Občas mě překvapí, co vše mám ve sbírkách a nevím o tom. Jako například tento pamětní odznak na zájezd České obce sokolské na Slovensko a Podkarpatskou Rus v červnu 1936.
Pamětní odznak – ČOS, Slovensko, Podkarpatská Rus
Archiv štítku: Podkarpatská Rus
Zpráva o situaci v Podkarpatské Rusi 30.III.1921
Zpráva o situaci v Podkarpatské Rusi 30.III.1921
Průklepová kopie dopisu jednoho z nejvýznamnějších veřejných činitelů a badatelů na Podkarpatské Rusi Floriána Zapletala tehdejšímu ministrovi zahraničních věcí Československé republiky Eduardu Benešovi.
Nynější krisi v Podkarpatské Rusi, která vedla 16. března 1921 k rezignaci Dra. Žatkoviča na úřad guvernéra Podkarpatské Rusi, vyvolalo několik otázek, jichž r y c h l é a r a d i k á l n í řešení považují Rusíni za nutný předpoklad další loyální spolupráce s Čs. republikou.
Rusíni Podkarpatské Rusí těžce nesou, že při sčítání lidu na východním Slovensku v únoru 1921 nejen nebylo respektováno jejich přání, aby v krajích S p í š e, Š a r y š e a Z e m p l í n a, obydlených Slováky a Rusíny, byli zastoupeni mezi sčítacími komisaři a revisory vedle Slováků také Rusíni, naopak bylo postupováno proti Rusínům se strany župana v Prešově a v Michalovcích a celého sčítacího aparátu (zejména župních sčítacích referentů) způsobem, který Rusíni považují za atentát na svoji životní existenci. Proto také neuznávají výsledků, k jakým dospěje sčítací akce. Rusíni Podkarpatské Rusi i východního Slovenska poukazují na to, že žurnalisticky vedl tento vyhlazovací boj proti nim zejména “Slovenský Východ” v Košicích, vládní orgán, vydávaný tiskovým odborem presidia ministerské rady.
Násilí při sčítání lidu považují Rusíni za uměle vyvolané s h o r a, aby se dokázalo, že Rusíni na východním Slovensku vůbec n e j s o u, a že tedy otázka z á p a d n í h r a n i c e Podkarpatské Rusi je už tím odstraněna. Proto problém slovensko-rusínské hranice, jak o něm mluví zejména Ústavní listina Čs. republiky z 29. února 1920, stal se nyní v Podkarpatské Rusi tak a k u t n í.
Rusíni si dále stěžují, že jejich j a z y k je téměř úplně vymýcen ze škol a úřadů na východním Slovensku, že rodilí Rusíni sa tam nemohou uplatnit ani ve školách ani v úřadech, že Rusínům nejsou povolovány spolky, schůze, přednášky, zkrátka že Rusíni na východním Slovensku mají býti násilím v y h u b e n i a denacionalisováni.
Rusíni Podkarpatské Rusi nechápou dále, proč otázka jejich “nejširší autonomie, slučitelné s jednotností republiky Československé”, je už půl druhého roku v n a p r o s t é S T A G N A C I, proč není ustanovena aspoň G U B E R N I Á L N Í R A D A, projektována vládním nařízením v dubnu 1920, když se už stále odkládají v o l b y do autonomního Sněmu Podkarpatské Rusi, proč se nic neděje s v o l e b n í m ř á d e m do Sněmu Podkarpatské Rusi a s návrhem k o n s t i t u c e Podkarpatské Rusi, proč do autonomní “mistní správy” je zasahováno z Prahy způsobem, který ukazuje spíš na snahu c e n t r a l i z o v a t, než budovat autonomii, zaručenou v smlouvě z 10. září 1919, a proč ú ř e d n í c i Podkarpatské Rusi nejsou “podle možnosti vybíráni z jejiho obyvatelstva”, proč títo jsou naopak někdy až ostentativně pomíjení a na jejich místa namnoze dosazováni rusínštiny naprosto neznalí Čechové malých mravních kvalit a nevalné odborné kvalifikace (v poslední době stal se mezi českými úředníky zejména v Užhorodě příliš častým zjev statisícových defraudací úředních peněz, notorického alkoholismu a surovostí se stranami v úřadech). Maďarská agitace využívá obratně t r a p n é S T A G N A C E, v které je už půl druhého roku otázka mezinárodní smlouvou zaručené A U T O N O M I E Podkarpatské Rusi a znepokojuje širokou veřejnost lákavými sliby, že by nastal v této otázce o k a m ž i t ý a r a d i k á l n í obrat, kdyby se Podkarpatská Rus připojila k Maďarsku na základě autonomie, kterou jim Čechové sice slíbili, ale dosud nedali, považujíce Podkarpatskou Rus ne za autonomní jednotku svého státu, nýbrž za O K U P O V A N O U K O L O N I I, kam posílá jak vojenská tak civilní správa namnoze síly nekvalifikované a nějak diskreditované.
