Archiv rubriky: Historie

Zpráva o situaci v Podkarpatské Rusi 30.III.1921

Zpráva o situaci v Podkarpatské Rusi 30.III.1921

Průklepová kopie dopisu jednoho z nejvýznamnějších veřejných činitelů a badatelů na Podkarpatské Rusi Floriána Zapletala tehdejšímu ministrovi zahraničních věcí Československé republiky Eduardu Benešovi.

Nynější krisi v Podkarpatské Rusi, která vedla 16. března 1921 k rezignaci Dra. Žatkoviča na úřad guvernéra Podkarpatské Rusi, vyvolalo několik otázek, jichž r y c h l é a r a d i k á l n í řešení považují Rusíni za nutný předpoklad další loyální spolupráce s Čs. republikou.

Rusíni Podkarpatské Rusí těžce nesou, že při sčítání lidu na východním Slovensku v únoru 1921 nejen nebylo respektováno jejich přání, aby v krajích S p í š e, Š a r y š e a Z e m p l í n a, obydlených Slováky a Rusíny, byli zastoupeni mezi sčítacími komisaři a revisory vedle Slováků také Rusíni, naopak bylo postupováno proti Rusínům se strany župana v Prešově a v Michalovcích a celého sčítacího aparátu (zejména župních sčítacích referentů) způsobem, který Rusíni považují za atentát na svoji životní existenci. Proto také neuznávají výsledků, k jakým dospěje sčítací akce. Rusíni Podkarpatské Rusi i východního Slovenska poukazují na to, že žurnalisticky vedl tento vyhlazovací boj proti nim zejména “Slovenský Východ” v Košicích, vládní orgán, vydávaný tiskovým odborem presidia ministerské rady.

Násilí při sčítání lidu považují Rusíni za uměle vyvolané s h o r a, aby se dokázalo, že Rusíni na východním Slovensku vůbec n e j s o u, a že tedy otázka z á p a d n í h r a n i c e Podkarpatské Rusi je už tím odstraněna. Proto problém slovensko-rusínské hranice, jak o něm mluví zejména Ústavní listina Čs. republiky z 29. února 1920, stal se nyní v Podkarpatské Rusi tak a k u t n í.

Rusíni si dále stěžují, že jejich j a z y k je téměř úplně vymýcen ze škol a úřadů na východním Slovensku, že rodilí Rusíni sa tam nemohou uplatnit ani ve školách ani v úřadech, že Rusínům nejsou povolovány spolky, schůze, přednášky, zkrátka že Rusíni na východním Slovensku mají býti násilím v y h u b e n i a denacionalisováni.

Rusíni Podkarpatské Rusi nechápou dále, proč otázka jejich “nejširší autonomie, slučitelné s jednotností republiky Československé”, je už půl druhého roku v n a p r o s t é S T A G N A C I, proč není ustanovena aspoň G U B E R N I Á L N Í R A D A, projektována vládním nařízením v dubnu 1920, když se už stále odkládají v o l b y do autonomního Sněmu Podkarpatské Rusi, proč se nic neděje s v o l e b n í m ř á d e m do Sněmu Podkarpatské Rusi a s návrhem k o n s t i t u c e Podkarpatské Rusi, proč do autonomní “mistní správy” je zasahováno z Prahy způsobem, který ukazuje spíš na snahu c e n t r a l i z o v a t, než budovat autonomii, zaručenou v smlouvě z 10. září 1919, a proč ú ř e d n í c i Podkarpatské Rusi nejsou “podle možnosti vybíráni z jejiho obyvatelstva”, proč títo jsou naopak někdy až ostentativně pomíjení a na jejich místa namnoze dosazováni rusínštiny naprosto neznalí Čechové malých mravních kvalit a nevalné odborné kvalifikace (v poslední době stal se mezi českými úředníky zejména v Užhorodě příliš častým zjev statisícových defraudací úředních peněz, notorického alkoholismu a surovostí se stranami v úřadech). Maďarská agitace využívá obratně t r a p n é S T A G N A C E, v které je už půl druhého roku otázka mezinárodní smlouvou zaručené A U T O N O M I E Podkarpatské Rusi a znepokojuje širokou veřejnost lákavými sliby, že by nastal v této otázce o k a m ž i t ý a r a d i k á l n í obrat, kdyby se Podkarpatská Rus připojila k Maďarsku na základě autonomie, kterou jim Čechové sice slíbili, ale dosud nedali, považujíce Podkarpatskou Rus ne za autonomní jednotku svého státu, nýbrž za O K U P O V A N O U K O L O N I I, kam posílá jak vojenská tak civilní správa namnoze síly nekvalifikované a nějak diskreditované.

Palčivou otázkou Podkarpatské Rusi stal se v poslední době poměr některých českých úředníků k maďarské m i n o r i t ě Podkarpatské Rusi, kde nastalo v politickém životě jakési D V O J V L Á D Í. Na jedné straně stál guvernér Žatkovič a slovanské obyvatelstvo Podkarpatské Rusi (Rusíni, Rusové, Ukrajinci, Čechové, Slováci), na druhé straně viceguvernér Ehrenfeld a zásobovací diktátor Podkarptské Rusi Dr. Frankenberger, kteří bez vědomí guvernéra Žatkoviče vyjednávali s maďarskou minoritou a činili ji různé sliby jménem vlády Podkarpatské Rusi.

Ve chvíli, kdy se uvažuje o možnosti či nemožnosti přijetí resignace Dra. Žatkoviča na úřad guvernéra Podkarpatské Rusi a zejména o p ř í č i n á c h, kreré túto resignaci vyvolaly, nutno si dobře uvědomiti p o m ě r s i l v Podkarpatské Rusi.

V nesmiřitelné oposici proti dosavadnímu guvernérovi a směrnicím jeho vysloveně slovanské politiky stojí V Š I C H N I M A Ď A Ř I Podkarpatské Rusi, kterých je v C E L É zemi i se ž i d y, kteří se přihlásily k Maďarům circa 15%. Z Maďarů jsou nejbojovnější křesťanští sociálové se svým programem, tíhnoucím otevřeně k Pešti, dále maďarští židé, početné slabí, ale také se silným odstředivým programem a potom maďaršti K O M U N I S T É, kteří chtěji odstranit guvernéra Žatkoviče teroristickým aktem, totiž atentátem.

Za Drem. Žatkovičem a jeho programem stojí všichní Rusíni (také Ukrajinci a Rusové) až na bezvýznamnou v Podkarpatské Rusi “Russkuju trudovuju partiju”, jejiž někteří předáci (Dr. Gagatko a red. Curkanovič) jsou v silném podezření, že jsou bolševickými agenty, placenými Hillersohnem.

