Expedice začala v jedné hospodě, kde jsme učinili rozhodnutí jet na cizokrajný východ – jako první cíl byla zvolena Ukrajina. Po třetí navštěvě pasového oddělení jsme nakonec dostali vytoužené razítko AB Služebnaja ,sehnali mapu, průvodce jsme měli dokonce dva a mohli tedy vyrazit. Co zatím nebylo jasné kolik lidí pojede. Nakonec se počet ustálil na třech osobách podivného vzezření a chování.

7. července 1998

Já ( Miki ) s Tomášem odjíždíme 1:18 z Ostravy hl.n., v Českém Těšíně přistupuje Libor a jedeme s problémy ( lístek máme jen do Liptovského Mikuláše ) do Košic. Jsme tam asi v 7:00, měním u veksláka 500 Kč za 500 Sk a v 8:10 odjíždíme směr Michalovce, kam dorážíme 9:38. Jdeme pěšky ( “taxíkáře jsme odmítli kvůli tréninku, ne že by jsme na to neměli “) přes celé město na autobusové stanoviště, kde zjišťujeme že autobus do Užgorodu odjíždí ve 12:30, takže ještě stíháme projít město (bágly necháváme na stanovišti v kanceláři ), dát si oběd v nádražní hospodě a zkoušíme i místní pivo, pro jistotu jen 0,3 l a dobře jsme udělali, jmenovalo se to (nedá se tomu říkat pivo) Starý Prameň a nedalo se to pít . Konečně nastupujeme do autobusu a jedeme na hranice. Hraniční kontrola je sice dost zdlouhavá ale bez problémů, slovenští celníci nás varují před okradením, ukrajinští vyžadují zaplacení pojištění 3$ a na oplátku nám dají razítko do pasu.

Na autobusáku v Užgorodě nám nabízejí místní veksláci výměnu – odmítáme, zjišťujeme autobus do Volovce a odcházíme do města. Něco málo jíme a přitom se seznamujeme s prvními žebráky somrujícími kopějky a chleba, které se snažíme ignorovat. Ve směnárně měníme peníze – 15$ = asi 30 Hřiven. Vracíme se na autobusák, ale zapomínáme na hodinový posun času a tak nám úspěšně odjíždí autobus. Na otázku kdy jede další nám odpovídají že zítra. Domlouváme se s místním černým taxikářem a jedeme autem do Mukačeva a po E83 do vesničky Karpaty. Při placení nastávají mírné problémy, chlapík požaduje místo domluvených 12 Hř o deset více, nakonec se domlouváme na 15 Hř a odcházíme. Chvíli bloudíme a hledáme místo na přespání. Přecházíme řeku po nezvyklé lávce, u lesa stavíme stan a usínáme.

8. července 1998

Přes noc příšerně leje, ale zatím v pohodě – stan drží. Ráno je lávka přes vodu nějak níže ( nebo že by voda výše? ). Snažíme se zjistit jak jede autobus do Volovce, domorodci tvrdí že pokud ještě nejel tak že pojede.

Stojíme u cesty a vyhlížíme autobus. Máme štěstí, asi za 10 minut autobus (?) přijede a za 3 Hř (1 osoba ) dorazíme asi za 2h ( přepravní rychlost asi 20-30 km/h ) do Volovce. Cestou opět začalo pršet a to celkem dost. Ve Volovci taky prší. Ukrýváme se na autobusové zastávce, ze které jsme po chvíli vyhozeni ( zastávka se zamkla – dnes už asi nic nepojede ) a stěhujeme se na nedaleké vlakové nádraží. Na nádraží jsou “zajímaví” lidé a hrozný smrad, proto se příliš dlouho nezdržujeme. Tomáš shání vodu ( oslovují nás žebráci – mají opět smůlu ) a vyrážíme směrem ke kopcům, které sice nevidíme protože jsou v mlze, ale věříme průvodci. Procházíme pod tratí, kolem kostela nahoru vesnicí. S chalupy za náma vybíhá chlapík v montérkách a tvrdí, že je pracovník horské služby. Zapisuje si naše jména a zjišťuje kde kdy půjdem ( ještě to sami pořádně nevíme a tak ho mírně mystifikujeme ). Tomáš pořád skuhrá že nemůže ( polovinu báglu má samé nesmysly ) a dožaduje se pauzy. Ještě nějaké rozhovory s místním obyvatelstvem a za stálého deště jdem nahoru. Na konci lesa potkáváme skupinu 4 poláků se kterými prohodíme pár slov – chtějí se dostat na meteorologickou stanici na Plaji a dáme si s nimi RUM na zahřátí (je docela kosa a máme totálně mokré věci). Je mlha – viditelnost asi 5 metrů. Asi hodinu jdeme společně ( celkem prudkým svahem – občas zapínáme přední náhon ). Na hřebeni konečně nacházíme místo na stanování a tak neváháme. Já s Tomem stavíme stan, Libor se klepe zimou a pozoruje nás. Ve stanu je sice trochu málo místa ale sucho (zatím), převlíkáme se do suchých věcí (pokud nějaké jsou), vaříme čaj a usínáme.

