snažíme sehnat nocleh ve vesnici. V jednom baráku na konci vesnice máme štěstí a domlouváme si se starší babkou nocleh v přepychovém seníku. Poté pokračujeme k jezeru to je asi hodina cesty. Za vstup do “areálu” Sinivěrského jezera platíme u brány každý 0,4Hř a po mírném stoupání až k němu. Cestu nahoru si Libor zpříjemňuje jízdou na koni jednoho domorodce. Chlapík se s náma dává ochotně do řeči, zve nás k sobě na chalupu a nabízí nocleh. Vzhledem k tomu, že máme nocleh už domluvený a že chceme ráno pokračovat do Koločavy odmítáme. Dáváme mu nějaké cigárko a dělíme se o doušek RUMu a loučíme se. Obcházíme jezero, občas nějaká ta fotka než se setmí, něco málo jíme. Všímáme si, že je tu celkem hodně vody ( jak by ne vždyť skoro pořád prší ), protože lávky kolem jezera jsou pod vodou a ve vodě stojí i zdejší dřevěné sousoší, ke kterému se váže legenda o vzniku jezera. Zpět do vesnice jdeme už skoro za tmy. Lidi u kterých spíme jsou fajn, jsou zvědaví a ptají se, my se snažíme trochu komunikovat ( s pomocí RUMu si celkem rozumíme ). Nabízejí nám usušení věcí, což velice rádi přijímáme, dostáváme na ráno mléko. Ještě jíme nedovařenou hrachovou polívku ( než se stačila uvařit tak jsme ji snědli ) a hurá na kutě.

14. července 1998

Byla to asi jediná noc kdy nepršelo. Autobus odjíždí v 6:00, takže vstáváme brzy. Vytřepáváme seno z hlav a spacáků, bereme si suché věci,loučíme se a jdeme na zastávku. Je sice brzo, ale v autobusu jede celkem dost lidí. V ????????? přestupujeme na autobus do Koločavy a něco před 7:00 jsme na místě. Snídáme polívku , na místním úřadě si necháváme bágly a vyrážíme do okolí, díváme se na dřevěný kostelík ,odpočíváme na louce. Krásně svítí sluníčko a tak nás napadá hříšná myšlenka – třeba už bude krásně. Celý den se jen tak flákáme, pohodička. Potkáváme nějaké lidi od nás ( celkem dobří pařmeni ) a tak chvíli kecáme. Odpoledne navštěvujeme muzeum Ivana Olbrachta v místní škole, ke které poté dorážejí 3 české autobusy. Neváháme a kupujeme české pivo všemožných značek ( každý autobus má jinou značku ) a popíjíme. Debatujeme s lidma s autobusů, jsme pro ně celkem atrakce. Nějaké dvě paní nám nechcou věřit ( po shlédnutí počtu prázdných plechovek ), že ještě dnes vyrážíme nahoru do kopců. Nevíme proč! Kolem se pořád motá pěkná vlčice ( myslím psa ), která nám později dělá společnost při cestě nahoru. Prohlížíme si památník Nikoly Šuhaje, pak i jeho hrob ( věříme místním že to je ten, který nám ukázali ). Pak už vzhůru do kopce, na kterém stojí vysílač. Vesnicí jdeme společně s kravami, které nás však postupně opouštějí u svých domovů. Škoda, celkem milá společnost. Místní se nás ptají na vlčici a tak vysvětlujeme že ji nechceme sníst, že jde s náma dobrovolně. Kopec je čím dál prudší, kazí se počasí ( moc dlouho nevydrželo ) a sil ubývá. Tom je po cestě dočerpá jedním pivkem z plechovky. Začíná pršet, naštěstí už jsme skoro nahoře. Najednou je z deště pořádný slejvák. Libor s vlčící nasazují pekelné tempo a řítí se k budově televizního převaděče. Během chvilky jsme úplně promočení. Libor se víceméně vnutí dovnitř, pes má smůlu a my s Tomášem dorazíme vzápětí. V budově je jenom jeden chlapík, celkem ochotný. Pouští něco jako 10 krát zvětšený fén a my u toho sušíme věci. Revanžujeme se zbylými plechovkami piva, které jsou vřele přijaty. Vaříme večeři a uleháme k spánku.

15. července 1998

Ráno nevypadá zrovna lákavě, ale po snídani vyrážíme dál směrem na Usť Čornou. Opět začíná pršet a není zrovna moc teplo. Krajina je celkem pozměněná stavbou plynovodu, takže zprvu kráčíme po celkem široké “cestě”, která však později naštěstí uhne do údolí. My pokračujeme po hřebeni. Už jsme zase celkem mokří a je mlha, proto uvažujeme sejít dolů do údolí. Nakonec zkoušíme jít po náznaku pěšinky, jdeme cestou necestou ( ukazuje se že pěšinka je spíš naše přání ), pořád traverzujeme až narazíme na pár dřev stlučených k sobě = salaš. Za chvíli se objeví bača,takže se ho ptáme se ho na cestu. Říká že máme dvě možnosti: rovně lesem do údolí kde je prý vesnice což je asi 2 hodiny, anebo dále po hřebeni až do Usť Čorné kde dorazíme až zítra ale lepší cestou. Po chvíli váhání odhlasujeme delší variantu, cestou děláme nějaké fotky . K večeru potkáváme další sídlo bačů, ujišt’ujeme se o správnosti směru a jdeme dál. Večer stanujeme na malém hřebínku.