Židé Podkarpatské Rusi, kteří jsou významným činitelem v zemi, sympatizují s osobou i programem Dra. Žatkoviče. Rovněž mezi českým úřednictvem,působicím v Podkarpatské Rusi, najde sa málo takových, kteří by měli vážnější námitky proti osobě a politice guvernéra Žatkoviče. České úředictvo je naopak až na malé vyjímky konsternováno možností odchodu Dra. Žatkoviče z Užhorodu.

Nebude-li R A D I K Á L N Ě A B R Z Y hnuto otázkou A U T O N O M I E Podkarpatské Rusi, a bude-li přijata resignace Dra Žatkoviče na úřad guvernéra Podkarpatské Rusi, je vážná obava, že Rusíni se budou domáhat

R E V I S E zmlovy z 10. záři 1919 a že svoji věc budou hledět přednest ve Svazu národů na medzinárodním foru.

Poukazuji na úvodník “Slovenské Politiky” z 30. III. 1921, který vystihuje správně vážnost krise v Podkarpatské Rusi.

V Praze 30. III. 1921.

Nynější krisi v Podkarpatské Rusi, která vedla 16. března 1921 k rezignaci Dra. Žatkoviča na úřad guvernéra Podkarpatské Rusi, vyvolalo několik otázek, jichž r y c h l é a r a d i k á l n í řešení považují Rusíni za nutný předpoklad další loyální spolupráce s Čs. republikou.

Rusíni Podkarpatské Rusí těžce nesou, že při sčítání lidu na východním Slovensku v únoru 1921 nejen nebylo respektováno jejich přání, aby v krajích S p í š e, Š a r y š e   a   Z e m p l í n a, obydlených Slováky a Rusíny, byli zastoupeni mezi sčítacími komisaři a revisory vedle Slováků také Rusíni, naopak bylo postupováno proti Rusínům se strany župana v Prešově a v Michalovcích a celého sčítacího aparátu (zejména župních sčítacích referentů) způsobem, který Rusíni považují za atentát na svoji životní existenci. Proto také neuznávají výsledků, k jakým dospěje sčítací akce. Rusíni Podkarpatské Rusi i východního Slovenska poukazují na to, že žurnalisticky vedl tento vyhlazovací boj proti nim zejména Slovenský Východ v Košicích, vládní orgán, vydávaný tiskovým odborem presidia ministerské rady.

Násilí při sčítání lidu považují Rusíni za uměle vyvolané s h o r a, aby se dokázalo, že Rusíni na východním Slovensku vůbec n e j s o u, a že tedy otázka z á p a d n í h r a n i c e Podkarpatské Rusi je už tím odstraněna. Proto problém slovensko-rusínské hranice, jak o něm mluví zejména Ústavní listina Čs. republiky z 29. února 1920, stal se nyní v Podkarpatské Rusi tak a k u t n í.

Rusíni si dále stěžují, že jejich j a z y k je téměř úplně vymýcen ze škol a úřadů na východním Slovensku, že rodilí Rusíni sa tam nemohou

uplatnit ani ve školách ani v úřadech, že Rusínům nejsou povolovány spolky, schůze, přednášky, zkrátka že Rusíni na východním Slovensku mají býti násilím v y h u b e n i a denacionalisováni. Rusíni Podkarpatské Rusi nechápou dále, proč otázka jejich nejširší autonomie, slučitelné s jednotností republiky Československé, je už půl druhého roku v n a p r o s t é S T A G N A C I, proč není ustanovena aspoň G U B E R N I Á L N Í R A D A, projektována vládním nařízením v dubnu 1920, když se už stále odkládají v o l b y do autonomního Sněmu Podkarpatské Rusi, proč se nic neděje s v o l e b n í m ř á d e m do Sněmu Podkarpatské Rusi a s návrhem k o n s t i t u c e Podkarpatské Rusi, proč do autonomní mistní správy je zasahováno z Prahy způsobem, který ukazuje spíš na snahu c e n t r a l i z o v a t, než budovat autonomii, zaručenou v smlouvě z 10. září 1919, a proč ú ř e d n í c i Podkarpatské Rusi nejsou podle možnosti vybíráni z jejiho obyvatelstva, proč títo jsou naopak někdy až ostentativně pomíjení a na jejich místa namnoze dosazováni rusínštiny naprosto neznalí Čechové malých mravních kvalit a nevalné odborné kvalifikace (v poslední době stal se mezi českými úředníky zejména v Užhorodě příliš častým zjev statisícových defraudací úředních peněz, notorického alkoholismu a surovostí se stranami v úřadech). Maďarská agitace využívá obratně t r a p n é S T A G N A C E, v které je už půl druhého roku otázka mezinárodní smlouvou zaručené A U T O N O M I E Podkarpatské Rusi a znepokojuje širokou veřejnost lákavými sliby, že by nastal v této otázce o k a m ž i t ý a r a d i k á l n í obrat, kdyby se Podkarpatská Rus připojila k Maďarsku na základě autonomie, kterou jim Čechové sice slíbili, ale dosud nedali, považujíce Podkarpatskou Rus ne za autonomní jednotku svého státu, nýbrž za O K U P O V A N O U K O L O N I I, kam posílá jak vojenská tak civilní správa namnoze síly nekvalifikované a nějak diskreditované.

Palčivou otázkou Podkarpatské Rusi stal se v poslední době poměr některých českých úředníků k maďarské m i n o r i t ě Podkarpatské Rusi

kde nastalo v politickém životě jakési D V O J V L Á D Í. Na jedné straně stál guvernér Žatkovič a slovanské obyvatelstvo Podkarpatské Rusi (Rusíni, Rusové, Ukrajinci, Čechové, Slováci), na druhé straně viceguvernér Ehrenfeld a zásobovací diktátor Podkarptské Rusi Dr. Frankenberger, kteří bez vědomí guvernéra Žatkoviče vyjednávali s maďarskou minoritou a činili ji různé sliby jménem vlády Podkarpatské Rusi.

Ve chvíli, kdy se uvažuje o možnosti či nemožnosti přijetí resignace Dra. Žatkoviča na úřad guvernéra Podkarpatské Rusi a zejména o p ř í č i n á c h, kreré túto resignaci vyvolaly, nutno si dobře uvědomiti p o m ě r s i l v Podkarpatské Rusi.

V nesmiřitelné oposici proti dosavadnímu guvernérovi a směrnicím jeho vysloveně slovanské politiky stojí V Š I C H N I M A Ď A Ř I Podkarpatské Rusi, kterých je v C E L É zemi i se ž i d y, kteří se přihlásily k Maďarům circa 15%. Z Maďarů jsou nejbojovnější křesťanští sociálové se svým programem, tíhnoucím otevřeně k Pešti, dále maďarští židé, početné slabí, ale také se silným odstředivým programem a potom maďaršti K O M U N I S T É, kteří chtěji odstranit guvernéra Žatkoviče teroristickým aktem, totiž atentátem.