Palčivou otázkou Podkarpatské Rusi stal se v poslední době poměr některých českých úředníků k maďarské m i n o r i t ě Podkarpatské Rusi, kde nastalo v politickém životě jakési D V O J V L Á D Í. Na jedné straně stál guvernér Žatkovič a slovanské obyvatelstvo Podkarpatské Rusi (Rusíni, Rusové, Ukrajinci, Čechové, Slováci), na druhé straně viceguvernér Ehrenfeld a zásobovací diktátor Podkarptské Rusi Dr. Frankenberger, kteří bez vědomí guvernéra Žatkoviče vyjednávali s maďarskou minoritou a činili ji různé sliby jménem vlády Podkarpatské Rusi.
Ve chvíli, kdy se uvažuje o možnosti či nemožnosti přijetí resignace Dra. Žatkoviča na úřad guvernéra Podkarpatské Rusi a zejména o p ř í č i n á c h, kreré túto resignaci vyvolaly, nutno si dobře uvědomiti p o m ě r s i l v Podkarpatské Rusi.
V nesmiřitelné oposici proti dosavadnímu guvernérovi a směrnicím jeho vysloveně slovanské politiky stojí V Š I C H N I M A Ď A Ř I Podkarpatské Rusi, kterých je v C E L É zemi i se ž i d y, kteří se přihlásily k Maďarům circa 15%. Z Maďarů jsou nejbojovnější křesťanští sociálové se svým programem, tíhnoucím otevřeně k Pešti, dále maďarští židé, početné slabí, ale také se silným odstředivým programem a potom maďaršti K O M U N I S T É, kteří chtěji odstranit guvernéra Žatkoviče teroristickým aktem, totiž atentátem.
Za Drem. Žatkovičem a jeho programem stojí všichní Rusíni (také Ukrajinci a Rusové) až na bezvýznamnou v Podkarpatské Rusi “Russkuju trudovuju partiju”, jejiž někteří předáci (Dr. Gagatko a red. Curkanovič) jsou v silném podezření, že jsou bolševickými agenty, placenými Hillersohnem.
Židé Podkarpatské Rusi, kteří jsou významným činitelem v zemi, sympatizují s osobou i programem Dra. Žatkoviče. Rovněž mezi českým úřednictvem,působicím v Podkarpatské Rusi, najde sa málo takových, kteří by měli vážnější námitky proti osobě a politice guvernéra Žatkoviče. České úředictvo je naopak až na malé vyjímky konsternováno možností odchodu Dra. Žatkoviče z Užhorodu.
Nebude-li R A D I K Á L N Ě A B R Z Y hnuto otázkou A U T O N O M I E Podkarpatské Rusi, a bude-li přijata resignace Dra Žatkoviče na úřad guvernéra Podkarpatské Rusi, je vážná obava, že Rusíni se budou domáhat
R E V I S E zmlovy z 10. záři 1919 a že svoji věc budou hledět přednest ve Svazu národů na medzinárodním foru.