16. července 1998

Dnes máme v plánu sejít do Usťčorné. Cesta vede chvíli po hřebeni, pak scházíme lesem dolů do údolí. Okolo místního hřbitova přicházíme do vesnice. V obchdě kupujeme chleba a ptáme se místních na možnost přespání. Ti nás odkazují na “turbázu” na okraji vesnice, kam právě jede autobus. Turbáza vypadá spíš jako “luxusní” hotel a taky ceny jsou “luxusní”( místní hoteliér nám nabízí pokoj za 10$ za osobu). Samozřejmě ho odmítáme a uvažujeme kam složit hlavu, protože je večer a začíná celkem dost pršet. Dává se s námi do řeči chlapík z horské služby a nabízí nám nocleh v jejich chatce. Cenu domlouváme na 5$ za všechny ( nic moc ale už se nám nechce nic jiného zhánět ) a jdeme se ubytovat. Ještě se ho ptáme na místní úzkokolejku, kterou chceme jet zítra ráno. Dovídáme se, že jede jednou denně a to v 8:00, chlapík je celkem ochotný tak se díváme na nějaké mapy. Po vybalení se vyrážíme podívat do vesnice, celkem nic zajímavého. V obchodě kupujeme nějaké čokolády a vodku, protože došly zásoby RUMu. Využíváme místní pošty abychom zatelefonovali domů že ještě žijeme – cena hovoru je necelých 10Hř za 3 minuty. Po návratu na pokoj vaříme, hrajeme karty a celkem brzo usínáme.

17. července 1998

Ráno vstáváme celkem zavčas a vyrážíme k “vlaku”. Dorážíme na nádraží a hledáme pokladnu abychom koupili lístky. Od místních se dovídáme, že žádná není a máme se domluvit s vedoucím ve “vlaku”. Po kolejích zmateně popojíždějí vagóny, ale nikde nic čím bychom mohli jet. Ptáme se místních dřevorubců, kteří jak se dovídáme pojedou s náma ( je to asi tím že dnes nic jiného nejede ). Ti nám ukazují vlak, který má už očividně nejlepší za sebou a je určitě starší než my, jde jen o to kolikrát. Je už 9 hodin a my stále trčíme na místě. Zdá se že to nikomu nevadí, hlavně že to pojede. V 10 vyjíždíme. Rychlost není sice závratná ( asi tak 15 km/h ), ale je to lepší než pěšky. Závodíme s babičkou na kole, je to celkem vyrovnané. Projíždíme krásným údolím – na jedné straně řeka a na druhé strmý svah. Na dalších “zastávkách” se vagón pomalu zaplňuje. Na jedné z nich jsme zděšeni – do vagónu přistupuje kráva. Je už nás asi 20 + kráva, která si občas splete vagón s toaletou. Živě komunikujeme s místníma, kteří jsou poměrně družní a zvědaví. Cestou nastává problém. Údajný přiopilý “vlakvedoucí” po nás chce za svezení 5$ za osobu. To samozřejmě odmítáme, v čemž nás odporuje osazenstvo vagónu ( říkají nám že za tento vlak se nikdy neplatilo a že maník do toho nemá co kecat ). Situace se přiostřuje – chlapík je celkem nepříjemný, ale podpořeni ostatníma trváme na svém. Jediná si zachovává chladnou hlavu kráva, která svou přítomnost dává najevo občasným zabučením. Vystupujeme tam kde jsme chtěli, cesta nás nakonec stála vodku, kterou jsme vypili na oslavu zahnání “vlakvedoucího” společně s osazenstvem vagónu. Orientujeme se na mapě, jdeme lesem dále přes kopec a pokračujeme údolím, kde jsou vidět zbytky staré železniční tratě. Stoupáme do sedla odkud chceme jít směrem na Jasinju, kazí se počasí a zase začíná pršet. V sedle nabíráme poněkud blbý směr, což zjišťujeme celkem pozdě a nechce se nám vracet, takže odbočujeme na “vlčí” stezku po které jdeme do údolí. Počasí je už zase v normálu – vydatně prší. Stezka pochvíli končí a tak se do údolí prodíráme celkem hustým lesem a křovím. Asi po hodině narážíme na pěšinu , která je rozježděná od lesních strojů – střídá se na ni asi 15cm bahno s tekoucími potoky. Jdeme směrem dolů a už asi za 10minut vypadáme krásně “čistě”. Jsme už skoro dole, když přestává pršet, místy už jsou nějaké stavení. Nechce se nám stavět stan a máme v plánu se vetřít do nějakého domku. U jednoho z nich sedí u ohně taky nějací turisté a nabízejí nám možnost přespání. Neodmítáme. Na ohni vaříme večeři a sušíme věci, pouštíme se do debaty. Jsou to ukrajinci odněkud z Krymu. Dostáváme na ochutnání berana vařeného z kroupami, kterého koupili od místního bače, zkoušíme jejich samohonku. Toho posledního je celkem požehnaně. Sedí se dlouho do noci, hraje se na kytaru, zpívá se. Celkem pohoda, fajn společnost.