Za Drem. Žatkovičem a jeho programem stojí všichní Rusíni (také Ukrajinci a Rusové) až na bezvýznamnou v Podkarpatské Rusi Russkuju trudovuju partiju, jejiž někteří předáci (Dr. Gagatko a red. Curkanovič) jsou v silném podezření, že jsou bolševickými agenty, placenými Hillersohnem.

Židé Podkarpatské Rusi, kteří jsou významným činitelem v zemi, sympatizují s osobou i programem Dra. Žatkoviče. Rovněž mezi českým úřednictvem,působicím v Podkarpatské Rusi, najde sa málo takových, kteří by měli vážnější námitky proti osobě a politice guvernéra Žatkoviče. České úředictvo je naopak až na malé vyjímky konsternováno možností odchodu Dra. Žatkoviče z Užhorodu.

Nebude-li R A D I K Á L N Ě A B R Z Y hnuto otázkou A U T O N O M I E Podkarpatské Rusi, a bude-li přijata resignace Dra Žatkoviče na úřad guvernéra Podkarpatské Rusi, je vážná obava, že Rusíni se budou domáhat R E V I S E zmlovy z 10. záři 1919 a že svoji věc budou hledět přednest ve Svazu národů na medzinárodním foru. Poukazuji na úvodník Slovenské Politiky z 30. III. 1921, který vystihuje správně vážnost krise v Podkarpatské Rusi.

Publikace pro zem Podkarpatská Rus – Úvodem

Publikace pro zem Podkarpatská Rus

Úvodem

V posledních časech stále více a více přetřásá se v zahraničních novinách zem Podkarpatská Rus a obyčejně je posuzována velmi jednostraně. Proto chci tímto dílem upozorniti veřejnost na zem Podkarpatskou Rus a přesvědčit ji o tom, že od doby vtělení do Československé republiky co všecko se investovalo a jak pokročila Podkarpatská Rus po stránce stavebno-kulturní a národohospodářské.

Články pro zajímavost a pravdivost provázejí orig. fotografie. Dosud neměli sme příležitost přesvědčit se o tom všem co se provedlo na Podkarpatské Rusi po stránce veřejných prací. Viděli sme co památkový ustav nělikráte uveřejnil, hlavně staré památky, kostely a stařičké lidské typy. Veřejnosti však dosud nebylo známé, že Československý stát na příklad jen z města Užhorodu vybudoval bezmála celkem nové, moderní velkoměsto. Milionové obnosy investoval i v městech Mukačevo, Berehovo, Sevluš, Chust atd. a to nejen do budov ale i provedl a provádí regulaci řek a stavby silnic. Vychovává moderní zemědělství, podporuje chov dobytka na Poloninách, ovocinářství, vinařství, pěstování tabáku atd. Toto všecko je fotografickými snímkami podepřené a dokumentované, že jakým nákladem stát napomáhá lidu. Nejvážnější hospodářskou otázkou v zemi Podkarpatské Rusi byly cesty, které byly v nemožném stavu. Dnes, když cizinec přejde autem přes Podkarpatskou Rus, je překvapený, a cítí se tak, jako by cestoval po cestách Kanadského státu.

Poznám od dětstva Podkarpatskou Rus, vždyť jsem tam vyrostl a studoval na obecné a později střední škole v Užhorodě. Poznám vrchovinský lid o kterém se zahraniční časopisy nejvíce zmiňují a mohu směle tvrdit, že tomu lidu předtím nikdy lepší nebylo. Zvláštních nároků tento lid nikdy neměl a ani dnes nemá, co týká se jejich práce, té se dle možnosti vždy vyhnuI. Poznal jen jednu účelnou práci a to letní žatva, podle nich řečeno “žněvo”. Jen dobu “žněva” očekávali trpce. Už v počátcích roku v měsíci únoru anebo březnu dostavovali se notariáty od maďarských šlechticů-velkostatkářů pověřenci a tito smluvně zavázali lid na žatvu, která obyčejně potrvala 3-4 týdny. Po skončení žatvy až na nejbližší železniční stanici dopravené jim bylo po osobě cca 6-8 q obilí a z toho Rusín celou zímu. Samozřejmě na úkor své role, kterou zanedbával a kterou vůbec neobdělával. Po převratě a nynějších změněných poměrech, když nemůže se přes hranice na žatvu dostat, je přinucený své pole obdělávat a nesporně je tedy osožnějším své vlasti a obci, nežli předtím. K tomuto ho ještě ze stránky zemědělské i stát vychovává. Připouštím, že proti historie zemím je tu velký nepoměr mezi ornou půdou a pastvinou.

Toto dílo sestavil jsem z národní povinnosti, aby se konečně mohlo dokázat, že Podkarpatská Rus má přírodné bohatstvo nejen v lesích, ona má ohromné minerální prameny, rtuť, solné doly, vinařství, ovocinářství atd. (Viz článek p. Ing. Wiesnera.) Všecko toto bohatstvo je ještě v začátcích svého vývinu a potřebuje ještě vždy větší investice od státu. Uveřejněné články získal jsem od autorů, vesměs významných to činitelů na Podkarpatské Rusi, na svoji osobní intervenci. Připomínám, že toto propagační dílo země Podkarpatské Rusi není placené, je věcí mojí a vydavatelstva jak si opatříme stránku finanční.

Všeobecnou snahou musí být, aby se Podkarpatská Rus stala nám i cizincům cennější milá, příjemná a co hlavní laciná a aby poskytla dle možnosti všecko to, co se v dnešní požaduje. Snažme se proto všichni v tomto pracovat.

