Populární český herec Jaroslav Marvan se narodil a vyrůstal na pražském Žižkově. Stejně jako otec, se stal pošťákem. Pracoval v pražském Zeměpisném ústavu a na ředitelství pošt.
Po několika letech praxe byl vyslán do Užhorodu na Podkarpatskou Rus. Zde působil v období od roku 1920 až do roku 1923. Jaroslav Marvan právě v Užhorodu začal hrát ochotnické divadlo.
O městě Užhorodu píši samostatný informační web uzhorod.info, také provozuji stránku uzhorod.cz, kde nabízím služby spojené s Užhorodem, zejména ubytování v Užhorodu a průvodcovské služby. Tady bych se jen opakoval.
Přemýšlel jsem, co tedy o Užhorodu napsat na Zakarpatí.cz, tak abych podal shrnující informace o městě a zároveň byl originální a nepřepisoval informace, které nabízím jinde. Nakonec jsem se zde rozhodl dát sem text z průvodce po Užhorodu z doby Sovětského svazu. Doufám, že právě následující věty budou zajímavým čtením, v kterém se vrátíte do 80. let minulého století.
Na samých hranicích Sovětského svazu s bratrským Československem, po obou březích hadovitě se vinoucí řeky Uhu (Uže) spočívá starobylé město Užhorod, středisko Zakarpatské oblasti Ukrajinské SSR.
Své jméno má bezpochyby podle řeky, která jím protéká, pramení pod Užockým průsmykem a doslova jako užovka (“už”) se proplétá horami dolů do roviny.
Ať tak či onak, město nad Užem nezapře svoji starobylost. Hluboké příkopy a vysoké zdi hradu svědčí o tom, že se nad Užhorodem přeneslo nejedno století…
Lidé, jak svědčí archeologické nálezy, se zde objevili již v období mladšího paleolitu (asi 100 tisíc let před naším letopočtem). Od té doby se dá mluvit téměř o nepřetržitém osídlení kraje, čehož dokladem jsou nálezy jak z pozdní doby bronzové, tak i železné. Z poloviny prvního tisíciletí našeho letopočtu a hlavně z následných let pochází řada památek spojených s příchodem Slovanů. V Užhorodě byla odhalena starodávná pohřebiště a slovanská sídliště především na Zámecké hoře a v okolí Radvanky.
V VIII. —IX. století byl Užhorod známý jako středisko východoslovanského kmene Bílých Chorvatů. Z letopisů se dovídáme, že Užhorod jako hrazené místo existoval již v roce 872, a hrad na Zámecké hoře se připomíná jako “nedobytná tvrz”. Koncem IX. a na začátku X. století se Užhorod zaskvěl jako sídelní hrad velkého staroruského knížectví, jemuž vládl kníže Laborec. Ten tady i padl, když roku 903 hrad (Hungvar čili Hungu) udatně hájil proti maďarským kočovným kmenům, které vtrhly do Dunajské nížiny.
V X. a zpočátku XI. století byl Užhorod jedním z nejvzdálenějších jihozápadních měst Kyjevské Rusi. Po jejím oslabení začal v XI. století nápor maďarských feudálů a do konce XIII. století se celé Zakarpatsko dostalo pod jejich nadvládu jako součást uherského státu. Hrad Užhorod se stal jedním z jeho opěrných bodů. Přitom neobyčejně pevným, vždyť ani hordy Polovců (Kumánů) vedené roku 1086 chánem Kutěskou jej nedobyly. V XI. — XII. století je užho-rodský hrad majetkem uherských králů; v roce 1290 pak přešel do rukou bohatého feudála Anoděje.
Historie Užhorodu je nerozlučně spjata s historií celého Zakarpatska. Dokonce i tehdy, když se zakarpatské území nacházelo pod cizí nadvládou, nepřestával být kulturním ohniskem celého kraje, a když přišel čas, tedy centrem národně osvoboditelského a revolučního boje pracujících proti vlastním i cizím utiskovatelům.
Roku 1315 vypuklo v Užhorodě jedno z prvních povstání zakarpatského lidu proti uherskému království. V jeho čele stál župan Petr Petěnko (Petuňa). Povstání zachvátilo většinu území Zakarpatska, roku 1317 však bylo tvrdě potlačeno. Město s hradem se pak roku 1322 dostalo do vlastnictví magnáta Drugeta, jehož potomkům patřilo do roku 1691, tedy plných 369 let.
Nejvýznamnějším protifeudálním vystoupením bylo povstání maďarských, ukrajinských a slovenských rolníků, které vypuklo v Maďarsku a zachvátilo přitom i celé Zakarpatsko. Roku 1514 je vedl Jiří Dóža. Několika městům se dostalo přívlastku “buřičská”. Užhorod byl jaksi samozřejmě mezi nimi. Feudálové uhodili spojenými silami a povstání utopili v krvi. Jiřího Dóžu umučili.