Poukazuji na úvodník “Slovenské Politiky” z 30. III. 1921, který vystihuje správně vážnost krise v Podkarpatské Rusi.
V Praze 30. III. 1921.
Publikace pro zem Podkarpatská Rus – Úvodem
Publikace pro zem Podkarpatská Rus
Úvodem
V posledních časech stále více a více přetřásá se v zahraničních novinách zem Podkarpatská Rus a obyčejně je posuzována velmi jednostraně. Proto chci tímto dílem upozorniti veřejnost na zem Podkarpatskou Rus a přesvědčit ji o tom, že od doby vtělení do Československé republiky co všecko se investovalo a jak pokročila Podkarpatská Rus po stránce stavebno-kulturní a národohospodářské.
Články pro zajímavost a pravdivost provázejí orig. fotografie. Dosud neměli sme příležitost přesvědčit se o tom všem co se provedlo na Podkarpatské Rusi po stránce veřejných prací. Viděli sme co památkový ustav nělikráte uveřejnil, hlavně staré památky, kostely a stařičké lidské typy. Veřejnosti však dosud nebylo známé, že Československý stát na příklad jen z města Užhorodu vybudoval bezmála celkem nové, moderní velkoměsto. Milionové obnosy investoval i v městech Mukačevo, Berehovo, Sevluš, Chust atd. a to nejen do budov ale i provedl a provádí regulaci řek a stavby silnic. Vychovává moderní zemědělství, podporuje chov dobytka na Poloninách, ovocinářství, vinařství, pěstování tabáku atd. Toto všecko je fotografickými snímkami podepřené a dokumentované, že jakým nákladem stát napomáhá lidu. Nejvážnější hospodářskou otázkou v zemi Podkarpatské Rusi byly cesty, které byly v nemožném stavu. Dnes, když cizinec přejde autem přes Podkarpatskou Rus, je překvapený, a cítí se tak, jako by cestoval po cestách Kanadského státu.
Poznám od dětstva Podkarpatskou Rus, vždyť jsem tam vyrostl a studoval na obecné a později střední škole v Užhorodě. Poznám vrchovinský lid o kterém se zahraniční časopisy nejvíce zmiňují a mohu směle tvrdit, že tomu lidu předtím nikdy lepší nebylo. Zvláštních nároků tento lid nikdy neměl a ani dnes nemá, co týká se jejich práce, té se dle možnosti vždy vyhnuI. Poznal jen jednu účelnou práci a to letní žatva, podle nich řečeno “žněvo”. Jen dobu “žněva” očekávali trpce. Už v počátcích roku v měsíci únoru anebo březnu dostavovali se notariáty od maďarských šlechticů-velkostatkářů pověřenci a tito smluvně zavázali lid na žatvu, která obyčejně potrvala 3-4 týdny. Po skončení žatvy až na nejbližší železniční stanici dopravené jim bylo po osobě cca 6-8 q obilí a z toho Rusín celou zímu. Samozřejmě na úkor své role, kterou zanedbával a kterou vůbec neobdělával. Po převratě a nynějších změněných poměrech, když nemůže se přes hranice na žatvu dostat, je přinucený své pole obdělávat a nesporně je tedy osožnějším své vlasti a obci, nežli předtím. K tomuto ho ještě ze stránky zemědělské i stát vychovává. Připouštím, že proti historie zemím je tu velký nepoměr mezi ornou půdou a pastvinou.
Toto dílo sestavil jsem z národní povinnosti, aby se konečně mohlo dokázat, že Podkarpatská Rus má přírodné bohatstvo nejen v lesích, ona má ohromné minerální prameny, rtuť, solné doly, vinařství, ovocinářství atd. (Viz článek p. Ing. Wiesnera.) Všecko toto bohatstvo je ještě v začátcích svého vývinu a potřebuje ještě vždy větší investice od státu. Uveřejněné články získal jsem od autorů, vesměs významných to činitelů na Podkarpatské Rusi, na svoji osobní intervenci. Připomínám, že toto propagační dílo země Podkarpatské Rusi není placené, je věcí mojí a vydavatelstva jak si opatříme stránku finanční.