G. Bianchi

Obsah

  • Úvodem. Gustav Bianchi, stavitel a redaktor
  • Poznejte krásy naší země. Konstantin Hrabár, starosta hlavního města Užhorodu, hlavní ředitel Podkarpatské banky
  • Z minulosti města Užhorodu. Dr. Frant. Gabriel, profesor
  • Vývin sociální péče zemského hlavního města Užhorodu. Aleš Terray, městský hospodářský rada
  • Podkarpatskaja Rus, kak avtonomnaja čásť Respubliki. Dr. A.G.Beskid, gubernator Podkarpatskoj Rusi
  • Administrativa země Podkarpatoruské. Antonín Rozsypal, zemský prezident
  • Veřejné práce na Podkarpatské Rusi. Ing. Jiří Millautz, vládní rada a přednosta ministerstva veřejných prací referátu zemského úřadu
  • Vodohospodářské meliorace na Podkarpatské Rusi. Ing. Josef Bergman, vrchní technický rada
  • Péče silničního fondu o státní silnice na Podkarpatské Rusi. Ing. V.F.Zadražil, stavební podnikatel a továrník, Praha
  • Přírodní bohatství země Podkarpatoruská, Ing. František Wiesner, Přednosta zeměměřického oddělení při gen. fin. řed. v Užhorodě
  • Vývoj a současný stav zemědělstva na Podkarpatské Rusi. Ing. Jan Brandejs, vrchní zemský rada a přednosta zemědělského oddělení zemského úřadu v Užhorodě
  • Poloninské hospodářství na Podkarpatské Rusi. Ing. L.Macháček, zemský rada zemského úřadu v Užhorodě
  • Státní péče o zemědělské a lesní dělnictvo na Podkarpatské Rusi. Hubert Vyhlidal, vrchní tajemník a přednosta zemského úřadu práce pro zemědělské a lesní dělnictvo v Užhorodě
  • Živelní pohromy na Podkarpatské Rusi. V.Drahný, zemědělský rada v Užhorodě
  • Hospodářské vzdělání zemědělců na Podkarpatské Rusi. Ing. Ant. Sedláček, zemědělský rada v Užhorodě
  • Státní výzkumné objekty zemědělské v Podkarpatské Rusi. Ing. František Charvát, vrchní zemědělský rada v Mukačevě
  • Ovocnářství v Podkarpatské Rusi. Ing. Mišák v Mukačevě
  • Družstevnictví na Podkarpatské Rusi. Bohumil Treybal, ředitel zemského družstevního svazu v Užhorodě
  • Krátký nástin školství na Podkarpatské Rusi. Pavel Štefan Fedor, učitel v Užhorodě
  • Lidová výchova na Podkarpatské Rusi. Dr. Stěpán Fencik, theol. prof. a předseda Podkarpatoruského svazu osvětového v Užhorodě
  • Dobrovolná sociálně-zdravotní péče na Podkarpatské Rusi. MUDr. František Ulman v Mukačevě
  • Podkarpatskij Bank v Užgorodě. Vasil Fedinec, direktor Podkarpatskogo Banku v Užgorodje
  • Vývoj živností na Podkarpatskej Rusi. Dr. Arpád Rónay, hlavný tajomník Živnostenského a obchodného společenstva v Užhorodě
  • Podomácká práce. Madla Zahradová
  • Elektrisace Podkarpatské Rusi. Ing. Merfait, ředitel Podkarpatoruských elektráren v Užhorodě
  • Umělecký a lidový průmysl na Podkarpatské Rusi. MUDr. Alois Pinta v Užhorodě
  • Turistika na Podkarpatské Rusi. Josef Peterle, vrchní tajemník hlavního finančního ředitelství v Užhorodě
  • Národohospodářský význam pestovania hrozna na Podkarpatskej Rusi. Prof. Ján Spolarich, majitel vinic v Sevluši
  • Velkostatek Dovhé. Ing. Matyáš, ředitel velkostatku
  • Pěstování tabáku na Podkarpatské Rusi. Dr. Jan Kamínský, hlavní tajemník v Sevluši
  • Sport na Podkarpatské Rusi. Sergej Jefremov, účetní ředitel hlavního města Užhodod

Linie Arpád

Linie Arpád přitahuje do ukrajinských Karpat milovníky vojenské historie. Okolo military turismu vzniká docela rozvinutý business a široká nabídka služeb.

Turisté z ČR se ale moc na vojenské pevnosti linie Arpád z druhé světové války nespecializují. Občas nějaký ten bunkr, když jej vidí u cesty navštíví, ale ještě jsem neviděl nikoho, kdo by s mapou pobíhal terénem a vášnivě hledal všechny ty DZOTy, DOTy, ZBOTy apod.

I já se budu linii Arpád věnovat asi méně než zaslouží. Přesto bych chtěl pomalu zmapovat všechny její pozůstatky tak, jak je budu postupně nacházet při svých cestách po bývalé Karpátálji, jak bylo Zakarpatí nazýváno v době, kdy zde vládl regent maďarského království admirál Miklós Horthy, za jehož vlády byla linie Arpád zbudována jako ochrana před Rudou armádou.

Linie Arpát je mnohoúrovňový maďarský systém obranných opevnění táhnoucí se v délce 350 kilometrů po hřebenech a údolích Karpat. Linie se rozkládala podél říčních břehů, horských svahů, a údolních cest, 10 – 25 kilometrů do tehdy maďarského vnitrozemí. Řeky a jejich břehy tvořili společně s členitým terénem karpatských hor přirozenou pevnost, i bez opevnění téměř nedostupnou pro mechanizovanou bojovou techniku Rudé armády. Pro obrannou linie nešlo vybrat lepší místo. Karpatská hranice byla učiněna ještě neprostupnější za pomocí 99 opěrných bodů, 750 železobetonovými pevnostními stavbami určenými k dlouhodobé ochraně (DOT), 343 dřevohliněnými ochrannými body (DZOT), 439 odkrytými palebnými pozicemi a 400kilometry protipěchotních a protitankových příkopů. Přístupy k perevalům byly chráněny ostnatým drátem. Podzemní chodby dosahovaly délky několik kilometrů. K některým podzemním tvrzím vedly úzkokolejné železnice.

Obraná linie Arpád získala jméno po maďarském velkoknížeti, který v IX. století přivedl Maďary do oblasti Karpat. Stavba začala v roce 1940. Hlavním architektem byl plukovníka Maďarských stavebních vojsk Teofil Hárosy. Intenzita stavebních prací se výrazně zvýšila po porážce německých vojsk u Stalingradu v roce 1943.

> Tento text není dokončen !

Bitva na Krásném poli

Na Krásném poli nedaleko od Chustu byla svedena byla svedena první větší bitva II. světové války (oficiálně II. SV začala napadením Polska 1.09.1939). Šlo o největší bitvu války, která se probíhala 14.3. až 18.3.1939 a bojovala v ní Československá armáda (Slovenská armáda ve slov.-maď. válce od 23.03) a Karpatská Sič proti armádě Maďarského království.

Na Krásném poli se střetli vojáci Karpatské Siče s maďarskou pravidelnou armádou, která táhla na tehdejší hlavní město Karpatské Ukrajiny Chust. Bitva probíhala 16.-17.03.1939 (podle některých zdrojů od 15.03.).
Síčovci, převážně Haličané a studenti chustských škol, kterých bylo 1600 zde vzdorovali 20 – 25 tisícům vojáků regulární armády, jejichž záměrem bylo dostat se přes řeku Tisu. Maďaři v bitvě nasadili děla, letectvo, tanky. Sičovci disponovali převážně puškami, ale měli i několik kulometů, děl a protitankové střely.

V bitvě zahynulo nebo bylo zraněno 1 400 Sičovců (ne všichni padli v boji, zajatci byli postříleni a naházeni do Tisy) a 5 – 8 000 maďarských vojáků. Bylo sestřeleno jedno letadlo.

V následujících týdnech zahynulo okolo 4 500 obyvatel tehdejší Karpatské Ukrajiny a další tisíce (4 000-5 000 Sičovců) se nevrátily z vězení a koncentračních táborů.

Československá armáda

Poslední českoslovenští vojáci opustili Chust 17.03.1939 a společně s prezidentem Karpatské Ukrajiny ustoupili do Rumunska (z jiných částí Karpatské Ukrajiny utíkali do Polska a na Slovensko). 18. března zaniká republika Karpatská Ukrajina. V horách však pokračovaly partizánské boje až do května.

