Archiv rubriky: Military

generálplukovník Vasil Valo

Vasil Valo

Vasil Valo (rozený Vaľo) pocházel z Podkarpatské Rusi, kde se v obci Zadné (okr. Iršava) narodil 24.4.1921. Po ukončení studia na gymnáziu v Chustu se rozhodl emigrovat z území okupovaného Maďarskem a v srpnu 1940 přešel do Sovětského svazu. Byl však zadržen pohraniční stráží a uvězněn ve Stryji. Následoval transport do Starobělska, odsouzení ke třem letům nucených prací a odeslání do tábora NKVD v Komské oblasti. V internačním táboře působil jako písař až do prosince 1942, kdy byl propuštěn a odeslán k formující se čs. vojenské jednotce.

Do Buzuluku přišel 1.2.1943 a nastoupil ke 2. výcvikové rotě záložního pluku. Od konce března se nacházel ve škole velitelů čet. Po jejím ukončení ho v hodnosti svobodníka počátkem července zařadili ke 2. praporu 1. čs. samostatné brigády vytvářené v Novochopersku. Desátníkem se stal v září 1943, krátce před odjezdem brigády na frontu. Následně se zúčastnil bojů o Kyjev, Bílou Cerkev a Žažkov, přičemž za hrdinství projevené v boji obdržel čs. i sovětské vyznamenání. Do hodnosti podporučíka byl povýšen v lednu 1944 a od dubna působil jako 2. pobočník náčelníka štábu (tj. zpravodajský důstojník) 2. praporu 1. čs. samostatné brigády. Na frontu znovu odešel počátkem září, když se 1. čs. armádní sbor zapojil do Karpatsko-dukelské operace. Během bojů byl Vasil Valo dvakrát zraněn, za ho opětovně vyznamenali a k 1.10.1944 povýšili na poručíka. Od poloviny října převzal řízení činnosti 2. (zpravodajského) oddělení štábu 3. čs. samostatné brigády. Koncem listopadu 1944 odešel od 1. čs. armádního sboru k Velitelství osvobozeného území do Chustu. V polovině ledna 1945 se stal vojenským velitelem okresu Tačevo. Počátkem února se vrátil do Chustu, kde nadále působil jako styčný důstojník při Národní radě Zakarpatské Ukrajiny. Po jejím odstoupení Sovětskému svazu odcestoval v červnu na MNO do Prahy a byl zařazen u III. (intendančního) odboru.


Osvědčení. Potvrzuje se tímti, že pan por. Vasil Valjo je pověřen až na další vedením agendy výplat státních vyživovacích příspěvků na Zakarpatské Ukrajíně, okres Chust, Ťačevo, Sevljuš, Volové a Rachovo. Jeho funkce skončí předáním agendy civilní správě. Až do té doby se jmenovaný taktéž pověřuje disponováním zálohou, jež jest uložena v Chustu u velitele finanční stráže.

V lednu 1946 odjel do Pěchotního učiliště v Milovicích jako posluchač aplikační školy nižších důstojníků pěchoty. Po jejím ukončení v učilišti zůstal a zastával funkci velitele čety a učitele ruštiny. Vojákem z povolání a současně i nadporučíkem se stal v dubnu 1947 se zpětnou platností k 1.1.1946. V srpnu 1947 se vrátil do Prahy a působil u pátrací skupiny 5. oddělení (obranného zpravodajství) Hlavního štábu. Na kapitána byl povýšen v říjnu 1948 se zpětnou platností k 1.3.1947 a hodnosti štábního kapitána dosáhl k 1.10.1949. Prahu znovu opustil v červnu 1950, když ho přeložili k pěšímu pluku 34 do Opavy, u kterého sloužil jako velitel roty. V nové posádce setrval jen krátce a v březnu 1951 nastoupil do pražského Vysokého vojenského učiliště (tj. původní Vysoké školy vojenské), která se k 1.9.1951 změnila na Vojenskou akademii, nesoucí později jméno Klementa Gottwalda. Na majora byl Vasil Valo povýšen 13.2.1953. Po absolvování školy nastoupil v listopadu téhož roku k pátracím složkám 73. pěšího pluku, což byla utajená součást zpravodajské správy GŠ. Od července 1954 převzal řízení oddělení taktického zpravodajství přímo na ZS/GŠ. Hodnosti podplukovníka dosáhl krátce poté k 15. listopadu. V září 1956 se stal zástupcem náčelníka zpravodajské správy pro vojskový a radiový průzkum. Na plukovníka byl povýšen 1.5.1957. Působení na GŠ ČSLA přerušil v srpnu 1957, když odešel do přípravné školy pro studium v zahraničí při Vojenské akademii Klementa Gottwalda v Praze. V listopadu téhož roku odjel studovat na Akademii Generálního štábu ozbrojených sil Sovětského svazu K. J. Vorošilova do Moskvy.

