Archiv autora: petr@uzhorod.cz

Lumšory, Užok, Svoboda, Koločava, Solotvino, Jasyňa se psem 2013

Zdravíme Vás z Opavy a plníme slib, že po návratu se ozveme. Doma jsme už týden, ale mně (Pavlína) se o Zakarpatí zdá každou noc:-).

Byla to nejkrásnější CESTA ze všech našich cest. Možná proto, že hodně věcí jsme neznali, neviděli, nezažili. Vám, Petře, bychom chtěli poděkovat za skvělé tipy, kterých jsme se drželi a dobře udělali.

Z Užgorodu jsme odjeli do Lumšor, tam jsme zjistili, že postavit stan „někde“ nebude tak jednoduché. Byl už večer, tak jsme poprosili „bábušku“ o přespání na zahradě. Ukázala nám kouzelné místo mezi lesem a potokem, tam jsme spali dvě noci. Moc hezky jsme si s paní povídali, dala nám na památku semena fazolí, ať si je vypěstujeme a na Zakarpatí tak nikdy nezapomeneme:-). Prošli jsme si okolí Lumšor a přes Komsomolské jezero vyrazili na Runu.

Další den jsme odjeli směr Užok a opět dvě noci přespali na zahradě pána, který měl kozu, dny trávil na houpačce a pozoroval ruch na „celnici“ mezi Zakarpatím a Lvovskou oblastí. Našemu Filipovi se nocleh líbil úplně nejvíc, protože mohl pozorovat ozbrojené vojáky.Projeli jsme si vlakem tam i zpět Karpatský Semering, prošli Sjanki a okolí, stejně tak Volosjanku.

Od Užoku jsme se vydali směrem Svoboda. Tam jsme bivakovali opět na zahradě (2 noci), úplně na konci Svobody před závorou. Místo bylo nádherné, člověk u něhož jsme spali byl takový typický horal, který moc nemluvil, ale při loučení řekl, ať příště přijedeme na měsíc. Druhý den jsme se vydali na Vyškovský Horhan a na Siněvir, ale došli jsme úplně jinam – na poloninu Giča, kde byla turistická, plně vybavená čistá útulna. Venku bylo ohniště a tak jsme si upekli buřty, které jsme měli sebou, nacpali se jafinama a Filip našel největšího hřiba ve svém životě. Bylo to „kouzlo nechtěného“…. Na Svobodě jsem pila nejlepší mlíko – vonělo po mateřídoušce.

Máme další den a jedeme na Siněvirské jezero. To nás úplně neuchvátilo, bylo tam hodně uřvaných turistů, binec na parkovišti…. Po procházce míříme směr Koločava, kam se mi moc nechtělo, ale nakonec jsem byla ráda, že mne přehlasovali. Najedli jsme se v Četnické stanici, hospodský vzal klíče a ukázal nám muzeum I. Olbrachta a podal naprosto vyčerpávající informace…. Bylo to moc příjemné. Opět spíme na zahradě, skoro na konci Koločavy. Další den jsme se vyškrábali na Strimbu, tam došlo i na ovčácké psy, o kterých jste Petře mluvil.

Byli dva, byli velcí a zahnali nás….a my jsme se zahnat nechali. Takže ústup a sestup byl trošku dobrodružnější, navíc když naše malá Emma zaručeně viděla stopy medvěda:-).

Už jsme na Ukrajině desátý den, je středa a to je vždy v Koločavě trh. Děti jsou unešené, protože nikdy neviděly prodávat selata, kuřata, vedle toho ledničky a zrní…. Michal touží po Solotvinu – takže směr je jasný. Sjíždíme z hor, a přijíždíme do blízkosti rumunských hranic. Tam se nám nelíbilo ani trochu a Solotvino to završilo. Pro mně to bylo takové „peklíčko“. Jezero neexistuje, místo něj je vybetonovaná malá kaluž, koupat jsme se nešli. I okolí Solotvina je, mírně řečeno, nehezké – ty desítky nabubřelých staveb….. No, však to znáte.

Poslední dvě noci jsou před námi, jedna za hranicí NP (za závorou:-)) ) na Bílé Tise, krásné místo u řeky, kde si děti vydržely 5 hodin hrát ve vodě,po koupání Rachov. Z Rachova na Jasinu, spíme před závorou u jakési hájenky. Poslední den trávíme v Jasině, moc se nám líbilo Huculské muzeum.

Cestování se psem bylo naprosto bez problémů. Chodili jsme s ním do restaurací (vždy jsme se zeptali, jestli „sobáčka“ nevadí), jeli jsme s ním vlakem. Paní v pokladně se moc smála, že „biletky pro sobáčku nět“. Takže psi na Ukrajině ve vlaku neplatí (na rozdíl od Čech). S toulavými psy také nebyl problém, Cody na ně nereagoval. Na hranicích po nás nikdo nechtěl ani očkovací průkaz, ani výsledky speciálního vyšetření na vzteklinu ani psí pas, jednoduše řečeno – pes je vůbec nezajímal. Možná to bylo tím, že zpět jsme jeli přes Polsko – přechod Krakovec.