21.března přechází poslední oddíl československých vojáků bránících Bečkov do Rumunska.

Zajímavostí je, že na Karpatské Ukrajině bojovali českoslovenští vojáci (a četníci) jménem tehdy už neexistujícího státu. Podobně jako Československé legie v Rusku.

Bojů se zúčastnilo přibližně 8000 mužů, z nichž bylo víc než 100 zabito. Českoslovenští vojáci se neangažovali v tak silných bojích jako byla bitva na Krásném poli. Přesto se dají jejich akce až na některé rozporné momenty hodnotit kladně. V bojích proti velké přesile si udrželi vysokou morálku, ustupovali na rozkaz, nikoliv chaoticky a protivníkovi způsobovali nemalé ztráty.

Hrdinové československé armády z bojů o Zakarpatí zůstali neoceněni. Vlast na ně zapomněla. Vojenský velitel Podkarpatské Rusi a ministr vlády Karpatské Ukrajiny generál Lev Prchala byl postaven mimo službu a zbaven hodností, do Československa se již nikdy nevrátil. Generál Oleg Svátek, který obraně proti maďarské invazi velel byl popraven v kasárnách na Ruzyni v říjnu 1941. Četníci byli po válce postaveni mimo službu a vojáky čekal podobný osud. A pak buďte v naší nevděčné společnosti vlastenci …

Památník na Krásném poli

Při cestě z Chustu na Mukačevo, mezi vesnivemi Rokosovo a Veliká Kopanja (kde je odbočka na Vinohradovo) nelze přehlédnout na levé straně, kousek od cesty velký křiž. Jde o památník bitvě na Krásném poli. U památníku se každoročně v březnu pořádají vzpomínková shromáždění, na které se sjíždějí hosté z Ukrajiny i zahraničí (např. zde byl bývalý prezident V. Juštěnko).

Předmětem kritiky se stala cena 2.000.000 hriven za zbudování památníku.


Zajímavému období těsně před II. světovou válkou bych se na webu zakarpati.cz rad věnoval více do hloubky. Události té doby nám v Československu i lidem na Ukrajině úřady zamlčovaly nebo je vykládaly hodně pokřiveným způsobem. I dnes je velmi těžké najít nezaujatě podaná fakta. Pohledy na tehdejší dobu se různí, liší se nejen výklady událostí, ale i data a čísla. Byl bych velmi vděčen za jakýkoliv písemný a fotografický materiál z té doby. Rád bych si poslechl nebo přečetl nějaká svědectví. Budu vděčný za připomínky, příběhy, či texty, které bych zde mohl zveřejnit.

Pár dat pro orientaci

  • 29.09.1938 Mnichovská dohoda
  • 01.10. 1938 – 14.03. 1939 – II. republika (  Česko-Slovenská republika )
  • 02.11.1938 I. Vídeňská arbitráž – odstoupení Košic, Užhorodu, Mukačeva a dalších území Maďarsku
  • 14.03.1939 Vyhlášen Slovenský stát
  • 14.03.1939 Němečtí vojáci začali obsazovat české země
  • V noci ze 14. na 15. března vtrhli Maďaři přes podkarpatské hranice
  • 15.03 1939 Hácha podepisuje prohlášení německé a česko-slovenské vlády
  • 15.03 1939 Přijel Hitler na Pražský hrad
  • 15.03.1939 Po dohodě s prezidentem Háchou byla vyhlášena nezávislá Karpatská Ukrajina
  • 16.06 1939 Hitler na Pražském hradě vydal Výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava.
  • 14.3. až 18.3.1939 (boje o východní Slovensko probíhaly později) boje československé armády, slovenské armády a Karpatské síče s Maďarskem. Výsledkem bylo obsazení východního Slovenska a Karpatské Ukrajiny, jejich spojení do do celku Karpátálja, který byl dále ovládán Maďarským královstvím. Partizánské boje se vedly v horách až do května.

Užhorod (Užgorod)

O městě Užhorodu píši samostatný informační web uzhorod.info, také provozuji stránku uzhorod.cz, kde nabízím služby spojené s Užhorodem, zejména ubytování v Užhorodu a průvodcovské služby. Tady bych se jen opakoval.

Přemýšlel jsem, co tedy o Užhorodu napsat na Zakarpatí.cz, tak abych podal shrnující informace o městě a zároveň byl originální a nepřepisoval informace, které nabízím jinde. Nakonec jsem se zde rozhodl dát sem text z průvodce po Užhorodu z doby Sovětského svazu. Doufám, že právě následující věty budou zajímavým čtením, v kterém se vrátíte do 80. let minulého století.

Užhorod výkladem sovětského průvodce

Na samých hranicích Sovětského svazu s bratrským Československem, po obou březích hadovitě se vinoucí řeky Uhu (Uže) spočívá starobylé město Užhorod, středisko Zakarpatské oblasti Ukrajinské SSR.

Své jméno má bezpochyby podle řeky, která jím protéká, pramení pod Užockým průsmykem a doslova jako užovka (“už”) se proplétá horami dolů do roviny.

Ať tak či onak, město nad Užem nezapře svoji starobylost. Hluboké příkopy a vysoké zdi hradu svědčí o tom, že se nad Užhorodem přeneslo nejedno století…

Lidé, jak svědčí archeologické nálezy, se zde objevili již v období mladšího paleolitu (asi 100 tisíc let před naším letopočtem). Od té doby se dá mluvit téměř o nepřetržitém osídlení kraje, čehož dokladem jsou nálezy jak z pozdní doby bronzové, tak i železné. Z poloviny prvního tisíciletí našeho letopočtu a hlavně z následných let pochází řada památek spojených s příchodem Slovanů. V Užhorodě byla odhalena starodávná pohřebiště a slovanská sídliště především na Zámecké hoře a v okolí Radvanky.

V VIII. —IX. století byl Užhorod známý jako středisko východoslovanského kmene Bílých Chorvatů. Z letopisů se dovídáme, že Užhorod jako hrazené místo existoval již v roce 872, a hrad na Zámecké hoře se připomíná jako “nedobytná tvrz”. Koncem IX. a na začátku X. století se Užhorod zaskvěl jako sídelní hrad velkého staroruského knížectví, jemuž vládl kníže Laborec. Ten tady i padl, když roku 903 hrad (Hungvar čili Hungu) udatně hájil proti maďarským kočovným kmenům, které vtrhly do Dunajské nížiny.

V X. a zpočátku XI. století byl Užhorod jedním z nejvzdálenějších jihozápadních měst Kyjevské Rusi. Po jejím oslabení začal v XI. století nápor maďarských feudálů a do konce XIII. století se celé Zakarpatsko dostalo pod jejich nadvládu jako součást uherského státu. Hrad Užhorod se stal jedním z jeho opěrných bodů. Přitom neobyčejně pevným, vždyť ani hordy Polovců (Kumánů) vedené roku 1086 chánem Kutěskou jej nedobyly. V XI. — XII. století je užho-rodský hrad majetkem uherských králů; v roce 1290 pak přešel do rukou bohatého feudála Anoděje.