18. července 1998

Ráno vstáváme celkem brzo, naši hostitelé jsou poněkud zničení. Vyrážíme dále po cestě do Jasinje . Ve vesnici ještě kupujeme nějaké sušenky na posilnění. Kus cesty jedeme na korbě náklaďáku, poté co se nabídl řidič že nás sveze. Dorážíme do Jasinje asi tak v 10:30. Zjišťujeme odjezd autobusu do Solotviny ( je tam solné jezero ke kterému se chceme podívat ), ten jede asi v 17:00 takže máme celkem dost času. Procházíme městem, není tady celkem nic zajímavého. Na tržišti měníme peníze kupujeme nějaké jídlo, objevujeme také slovenské pivo Steiger takže neváháme a kupujeme taky. Tom se snaží sehnat lžičku, protože tu svou při včerejším posezení pozbyl, ale má smůlu. Vypadá to že to je tak jediná věc kterou tady nemají. Celkem se flákáme a čekáme na autobus. Odpoledne nám zpestřuje místní svatba, kterou z povzdálí sledujeme. K večeru odjíždíme. Autobus se postupně celkem plní, ale sedíme ( naštěstí – pojedeme asi tak 3hodiny ). Po cestě máme asi 10-ti minutovou zastávku v Rachově, kterou Tomáš opět využívá ke shánění lžičky. Tentokrát je úspěšný v místním bufetu a tak je rád že neumře hlady. Na konečné ( prý je to Solotvina ) už za šera vystupujeme z autobusu, nikde nic jen cesta. Na jedné straně pole na druhé zmatené sídliště. Ptáme se na cestu k “solnému ózeru”. Jdeme po cestě kolem nějaké polorozpadlé fabriky a po dalších dotazech na cestu náš cíl nacházíme téměř za tmy. Je tady něco jako kemp a tak se ubytováváme a stavíme stan. Solné jezero má rozměry malého rybníka, vedle je ještě jedno ale ze sladkou vodou. Tom testuje vodu ještě večer, my s Liborem to necháváme na zítra. Po setmění následuje šílený nálet komárů, před kterými není úniku. Jak zjišťujeme později nálety se opakují každý den.

19. – 20. července 1998

Relaxujeme u solného jezera. Počasí nám vyjímečně přeje, možná je až moc horko. Plaveme, opalujeme se, hrajeme karty, občas vyrážíme do města, prostě pohoda. Voda je tady šíleně slaná ( více než v moři ), dá se v ní bez hnutí ležet na břichu nebo na zádech aniž by se člověk potopil. Ve městě navštěvujeme restaurace a zkoušíme místní jídlo a pití. Město se nachází na hranicích s Rumunskem a tak se jdeme podívat k hraničnímu plotu s ostnatého drátu. Rozhodujeme se, že do Užgorodu pojedeme vlakem – prý to sice trvá asi 3krát déle než autobusem , ale je to mnohem levnější. Na nádraží zjišťujeme spoje – jede nám to o půlnoci a jsou tam nějaké přestupy. Večer vaříme večeři, balíme a přesouváme se na nádraží. Jsme tam asi o hodinu dříve, kupujeme lístky ( jsou fakt levné ) a čekáme. Ještě vzrůšo s místníma policajtama, kteří někoho honili v kolejišti, ale stejně nikoho nechytli. Vlak odjíždí celkem přesně. Je to hrozný kodrcák ( 20-30km/h ) a stojí úplně všude. Dáváme se do řeči s lidma a ptáme se kdy máme přestupovat. Ti nám tvrdí že oproti dvěma přestupům o kterých nám říkali na nádraží, možná bude jenom jeden. Možná proto, protože ještě neví jestli to pojede dál nebo ne. Nakonec máme štěstí – jede to dál. Přestupujeme teda až ráno okolo 7:00. Druhý vlak je podstatně plnější ( až moc ).

21. července 1998

V Užgorodu jsme v 9:00. Hned na nádraží nás zastavují policajti a mají otravné dotazy – kde jsme byli, kam jedeme, jestli máme u sebe nůž… . Máme štěstí po chvíli nás nechávají jít. Jdeme na autobusové stanoviště zjistit autobus do Michalovců. Autobus jede až v 13:00, takže brouzdáme městem a utrácíme poslední peníze. Tom kupuje mapu Zakarpatské Ukrajiny. Jdeme na autobus. Zjišťujeme ,že jsme v něm jediní turisti, jinak samí pašeráci. V autobuse je schováno snad všechno úplně všede. Prohlídka na hranicích je strašně zdlouhavá, ale jinak jsme v pohodě. Hůř jsou na tom někteří ukrajinci, které vracejí zpět. Po příjezdu na slovenské území stojí autobus u každého baráku a mohutně se nakládá a vykládá zboží. Konečně dorážíme do Michalovců. Nabíháme do nejbližší hospody, kde si dáváme jídlo a pivo. A tak končí naše cesta na Ukrajinu.

Podkarpatská Rus 1999

Jednoho krásného dne mne napadlo, že bychom se s mou přítelkyní Klárou mohli jet podívat zase pro změnu někam na východ. Přemluvil jsem kamarády Burču a Markétu a 3. srpna 1999 jsme vyrazili na Podkarpatskou Rus, kde jsme se zdrželi do 11. srpna 1999.