S policií jsme žádnou zkušenost neměli, nikde jsme je nepotkali, nikde nás nestavěli. Je pravda, že jsme zpravidla jezdili po takových cestách, že by tam turistu asi nečekali.

Už teď víme, že naše příští dovolená bude opět na Zakarpatí. Jezdili jsme na hory do Rakouska, ale Karpaty nás polapily a dlouho nás nepustí. A nejsou to jen hory, jsou to stejnou měrou i lidé, kteří v nich žijí, jejich styl života, který by málokterý obyvatel zemí na západ od Ukrajiny vydržel.

Pavlína, Michal, Filip, Emma a sobačka Cody

Zakarpatská Ukrajina 1998

Expedice začala v jedné hospodě, kde jsme učinili rozhodnutí jet na cizokrajný východ – jako první cíl byla zvolena Ukrajina. Po třetí navštěvě pasového oddělení jsme nakonec dostali vytoužené razítko AB Služebnaja ,sehnali mapu, průvodce jsme měli dokonce dva a mohli tedy vyrazit. Co zatím nebylo jasné kolik lidí pojede. Nakonec se počet ustálil na třech osobách podivného vzezření a chování.

AB Služebnaja

7. července 1998

Já ( Miki ) s Tomášem odjíždíme 1:18 z Ostravy hl.n., v Českém Těšíně přistupuje Libor a jedeme s problémy ( lístek máme jen do Liptovského Mikuláše ) do Košic. Jsme tam asi v 7:00, měním u veksláka 500 Kč za 500 Sk a v 8:10 odjíždíme směr Michalovce, kam dorážíme 9:38. Jdeme pěšky ( „taxíkáře jsme odmítli kvůli tréninku, ne že by jsme na to neměli „) přes celé město na autobusové stanoviště, kde zjišťujeme že autobus do Užgorodu odjíždí ve 12:30, takže ještě stíháme projít město (bágly necháváme na stanovišti v kanceláři ), dát si oběd v nádražní hospodě a zkoušíme i místní pivo, pro jistotu jen 0,3 l a dobře jsme udělali, jmenovalo se to (nedá se tomu říkat pivo) Starý Prameň a nedalo se to pít . Konečně nastupujeme do autobusu a jedeme na hranice. Hraniční kontrola je sice dost zdlouhavá ale bez problémů, slovenští celníci nás varují před okradením, ukrajinští vyžadují zaplacení pojištění 3$ a na oplátku nám dají razítko do pasu.

razítko do pasu

Na autobusáku v Užgorodě nám nabízejí místní veksláci výměnu – odmítáme, zjišťujeme autobus do Volovce a odcházíme do města. Něco málo jíme a přitom se seznamujeme s prvními žebráky somrujícími kopějky a chleba, které se snažíme ignorovat. Ve směnárně měníme peníze – 15$ = asi 30 Hřiven. Vracíme se na autobusák, ale zapomínáme na hodinový posun času a tak nám úspěšně odjíždí autobus. Na otázku kdy jede další nám odpovídají že zítra. Domlouváme se s místním černým taxikářem a jedeme autem do Mukačeva a po E83 do vesničky Karpaty. Při placení nastávají mírné problémy, chlapík požaduje místo domluvených 12 Hř o deset více, nakonec se domlouváme na 15 Hř a odcházíme. Chvíli bloudíme a hledáme místo na přespání. Přecházíme řeku po nezvyklé lávce, u lesa stavíme stan a usínáme.

lávka přes řeku

8. července 1998

Přes noc příšerně leje, ale zatím v pohodě – stan drží. Ráno je lávka přes vodu nějak níže ( nebo že by voda výše? ). Snažíme se zjistit jak jede autobus do Volovce, domorodci tvrdí že pokud ještě nejel tak že pojede.

Stojíme u cesty a vyhlížíme autobus. Máme štěstí, asi za 10 minut autobus (?) přijede a za 3 Hř (1 osoba ) dorazíme asi za 2h ( přepravní rychlost asi 20-30 km/h ) do Volovce. Cestou opět začalo pršet a to celkem dost. Ve Volovci taky prší. Ukrýváme se na autobusové zastávce, ze které jsme po chvíli vyhozeni ( zastávka se zamkla – dnes už asi nic nepojede ) a stěhujeme se na nedaleké vlakové nádraží. Na nádraží jsou „zajímaví“ lidé a hrozný smrad, proto se příliš dlouho nezdržujeme. Tomáš shání vodu ( oslovují nás žebráci – mají opět smůlu ) a vyrážíme směrem ke kopcům, které sice nevidíme protože jsou v mlze, ale věříme průvodci. Procházíme pod tratí, kolem kostela nahoru vesnicí. S chalupy za náma vybíhá chlapík v montérkách a tvrdí, že je pracovník horské služby. Zapisuje si naše jména a zjišťuje kde kdy půjdem ( ještě to sami pořádně nevíme a tak ho mírně mystifikujeme ). Tomáš pořád skuhrá že nemůže ( polovinu báglu má samé nesmysly ) a dožaduje se pauzy. Ještě nějaké rozhovory s místním obyvatelstvem a za stálého deště jdem nahoru. Na konci lesa potkáváme skupinu 4 poláků se kterými prohodíme pár slov – chtějí se dostat na meteorologickou stanici na Plaji a dáme si s nimi RUM na zahřátí (je docela kosa a máme totálně mokré věci). Je mlha – viditelnost asi 5 metrů. Asi hodinu jdeme společně ( celkem prudkým svahem – občas zapínáme přední náhon ). Na hřebeni konečně nacházíme místo na stanování a tak neváháme. Já s Tomem stavíme stan, Libor se klepe zimou a pozoruje nás. Ve stanu je sice trochu málo místa ale sucho (zatím), převlíkáme se do suchých věcí (pokud nějaké jsou), vaříme čaj a usínáme.