Historie Užhorodu je nerozlučně spjata s historií celého Zakarpatska. Dokonce i tehdy, když se zakarpatské území nacházelo pod cizí nadvládou, nepřestával být kulturním ohniskem celého kraje, a když přišel čas, tedy centrem národně osvoboditelského a revolučního boje pracujících proti vlastním i cizím utiskovatelům.

Roku 1315 vypuklo v Užhorodě jedno z prvních povstání zakarpatského lidu proti uherskému království. V jeho čele stál župan Petr Petěnko (Petuňa). Povstání zachvátilo většinu území Zakarpatska, roku 1317 však bylo tvrdě potlačeno. Město s hradem se pak roku 1322 dostalo do vlastnictví magnáta Drugeta, jehož potomkům patřilo do roku 1691, tedy plných 369 let.

Nejvýznamnějším protifeudálním vystoupením bylo povstání maďarských, ukrajinských a slovenských rolníků, které vypuklo v Maďarsku a zachvátilo přitom i celé Zakarpatsko. Roku 1514 je vedl Jiří Dóža. Několika městům se dostalo přívlastku “buřičská”. Užhorod byl jaksi samozřejmě mezi nimi. Feudálové uhodili spojenými silami a povstání utopili v krvi. Jiřího Dóžu umučili.

Na začátku XVI. století se zakarpatské území dostalo pod Rakousko a Transylvánii. Život pod dvojím útiskem se stal ještě nesnesitelnější. Zakarpatští Ukrajinci neustále vystupovali proti rakouské monarchii, proti vídeňské vládě, která to vše měla na svědomí.

Užhorod se aktivně podílel na národně — osvobozeneckém boji maďarského lidu proti Habsburkům (1703—1711).

V létě roku 1704 donutila povstalecká vojska po krutých bojích rakouskou posádku hradu ke kapitulaci. Nějaký čas pak byl dobrým útulkem Franttiška Rákócziho II., vůdce osvobozeneckého hnutí.

V druhé polovině XIX. století se začíná na Zakarpatsku formovat průmyslový proletariát. Užhorodu přitom připadla důležitá role v jeho revolučně-osvobozeneckém zápase. Tak roku 1899 zdejší dělníci poprvé v historii Zakarpatska slavili 1. máj a téhož roku zde došlo i k první stávce v továrně na nábytek značky Mundus.

Nová etapa revolučního zápasu pracujících města Užhorodu probíhala pod vlivem Velké říjnové socialistické revoluce. Nemalou zásluhu na tom měli bývalí zajatci, kteří se vrátili z Ruska a byli tam nejen svědky, ale i přímými účastníky revolučních událostí.

V říjnu roku 1918 vypuklo v městě povstání. Dělníci a revolučně naladění vojáci odzbrojili policii a četnictvo, obsadili poštu, telegraf, železniční stanici, kontrolovali sklady zbraní a proviantu. Výsledků revolučních přeměn však využila buržoazie. Na začátku ledna roku 1919 byl Užhorod obsazen československými vojáky. Na ulicích sice došlo k ojedinělým ozbrojeným srážkám, ale jakýkoliv odpor byl záhy potlačen.

Po připojení Zakarpatska k Československu se stal Užhorod centrem revolučního hnutí pracujících celého kraje. V březnu roku 1920 zde byla založena Mezinárodní socialistická strana Podkarpatské Rusi, která vyhlásila svoji solidaritu s Komunistickou stranou Ruska (bolševiků) a s Komunistickou internacionálou.

Ve dvacátých a třicátých letech vycházely v Užhorodě revoluční noviny Pravda, Zakarpatská pravda, Munkaš ujšag, Pracující mládež aj. Měl zde sídlo krajský výbor Komunistické strany Československa stejně jako přední orgány masových proletářských organizací. Město nad Užem bylo svědkem četných stávek a demonstrací, velkých mítinků a manifestací. Zvlášť aktivně na nich vystupovali dělníci továrny na dýhy a nábytek a závodu na výrobu umělého tuku.

V prvních listopadových dnech rok’> 1938 byl Užhorod obsazen vojsky horthyovského Maďarska. Okupanti nastolili ve městě nepředstavitelný teror. Na 6 tisíc Užhoroďanů se nevrátilo z fašistických koncentračních táborů a věznic, mnoho se jich zapojilo do domácího i zahraničního odboje. Komunistická strana se stáhla do hlubokého podzemí a vedla s fašistickým režimem úporný boj. Přímo v Užhorodě byli jeho vedoucími činiteli A. Bačo, A. Buřič, M. Rotman, J. Fi-hula aj. Roku 1944 vyvíjela ve městě činnost podzemní skupina pro poskytování pomoci partyzánskému hnutí.

V historii Užhorodu bude navždy zapsán zlatým písmem 27. říjen 1944, den osvobození města Rudou armádou z fašistického jha. 12. listopadu byl zvolen městský národní výbor a konalo se masové shromáždění, jehož účastníci schválili návrh požádat vládu Sovětského svazu o připojení Zakarpatska k sovětské Ukrajině. 22. ledna 1946 ve spojitosti s ustavením Zakarpatské oblasti ve svazku Ukrajinské SSR se stal Užhorod jejím centrem.

Za léta sovětské vlády se Užhorod povznesl za pomoci bratrských národů Sovětského svazu z provinciálního městečka na průmyslové a kulturní středisko značného významu. Už v prvním poválečném podzimu otevřela svoje brány Užhorodská státní universita o čtyřech fakultách. Nyní na 9 fakultách studuje kolem 8 tisíc studentů více jak 20 národů a národností. Za něco přes 40 let své existence připravila universita víc jak 35 tisíc odborníků, kteří pracují prakticky ve všech odvětvích národního hospodářství, víc jak 300 absolventů obhájilo doktorské a kandidátské práce, mnozí z nich pracují v ústavech Akadenie věd USSR a na vysokých školách různého typu.

Universita sídlí v nově vybudovaném komplexu budov, v “universitním městečku” s posluchárnami vybavenými nejmodernější technikou, se stadiónem, plaveckým bazénem, odpočívárnami, kavárnou atp.

Od pětiletky k pětiletce sílil jak průmyslový, tak sociální potenciál oblastního centra Zakarpatska. Stačí kupříkladu poukázat jen na to, že výrobky se značkou užhorodských podniků a závodů (a je jich zde nyní kolem 30) se vyvážejí téměř do 30 zemí. Podle všeho zcela unikátní produkci vykazují družstva Zakarpatpribor (příbory) a Tisa stejně jako jeden z průmyslových gigantů, experimentální podnik zabývající se instalací turbin. První úspěšné výrobky vyšly ze závodu Elecktrodvigatěl (elektromotory). Závod bytové chemie většinu své produkce dodává na trh pod společnou značkou s firmou Spolana (CSSR), v některých případech na základě společně vypracované technologie.