Na začátku XVI. století se zakarpatské území dostalo pod Rakousko a Transylvánii. Život pod dvojím útiskem se stal ještě nesnesitelnější. Zakarpatští Ukrajinci neustále vystupovali proti rakouské monarchii, proti vídeňské vládě, která to vše měla na svědomí.
Užhorod se aktivně podílel na národně — osvobozeneckém boji maďarského lidu proti Habsburkům (1703—1711).
V létě roku 1704 donutila povstalecká vojska po krutých bojích rakouskou posádku hradu ke kapitulaci. Nějaký čas pak byl dobrým útulkem Franttiška Rákócziho II., vůdce osvobozeneckého hnutí.
V druhé polovině XIX. století se začíná na Zakarpatsku formovat průmyslový proletariát. Užhorodu přitom připadla důležitá role v jeho revolučně-osvobozeneckém zápase. Tak roku 1899 zdejší dělníci poprvé v historii Zakarpatska slavili 1. máj a téhož roku zde došlo i k první stávce v továrně na nábytek značky Mundus.
Nová etapa revolučního zápasu pracujících města Užhorodu probíhala pod vlivem Velké říjnové socialistické revoluce. Nemalou zásluhu na tom měli bývalí zajatci, kteří se vrátili z Ruska a byli tam nejen svědky, ale i přímými účastníky revolučních událostí.
V říjnu roku 1918 vypuklo v městě povstání. Dělníci a revolučně naladění vojáci odzbrojili policii a četnictvo, obsadili poštu, telegraf, železniční stanici, kontrolovali sklady zbraní a proviantu. Výsledků revolučních přeměn však využila buržoazie. Na začátku ledna roku 1919 byl Užhorod obsazen československými vojáky. Na ulicích sice došlo k ojedinělým ozbrojeným srážkám, ale jakýkoliv odpor byl záhy potlačen.
Po připojení Zakarpatska k Československu se stal Užhorod centrem revolučního hnutí pracujících celého kraje. V březnu roku 1920 zde byla založena Mezinárodní socialistická strana Podkarpatské Rusi, která vyhlásila svoji solidaritu s Komunistickou stranou Ruska (bolševiků) a s Komunistickou internacionálou.
Ve dvacátých a třicátých letech vycházely v Užhorodě revoluční noviny Pravda, Zakarpatská pravda, Munkaš ujšag, Pracující mládež aj. Měl zde sídlo krajský výbor Komunistické strany Československa stejně jako přední orgány masových proletářských organizací. Město nad Užem bylo svědkem četných stávek a demonstrací, velkých mítinků a manifestací. Zvlášť aktivně na nich vystupovali dělníci továrny na dýhy a nábytek a závodu na výrobu umělého tuku.
V prvních listopadových dnech rok’> 1938 byl Užhorod obsazen vojsky horthyovského Maďarska. Okupanti nastolili ve městě nepředstavitelný teror. Na 6 tisíc Užhoroďanů se nevrátilo z fašistických koncentračních táborů a věznic, mnoho se jich zapojilo do domácího i zahraničního odboje. Komunistická strana se stáhla do hlubokého podzemí a vedla s fašistickým režimem úporný boj. Přímo v Užhorodě byli jeho vedoucími činiteli A. Bačo, A. Buřič, M. Rotman, J. Fi-hula aj. Roku 1944 vyvíjela ve městě činnost podzemní skupina pro poskytování pomoci partyzánskému hnutí.
V historii Užhorodu bude navždy zapsán zlatým písmem 27. říjen 1944, den osvobození města Rudou armádou z fašistického jha. 12. listopadu byl zvolen městský národní výbor a konalo se masové shromáždění, jehož účastníci schválili návrh požádat vládu Sovětského svazu o připojení Zakarpatska k sovětské Ukrajině. 22. ledna 1946 ve spojitosti s ustavením Zakarpatské oblasti ve svazku Ukrajinské SSR se stal Užhorod jejím centrem.
Za léta sovětské vlády se Užhorod povznesl za pomoci bratrských národů Sovětského svazu z provinciálního městečka na průmyslové a kulturní středisko značného významu. Už v prvním poválečném podzimu otevřela svoje brány Užhorodská státní universita o čtyřech fakultách. Nyní na 9 fakultách studuje kolem 8 tisíc studentů více jak 20 národů a národností. Za něco přes 40 let své existence připravila universita víc jak 35 tisíc odborníků, kteří pracují prakticky ve všech odvětvích národního hospodářství, víc jak 300 absolventů obhájilo doktorské a kandidátské práce, mnozí z nich pracují v ústavech Akadenie věd USSR a na vysokých školách různého typu.