úterý 3.8.1999

Sešli jsme se všichni včas a ve 12:00 odjeli linkovým autobusem z Florence směrem na Brno. Ve 14:15 jsme měli první přestávku na odpočívadle U devíti křížů a pak jsme se vydali na Vsetín na přechod Bumbálka. Ten jsme bez problémů překročili v 19:15. Po diskusi se spolucestujícími v autobuse jsme se dozvěděli, že na Ukrajině používají kyjevský čas, tedy o hodinu více než u nás. Slovensko jsme projeli vcelku rychle a na hranicích Slovensko – Ukrajina začaly první zážitky. Nejprve přišel slovenský celník a s výrazem kovboje z filmu “Tenkrát na západě” nám čtyřem rychle prolistoval a orazítkoval pas. Ukrajinští celníci nás pak spolu s ostatními nechali všechny vystoupit i s batohy a zběžně se zajímali o jejich obsah. Mnohem detailněji sledovali obsahy obrovských tašek, které převáželi Ukrajinci.

středa 4.8.1999

V Užhorodu se na nás hned vrhli veksláci a víceméně nuceně jsme vyměnili USD za hřivny, tolik, kolik bylo potřeba na autobus do Rachova. Zároveň jsme hned zkusili koupit u pokladny lístek do Prahy za USD, což šlo, takže jsme měli klid, že se do autobusu 13.8.1999 dostaneme, i když jak se později ukázalo, nebylo tak nezbytné si lístky kupovat napřed. Také výměna za hřivny byla nutná jen v jednom případě, jinak všude přijímali alternativní přepočet v USD a vzhledem ke kursu, který tehdy mezi Kč a USD byl, bylo výhodnější měnit za hřivny USD než koruny. Kč počítají asi 10 Kč za hřivnu a za dolar jsme dostali mezi 4,20 – 4,30 hřiven během celého období.

V čekárně v Užhorodu jsme byli ve 4:30, takže transakce s veksláky proběhly hlavně za tmy. Zde jsme pak čekali do 5:45 na autobus do Rachova. Přes Mukačevo jsme skutečně tímto autobusem odjeli a ve 12:15 jsme do Rachova (někdy je transkript psán jako Rachiv) dorazili. Do Rachova to je z Užhorodu po silnici cca 200 km. Odsud jsme našli ještě spoj do Jasině, bývalého nejvýchodnějšího města ČSR. Do Jasině jsme dorazili bez problémů a odsud jsme pokračovali dalším autobusem do Jablunického průsmyku, kam jsme se kolem 16:15 dostali. Hned jsme hledali vzkaz od další části výpravy, která vyrazila asi o 4 dny dříve a pokořila Hoverlu, nejvyšší horu Ukrajiny vysokou 2060 m.n.m, i když podle některých místních 2080 m.n.m. V průsmyku jsme ale byli první, takže jsme si začali pod jakousi verandou hotelu vařit a časem dokonce přestalo i pršet. Po chvíli se ovšem znova rozpršelo, takže jsme na místě vydrželi. Později jsme začali plánovat zítřejší trasu a vydali se na obhlídku místa na spaní. Ve stánku jsme si k večeři koupili pivo Oboloň a bylo docela chutné. Jelikož se nikdo stále neobjevoval, nechali jsme zbytku vzkaz, že tu tedy jsme … jak se pak ukázalo, přišli o půl hodiny později, než jsme odešli spát.

čtvrtek 5.8.1999

Ráno jsme v 6:30 vstali a vydali se na místo srazu s ostatními. Tady jsme se skutečně potkali a po snídani jsme v 8:30 jsme odjeli autobusem do Svidovce, abychom tu začali výstup na poloninu s vrcholem Bliznica. Šli jsme poměrně náročnou cestou, byla totiž po loňských povodních velmi zničená. Mnohdy se šlo prakticky korytem řeky, která to tu o povodních všechno smetla. V samém závěru jsme prudkým svahem, sjezdovkou, vystoupili na hřeben. Po něm jsme ještě chvíli šli, než jsme se utábořili. Po cestě nás totiž zastavil u chaty místní, nabídl za poněkud vyšší cenu pivo a nabízel i nocleh. Ubytování se nám moc nezdálo, tak jsme šli dál. Když jsme se utábořili a uvařili večeři, začalo zrovna strašně pršet, takže jsme jen doufali, že se to do zítra vybere.

pátek 6.8.1999

Ráno jsme se probudili a bylo jasno. Vydali jsme se po hřebeni směrem k hoře Tempa, pod kterou jsme poobědvali. Potkali jsme tu i českou výpravu, jejichž horský vůdce nám tvrdil, že jsou do Jasině a ukazoval na Tempu. Po jeho kritice mapy, kterou jsme měli a posléze poté, co pochopil svůj omyl, se vydal s výpravou v zádech správným směrem,odkud jsme zrovna přišli. Nejlepší mapou ze tří, které jsme měli – jedna vydaná na Ukrajině, druhá v ČR asi v roce 1996 a stará mapa z první republiky – se ukázala mapa z roku 1937, která byla ofocena z průvodce z tohoto roku. Po hřebeni Svidovce jsme šli kolem Tempy a kolem Plesky a nakonec po asi 20 – 25 km jsme se usadili na přespání u salaše. Tady jsme si od ovčáka koupili 2,5 kg ovčího sýra za neuvěřitelné 2 USD, krabičku Marlborek a zapalovač. V osmi jsme to vůbec nemohli sníst. Sýr byl skvělý samotný, se solí a s rozličným kořením, které jsme s sebou měli. V noci nám kolem stanů několikrát štěkali ovčákovi psi, takže nevíme, zda se tam nepřibližovalo nějaké zvíře, nicméně nás dobře hlídali, akorát jsme byli často vzhůru.