9. července 1998

Celou noc i den prší a je šílená mlha, proto se rozhodujeme den počkat a zůstáváme ve stanu. Neděje se nic zajímavého, hrajeme karty, snažíme se zjistit polohu na mapě… . Dostavují se problémy s ohněm – zápalky nám zmokly a zapalovače nějak nechcou zapalovat, proto nastupuje studená strava. Odpoledne se Tomáš vydává na krátký průzkum okolí. Když už je venku asi 3h, vytahujeme píšťalku a dáváme znamení. Asi po 20 minutách se objevuje Tomáš s tím, že se „trochu“ ztratil.

10. července 1998

Ráno se občas mlha roztrhává, takže je vidět i na víc než 20 metrů. Zapalovače pořád stávkují – opět studená strava a balíme. Po chvíli rozumování ( nevíme kde je Plaj na kterou se chceme dostat ) vyrážíme na traverz vlevo. Asi po 15 minutách narazíme na cestu a po ní jdeme až na vrchol Plaje, kde je nějaký vysílač. Zjišťujeme možnost usušení naších věcí, ale místní dělník říká že máme smůlu že zrovna přestavují ( to mu celkem věříme, protože všude je plno malty a cihel ). Doporučuje nám chatu pod Velikým vrchem a tak po chvíli odcházíme. Cesta po hřebeni je v pohodě ( až na „občasný“ déšť ), občas se na chvíli roztrhá i mlha, takže je i něco málo vidět. Podle mapy zjišťujeme, že chata je celkem dost v údolí proto ji zavrhujeme a jdeme do sedla mezi Velikým vrchem a Stojem. Trochu přepálíme směr, tak se vracíme a na podruhé už je to směr vrchol Velikého vrchu. Nahoře je celkem zima ( na zemi je čerstvě napadaný sníh – že by v noci sněžilo?), prší a je mlha. Ve sněhu objevíme stopy milé společnosti – medvěda ukrajinského velikého. Díky mlhy trefujeme špatný hřeben, takže po chvíli opět „oblíbený“ traverz přes borůvčí. Tomáš to po chvíli vzdává a odpojuje se ( prý půjde lepší cestou ), aby se v zápětí ztratil. Po chvíli bez mlhy opět mlha a Tom nikde.Čekáme, hledáme, voláme – nic. S Liborem jdeme asi po 20 minutách do sedla, kde máme v plánu postavit stan. Polovinu stanu má bohužel Tomáš, takže zatím smůla. Asi po 10 minutách nakonec Toma uslyšíme a nasměrujeme ho směrem k nám. Říká že nějak špatně zahnul. Za deště stavíme stan a jdeme pro vodu. Zapalovače pořád nic, takže zase chleba.

11. července 1998

Po šíleně větrné noci se ráno trošku vyjasnilo. Dojíždíme zbytek chleba a balíme. Už jsme se trochu vzpamatovali z nočního přiotrávení Propan-Butanem , když jsme se pokoušeli vařič zapálit jiskrou ( samozřejmě ve stanu ). Asi v 10 hodin vycházíme. Šli bychom celkem slušně, ale naštěstí máme sebou brzdaře Tomáše dožadujícího se každých 5minut pauzy. Konečně se naskýtají nějaké výhledy ( a stojí za to ). Potkáváme baču přehánějícího stádo ovcí do údolí za kopcem , který má mírně nervózní psy. Největší nelibosti psů se těší Tomáš ( asi cítí kolik psů snědl ), ale nakonec bez újmy na zdraví pokračujeme dál po hřebeni. Vrcholy za náma jsou pořád v mlze, ve předu to vypadá nadějněji. Odpoledne narážíme na salaš, takže neváháme a jdeme loudit zápalky. Naštěstí jsme úspěšní a tak máme konečně výhled na teplou stravu. Pokračujeme směrem na sedlo Prislop, kde chceme nocovat. Těsně před ním je celkem prudký sestup dolů, který zvládáme a jsme na místě. V sedle je postaven kamenný kříž, o němž píšou i v průvodci, takže jsme na správném místě. Stavíme stan a využíváme krátkého slunce na sušení mokrých věcí. Jdeme s Tomem pro vodu ( asi 5-7minut po cestě vlevo ) a Libor vaří dlouho očekávanou teplou večeři.