V podmínkách nových pohledů na národní hospodářství přistupují k práci tvůrčím způsobem užhorodští nábytkoví architekti a pracovníci obuvnického průmyslu, zaměstnanci úřadů, pracovníci služeb i kulturně — osvětových zařízení.

Ve městě pracuje oddělení Ústavu společenských a hospodářských otázek zahraničních zemí Akademie věd USSR, odbor Ústavu jaderných výzkumů Akademie věd USSR, oddělení Všesvazového vědecko — výzkummného ústavu meteorologického, Státního úřadu SSSR pro standartizaci, filiálka Oděsského vědecko-výzkumného ústavu balneolo-gického, skupina archeologického ústavu Akademie věd USSR, sektor regionální problematiky společensko-hospo-dářského rozvoje Zakarpatské oblasti lvovského oddělení Ústavu ekonomie rozněž při Akademii věd USSR.

Čtyřicet let úspěšné činnosti má za sebou i hudební učiliště, v jehož učebnách začínal svoji výraznou tvůrčí životní pouť národní umělec E. Stankovič, jehož Symfonie op. 3 byla roku 1985 na mezinárodním konkursu v Paříži oceněna jako jedna z desíti nejlepších. Zcela nové prostory má učiliště užitého umění a kuturně — osvětových pracovníků.

Kromě toho má město i speciální školu pro kuchaře, obchodní a elektrotechnickou průmyslovku, 6 odborných učilišť, 24 všeobecně vzdělávacích škol (středních, osmiletých, večerních) s ruským, ukrajinským a maďarským jazykem vyučovacím.

Během oslav 70. výročí velkého Října se Užhoroďané a jejich hosté zúčastnili slavnostního otevření nového ukrajinského hudebně-dramatického divadla. Snou činnost zahájilo uvedením dramatického pásma, zaměřeného právě na ony oslavy. Ve městě přitom vyvíjí činnost Státní Zakarpatský soubor tanců a písní, poctěný titulem “zasloužilý” stejně jako taneční soubor Mládí Zakarpatska. Za pozornost stojí také vokálně-instrumentální soubor Maďarské melodie a Sans (Naděje), vlastivědné a umělecké muzeum, muzeum pod širým nebem (skansen), Památník národního umělce F. Manajla, muzeum ateismu, 3 kina, amfiteátr, filharmonie, Palác pionýrů, Dům učitelů.

Při prohlídce obrazárny upoutají váš zájem díla, která patří do “zlatého fondu” našeho umění. Vyšla z ateliérů A. Erdeliho, národního umělce SSSR a člena-korespondenta Akademie umění SSSR I. Bokšaje, národního umělce USSR F. Manajla, jehož plátna obdivovali návštěvníci výstav četných evropských hlavnich měst, setkáte se tu s národním umělcem USSR A. Kašajem, zasloužilými umělci USSR V. Mikitpu, Z. Soltésem, L. Sutěvým, zasloužilým uměleckým pracovníkem USSR H. Hljukem, laureátem Státní ceny Ukrajinské SSR T. H. Sevčenka V. Svidou a mnoha dalšími důstojnými představiteli zakarpatské malířské školy, známými z republikových, všesvazových i mezinárodních výstav.

Literární zázemí Užhorodu představuje muzeum zakarpatské organizace Svazu spisovatelů Ukrajiny. Jsou v něm zpřístupněny knihy, autogramy, ojedinělé fotografie i rukopisné stránky básnických a prozaických děl zakarpatských autorů, osobní věci M. Barabolji, D. Vakarova, J. Hojdy, L. Děmjana, I. Župana, A Patruse-Karpatského, F. Potušňa-ka, M. Tomčanije a jiných.

Početná obec současných spisovatelů Zakarpatska se soustřeďuje v Zakarpatské odbočce Svazu spisovatelů Ukrajiny. Najdeme v ní nositele široko daleko známých jmen jako V. Vovčka, V. Ladyžce, J. Mejheše, F. Křivina, P. Uhljarenka, I. Cenděje, J. Skrobince a mnohé další. O své místo na slunci se právem hlásí i mladí básníci a prozaici. Pozornosti nejširších čtenářských vrstev se zaslouženě těší verše ruské básnířky L. Kudrjavské a ukrajinského básníka P. Skunce, prozaická díla L. Bally, V. Bally a B. Salaje, kteří píší maďarský, a O. Ryšavého, píšícího německy.

V Užhorodě vycházejí oblastní noviny, a to ukrajinsky, ruský a maďarský: Zakarpatská pravda, Karpati igaz so, Mládí Zakarpatska. Navíc k nim patří i okresní noviny Plameny komunismu. Svoji redakci zde má republikové knižní nakladatelství Karpaty, při oblastním sovětu byl ustanoven výbor pro televizi a rozhlas.

Nechybí zde pochopitelně ani historické a architektonické památky. Na nejhezčím náměstí, pojmenovaném po Leninovi, byl odhalen i jeho pomník. Konají se zde mítinky, slavnostní shromáždění, nezapomenutelná setkání válečných vysloužilců, slavnostní nástupy pionýrů spojené se slibem, první shromáždění nových studentů, s kyticemi a s díkůvzdáním sem přicházejí absolventi škol i novomanželé…

Pomníky K. Marxe, A. Puškina, zakarpatského spisovatele a buditele E. Fencika zdobí jiná náměstí a parky uprostřed města, jinde jsou umístěny pamětní desky na počest historických a revolučních událostí.

Zvlášť památným místem pro Užhorod a okolí je Pahorek slávy. Jsou na něm pochováni vojáci Sovětské armády, kteří padli v bojích za osvobození Zakarpatska z fašistické okupace a útlaku. Každoročně v den 9. května — v Den vítězství — se zde koná velkolepá tryzna, ke které se sjíždějí spolubojovníci a příbuzní padlých, přicházejí na ni pionýři a komsomolci, občané města — všichni, kdož ctí a uchovávají v paměti jména hrdinů, kteří obětovali život ve jménu slunce a míru.

Na jihozápadním okraji Užhorodu, na samých hranicích s Československou socialistickou republikou se tyčí mohutný pomník. Na posledním rozbitém fašistickém bunkru se rozkročil ve vší své velikosti sovětský voják, odlitý z bronzu, vysoko třímající prapor nad osvobozenými Karpatami. Monument “Ukrajina — osvoboditelům” byl odhalen 8. května roku 1970, aby připomínal zvlášť významnou událost, charakterizovanou slovy vytesanými do kamene: “Zde byly zakončeny boje sovětských vojsk za osvobození Ukrajinské SSR od německo-fašistických uchvatitelů v letech Velké vlastenecké války”.