9. července 1998

Celou noc i den prší a je šílená mlha, proto se rozhodujeme den počkat a zůstáváme ve stanu. Neděje se nic zajímavého, hrajeme karty, snažíme se zjistit polohu na mapě… . Dostavují se problémy s ohněm – zápalky nám zmokly a zapalovače nějak nechcou zapalovat, proto nastupuje studená strava. Odpoledne se Tomáš vydává na krátký průzkum okolí. Když už je venku asi 3h, vytahujeme píšťalku a dáváme znamení. Asi po 20 minutách se objevuje Tomáš s tím, že se “trochu” ztratil.

10. července 1998

Ráno se občas mlha roztrhává, takže je vidět i na víc než 20 metrů. Zapalovače pořád stávkují – opět studená strava a balíme. Po chvíli rozumování ( nevíme kde je Plaj na kterou se chceme dostat ) vyrážíme na traverz vlevo. Asi po 15 minutách narazíme na cestu a po ní jdeme až na vrchol Plaje, kde je nějaký vysílač. Zjišťujeme možnost usušení naších věcí, ale místní dělník říká že máme smůlu že zrovna přestavují ( to mu celkem věříme, protože všude je plno malty a cihel ). Doporučuje nám chatu pod Velikým vrchem a tak po chvíli odcházíme. Cesta po hřebeni je v pohodě ( až na “občasný” déšť ), občas se na chvíli roztrhá i mlha, takže je i něco málo vidět. Podle mapy zjišťujeme, že chata je celkem dost v údolí proto ji zavrhujeme a jdeme do sedla mezi Velikým vrchem a Stojem. Trochu přepálíme směr, tak se vracíme a na podruhé už je to směr vrchol Velikého vrchu. Nahoře je celkem zima ( na zemi je čerstvě napadaný sníh – že by v noci sněžilo?), prší a je mlha. Ve sněhu objevíme stopy milé společnosti – medvěda ukrajinského velikého. Díky mlhy trefujeme špatný hřeben, takže po chvíli opět “oblíbený” traverz přes borůvčí. Tomáš to po chvíli vzdává a odpojuje se ( prý půjde lepší cestou ), aby se v zápětí ztratil. Po chvíli bez mlhy opět mlha a Tom nikde.Čekáme, hledáme, voláme – nic. S Liborem jdeme asi po 20 minutách do sedla, kde máme v plánu postavit stan. Polovinu stanu má bohužel Tomáš, takže zatím smůla. Asi po 10 minutách nakonec Toma uslyšíme a nasměrujeme ho směrem k nám. Říká že nějak špatně zahnul. Za deště stavíme stan a jdeme pro vodu. Zapalovače pořád nic, takže zase chleba.