Všeobecnou snahou musí být, aby se Podkarpatská Rus stala nám i cizincům cennější milá, příjemná a co hlavní laciná a aby poskytla dle možnosti všecko to, co se v dnešní požaduje. Snažme se proto všichni v tomto pracovat.
G. Bianchi
Obsah
- Úvodem. Gustav Bianchi, stavitel a redaktor
- Poznejte krásy naší země. Konstantin Hrabár, starosta hlavního města Užhorodu, hlavní ředitel Podkarpatské banky
- Z minulosti města Užhorodu. Dr. Frant. Gabriel, profesor
- Vývin sociální péče zemského hlavního města Užhorodu. Aleš Terray, městský hospodářský rada
- Podkarpatskaja Rus, kak avtonomnaja čásť Respubliki. Dr. A.G.Beskid, gubernator Podkarpatskoj Rusi
- Administrativa země Podkarpatoruské. Antonín Rozsypal, zemský prezident
- Veřejné práce na Podkarpatské Rusi. Ing. Jiří Millautz, vládní rada a přednosta ministerstva veřejných prací referátu zemského úřadu
- Vodohospodářské meliorace na Podkarpatské Rusi. Ing. Josef Bergman, vrchní technický rada
- Péče silničního fondu o státní silnice na Podkarpatské Rusi. Ing. V.F.Zadražil, stavební podnikatel a továrník, Praha
- Přírodní bohatství země Podkarpatoruská, Ing. František Wiesner, Přednosta zeměměřického oddělení při gen. fin. řed. v Užhorodě
- Vývoj a současný stav zemědělstva na Podkarpatské Rusi. Ing. Jan Brandejs, vrchní zemský rada a přednosta zemědělského oddělení zemského úřadu v Užhorodě
- Poloninské hospodářství na Podkarpatské Rusi. Ing. L.Macháček, zemský rada zemského úřadu v Užhorodě
- Státní péče o zemědělské a lesní dělnictvo na Podkarpatské Rusi. Hubert Vyhlidal, vrchní tajemník a přednosta zemského úřadu práce pro zemědělské a lesní dělnictvo v Užhorodě
- Živelní pohromy na Podkarpatské Rusi. V.Drahný, zemědělský rada v Užhorodě
- Hospodářské vzdělání zemědělců na Podkarpatské Rusi. Ing. Ant. Sedláček, zemědělský rada v Užhorodě
- Státní výzkumné objekty zemědělské v Podkarpatské Rusi. Ing. František Charvát, vrchní zemědělský rada v Mukačevě
- Ovocnářství v Podkarpatské Rusi. Ing. Mišák v Mukačevě
- Družstevnictví na Podkarpatské Rusi. Bohumil Treybal, ředitel zemského družstevního svazu v Užhorodě
- Krátký nástin školství na Podkarpatské Rusi. Pavel Štefan Fedor, učitel v Užhorodě
- Lidová výchova na Podkarpatské Rusi. Dr. Stěpán Fencik, theol. prof. a předseda Podkarpatoruského svazu osvětového v Užhorodě
- Dobrovolná sociálně-zdravotní péče na Podkarpatské Rusi. MUDr. František Ulman v Mukačevě
- Podkarpatskij Bank v Užgorodě. Vasil Fedinec, direktor Podkarpatskogo Banku v Užgorodje
- Vývoj živností na Podkarpatskej Rusi. Dr. Arpád Rónay, hlavný tajomník Živnostenského a obchodného společenstva v Užhorodě