sobota 7.8.1999

Ráno jsme se probudili a byla mlha. Pak se ale vyčasilo, nabrali jsme z pramene vodu a vydali jsme se dolů z poloniny do obce Krásná. Tam jsme kolem 13:30 dorazili a přešli po visutém mostě řeku, která za povodní všechny mosty strhla. Na ulici u kempingového stolku jsme si koupili čokoládu a místní pivo a po asi 2 hodinách jsme odjeli autobusem do Usť Čorné. Tam jsme si koupili rajčata a chtěli jsme i meloun, ale bohužel trhovci s melounem právě odjeli. Nabídka zboží, které měli prodejci vyložené na autech byla velmi široká, ale zmrzlina, kterou jsme také chtěli, se tam koupit nikde taky nedala ani v místních obchodech.

Místní nám na náš dotaz, zda něco jede do Komsomolska, dříve Německé Mokré, odvětila, že autobus tam jezdí denně v 16:00, ale zrovna včera prý nejel. No naštěstí v půl páté autobus přijel a my jsme do Komsomolska dojeli. Řidič autobusu, který nás vezl jel cestou, kterou projede snad akorát tento autobus a Kamazy. Však měl vedle sebe na sedadle bibli a cestující si zpívali nějaké kancionály. Po cestě jsme poprvé na Ukrajině viděli cikány, kteří se nerozpakovali naprosto neodbytně i ve srovnání s místními žebrat, že prý na jídlo. Když jsme jim ovšem nabízeli rajčata, tak nechtěli, pořád jen kopějky. Cestou jsme viděli, co všechno povodně loni strhly a místy mělo vymleté koryto až 50 metrů. Také známá lesní železnice je naprosto zničená a asi jí už neobnoví. Za Kosomolskem, kde končil autobus jsme si uvařili jídlo. Přišli k nám 2 místní chlapíci a jestli něco nepotřebujeme poradit. V tomto jsou lidé na Ukrajině až nepříjemně ochotní. Jeden odešel a druhý nám vnucoval, že nám donese místní minerálku. Nic jsme nechtěli, nicméně on nakonec od řidiče autobusu, který opodál stál vyžebral nějaké plastové láhve a do nich odněkud načepoval vodu se silnou železitou příchutí. Zbavili jsme se ho až po té, co jsme mu dali cigarety a reklamní nožík, o který si sám řekl. Pak jsme pokračovali do průsmyku směrem ke Koločavě a po cestě jsme se zbavili i “minerálky”. Za průsmykem nad Koločavou jsme přenocovali.

neděle 8.8.1999

V noci hrozně pršelo, takže jsme vstali docela pozdě. Pak jsme se vydali do asi 5- 6 km vzdálené Koločavy. Koločava je velice dlouhá vesnice. Zpočátku měla jedinou hlavní silnici prašnou, ale jak jsem se blížili k centru náhle přešla na asfalt. V Koločavě není dohromady nic k vidění, prošli jsme tedy místní atrakce poměrně rychle. Muzeum ateismu se zmatenou sbírkou v krásném celodřevěném kostelíku ze 17. století, pak viděli jsme hroby 2 českých četníků, které Nikola zastřelil, ovšem jeho hrob jsme si už odpustili. Nikolova krčma, která je ve vsi, je funkční v podstatě až po 22:00 hodině, tak jsem se vydali do jiné místní hospody na vodku a pivo. V žádné hospodě ani obchodě jsme nenarazili na vodu a jediná studna byla asi 2 metry od záchodu. V hospodě, když výčepní neměla drobné kopějky nazpátek, jsme dostali místo drobných žaludový bonbon, který nám docela chutnal. Protože v neděli nejezdil z Koločavy ani autobus, ale ani žádná auta, vydali jsme se pěšky směrem na jihozápad, abychom se nějakým přechodem pak napojili na poloninu Boržava. Šli jsme strašně dlouho po silnici a nakonec jsme po bližším prozkoumání mapy dospěli k názoru, že bychom to nestihli. Takže jsem se pokorně vrátili do Koločavy a přespali ve škole. Ve zbylém čase jsme si dali malý stakán vodky a pivo Taller. Večeři jsme si uvařili na zahradě školy, ve které nebyla zavedena voda a venku byly pro děti suché záchody. Zrovna tu přespával i zájezd od CK Kudrna.