11. července 1998

Po šíleně větrné noci se ráno trošku vyjasnilo. Dojíždíme zbytek chleba a balíme. Už jsme se trochu vzpamatovali z nočního přiotrávení Propan-Butanem , když jsme se pokoušeli vařič zapálit jiskrou ( samozřejmě ve stanu ). Asi v 10 hodin vycházíme. Šli bychom celkem slušně, ale naštěstí máme sebou brzdaře Tomáše dožadujícího se každých 5minut pauzy. Konečně se naskýtají nějaké výhledy ( a stojí za to ). Potkáváme baču přehánějícího stádo ovcí do údolí za kopcem , který má mírně nervózní psy. Největší nelibosti psů se těší Tomáš ( asi cítí kolik psů snědl ), ale nakonec bez újmy na zdraví pokračujeme dál po hřebeni. Vrcholy za náma jsou pořád v mlze, ve předu to vypadá nadějněji. Odpoledne narážíme na salaš, takže neváháme a jdeme loudit zápalky. Naštěstí jsme úspěšní a tak máme konečně výhled na teplou stravu. Pokračujeme směrem na sedlo Prislop, kde chceme nocovat. Těsně před ním je celkem prudký sestup dolů, který zvládáme a jsme na místě. V sedle je postaven kamenný kříž, o němž píšou i v průvodci, takže jsme na správném místě. Stavíme stan a využíváme krátkého slunce na sušení mokrých věcí. Jdeme s Tomem pro vodu ( asi 5-7minut po cestě vlevo ) a Libor vaří dlouho očekávanou teplou večeři.

12. července 1998

V noci byly batohy venku, takže je ve stanu trochu víc místa. Ráno moc nejíme, protože není co ( chleba došel ), balíme a nabíráme směr Mežgorje. Za sedlem ještě malý traverz přes hřebínek a pak už lesem do údolí. Procházíme vesnicí, cesta je “poněkud” blátivější ( bláto asi po kotníky )a dost připomíná hnojiště. Cesta je to dost dlouhá a tak před mostem přes řeku vaříme polívku. [POZNATEK: Zjistili jsme že odhad místních obyvatel je třeba brát z rezervou a jimi udanou vzdálenost násobit minimálně 1,5 ]. Odpoledne přicházíme do Mežgorje, kde potkáváme český autobus bohužel na odjezdu – pivo nebude!!! Procházíme městem ( spíš větší vesnice ) a hledáme “avtovakzal”, kde má být možnost přespání. Tam potkáváme maníka z Polska, se kterým kecáme, ukazuje nám nějaké mapy a průvodce. Ve výdejně lístků nám říkají že přespání je možné, ale ženská mající to na starosti přijde až v 17:00 a tak asi půl hodiny čekáme. Volný čas využíváme k obhlídce “bazaru” před vakzalem, kde kupujeme pivo ( slovenský Steiger – 0,9Hř ) a čokoládu ( 1,2Hř ). Něco po 17-té hodině se ubytujeme, je to pokoj se čtyřmi postelemi, stůl a židle, záchod a umyvadlo s tekoucí vodou na chodbě – co více si přát. Cena je 3Hř za osobu což není tak strašné. S radostí využíváme tekoucí vody k hygieně, sušíme mokré věci, vaříme špagety, zapíjíme je pivem a vyrážíme se mrknout do večerního města. V zastrčeném obchůdku se nám podaří sehnat chleba ( je neděle večer ) a domlouváme si na ráno domácí mléko a sýr. Cestou zpět navštěvujeme bar, kde zkoušíme místní vodku (0,4Hř ) a Tomáš ( my s Liborem jsme ještě přežraní špaget )si dává šašlik (1,5Hř ). Kolen 22:00 jsme zpátky a usínáme.