Universita sídlí v nově vybudovaném komplexu budov, v “universitním městečku” s posluchárnami vybavenými nejmodernější technikou, se stadiónem, plaveckým bazénem, odpočívárnami, kavárnou atp.
Od pětiletky k pětiletce sílil jak průmyslový, tak sociální potenciál oblastního centra Zakarpatska. Stačí kupříkladu poukázat jen na to, že výrobky se značkou užhorodských podniků a závodů (a je jich zde nyní kolem 30) se vyvážejí téměř do 30 zemí. Podle všeho zcela unikátní produkci vykazují družstva Zakarpatpribor (příbory) a Tisa stejně jako jeden z průmyslových gigantů, experimentální podnik zabývající se instalací turbin. První úspěšné výrobky vyšly ze závodu Elecktrodvigatěl (elektromotory). Závod bytové chemie většinu své produkce dodává na trh pod společnou značkou s firmou Spolana (CSSR), v některých případech na základě společně vypracované technologie.
V podmínkách nových pohledů na národní hospodářství přistupují k práci tvůrčím způsobem užhorodští nábytkoví architekti a pracovníci obuvnického průmyslu, zaměstnanci úřadů, pracovníci služeb i kulturně — osvětových zařízení.
Ve městě pracuje oddělení Ústavu společenských a hospodářských otázek zahraničních zemí Akademie věd USSR, odbor Ústavu jaderných výzkumů Akademie věd USSR, oddělení Všesvazového vědecko — výzkummného ústavu meteorologického, Státního úřadu SSSR pro standartizaci, filiálka Oděsského vědecko-výzkumného ústavu balneolo-gického, skupina archeologického ústavu Akademie věd USSR, sektor regionální problematiky společensko-hospo-dářského rozvoje Zakarpatské oblasti lvovského oddělení Ústavu ekonomie rozněž při Akademii věd USSR.
Čtyřicet let úspěšné činnosti má za sebou i hudební učiliště, v jehož učebnách začínal svoji výraznou tvůrčí životní pouť národní umělec E. Stankovič, jehož Symfonie op. 3 byla roku 1985 na mezinárodním konkursu v Paříži oceněna jako jedna z desíti nejlepších. Zcela nové prostory má učiliště užitého umění a kuturně — osvětových pracovníků.
Kromě toho má město i speciální školu pro kuchaře, obchodní a elektrotechnickou průmyslovku, 6 odborných učilišť, 24 všeobecně vzdělávacích škol (středních, osmiletých, večerních) s ruským, ukrajinským a maďarským jazykem vyučovacím.
Během oslav 70. výročí velkého Října se Užhoroďané a jejich hosté zúčastnili slavnostního otevření nového ukrajinského hudebně-dramatického divadla. Snou činnost zahájilo uvedením dramatického pásma, zaměřeného právě na ony oslavy. Ve městě přitom vyvíjí činnost Státní Zakarpatský soubor tanců a písní, poctěný titulem “zasloužilý” stejně jako taneční soubor Mládí Zakarpatska. Za pozornost stojí také vokálně-instrumentální soubor Maďarské melodie a Sans (Naděje), vlastivědné a umělecké muzeum, muzeum pod širým nebem (skansen), Památník národního umělce F. Manajla, muzeum ateismu, 3 kina, amfiteátr, filharmonie, Palác pionýrů, Dům učitelů.
Při prohlídce obrazárny upoutají váš zájem díla, která patří do “zlatého fondu” našeho umění. Vyšla z ateliérů A. Erdeliho, národního umělce SSSR a člena-korespondenta Akademie umění SSSR I. Bokšaje, národního umělce USSR F. Manajla, jehož plátna obdivovali návštěvníci výstav četných evropských hlavnich měst, setkáte se tu s národním umělcem USSR A. Kašajem, zasloužilými umělci USSR V. Mikitpu, Z. Soltésem, L. Sutěvým, zasloužilým uměleckým pracovníkem USSR H. Hljukem, laureátem Státní ceny Ukrajinské SSR T. H. Sevčenka V. Svidou a mnoha dalšími důstojnými představiteli zakarpatské malířské školy, známými z republikových, všesvazových i mezinárodních výstav.
Literární zázemí Užhorodu představuje muzeum zakarpatské organizace Svazu spisovatelů Ukrajiny. Jsou v něm zpřístupněny knihy, autogramy, ojedinělé fotografie i rukopisné stránky básnických a prozaických děl zakarpatských autorů, osobní věci M. Barabolji, D. Vakarova, J. Hojdy, L. Děmjana, I. Župana, A Patruse-Karpatského, F. Potušňa-ka, M. Tomčanije a jiných.