- Podomácká práce. Madla Zahradová
- Elektrisace Podkarpatské Rusi. Ing. Merfait, ředitel Podkarpatoruských elektráren v Užhorodě
- Umělecký a lidový průmysl na Podkarpatské Rusi. MUDr. Alois Pinta v Užhorodě
- Turistika na Podkarpatské Rusi. Josef Peterle, vrchní tajemník hlavního finančního ředitelství v Užhorodě
- Národohospodářský význam pestovania hrozna na Podkarpatskej Rusi. Prof. Ján Spolarich, majitel vinic v Sevluši
- Velkostatek Dovhé. Ing. Matyáš, ředitel velkostatku
- Pěstování tabáku na Podkarpatské Rusi. Dr. Jan Kamínský, hlavní tajemník v Sevluši
- Sport na Podkarpatské Rusi. Sergej Jefremov, účetní ředitel hlavního města Užhodod
generálplukovník Vasil Valo
Vasil Valo (rozený Vaľo) pocházel z Podkarpatské Rusi, kde se v obci Zadné (okr. Iršava) narodil 24.4.1921. Po ukončení studia na gymnáziu v Chustu se rozhodl emigrovat z území okupovaného Maďarskem a v srpnu 1940 přešel do Sovětského svazu. Byl však zadržen pohraniční stráží a uvězněn ve Stryji. Následoval transport do Starobělska, odsouzení ke třem letům nucených prací a odeslání do tábora NKVD v Komské oblasti. V internačním táboře působil jako písař až do prosince 1942, kdy byl propuštěn a odeslán k formující se čs. vojenské jednotce.
Do Buzuluku přišel 1.2.1943 a nastoupil ke 2. výcvikové rotě záložního pluku. Od konce března se nacházel ve škole velitelů čet. Po jejím ukončení ho v hodnosti svobodníka počátkem července zařadili ke 2. praporu 1. čs. samostatné brigády vytvářené v Novochopersku. Desátníkem se stal v září 1943, krátce před odjezdem brigády na frontu. Následně se zúčastnil bojů o Kyjev, Bílou Cerkev a Žažkov, přičemž za hrdinství projevené v boji obdržel čs. i sovětské vyznamenání. Do hodnosti podporučíka byl povýšen v lednu 1944 a od dubna působil jako 2. pobočník náčelníka štábu (tj. zpravodajský důstojník) 2. praporu 1. čs. samostatné brigády. Na frontu znovu odešel počátkem září, když se 1. čs. armádní sbor zapojil do Karpatsko-dukelské operace. Během bojů byl Vasil Valo dvakrát zraněn, za ho opětovně vyznamenali a k 1.10.1944 povýšili na poručíka. Od poloviny října převzal řízení činnosti 2. (zpravodajského) oddělení štábu 3. čs. samostatné brigády. Koncem listopadu 1944 odešel od 1. čs. armádního sboru k Velitelství osvobozeného území do Chustu. V polovině ledna 1945 se stal vojenským velitelem okresu Tačevo. Počátkem února se vrátil do Chustu, kde nadále působil jako styčný důstojník při Národní radě Zakarpatské Ukrajiny. Po jejím odstoupení Sovětskému svazu odcestoval v červnu na MNO do Prahy a byl zařazen u III. (intendančního) odboru.