12. července 1998

V noci byly batohy venku, takže je ve stanu trochu víc místa. Ráno moc nejíme, protože není co ( chleba došel ), balíme a nabíráme směr Mežgorje. Za sedlem ještě malý traverz přes hřebínek a pak už lesem do údolí. Procházíme vesnicí, cesta je „poněkud“ blátivější ( bláto asi po kotníky )a dost připomíná hnojiště. Cesta je to dost dlouhá a tak před mostem přes řeku vaříme polívku. [POZNATEK: Zjistili jsme že odhad místních obyvatel je třeba brát z rezervou a jimi udanou vzdálenost násobit minimálně 1,5 ]. Odpoledne přicházíme do Mežgorje, kde potkáváme český autobus bohužel na odjezdu – pivo nebude!!! Procházíme městem ( spíš větší vesnice ) a hledáme „avtovakzal“, kde má být možnost přespání. Tam potkáváme maníka z Polska, se kterým kecáme, ukazuje nám nějaké mapy a průvodce. Ve výdejně lístků nám říkají že přespání je možné, ale ženská mající to na starosti přijde až v 17:00 a tak asi půl hodiny čekáme. Volný čas využíváme k obhlídce „bazaru“ před vakzalem, kde kupujeme pivo ( slovenský Steiger – 0,9Hř ) a čokoládu ( 1,2Hř ). Něco po 17-té hodině se ubytujeme, je to pokoj se čtyřmi postelemi, stůl a židle, záchod a umyvadlo s tekoucí vodou na chodbě – co více si přát. Cena je 3Hř za osobu což není tak strašné. S radostí využíváme tekoucí vody k hygieně, sušíme mokré věci, vaříme špagety, zapíjíme je pivem a vyrážíme se mrknout do večerního města. V zastrčeném obchůdku se nám podaří sehnat chleba ( je neděle večer ) a domlouváme si na ráno domácí mléko a sýr. Cestou zpět navštěvujeme bar, kde zkoušíme místní vodku (0,4Hř ) a Tomáš ( my s Liborem jsme ještě přežraní špaget )si dává šašlik (1,5Hř ). Kolen 22:00 jsme zpátky a usínáme.

13. července 1998

Ráno vstává jako první Tomáš a jde pro mlíko a sýr. Babka ubytovatelka je nějak nervózní a pořád nás popohání a nabádá k odchodu. Nenecháváme se vyvést z míry a v klidu snídáme. Zjišťujeme že autobus směrem na Sinivěrské jezero, kam se chceme dále podívat, jede až po obědě. Necháváme batohy v úschovně na vakzale ( 0,5Hř ) a jdeme do města. Tomáš není schopen odolat místnímu „bazaru“ a tak jej procházíme. Je tady všechno na co jsi vzpomenete – od jídla,oblečení, drogerie, elektro až po náhradní díly na auta. Opět procházíme město, občas nakoukneme do nějakého obchodu (kde samozřejmě nic není). Chceme se podívat do místního pravoslavného kostelíka, který je ale zavřený. Místní chlapík nám radí, abychom zašli do vedlejšího domu, kde bydlí pop a řekli mu o klíče. Asi za 10minut přichází pop a ochotně se s náma pouští do debaty ( dokonce něco „paňimajem“ a občas i něco řekneme ) a pak nám ukazuje kostelík. Asi po hodině se loučíme a odcházíme. V malém baru u autobusového stanoviště si dáváme jídlo – brambory, maso, zeleninový salát a k tomu chleba ( vše za 1,3Hř ). Trochu nás otravuje žebrající cigánka, ale jinak v pohodě. V 15:00 odjíždíme do Sinivěrské Poljany. Autobus je celkem narvaný ( možná je to tím že tam jezdí jenom jeden denně ) a veze se v něm kde co – třeba pytle se dřevem. Těsně před Sinivěrskou Poljanou potkáváme 2 české autobusy, které se domlouvají s naším autobusákem na odvozu – jejich řidiči nechcou jet dál kvůli špatné cestě. V obchodě zjišťujeme zítřejší autobus a dovídáme se, že jede jenom jeden a to v 6:00!!! Proto zavrhujeme původní plán spát u jezera a cestou k němu se snažíme sehnat nocleh ve vesnici. V jednom baráku na konci vesnice máme štěstí a domlouváme si se starší babkou nocleh v přepychovém seníku. Poté pokračujeme k jezeru to je asi hodina cesty. Za vstup do „areálu“ Sinivěrského jezera platíme u brány každý 0,4Hř a po mírném stoupání až k němu. Cestu nahoru si Libor zpříjemňuje jízdou na koni jednoho domorodce. Chlapík se s náma dává ochotně do řeči, zve nás k sobě na chalupu a nabízí nocleh. Vzhledem k tomu, že máme nocleh už domluvený a že chceme ráno pokračovat do Koločavy odmítáme. Dáváme mu nějaké cigárko a dělíme se o doušek RUMu a loučíme se. Obcházíme jezero, občas nějaká ta fotka než se setmí, něco málo jíme. Všímáme si, že je tu celkem hodně vody ( jak by ne vždyť skoro pořád prší ), protože lávky kolem jezera jsou pod vodou a ve vodě stojí i zdejší dřevěné sousoší, ke kterému se váže legenda o vzniku jezera. Zpět do vesnice jdeme už skoro za tmy. Lidi u kterých spíme jsou fajn, jsou zvědaví a ptají se, my se snažíme trochu komunikovat ( s pomocí RUMu si celkem rozumíme ). Nabízejí nám usušení věcí, což velice rádi přijímáme, dostáváme na ráno mléko. Ještě jíme nedovařenou hrachovou polívku ( než se stačila uvařit tak jsme ji snědli ) a hurá na kutě.