Početná obec současných spisovatelů Zakarpatska se soustřeďuje v Zakarpatské odbočce Svazu spisovatelů Ukrajiny. Najdeme v ní nositele široko daleko známých jmen jako V. Vovčka, V. Ladyžce, J. Mejheše, F. Křivina, P. Uhljarenka, I. Cenděje, J. Skrobince a mnohé další. O své místo na slunci se právem hlásí i mladí básníci a prozaici. Pozornosti nejširších čtenářských vrstev se zaslouženě těší verše ruské básnířky L. Kudrjavské a ukrajinského básníka P. Skunce, prozaická díla L. Bally, V. Bally a B. Salaje, kteří píší maďarský, a O. Ryšavého, píšícího německy.
V Užhorodě vycházejí oblastní noviny, a to ukrajinsky, ruský a maďarský: Zakarpatská pravda, Karpati igaz so, Mládí Zakarpatska. Navíc k nim patří i okresní noviny Plameny komunismu. Svoji redakci zde má republikové knižní nakladatelství Karpaty, při oblastním sovětu byl ustanoven výbor pro televizi a rozhlas.
Nechybí zde pochopitelně ani historické a architektonické památky. Na nejhezčím náměstí, pojmenovaném po Leninovi, byl odhalen i jeho pomník. Konají se zde mítinky, slavnostní shromáždění, nezapomenutelná setkání válečných vysloužilců, slavnostní nástupy pionýrů spojené se slibem, první shromáždění nových studentů, s kyticemi a s díkůvzdáním sem přicházejí absolventi škol i novomanželé…
Pomníky K. Marxe, A. Puškina, zakarpatského spisovatele a buditele E. Fencika zdobí jiná náměstí a parky uprostřed města, jinde jsou umístěny pamětní desky na počest historických a revolučních událostí.
Zvlášť památným místem pro Užhorod a okolí je Pahorek slávy. Jsou na něm pochováni vojáci Sovětské armády, kteří padli v bojích za osvobození Zakarpatska z fašistické okupace a útlaku. Každoročně v den 9. května — v Den vítězství — se zde koná velkolepá tryzna, ke které se sjíždějí spolubojovníci a příbuzní padlých, přicházejí na ni pionýři a komsomolci, občané města — všichni, kdož ctí a uchovávají v paměti jména hrdinů, kteří obětovali život ve jménu slunce a míru.
Na jihozápadním okraji Užhorodu, na samých hranicích s Československou socialistickou republikou se tyčí mohutný pomník. Na posledním rozbitém fašistickém bunkru se rozkročil ve vší své velikosti sovětský voják, odlitý z bronzu, vysoko třímající prapor nad osvobozenými Karpatami. Monument “Ukrajina — osvoboditelům” byl odhalen 8. května roku 1970, aby připomínal zvlášť významnou událost, charakterizovanou slovy vytesanými do kamene: “Zde byly zakončeny boje sovětských vojsk za osvobození Ukrajinské SSR od německo-fašistických uchvatitelů v letech Velké vlastenecké války”.
Tady, u tohoto pomníku, na prostranství Družby, se každoročně konají tradiční slavnosti bratrství národů Sovětského svazu a Československa. Scházejí se tu pracovníci různých závodů, kolchozů a družstev, vyhlašují se výsledky soutěží, vyměňují se zkušenosti, připravují se společné plány další spolupráce. V Den vítězství převládají dojemná, vzrušující setkání soudruhů ve zbrani v období krušných let války. Slzy radosti, objetí, vzpomínky…
K architektonickým památkám patří především zámek (hrad) z X. —XVI. století, katedrála, někdejší biskupská rezidence, budova bývalého županátu apod.
Pro bohatství zeleně bývá Úžhorod často nazýván městem — zahradou. Návrší, která jej obepínají, jsou plná vinohradů, podél ulic kvetou cizokrajné dřeviny: japonská sakura a kdoule, magnólie (šácholán) a cypřiše, zimostráz a tis, katalpa a dokonce i liliovník tulipánokvětý.
Město nad Užem navštěvují ročně stovky hostů. Pro zahraniční autoturisty, kteří bud’ přijíždějí do Sovětského svazu, anebo i jen míjejí Lvov, Kyjev, Moskvu, popřípadě míří do lázní čemomořského pobřeží, právě zde začíná sovětská země. Jako vzpomínku na svérázné město, na nezapomenutelná setkání*s jeho obyvateli, si mohou odvézt půvabné suvenýry. Keramické drobnosti, barvité výšivky, nejjemnější krajky, řezbářské a ciselérské práce, umělecké miniatury — prostě vše, co nabízejí obchody Suvenýry Zakarpatska (Suvorovova ul. č. 10) a Umělec (Suvorovova č. 13).
Vyberte si… A nechť vám tyto památkové předměty stále připomínají Karpaty, starobylé slovanské město uprostřed hor, v němž se odehrálo vaše první setkání s jedním z malebných zákoutí Sovětského svazu.