13. července 1998

Ráno vstává jako první Tomáš a jde pro mlíko a sýr. Babka ubytovatelka je nějak nervózní a pořád nás popohání a nabádá k odchodu. Nenecháváme se vyvést z míry a v klidu snídáme. Zjišťujeme že autobus směrem na Sinivěrské jezero, kam se chceme dále podívat, jede až po obědě. Necháváme batohy v úschovně na vakzale ( 0,5Hř ) a jdeme do města. Tomáš není schopen odolat místnímu “bazaru” a tak jej procházíme. Je tady všechno na co jsi vzpomenete – od jídla,oblečení, drogerie, elektro až po náhradní díly na auta. Opět procházíme město, občas nakoukneme do nějakého obchodu (kde samozřejmě nic není). Chceme se podívat do místního pravoslavného kostelíka, který je ale zavřený. Místní chlapík nám radí, abychom zašli do vedlejšího domu, kde bydlí pop a řekli mu o klíče. Asi za 10minut přichází pop a ochotně se s náma pouští do debaty ( dokonce něco “paňimajem” a občas i něco řekneme ) a pak nám ukazuje kostelík. Asi po hodině se loučíme a odcházíme. V malém baru u autobusového stanoviště si dáváme jídlo – brambory, maso, zeleninový salát a k tomu chleba ( vše za 1,3Hř ). Trochu nás otravuje žebrající cigánka, ale jinak v pohodě. V 15:00 odjíždíme do Sinivěrské Poljany. Autobus je celkem narvaný ( možná je to tím že tam jezdí jenom jeden denně ) a veze se v něm kde co – třeba pytle se dřevem. Těsně před Sinivěrskou Poljanou potkáváme 2 české autobusy, které se domlouvají s naším autobusákem na odvozu – jejich řidiči nechcou jet dál kvůli špatné cestě. V obchodě zjišťujeme zítřejší autobus a dovídáme se, že jede jenom jeden a to v 6:00!!! Proto zavrhujeme původní plán spát u jezera a cestou k němu se snažíme sehnat nocleh ve vesnici. V jednom baráku na konci vesnice máme štěstí a domlouváme si se starší babkou nocleh v přepychovém seníku. Poté pokračujeme k jezeru to je asi hodina cesty. Za vstup do “areálu” Sinivěrského jezera platíme u brány každý 0,4Hř a po mírném stoupání až k němu. Cestu nahoru si Libor zpříjemňuje jízdou na koni jednoho domorodce. Chlapík se s náma dává ochotně do řeči, zve nás k sobě na chalupu a nabízí nocleh. Vzhledem k tomu, že máme nocleh už domluvený a že chceme ráno pokračovat do Koločavy odmítáme. Dáváme mu nějaké cigárko a dělíme se o doušek RUMu a loučíme se. Obcházíme jezero, občas nějaká ta fotka než se setmí, něco málo jíme. Všímáme si, že je tu celkem hodně vody ( jak by ne vždyť skoro pořád prší ), protože lávky kolem jezera jsou pod vodou a ve vodě stojí i zdejší dřevěné sousoší, ke kterému se váže legenda o vzniku jezera. Zpět do vesnice jdeme už skoro za tmy. Lidi u kterých spíme jsou fajn, jsou zvědaví a ptají se, my se snažíme trochu komunikovat ( s pomocí RUMu si celkem rozumíme ). Nabízejí nám usušení věcí, což velice rádi přijímáme, dostáváme na ráno mléko. Ještě jíme nedovařenou hrachovou polívku ( než se stačila uvařit tak jsme ji snědli ) a hurá na kutě.

14. července 1998

Byla to asi jediná noc kdy nepršelo. Autobus odjíždí v 6:00, takže vstáváme brzy. Vytřepáváme seno z hlav a spacáků, bereme si suché věci,loučíme se a jdeme na zastávku. Je sice brzo, ale v autobusu jede celkem dost lidí. V ????????? přestupujeme na autobus do Koločavy a něco před 7:00 jsme na místě. Snídáme polívku , na místním úřadě si necháváme bágly a vyrážíme do okolí, díváme se na dřevěný kostelík ,odpočíváme na louce. Krásně svítí sluníčko a tak nás napadá hříšná myšlenka – třeba už bude krásně. Celý den se jen tak flákáme, pohodička. Potkáváme nějaké lidi od nás ( celkem dobří pařmeni ) a tak chvíli kecáme. Odpoledne navštěvujeme muzeum Ivana Olbrachta v místní škole, ke které poté dorážejí 3 české autobusy. Neváháme a kupujeme české pivo všemožných značek ( každý autobus má jinou značku ) a popíjíme. Debatujeme s lidma s autobusů, jsme pro ně celkem atrakce. Nějaké dvě paní nám nechcou věřit ( po shlédnutí počtu prázdných plechovek ), že ještě dnes vyrážíme nahoru do kopců. Nevíme proč! Kolem se pořád motá pěkná vlčice ( myslím psa ), která nám později dělá společnost při cestě nahoru. Prohlížíme si památník Nikoly Šuhaje, pak i jeho hrob ( věříme místním že to je ten, který nám ukázali ). Pak už vzhůru do kopce, na kterém stojí vysílač. Vesnicí jdeme společně s kravami, které nás však postupně opouštějí u svých domovů. Škoda, celkem milá společnost. Místní se nás ptají na vlčici a tak vysvětlujeme že ji nechceme sníst, že jde s náma dobrovolně. Kopec je čím dál prudší, kazí se počasí ( moc dlouho nevydrželo ) a sil ubývá. Tom je po cestě dočerpá jedním pivkem z plechovky. Začíná pršet, naštěstí už jsme skoro nahoře. Najednou je z deště pořádný slejvák. Libor s vlčící nasazují pekelné tempo a řítí se k budově televizního převaděče. Během chvilky jsme úplně promočení. Libor se víceméně vnutí dovnitř, pes má smůlu a my s Tomášem dorazíme vzápětí. V budově je jenom jeden chlapík, celkem ochotný. Pouští něco jako 10 krát zvětšený fén a my u toho sušíme věci. Revanžujeme se zbylými plechovkami piva, které jsou vřele přijaty. Vaříme večeři a uleháme k spánku.