V lednu 1946 odjel do Pěchotního učiliště v Milovicích jako posluchač aplikační školy nižších důstojníků pěchoty. Po jejím ukončení v učilišti zůstal a zastával funkci velitele čety a učitele ruštiny. Vojákem z povolání a současně i nadporučíkem se stal v dubnu 1947 se zpětnou platností k 1.1.1946. V srpnu 1947 se vrátil do Prahy a působil u pátrací skupiny 5. oddělení (obranného zpravodajství) Hlavního štábu. Na kapitána byl povýšen v říjnu 1948 se zpětnou platností k 1.3.1947 a hodnosti štábního kapitána dosáhl k 1.10.1949. Prahu znovu opustil v červnu 1950, když ho přeložili k pěšímu pluku 34 do Opavy, u kterého sloužil jako velitel roty. V nové posádce setrval jen krátce a v březnu 1951 nastoupil do pražského Vysokého vojenského učiliště (tj. původní Vysoké školy vojenské), která se k 1.9.1951 změnila na Vojenskou akademii, nesoucí později jméno Klementa Gottwalda. Na majora byl Vasil Valo povýšen 13.2.1953. Po absolvování školy nastoupil v listopadu téhož roku k pátracím složkám 73. pěšího pluku, což byla utajená součást zpravodajské správy GŠ. Od července 1954 převzal řízení oddělení taktického zpravodajství přímo na ZS/GŠ. Hodnosti podplukovníka dosáhl krátce poté k 15. listopadu. V září 1956 se stal zástupcem náčelníka zpravodajské správy pro vojskový a radiový průzkum. Na plukovníka byl povýšen 1.5.1957. Působení na GŠ ČSLA přerušil v srpnu 1957, když odešel do přípravné školy pro studium v zahraničí při Vojenské akademii Klementa Gottwalda v Praze. V listopadu téhož roku odjel studovat na Akademii Generálního štábu ozbrojených sil Sovětského svazu K. J. Vorošilova do Moskvy.
Po návratu do Československa se v polovině září 1959 nejprve krátkodobě ocitl v personální dispozici, ale již na počátku října byl pověřen funkcí zástupce náčelníka zpravodajské správy GŠ. Z Prahy odešel v září 1960 do Plzně, kde převzal velení 19. motostřelecké divize. Generálmajorem ho prezident republiky jmenoval 1.5.1962. Dalším služebním působištěm Vasila Valo se v říjnu 1964 stal Písek, kde zastával funkci náčelníka štábu 4. armády (od 1.9.1965 Středního vojenského okruhu). V říjnu 1967 převzal od gen. Rusova velení okruhu. Téhož roku mu byl jako absolventovi vojenské vysoké školy zpětně přiznán titul Ing. Hodnosti generálporučíka dosáhl 1.5.1969. Ve stejném měsíci byl pověřen přípravou výstavby velitelství Západního vojenského okruhu v Táboře. Oficiálně se jeho prvním velitelem stal v červenci téhož roku. Velení okruhu předal v říjnu 1971 gen. Veselému a odešel na MNO do Prahy, kde působil až do své smrti jako 1. náměstek ministra národní obrany. Na generálplukovníka byl povýšen k 1.10.1972. Vasil Valo zemřel v činné službě 8.7.1979.
V průběhu vojenské služby získal celou řadu vyznamenání, mimo jiné Čs. válečný kříž 1939 (udělen dvakrát v březnu a říjnu 1944), Čs. medaili “Za chrabrost před nepřítelem” (říjen 1944), Čs. vojenskou medaili “Za zásluhy” I. stupně (leden 1945), Čs. vojenskou pamětní medaili (prosinec 1944), Zlatou hvězdu Čs. vojenského řádu “Za svobodu” (1949), Řád rudé hvězdy (1958), Dukelskou pamětní medaili (1959), Řád rudé zástavy (1969) nebo Řád práce (1971). Ze sovětských je možné uvést řád Vlastenecké války II. stupně (červen 1944), medaile “Za vítězství nad Německem” (1946) a “Za osvobození Prahy” (1950), Řád Rudého praporu (1970) a z vyznamenání ostatních spojeneckých států rumunský řád “Steaua Romanici” cu spade in gradul de “Cavaler” cu panglica de “Virtute Militara” (1947) či polský stříbrný kříž řád Virtuti militari (1947) nebo Válečný kříž (1948).
autor Michal Valo
Poznámky webmastera: generálplukovník Vasil Valo byl 8 let poslancem Federálního shromáždění ČSSR. Vesnice Zadné byla v roce 1961 přejmenována na Pryboržavské (Priboržavskoje).
Antonín Moskalyk
Známý český režisér a scenárista Antonín Moskalyk se narodil na Podkarpatské Rusi v městě Chust 11. listopadu 1930. Zemřel 27. 2006 v Brně na Moravě.