14. července 1998

Byla to asi jediná noc kdy nepršelo. Autobus odjíždí v 6:00, takže vstáváme brzy. Vytřepáváme seno z hlav a spacáků, bereme si suché věci,loučíme se a jdeme na zastávku. Je sice brzo, ale v autobusu jede celkem dost lidí. V ????????? přestupujeme na autobus do Koločavy a něco před 7:00 jsme na místě. Snídáme polívku , na místním úřadě si necháváme bágly a vyrážíme do okolí, díváme se na dřevěný kostelík ,odpočíváme na louce. Krásně svítí sluníčko a tak nás napadá hříšná myšlenka – třeba už bude krásně. Celý den se jen tak flákáme, pohodička. Potkáváme nějaké lidi od nás ( celkem dobří pařmeni ) a tak chvíli kecáme. Odpoledne navštěvujeme muzeum Ivana Olbrachta v místní škole, ke které poté dorážejí 3 české autobusy. Neváháme a kupujeme české pivo všemožných značek ( každý autobus má jinou značku ) a popíjíme. Debatujeme s lidma s autobusů, jsme pro ně celkem atrakce. Nějaké dvě paní nám nechcou věřit ( po shlédnutí počtu prázdných plechovek ), že ještě dnes vyrážíme nahoru do kopců. Nevíme proč! Kolem se pořád motá pěkná vlčice ( myslím psa ), která nám později dělá společnost při cestě nahoru. Prohlížíme si památník Nikoly Šuhaje, pak i jeho hrob ( věříme místním že to je ten, který nám ukázali ). Pak už vzhůru do kopce, na kterém stojí vysílač. Vesnicí jdeme společně s kravami, které nás však postupně opouštějí u svých domovů. Škoda, celkem milá společnost. Místní se nás ptají na vlčici a tak vysvětlujeme že ji nechceme sníst, že jde s náma dobrovolně. Kopec je čím dál prudší, kazí se počasí ( moc dlouho nevydrželo ) a sil ubývá. Tom je po cestě dočerpá jedním pivkem z plechovky. Začíná pršet, naštěstí už jsme skoro nahoře. Najednou je z deště pořádný slejvák. Libor s vlčící nasazují pekelné tempo a řítí se k budově televizního převaděče. Během chvilky jsme úplně promočení. Libor se víceméně vnutí dovnitř, pes má smůlu a my s Tomášem dorazíme vzápětí. V budově je jenom jeden chlapík, celkem ochotný. Pouští něco jako 10 krát zvětšený fén a my u toho sušíme věci. Revanžujeme se zbylými plechovkami piva, které jsou vřele přijaty. Vaříme večeři a uleháme k spánku.

15. července 1998

Ráno nevypadá zrovna lákavě, ale po snídani vyrážíme dál směrem na Usť Čornou. Opět začíná pršet a není zrovna moc teplo. Krajina je celkem pozměněná stavbou plynovodu, takže zprvu kráčíme po celkem široké „cestě“, která však později naštěstí uhne do údolí. My pokračujeme po hřebeni. Už jsme zase celkem mokří a je mlha, proto uvažujeme sejít dolů do údolí. Nakonec zkoušíme jít po náznaku pěšinky, jdeme cestou necestou ( ukazuje se že pěšinka je spíš naše přání ), pořád traverzujeme až narazíme na pár dřev stlučených k sobě = salaš. Za chvíli se objeví bača,takže se ho ptáme se ho na cestu. Říká že máme dvě možnosti: rovně lesem do údolí kde je prý vesnice což je asi 2 hodiny, anebo dále po hřebeni až do Usť Čorné kde dorazíme až zítra ale lepší cestou. Po chvíli váhání odhlasujeme delší variantu, cestou děláme nějaké fotky . K večeru potkáváme další sídlo bačů, ujišt’ujeme se o správnosti směru a jdeme dál. Večer stanujeme na malém hřebínku.