15. července 1998

Ráno nevypadá zrovna lákavě, ale po snídani vyrážíme dál směrem na Usť Čornou. Opět začíná pršet a není zrovna moc teplo. Krajina je celkem pozměněná stavbou plynovodu, takže zprvu kráčíme po celkem široké “cestě”, která však později naštěstí uhne do údolí. My pokračujeme po hřebeni. Už jsme zase celkem mokří a je mlha, proto uvažujeme sejít dolů do údolí. Nakonec zkoušíme jít po náznaku pěšinky, jdeme cestou necestou ( ukazuje se že pěšinka je spíš naše přání ), pořád traverzujeme až narazíme na pár dřev stlučených k sobě = salaš. Za chvíli se objeví bača,takže se ho ptáme se ho na cestu. Říká že máme dvě možnosti: rovně lesem do údolí kde je prý vesnice což je asi 2 hodiny, anebo dále po hřebeni až do Usť Čorné kde dorazíme až zítra ale lepší cestou. Po chvíli váhání odhlasujeme delší variantu, cestou děláme nějaké fotky . K večeru potkáváme další sídlo bačů, ujišt’ujeme se o správnosti směru a jdeme dál. Večer stanujeme na malém hřebínku.

16. července 1998

Dnes máme v plánu sejít do Usťčorné. Cesta vede chvíli po hřebeni, pak scházíme lesem dolů do údolí. Okolo místního hřbitova přicházíme do vesnice. V obchdě kupujeme chleba a ptáme se místních na možnost přespání. Ti nás odkazují na “turbázu” na okraji vesnice, kam právě jede autobus. Turbáza vypadá spíš jako “luxusní” hotel a taky ceny jsou “luxusní”( místní hoteliér nám nabízí pokoj za 10$ za osobu). Samozřejmě ho odmítáme a uvažujeme kam složit hlavu, protože je večer a začíná celkem dost pršet. Dává se s námi do řeči chlapík z horské služby a nabízí nám nocleh v jejich chatce. Cenu domlouváme na 5$ za všechny ( nic moc ale už se nám nechce nic jiného zhánět ) a jdeme se ubytovat. Ještě se ho ptáme na místní úzkokolejku, kterou chceme jet zítra ráno. Dovídáme se, že jede jednou denně a to v 8:00, chlapík je celkem ochotný tak se díváme na nějaké mapy. Po vybalení se vyrážíme podívat do vesnice, celkem nic zajímavého. V obchodě kupujeme nějaké čokolády a vodku, protože došly zásoby RUMu. Využíváme místní pošty abychom zatelefonovali domů že ještě žijeme – cena hovoru je necelých 10Hř za 3 minuty. Po návratu na pokoj vaříme, hrajeme karty a celkem brzo usínáme.