Moskalykův otec jakožto carský důstojník utekl před bolševiky z rodné Ukrajiny do Československa. Matka pocházela z maďarského šlechtického rodu Galgoczi (Galgociů). V roce 1939 rodina opustila Chust a přestěhovala se na Moravu.
V mládí dělal ochotnické divadlo. Vystudoval gymnázium v Brně a obor režie na Divadelní fakultě Akademii múzických umění v Praze. Studium ukončil v roce 1958.
Antonín Moskalyk se oženil v roce 1959 a je otcem syna Martina a dcery Pavlíny.
Moskylyk spolupracoval s režisérem Alfrédem Radokem na inscenacích v Národního divadla. Do penze, kterou nastoupil v roce 1991 byl zaměstnancem Československé televize, kde pracoval jako režisér a scénárista.
Antonín Moskalyk vytvořil asi 20 televizních filmů a okolo 450 inscenací a televizních pořadů.
Rád vzpomínám na jeho Babičku, Každoročně v vánočním období sleduji jeho pohádku Třetí princ.
Nezapomenutelné jsou jeho kriminální seriály Dobrodružství kriminalistiky, Panoptikum města pražského, a Četnické humoresky.
Jeden díl Četnických humoresek s názvem Loupežník (26. epizoda) se odehrává na Podkarpatské Rusi. Vrchní strážmistr Karel Arazím v něm vystupuje z vlaku na nádraží v Moskalykově rodném Chustu. V epizodě Arazím mj. pomáhá místním četníkům objasnit vraždu četníka loupežníkem. Vyšetřování ho zavede do obce Krivá (mimochodem zatím jsem neidentifikoval, o kterou Krivou v seriálu jde). Při pátrání zjistí, že vůdce zbojníků je jeho spolubojovník z Československých legií. Arazím zachraňuje svého kamaráda od vězení a možná i šibenice a přemluví ho utéct do Ameriky. Některé zakarpatské reálie jsou v Loupežníkovi zpracovány velmi věrně. Něco má do reality daleko – moc se mi nezdá třeba ta filmová "rusínština", ale nejsem lingvista a dříve tak mohli zakarpatští horalé opravdu hovořit.
Četnické humoresky byly Moskalykovou poslední prací. Při natáčení III. řady těžce onemocněl a zemřel
Antonín Moskalyk získal celou řadu mezinárodních ocenění, v roce 2005 v rámci udílení televizních cen TýTý byl uveden do Síně slávy.
Výběr z tvorby Antonína Moskalyka
- 1965 Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou – adaptace stejnojmenné novely Arnošta Lustiga.
- 1967 Dita Saxová – adaptace stejnojmenné novely Arnošta Lustiga.
- 1969 Nechcete jet do Bembrly? – groteskní televizní příběh o nezvaném příchozím podle předlohy J. Speighta s Jaroslavem Marvanem a Pavlem Landovským
- 1971 Babička – na motivy stejnojmenné knihy Boženy Němcové, natočen v Babiččině údolí, televizní film podle scénáře Františka Pavlíčka
- 1971 Kráska a zvíře – pohádka pro dospělé, mýtus o temných i světlých stránkách našich duší
- 1974 Pozdní léto – Věra Galatíková, Dana Medřická a Ladislav Pešek v příběhu bezdětné rodiny a malého chlapce z dětského domova.
- 1974 Živá mrtvola – předloha L.N. Tolstoj. Velká cena vlámského vysílání belgické televize – Prix Bert Leusen 1974 (Belgie)
- 1982 Třetí princ – pohádka, hrají: Pavel Trávníček, Libuše Šafránková, Luděk Munzar, Zora Jandová, Jiří Bartoška, Jiří Krytinář
- 1986 Panoptikum města pražského – televizní seriál
- 1986 Kukačka v temném lese – nacistický důstojník,, velitel koncentračního tábora se ujme třináctileté holčičky z Moravy určené na převýchovu
- 1989 Dobrodružství kriminalistiky – televizní seriál
- 2000 Četnické humoresky – televizní seriál