16. července 1998

Dnes máme v plánu sejít do Usťčorné. Cesta vede chvíli po hřebeni, pak scházíme lesem dolů do údolí. Okolo místního hřbitova přicházíme do vesnice. V obchdě kupujeme chleba a ptáme se místních na možnost přespání. Ti nás odkazují na „turbázu“ na okraji vesnice, kam právě jede autobus. Turbáza vypadá spíš jako „luxusní“ hotel a taky ceny jsou „luxusní“( místní hoteliér nám nabízí pokoj za 10$ za osobu). Samozřejmě ho odmítáme a uvažujeme kam složit hlavu, protože je večer a začíná celkem dost pršet. Dává se s námi do řeči chlapík z horské služby a nabízí nám nocleh v jejich chatce. Cenu domlouváme na 5$ za všechny ( nic moc ale už se nám nechce nic jiného zhánět ) a jdeme se ubytovat. Ještě se ho ptáme na místní úzkokolejku, kterou chceme jet zítra ráno. Dovídáme se, že jede jednou denně a to v 8:00, chlapík je celkem ochotný tak se díváme na nějaké mapy. Po vybalení se vyrážíme podívat do vesnice, celkem nic zajímavého. V obchodě kupujeme nějaké čokolády a vodku, protože došly zásoby RUMu. Využíváme místní pošty abychom zatelefonovali domů že ještě žijeme – cena hovoru je necelých 10Hř za 3 minuty. Po návratu na pokoj vaříme, hrajeme karty a celkem brzo usínáme.

17. července 1998

Ráno vstáváme celkem zavčas a vyrážíme k „vlaku“. Dorážíme na nádraží a hledáme pokladnu abychom koupili lístky. Od místních se dovídáme, že žádná není a máme se domluvit s vedoucím ve „vlaku“. Po kolejích zmateně popojíždějí vagóny, ale nikde nic čím bychom mohli jet. Ptáme se místních dřevorubců, kteří jak se dovídáme pojedou s náma ( je to asi tím že dnes nic jiného nejede ). Ti nám ukazují vlak, který má už očividně nejlepší za sebou a je určitě starší než my, jde jen o to kolikrát. Je už 9 hodin a my stále trčíme na místě. Zdá se že to nikomu nevadí, hlavně že to pojede. V 10 vyjíždíme. Rychlost není sice závratná ( asi tak 15 km/h ), ale je to lepší než pěšky. Závodíme s babičkou na kole, je to celkem vyrovnané. Projíždíme krásným údolím – na jedné straně řeka a na druhé strmý svah. Na dalších „zastávkách“ se vagón pomalu zaplňuje. Na jedné z nich jsme zděšeni – do vagónu přistupuje kráva. Je už nás asi 20 + kráva, která si občas splete vagón s toaletou. Živě komunikujeme s místníma, kteří jsou poměrně družní a zvědaví. Cestou nastává problém. Údajný přiopilý „vlakvedoucí“ po nás chce za svezení 5$ za osobu. To samozřejmě odmítáme, v čemž nás odporuje osazenstvo vagónu ( říkají nám že za tento vlak se nikdy neplatilo a že maník do toho nemá co kecat ). Situace se přiostřuje – chlapík je celkem nepříjemný, ale podpořeni ostatníma trváme na svém. Jediná si zachovává chladnou hlavu kráva, která svou přítomnost dává najevo občasným zabučením. Vystupujeme tam kde jsme chtěli, cesta nás nakonec stála vodku, kterou jsme vypili na oslavu zahnání „vlakvedoucího“ společně s osazenstvem vagónu. Orientujeme se na mapě, jdeme lesem dále přes kopec a pokračujeme údolím, kde jsou vidět zbytky staré železniční tratě. Stoupáme do sedla odkud chceme jít směrem na Jasinju, kazí se počasí a zase začíná pršet. V sedle nabíráme poněkud blbý směr, což zjišťujeme celkem pozdě a nechce se nám vracet, takže odbočujeme na „vlčí“ stezku po které jdeme do údolí. Počasí je už zase v normálu – vydatně prší. Stezka pochvíli končí a tak se do údolí prodíráme celkem hustým lesem a křovím. Asi po hodině narážíme na pěšinu , která je rozježděná od lesních strojů – střídá se na ni asi 15cm bahno s tekoucími potoky. Jdeme směrem dolů a už asi za 10minut vypadáme krásně „čistě“. Jsme už skoro dole, když přestává pršet, místy už jsou nějaké stavení. Nechce se nám stavět stan a máme v plánu se vetřít do nějakého domku. U jednoho z nich sedí u ohně taky nějací turisté a nabízejí nám možnost přespání. Neodmítáme. Na ohni vaříme večeři a sušíme věci, pouštíme se do debaty. Jsou to ukrajinci odněkud z Krymu. Dostáváme na ochutnání berana vařeného z kroupami, kterého koupili od místního bače, zkoušíme jejich samohonku. Toho posledního je celkem požehnaně. Sedí se dlouho do noci, hraje se na kytaru, zpívá se. Celkem pohoda, fajn společnost.