pondělí 9.8.1999

Ráno jsme museli vstát ve 3:30, abychom stihli autobus do Ryčky za Mežhorje. Jízdní řád tu nebyl, ale podle našich dosavadních zkušeností jsme se zeptali 10 lidí a dozvěděli jsme se, že autobus tímto směrem má jet v časovém rozmezí 4:30 – 6:00. Zadním východem školy jsem odešli na zastávku, všude byla tma, žádné pouliční osvětlení, nicméně 4 lidé už tu čekali. Za chvilku jel kolem “černý” taxikář a nabízel, že sveze do Mežhorje. Nikdo z místních nechtěl, tak jsme se tam i batohy nacpali a dokonce jsme mu museli půjčovat i lanko na zavázání kufru, aby nic nevypadlo. Zavezl nás za 10 hřiven na osobu na rozcestí k Ryčce, odkud jsme chtěli vystoupat na poloninu. Tady jsme byli v 6:00 a vydali jsme se k polonině. Celou cestu byla mlha a ta se začala zvedat až za hodinu, když jsme si vařili snídani. Na začátku poloniny jsme byli v 9:00. Nabrali jsme vodu, chvilku jsme si tam na sluníčku odpočinuli a vylezli jsme nahoru. Na polonině byla příšerná mlha, takže jsme toho moc neviděli a tak jsme pořád šli, abychom to stihli přejít. Po cestě jsme potkali mraky borůvkářů, kteří hojná borůvčí intenzivně očesávali. Protože jsme šli celý den, dozvěděli jsme se nakonec od nich, že už jsme pod Stojem, kopcem na konci poloniny. Kus jsme proto sešli bočním hřebenem a tam jsem se utábořili. Na Stoji jsou totiž radiolokátory, dnes již údajně nefunkční a měla to tam okupovat armáda, s kterou jsme se pochopitelně nechtěli setkat. Šli jsme sbírat borůvky, protože mlha se zvedla a my jsme nechtěli, aby nás borůvkáři viděli stavět stany. Celou noc dokonce ani nepršelo.

úterý 10.8.1999

V 8:00 jsme se sice probudili, ale nechtělo se nám ještě vstávat, tak jsme se na sluníčku povalovali. Kolem 10:00 bohužel až k nám dorazili 4 sběrači borůvek, sedli si a chtěli cigarety. Stejně jako děti v Koločavě, které si rovnou řeknou o žvýkačku nebo o bonbon, tito si aniž by nás o čemkoli informovali, si řekli o cigarety. Tak jsme se zabalili a odešli směrem na hřeben. Protože bylo konečně pořádně jasno, viděli jsme bílé kopule radiolokátorů na Stoji a definitivně jsme se rozhodli, že tam nepůjdeme. Vydali jsme se směrem na Veliký vrch a dále na Plas, kde jsme si nabrali vodu. Zde jsou také antény o kterých průvodce tvrdí, že jsou televizní, nicméně znalci mezi námi je odhalili jako GSM antény a domnívají se, že tyto antény mají funkci mikrovlnného spoje mezi jednotlivými raketovými základnami tady v horách.

Dál jsme se vydali směrem na Tomňaluk. Po cestě jsme se kochali výhledy. Za Tomňalukem jsme taky přespali.

středa 11.8.1999

Ráno jsme se rozhodli, že pojedeme do Užhorodu vyměnit zpáteční jízdenky za dřívější. Za 2 – 3 hodiny jsme tedy seběhli do Volovce. Tam jsme byli nuceni vyměnit USD za hřivny, protože nám nechtěli prodat lístky za USD. Banka jako obvykle nebyla, a tak jsme vyměnili v poměrně výhodném kursu na trhu. Na nádraží bylo taky spousta žebrajících cikánek s dětmi. Rozhodli jsme se, že teď pojedeme vlakem do Užhorodu, ten ještě neznáme. Koupili jsme si proto lístky a v obchodě Fantu, abychom si z těch pofidérních vod zlepšili chuť.Vlak byl “klasický” ruský, tedy místa byla převážně k ležení, žádné koše na odpadky, po zemi se válely plastové láhve (dávají do nich i mléko!) a díky tomu, že se nedají otvírat okna, byl tam šílený vzduch – vlak jel z Charkova do Užhorodu celkem asi 3 dny. Každý vagón měl 2 průvodčí, kteří při nástupu zkontrolovali lístky a víc už neprocházeli. Když jsem se věcmi usadili, spolucestující Rus nebo Ukrajinec se ptal, odkud jsme a když jsme řekli, že z Čech, sdělil nám s lišáckým úsměvem, že u nás byl v roce 1968 bez víza. To jsme přešli mlčením. Mezi další zajímavosti vlaku patřilo to, že po jednom lůžku pobíhal šváb, že pražce byly dřevěné a nebyly přišroubovány, ale přitlučeny obrovskými hřebíky, jen na nádraží byl každý čtvrtý pražec přišroubovaný a z betonu. Vlak jel celou dobu rychlostí asi 30 km/h, takže nám cesta trvala 4 hodiny. Celý vagón byl poměrně dost špinavý a to ani nezmiňuji strašidelný turecký záchod. Do Užhorodu jsme přijeli právě včas, abychom stihli vyměnit lístky na dnešek do Brna. Protože se nějak změnily ceny, museli jsme ještě 30 hřiven doplatit. Nesouviselo to se změnou termínu, ale s pohybem kursu, takže bychom stejně i v pátek dopláceli a to 100 hřiven!! na lístek do Prahy. Ve městě jsme si chtěli dát šašlik, ale nikde ho neměli, tak jsme nakoupili vodku s pjercem jako dárky a vykoupili jsme pirožky (všech 11!) a ještě jsme si koupili Kvas. V tradičně poloprázdném autobuse jsme byli jediní Češi. Na všech hranicích musel celý autobus vynést všechny věci, tentokrát to bylo celkem 3x a Ukrajinci rozbalovali nejen kartony, ale i krabičky cigaret. My jsme vypadali jako lidé, kteří se 10 dní nemyli, na vrchu jsme měli hlídací ponožky a naštěstí nikdy jsme nemuseli batoh rozbalovat. Protože všichni celníci rádi razítkovali, máme z této cesty celou jednu stránku v pase potištěnou.