Tady, u tohoto pomníku, na prostranství Družby, se každoročně konají tradiční slavnosti bratrství národů Sovětského svazu a Československa. Scházejí se tu pracovníci různých závodů, kolchozů a družstev, vyhlašují se výsledky soutěží, vyměňují se zkušenosti, připravují se společné plány další spolupráce. V Den vítězství převládají dojemná, vzrušující setkání soudruhů ve zbrani v období krušných let války. Slzy radosti, objetí, vzpomínky…

K architektonickým památkám patří především zámek (hrad) z X. —XVI. století, katedrála, někdejší biskupská rezidence, budova bývalého županátu apod.

Pro bohatství zeleně bývá Úžhorod často nazýván městem — zahradou. Návrší, která jej obepínají, jsou plná vinohradů, podél ulic kvetou cizokrajné dřeviny: japonská sakura a kdoule, magnólie (šácholán) a cypřiše, zimostráz a tis, katalpa a dokonce i liliovník tulipánokvětý.

Město nad Užem navštěvují ročně stovky hostů. Pro zahraniční autoturisty, kteří bud’ přijíždějí do Sovětského svazu, anebo i jen míjejí Lvov, Kyjev, Moskvu, popřípadě míří do lázní čemomořského pobřeží, právě zde začíná sovětská země. Jako vzpomínku na svérázné město, na nezapomenutelná setkání*s jeho obyvateli, si mohou odvézt půvabné suvenýry. Keramické drobnosti, barvité výšivky, nejjemnější krajky, řezbářské a ciselérské práce, umělecké miniatury — prostě vše, co nabízejí obchody Suvenýry Zakarpatska (Suvorovova ul. č. 10) a Umělec (Suvorovova č. 13).

Vyberte si… A nechť vám tyto památkové předměty stále připomínají Karpaty, starobylé slovanské město uprostřed hor, v němž se odehrálo vaše první setkání s jedním z malebných zákoutí Sovětského svazu.

Kam dál?

  • Uzhorod.info – pokud vás zajímá soušasný Užhorod
  • Uzhorod.cz – v případě, když plánujete výpravu do Užhodrodu

Berehovo historie

Palaj Pariz Ferenc (1649-1716) v knize “Dictionarium latino-hungaricum” napsal, že před příchodem Maďarů zde sídlili Římané – toto však nebylo vědecky potvrzeno.

Podle lidové legendy bylo maďarské sídlo na březích Virky založeno synem uherského krále Bély I., Lampertem. Podle něho bylo později nazváno Villa Lamberti.

1240-1241 bylo město zrujnováno po tatarském vpádu.

V roce 1247 zde král Gejza II. aby doplnil počet obyvatel snížený tatarskými nájezdníky pozval Sasy (Maďaři tak nazývali všechny Němce) a od té doby se místo nazývalo Sás, Lambertsás, Lumprechtsás, Lampertchás. Sasové zde zavedli pěstování vína a později těžbu zlata.

V roce 1342 udělil král Bejla IV. městu statut královského města.

Za krále Ludvíka Velikého (XIV. století) bylo město považováno za nejživější místo Horních Uher.

Od roku 1504 je název města Berehsás.

V roce 1566 bylo město zničeno vojskem tureckého sultána Sulejmana I

V roce 1657 Poláci při svém vpádu do Uher město vypálili a povraždili většinu obyvatel.

Za povstání knížete Františka (Ference) II. Rákóczyho (Rákociho) se Berehovo stalo prvním střediskem protihabsburského odporu. 22. 05. 1703 vztyčil na místním tržišti jeden z vůdců povstání Tomáš Esze prapory odboje po předchozím vítězství nad oddílem župních ozbrojenců. V 20.12. 1705 zde Frantiček II. Rákóczy vydal provolání ke šlechtě, aby se chopila zbraní proti
císařské dynastii.

V roce 1742 město postihla morová rána.

V revolučním roce 1848 bylo město na čas obsazeno ruskými vojsky.

V březnu 1919, po rozpadu Rakousko-Uherska, přechází moc v Berehově na krátké období několik týdnů do rukou
maďarského komunistického direktoria. Pak je město obsazeno rumunskou armádou.

V září 1919 se Berehovo na základě Saint-Germainská smlouva stává součástí Československa.

Okolí Berehova se rozlohou vinic 4000 ha stalo největší vinařskou oblastí Československa. Vyhlášené byly vinné odrůdy Leányka, Semillon, Sauvignon, rýnský ryzlink a tramín, červené veltlínské.

V Berehovu byl aktivní Sokol a český ochotnický divadelní spolek. Češi a Slováci se scházeli v Duškově hospodě na Ruské ulici, v Polákově hostinci, v Donáthově zahradní restauraci na Hlavní ulici, v kavárně Grandhotelu Royal (kde se hrával kulečník a taroky).

V městě sídlil 10. jezdecký pluk, který byl součástí stálé berehovské vojenské posádky. V roce 1936 jezdecký pluk přesídlil do Mukačeva.

Konaly se zde koňské dostihy.

V Berehovu byla vybudována státní nemocnice, v té tobě nejmodernější zdravotnické zařízení na Podkarpatské Rusi.

Ve 30. letech zde býval častým hostem akademický malíř krajinář Josef Václav Síla Říkával, že Podkarpatská Rus je Evropa, Balkán i Orient pod jednou střechou. Síla podnikal z Berehova výpravy po celém Podkarpatsku, kde nacházel mnoho
zajímavých námětů.

Stávkou cihlářských dělníku v r. 1925, se v básni “Bludný kámen” inspiroval spisovatel a básník Josef Hanzlík.

Z Berehova pochází plejáda českých i rusínských osobností. Rudolf Kalčík, autor knihy “Král Šumavy”,
akademická sochařka, etnografka Zora Soukupová, sopranistka Patricie Janečková, spisovatel, básník a národní rusínský buditel Vasil Sočka-Boržavin, básník a spisovatel, akademik M. Píchal, bývalý ředitel Ústavu termomechaniky a další.

Narodil se zde známý ćeskoslovenský fotbalista, reprezentant a sparťan Géza Kalocsay.

Po arbitrážní konferenci ve Vídni 2. listopadu 1938 muselo Československo odevzdat Maďarskému království jižní část Slovenska a jih Podkarpatské Rusi včetně Berehova.

Po II. světové válce byla nakrátko obnovena ČS správa.

V červnu 1945 se Berehovo stalo součástí SSSR. V témže roce došlo k přejmenování na Beregove.

V dobách SSSR v Berehově sídlila posádky Rudé armády.

31.10.2010 došlo k referendu ve kterém obyvatelé města hlasovali o návratu k původnímu maďarskému názvu Beregszász. Hlasování se zúčastnilo pouze 48 % voličů. 4688 hlasovalo pro přejmenování města, 4358 proti, 322 hlasů bylo neplatných.

Stránka o Berehovu: zakarpati.cz/berehovo