18. července 1998

Ráno vstáváme celkem brzo, naši hostitelé jsou poněkud zničení. Vyrážíme dále po cestě do Jasinje . Ve vesnici ještě kupujeme nějaké sušenky na posilnění. Kus cesty jedeme na korbě náklaďáku, poté co se nabídl řidič že nás sveze. Dorážíme do Jasinje asi tak v 10:30. Zjišťujeme odjezd autobusu do Solotviny ( je tam solné jezero ke kterému se chceme podívat ), ten jede asi v 17:00 takže máme celkem dost času. Procházíme městem, není tady celkem nic zajímavého. Na tržišti měníme peníze kupujeme nějaké jídlo, objevujeme také slovenské pivo Steiger takže neváháme a kupujeme taky. Tom se snaží sehnat lžičku, protože tu svou při včerejším posezení pozbyl, ale má smůlu. Vypadá to že to je tak jediná věc kterou tady nemají. Celkem se flákáme a čekáme na autobus. Odpoledne nám zpestřuje místní svatba, kterou z povzdálí sledujeme. K večeru odjíždíme. Autobus se postupně celkem plní, ale sedíme ( naštěstí – pojedeme asi tak 3hodiny ). Po cestě máme asi 10-ti minutovou zastávku v Rachově, kterou Tomáš opět využívá ke shánění lžičky. Tentokrát je úspěšný v místním bufetu a tak je rád že neumře hlady. Na konečné ( prý je to Solotvina ) už za šera vystupujeme z autobusu, nikde nic jen cesta. Na jedné straně pole na druhé zmatené sídliště. Ptáme se na cestu k „solnému ózeru“. Jdeme po cestě kolem nějaké polorozpadlé fabriky a po dalších dotazech na cestu náš cíl nacházíme téměř za tmy. Je tady něco jako kemp a tak se ubytováváme a stavíme stan. Solné jezero má rozměry malého rybníka, vedle je ještě jedno ale ze sladkou vodou. Tom testuje vodu ještě večer, my s Liborem to necháváme na zítra. Po setmění následuje šílený nálet komárů, před kterými není úniku. Jak zjišťujeme později nálety se opakují každý den.

19. – 20. července 1998

Relaxujeme u solného jezera. Počasí nám vyjímečně přeje, možná je až moc horko. Plaveme, opalujeme se, hrajeme karty, občas vyrážíme do města, prostě pohoda. Voda je tady šíleně slaná ( více než v moři ), dá se v ní bez hnutí ležet na břichu nebo na zádech aniž by se člověk potopil. Ve městě navštěvujeme restaurace a zkoušíme místní jídlo a pití. Město se nachází na hranicích s Rumunskem a tak se jdeme podívat k hraničnímu plotu s ostnatého drátu. Rozhodujeme se, že do Užgorodu pojedeme vlakem – prý to sice trvá asi 3krát déle než autobusem , ale je to mnohem levnější. Na nádraží zjišťujeme spoje – jede nám to o půlnoci a jsou tam nějaké přestupy. Večer vaříme večeři, balíme a přesouváme se na nádraží. Jsme tam asi o hodinu dříve, kupujeme lístky ( jsou fakt levné ) a čekáme. Ještě vzrůšo s místníma policajtama, kteří někoho honili v kolejišti, ale stejně nikoho nechytli. Vlak odjíždí celkem přesně. Je to hrozný kodrcák ( 20-30km/h ) a stojí úplně všude. Dáváme se do řeči s lidma a ptáme se kdy máme přestupovat. Ti nám tvrdí že oproti dvěma přestupům o kterých nám říkali na nádraží, možná bude jenom jeden. Možná proto, protože ještě neví jestli to pojede dál nebo ne. Nakonec máme štěstí – jede to dál. Přestupujeme teda až ráno okolo 7:00. Druhý vlak je podstatně plnější ( až moc ).

21. července 1998

V Užgorodu jsme v 9:00. Hned na nádraží nás zastavují policajti a mají otravné dotazy – kde jsme byli, kam jedeme, jestli máme u sebe nůž… . Máme štěstí po chvíli nás nechávají jít. Jdeme na autobusové stanoviště zjistit autobus do Michalovců. Autobus jede až v 13:00, takže brouzdáme městem a utrácíme poslední peníze. Tom kupuje mapu Zakarpatské Ukrajiny. Jdeme na autobus. Zjišťujeme ,že jsme v něm jediní turisti, jinak samí pašeráci. V autobuse je schováno snad všechno úplně všede. Prohlídka na hranicích je strašně zdlouhavá, ale jinak jsme v pohodě. Hůř jsou na tom někteří ukrajinci, které vracejí zpět. Po příjezdu na slovenské území stojí autobus u každého baráku a mohutně se nakládá a vykládá zboží. Konečně dorážíme do Michalovců. Nabíháme do nejbližší hospody, kde si dáváme jídlo a pivo. A tak končí naše cesta na Ukrajinu.

Taxíkem na Ukrajinu 2013

Taxíkem na Ukrajinu 2013

M.D.