čtvrtek 12.8.1999

Do Brna jsme přijeli v 4:38 a hned v 5:00 nám jel autobus do Prahy, takže na Florenci jsme byli už v 7:30.

Ceny

Podkarpatská Rus je i pro Čecha docela levná země, ať už se jedná o potraviny, nebo dopravu. V následující tabulce je uveden příklad cen, se kterými je možné se nejčastěji setkat. Obchody jsou většinou prázdné, je zde možné koupit obilí, mouku, alkohol a kompoty. Občas mají i chleba. Více je možné koupit na trzích, které jsou snad ve všech městech a větších vesnicích. K mání je zde ponejvíce zboží ze Slovenska, Maďarska a Rumunska, za ceny podobné našim.

Položka cena
pirožek s masem 75-80 Kop.
WC 30 Kop.
pivo Oboloň 2 Hř.
2,5 kg ovčího sýra 2 USD + 1 cigarety + zapalovač
1 kg rajčat 80 Kop.
1 noc v Koločavě ve škole 1 USD/ na osobu
chleba asi 800 g 1 Hř.
zmrzlina 90 Kop.
vodka – 50g 50 Kop.
pomeranč 50 Kop.
Coca Cola 0,5 l 1,5 Hř.
vodka s pěrcem 0,5 l (s papričkou –feferonkou) 5,50–7,50 Hř.
žaludový bobon 5 Kop.
Fanta – 1,25l 2,20 Hř.

Doprava

K přepravě na Podkarpatské Rusi je možné využít autobusy i vlaky, moc drahý není ani taxík (černý). V tabulce jsou uvedeny nějaké ceny. Autobusy bývají většinou pekelně nacpané, lidé v nich převážejí zavazadla do velikosti kuchyňské linky i různá zvířata. Jezdí průměrnou rychlostí 20-30 km/h, protože cesty jsou velmi nekvalitní a tyto stroje již zažily mnoho. Navíc po loňských povodních, které s sebou vzaly i lesní železnice, jsou místy jen velmi těžko průjezdné. Zajímavý je i jízdní řád, který nikde není napsaný, dokonce většinou ani nezjistíte, kde je zastávka. Je třeba se zeptat místních lidí, kteří udají čas odjezdu v určitém rozmezí (plus minus 2 hodiny) a ten autobus pak třeba vůbec nejede. Nebo se všichni dušují, že už nic nepojede a během deseti minut je tu autobus. Prostě pohoda, žádný spěch.

Vlakem jsme jeli jenom jedním, ale jeho obdobná rychlost a čistota (sem tam proběhne šváb) také jistě nebyla výjimečná. Výhoda oproti autobusům je ta, že každý vagón má svého děžurného, takže zde nejsou jinak všudypřítomní žebrající Cikáni.

Položka cena
autobus Praha – Užhorod 725 Kć.
autobus Užhorod – Rachov 14,5 Hř.
autobus Rachov – Jasiňa 2 Hř.
autobus Jasiňa – Jablunický průsmyk 1 Hř.
autobus Krásná – Usť Čorná 1 Hř.
Koločava – Ryčka, “taxík” 10 Hř.
Volovec – Užhorod, vlak 4,20 Hř.

Vlak z Prahy do Užhorodu je mnohem dražší než autobus, je totiž potřeba zakoupit si lůžko. Co se týče cesty zpět, Ukrajinci tvrdili, že zpáteční jízdenku je potřeba koupit předem, ale nám se podařilo koupit ji hodinu před odjezdem autobusu.

Při cestě na Ukrajinu stopem je třeba mít na vědomí, že hraniční přechod v Užhorodu není průchozí pro pěší.

Peníze

Na Ukrajině se platí hřivnami, kterým někteří starší Ukrajinci říkají rubly. Koupit je lze hlavně za dolary, nebo koruny. Směnáren jsme sice moc neviděli, ale je zde velké množství veksláků, zejména na tržištích. Kurz měli podobný jako v bance, tehdy 4-4,20 hřivny za dolar, nebo 1 hřivnu za 10 krun. Pokud není žádný nablízku, stačí se zeptat někoho místního “gdě vazmóžno izmeníť děngi” a oni vás bezpečně nasměrují. Ani v obchodě se nikdo nebrání, pokud chcete zaplatit dolarem. Určitě se vyplatí, mít s sebou dolary v bankovkách nejlépe po jedné a nemít jich v peněžence moc pohromadě, také kvůli pokutám.