17. července 1998

Ráno vstáváme celkem zavčas a vyrážíme k “vlaku”. Dorážíme na nádraží a hledáme pokladnu abychom koupili lístky. Od místních se dovídáme, že žádná není a máme se domluvit s vedoucím ve “vlaku”. Po kolejích zmateně popojíždějí vagóny, ale nikde nic čím bychom mohli jet. Ptáme se místních dřevorubců, kteří jak se dovídáme pojedou s náma ( je to asi tím že dnes nic jiného nejede ). Ti nám ukazují vlak, který má už očividně nejlepší za sebou a je určitě starší než my, jde jen o to kolikrát. Je už 9 hodin a my stále trčíme na místě. Zdá se že to nikomu nevadí, hlavně že to pojede. V 10 vyjíždíme. Rychlost není sice závratná ( asi tak 15 km/h ), ale je to lepší než pěšky. Závodíme s babičkou na kole, je to celkem vyrovnané. Projíždíme krásným údolím – na jedné straně řeka a na druhé strmý svah. Na dalších “zastávkách” se vagón pomalu zaplňuje. Na jedné z nich jsme zděšeni – do vagónu přistupuje kráva. Je už nás asi 20 + kráva, která si občas splete vagón s toaletou. Živě komunikujeme s místníma, kteří jsou poměrně družní a zvědaví. Cestou nastává problém. Údajný přiopilý “vlakvedoucí” po nás chce za svezení 5$ za osobu. To samozřejmě odmítáme, v čemž nás odporuje osazenstvo vagónu ( říkají nám že za tento vlak se nikdy neplatilo a že maník do toho nemá co kecat ). Situace se přiostřuje – chlapík je celkem nepříjemný, ale podpořeni ostatníma trváme na svém. Jediná si zachovává chladnou hlavu kráva, která svou přítomnost dává najevo občasným zabučením. Vystupujeme tam kde jsme chtěli, cesta nás nakonec stála vodku, kterou jsme vypili na oslavu zahnání “vlakvedoucího” společně s osazenstvem vagónu. Orientujeme se na mapě, jdeme lesem dále přes kopec a pokračujeme údolím, kde jsou vidět zbytky staré železniční tratě. Stoupáme do sedla odkud chceme jít směrem na Jasinju, kazí se počasí a zase začíná pršet. V sedle nabíráme poněkud blbý směr, což zjišťujeme celkem pozdě a nechce se nám vracet, takže odbočujeme na “vlčí” stezku po které jdeme do údolí. Počasí je už zase v normálu – vydatně prší. Stezka pochvíli končí a tak se do údolí prodíráme celkem hustým lesem a křovím. Asi po hodině narážíme na pěšinu , která je rozježděná od lesních strojů – střídá se na ni asi 15cm bahno s tekoucími potoky. Jdeme směrem dolů a už asi za 10minut vypadáme krásně “čistě”. Jsme už skoro dole, když přestává pršet, místy už jsou nějaké stavení. Nechce se nám stavět stan a máme v plánu se vetřít do nějakého domku. U jednoho z nich sedí u ohně taky nějací turisté a nabízejí nám možnost přespání. Neodmítáme. Na ohni vaříme večeři a sušíme věci, pouštíme se do debaty. Jsou to ukrajinci odněkud z Krymu. Dostáváme na ochutnání berana vařeného z kroupami, kterého koupili od místního bače, zkoušíme jejich samohonku. Toho posledního je celkem požehnaně. Sedí se dlouho do noci, hraje se na kytaru, zpívá se. Celkem pohoda, fajn společnost.