Po návratu do Československa se v polovině září 1959 nejprve krátkodobě ocitl v personální dispozici, ale již na počátku října byl pověřen funkcí zástupce náčelníka zpravodajské správy GŠ. Z Prahy odešel v září 1960 do Plzně, kde převzal velení 19. motostřelecké divize. Generálmajorem ho prezident republiky jmenoval 1.5.1962. Dalším služebním působištěm Vasila Valo se v říjnu 1964 stal Písek, kde zastával funkci náčelníka štábu 4. armády (od 1.9.1965 Středního vojenského okruhu). V říjnu 1967 převzal od gen. Rusova velení okruhu. Téhož roku mu byl jako absolventovi vojenské vysoké školy zpětně přiznán titul Ing. Hodnosti generálporučíka dosáhl 1.5.1969. Ve stejném měsíci byl pověřen přípravou výstavby velitelství Západního vojenského okruhu v Táboře. Oficiálně se jeho prvním velitelem stal v červenci téhož roku. Velení okruhu předal v říjnu 1971 gen. Veselému a odešel na MNO do Prahy, kde působil až do své smrti jako 1. náměstek ministra národní obrany. Na generálplukovníka byl povýšen k 1.10.1972. Vasil Valo zemřel v činné službě 8.7.1979.

V průběhu vojenské služby získal celou řadu vyznamenání, mimo jiné Čs. válečný kříž 1939 (udělen dvakrát v březnu a říjnu 1944), Čs. medaili “Za chrabrost před nepřítelem” (říjen 1944), Čs. vojenskou medaili “Za zásluhy” I. stupně (leden 1945), Čs. vojenskou pamětní medaili (prosinec 1944), Zlatou hvězdu Čs. vojenského řádu “Za svobodu” (1949), Řád rudé hvězdy (1958), Dukelskou pamětní medaili (1959), Řád rudé zástavy (1969) nebo Řád práce (1971). Ze sovětských je možné uvést řád Vlastenecké války II. stupně (červen 1944), medaile “Za vítězství nad Německem” (1946) a “Za osvobození Prahy” (1950), Řád Rudého praporu (1970) a z vyznamenání ostatních spojeneckých států rumunský řád “Steaua Romanici” cu spade in gradul de “Cavaler” cu panglica de “Virtute Militara” (1947) či polský stříbrný kříž řád Virtuti militari (1947) nebo Válečný kříž (1948).

autor Michal Valo

Poznámky webmastera: generálplukovník Vasil Valo byl 8 let poslancem Federálního shromáždění ČSSR. Vesnice Zadné byla v roce 1961 přejmenována na Pryboržavské (Priboržavskoje).

Linie Arpád

Linie Arpád přitahuje do ukrajinských Karpat milovníky vojenské historie. Okolo military turismu vzniká docela rozvinutý business a široká nabídka služeb.

Turisté z ČR se ale moc na vojenské pevnosti linie Arpád z druhé světové války nespecializují. Občas nějaký ten bunkr, když jej vidí u cesty navštíví, ale ještě jsem neviděl nikoho, kdo by s mapou pobíhal terénem a vášnivě hledal všechny ty DZOTy, DOTy, ZBOTy apod.

I já se budu linii Arpád věnovat asi méně než zaslouží. Přesto bych chtěl pomalu zmapovat všechny její pozůstatky tak, jak je budu postupně nacházet při svých cestách po bývalé Karpátálji, jak bylo Zakarpatí nazýváno v době, kdy zde vládl regent maďarského království admirál Miklós Horthy, za jehož vlády byla linie Arpád zbudována jako ochrana před Rudou armádou.

Linie Arpát je mnohoúrovňový maďarský systém obranných opevnění táhnoucí se v délce 350 kilometrů po hřebenech a údolích Karpat. Linie se rozkládala podél říčních břehů, horských svahů, a údolních cest, 10 – 25 kilometrů do tehdy maďarského vnitrozemí. Řeky a jejich břehy tvořili společně s členitým terénem karpatských hor přirozenou pevnost, i bez opevnění téměř nedostupnou pro mechanizovanou bojovou techniku Rudé armády. Pro obrannou linie nešlo vybrat lepší místo. Karpatská hranice byla učiněna ještě neprostupnější za pomocí 99 opěrných bodů, 750 železobetonovými pevnostními stavbami určenými k dlouhodobé ochraně (DOT), 343 dřevohliněnými ochrannými body (DZOT), 439 odkrytými palebnými pozicemi a 400kilometry protipěchotních a protitankových příkopů. Přístupy k perevalům byly chráněny ostnatým drátem. Podzemní chodby dosahovaly délky několik kilometrů. K některým podzemním tvrzím vedly úzkokolejné železnice.

Obraná linie Arpád získala jméno po maďarském velkoknížeti, který v IX. století přivedl Maďary do oblasti Karpat. Stavba začala v roce 1940. Hlavním architektem byl plukovníka Maďarských stavebních vojsk Teofil Hárosy. Intenzita stavebních prací se výrazně zvýšila po porážce německých vojsk u Stalingradu v roce 1943.

> Tento text není dokončen !