Domorodé obyvatelstvo

Ukrajinci jsou velice ochotní, zejména když zjistí, že jste Češi. Rádi vám řeknou, odkud a v kolik jede autobus, nebo jak se dostat na poloniny, což se dost hodí. Nepříjemní jsou neobyčejně dotěrní žebrající Cikáni, kteří jsou všudypřítomní na nádražích, v autobusech a na tržištích. Také se nám stalo, že velice vehementně nabízeli nějakou službu, například že přinesou vodu, a potom se dožadovali nějakého daru.

Voda

Na poloninách voda většinou není, nebo jí je málo. Je třeba ji nabrat někde po cestě nahoru. Je čistá a pitná, ale protože se tam všude pasou ovce, koně a krávy, tak je dobré nabírat ji u pramene, aby v ní náhodou nebylo h… . V obchodech nebo barech vodu většinou nemají, ale domorodci vám rádi naberou ze studny. Ta ale občas není moc pitná, zejména v Koločavě, kde nám nabrali ze studny, která byla asi metr od kalného potoka, do kterého vytékala žumpa.

Divá zvěř

Vlka ani medvěda jsme nikde neviděli, náčelník horské služby v Jasině nám povídal, že jsou velice plaší a utečou dřív, než si jich všimnete. Není moc příjemné spát někde v blízkosti salaše, protože ovčáčtí psi dovedou na stan štěkat vytrvale celou noc.

Turistické vybavení

Na poloninách se bez mapy téměř chodit nedá, protože jsou leckdy velmi rozlehlé a dost jednotvárné, cesty nejsou značené a je velmi snadné sejít z hřebenu. Také se nám osvěčil i kompas. Myslím, že naprostou nezbytností je pláštěnka i přes batoh a nepromokavé návleky na boty kvůli časté vysoké trávě.

Vodopád Šipot

Vodopád Šipot patří k těm málo místům z moha atraktivních karpatských lokalit, které jsou připraveny přivítat turisty a odhalit jim své krásy bez toho, aby bylo nutno po vesnici pracně shánět člověka, který “má klíč”, něco si dopředu domlouvat, hledat, vysvětlovat, absolvovat hodiny pochodu nebo jízdu UAZem v těžkém terénu.

Díky této proturistické přívětivosti, díky relativně dobré dopravní dostupnosti, patří Šipot do stejného pytle jako Siněvirské jezero (nebo Koločava u návštěvníků z ČR). Jde o profláklou lokalitu, uměle vytvořenou ikonu pravidelně se umísťující vysoko v žebříčcích popularity, o místo s větším počtem konzumních, zpohodlněných turistů bez fantazie.

Šipot stojí za to vidět, procházka j němu je příjemná záležitost. Šipot se může stát třeba příjemným zakončením výpravy na poloninu Boržava. Určitě však nejde o tak atraktivní místo za jaké je vydáván turistickými průvodci a pozornost kterou přitahuje získal, alespoň podle mě nezaslouženě.

Vodopád Šipot (ukrajinský název Шипіт / Šipit se používá výjimečně) vytváří vody říčky Pilipec na severní straně masívu Boržavy, pod horou Gemla. Šipot leží přibližně 6 kilometrů od vesnice Pilipec, z které k Šipotu vede silnice.

Autem se k vodopádu dostanete tak, že z cesty Volovec – Mižhirja odbočíte ve vesnici Pilipec doprava. Z vesnice je možné k středisku pod vodopádem, které je v zimě rájem lyžařů dojet 2 cestami. Odtud se chodí pěšky. Na cestě se vybírá vstupné do rezervace “vodopád Šipit”. Jsou zde zbudovány besídky, lavičky, místa pro piknik.

Vodopád se nachází ve výšce 744 m nad mořem, má několik stupňů, je vysoký přibližně 14 metrů. Je možné se na měj podívat z výšky z zpevněné stezky se zábradlím nebo nechat skropit vodní tříští v patě vodopádu, kde je možné se ponořit do jeho ledově studené vody. Nejvhodnější doba k návštěvě vodopádu je jaro, kdy taje sníh na Boržavě.

Festival Šipit

Od roku 1993 se v okolí Šipotu pořádají populární “nezávislé” festivaly alternativní kultury Šipot. Na festival se začínají lidé z celé Ukrajiny, Běloruska a dalších zemí sjíždět okolo 1. června, festival vrcholí okolo Svatojánské noci 7. června, akce trvá “dokud jsou lidé”. Festival začali pořádat lidé z Užhorodu spojení s kulturou Hippies. Dnes je jeho zaměření mnohem širší.

Festival “Šipit” není oficiálně povolen, přesto je dosud úřady tolerovaný. Na místě konání se občas objeví milice, která více měně preventivně prochází stanovým městečkem. Festival vyhledávají fotografové, kteří s oblibou fotí dekadenci, nahé hipíky a “podivně” vyhlížející alternativce. V kulisách festivalu se odehrává dej knihy Trocha Tmy (Трохи пітьми) velmi populárního a často překládaného lvovského spisovatele Ljubko Dereše (Kult , Uctívaní ještěrky , Arché, Váhy a parabola, Záměr! )

Koordináty: 8° 39′ 16″ N, 23° 16′ 16″ E