18. července 1998

Ráno vstáváme celkem brzo, naši hostitelé jsou poněkud zničení. Vyrážíme dále po cestě do Jasinje . Ve vesnici ještě kupujeme nějaké sušenky na posilnění. Kus cesty jedeme na korbě náklaďáku, poté co se nabídl řidič že nás sveze. Dorážíme do Jasinje asi tak v 10:30. Zjišťujeme odjezd autobusu do Solotviny ( je tam solné jezero ke kterému se chceme podívat ), ten jede asi v 17:00 takže máme celkem dost času. Procházíme městem, není tady celkem nic zajímavého. Na tržišti měníme peníze kupujeme nějaké jídlo, objevujeme také slovenské pivo Steiger takže neváháme a kupujeme taky. Tom se snaží sehnat lžičku, protože tu svou při včerejším posezení pozbyl, ale má smůlu. Vypadá to že to je tak jediná věc kterou tady nemají. Celkem se flákáme a čekáme na autobus. Odpoledne nám zpestřuje místní svatba, kterou z povzdálí sledujeme. K večeru odjíždíme. Autobus se postupně celkem plní, ale sedíme ( naštěstí – pojedeme asi tak 3hodiny ). Po cestě máme asi 10-ti minutovou zastávku v Rachově, kterou Tomáš opět využívá ke shánění lžičky. Tentokrát je úspěšný v místním bufetu a tak je rád že neumře hlady. Na konečné ( prý je to Solotvina ) už za šera vystupujeme z autobusu, nikde nic jen cesta. Na jedné straně pole na druhé zmatené sídliště. Ptáme se na cestu k “solnému ózeru”. Jdeme po cestě kolem nějaké polorozpadlé fabriky a po dalších dotazech na cestu náš cíl nacházíme téměř za tmy. Je tady něco jako kemp a tak se ubytováváme a stavíme stan. Solné jezero má rozměry malého rybníka, vedle je ještě jedno ale ze sladkou vodou. Tom testuje vodu ještě večer, my s Liborem to necháváme na zítra. Po setmění následuje šílený nálet komárů, před kterými není úniku. Jak zjišťujeme později nálety se opakují každý den.

19. – 20. července 1998

Relaxujeme u solného jezera. Počasí nám vyjímečně přeje, možná je až moc horko. Plaveme, opalujeme se, hrajeme karty, občas vyrážíme do města, prostě pohoda. Voda je tady šíleně slaná ( více než v moři ), dá se v ní bez hnutí ležet na břichu nebo na zádech aniž by se člověk potopil. Ve městě navštěvujeme restaurace a zkoušíme místní jídlo a pití. Město se nachází na hranicích s Rumunskem a tak se jdeme podívat k hraničnímu plotu s ostnatého drátu. Rozhodujeme se, že do Užgorodu pojedeme vlakem – prý to sice trvá asi 3krát déle než autobusem , ale je to mnohem levnější. Na nádraží zjišťujeme spoje – jede nám to o půlnoci a jsou tam nějaké přestupy. Večer vaříme večeři, balíme a přesouváme se na nádraží. Jsme tam asi o hodinu dříve, kupujeme lístky ( jsou fakt levné ) a čekáme. Ještě vzrůšo s místníma policajtama, kteří někoho honili v kolejišti, ale stejně nikoho nechytli. Vlak odjíždí celkem přesně. Je to hrozný kodrcák ( 20-30km/h ) a stojí úplně všude. Dáváme se do řeči s lidma a ptáme se kdy máme přestupovat. Ti nám tvrdí že oproti dvěma přestupům o kterých nám říkali na nádraží, možná bude jenom jeden. Možná proto, protože ještě neví jestli to pojede dál nebo ne. Nakonec máme štěstí – jede to dál. Přestupujeme teda až ráno okolo 7:00. Druhý vlak je podstatně plnější ( až moc ).

21. července 1998

V Užgorodu jsme v 9:00. Hned na nádraží nás zastavují policajti a mají otravné dotazy – kde jsme byli, kam jedeme, jestli máme u sebe nůž… . Máme štěstí po chvíli nás nechávají jít. Jdeme na autobusové stanoviště zjistit autobus do Michalovců. Autobus jede až v 13:00, takže brouzdáme městem a utrácíme poslední peníze. Tom kupuje mapu Zakarpatské Ukrajiny. Jdeme na autobus. Zjišťujeme ,že jsme v něm jediní turisti, jinak samí pašeráci. V autobuse je schováno snad všechno úplně všede. Prohlídka na hranicích je strašně zdlouhavá, ale jinak jsme v pohodě. Hůř jsou na tom někteří ukrajinci, které vracejí zpět. Po příjezdu na slovenské území stojí autobus u každého baráku a mohutně se nakládá a vykládá zboží. Konečně dorážíme do Michalovců. Nabíháme do nejbližší hospody, kde si dáváme jídlo a pivo. A tak končí naše cesta na Ukrajinu.