4. – 5. červenec 2013

Je to vážně tady. Poněkud ztřeštěný nápad se stává skutečností. Přibližně před rokem jsem si přečetla úžasný článek o putování Zakarpatskou Ukrajinou a míra dobrodružství a poznání nového mě natolik nadchla, že se mi zachtělo zažít to také. V takovém případě stačí, zmínit se před podobně „praštěnou“ osobou a už se skoro jede. Takovým člověkem je v tomto případě moje kolegyně Katka, nadšená a zkušená turistka, kterou nebylo třeba dlouho přemlouvat, vlastně jsem ji nemusela přemlouvat vůbec. To se ovšem nedalo říct o našem šéfovi, tam bylo třeba zapracovat více, aby nám oběma dal dovolenou současně. I to se ale za podpory ostatních kolegů povedlo a tak teď stojím v předsíni, definitivně zavazuji zabalený bágl, kam jsem před chvíli uložila krabici s řízky, nasazuji nové turistické boty a chystám se vyrazit. Poslední vizuální kontrola toho nejdůležitějšího – tedy tří „P“ – pasu, peněz a pojištění a jdu. Trochu se obávám, abych si při nahazování báglu na záda neudělala kýlu, nebo si alespoň nevykloubila rameno, ale i tuhle nástrahu překonávám. Na krk si věším foťák, zamykám. Už u jezírka, což je tak odhadem 500 m se mi pod tíhou báglu třesou nohy. Představa dvoudenní hřebenové túry s takovou zátěží je v tenhle moment holým nesmyslem a tak si říkám, jestli jsem si, jak je mým dobrý zvykem, neukousla příliš. Asi jsem měla místo rajtování na kole a běhání po lese naložit pořádnou zátěž do batohu a konat dlouhé procházky po sídlišti. Ale kdo se dal na vojnu, musí bojovat. Se zaťatými zuby dosahuji prvního dopravního prostředku, a sice metra na stanici Ládví a sesouvám se na nejbližší sedačku ve vagónu. Pod soucitnými pohledy spolucestujících ztěžka oddechuji. Další sportovní výkon mě čeká na Hlavním nádraží. Dle domluvy máme s Katkou sraz pod světelnou tabulí ODJEZDY ve 22h. Jsem tu o 10 minut dříve. V okolí není žádná lavička, ani žádná jiná možnost, jak ulevit zádům, tak jsem statečná, postávám a popocházím a vyhlížím Káťu. Pokaždé, když se začnou lidé hrnout z metra si říkám, že mé zádové utrpení skončí, moje spoluputovnice se k mému velkému zklamání ale neobjevuje. Když je 22.10h začínám koketovat s myšlenkou, že podstoupím riziko stržených zad, sundám bágl, kde někde v taštičce typu KPZ naleznu telefon a zavolám jí. Při rozhlížení se po hale náhle zjišťuji, že obdobná tabule s údaji o odjezdech visí i ve zvýšeném patře za jezdícím pásem. Jdu na jisto. Káťa mě vítá rozhozením paží a je více než jasné, že tu postává taky už hodnou chvíli. První zádrhel tedy máme za sebou a podchodem míříme na nástupiště č. 4 odkud ve 22:30h vyráží pacifik Šírava.

Nastupujeme do našeho lůžkového vozu, kde nás vítá usměvavý slovenský průvodčí. Co je už méně
úsměvné, že nám bere kompletní jízdenky i s tou zpáteční a prý nám je vrátí před koncem jízdy. No
hlavně, že ne na konci školního roku. Mírně mu odpouštíme, když se ptá, jestli budeme chtít ráno čaj
nebo kávu. Objednáváme čaj a zabydlujeme se v kupé, ukládáme batohy a přiklápíme prostřední
postel ke stěně, abychom si při sezení nevyvrátily hlavy. Kolem prochází soused z vedlejšího kupé a
projevuje mírnou závist nad tím, že my to tam máme lepší, protože máme jen dvě postele …… Hm, co
dodat?!? Vlak je našlapaný až po střechu, a tak dříve než vyjíždíme, doráží do kupé třetí pasažér, tedy
pasažérka, štíhlá slečna menší postavy sice hovořící česky, ale rodnou slovenčinu nezapře. V Praze
pracuje už 6 let a nyní jede za rodiči do Trebišova. Usazujeme se na spodním lůžku, slečna ulehá
s knížkou do druhého poschodí a vlak se dává pomalu do pohybu. Asi tak po hodině se nám začínají
klížit oči, tak rozkládáme třetí postel a chystáme se na spánek. Z vedlejšího kupé od pana „Bystrého“
se začíná ozývat Kabát. Pepa Vojtek zpívá o pohodě na jejich rybníku, kde většina těch malejch ryb
čeká až bude líp. Ale bude hůř, neb osazenstvo kupé začíná i zpívat. Naštěstí znalost textu není příliš
dokonalá, tak toho brzy nechávají. Zamykáme, zhasínáme a uleháme. Vlak příjemně houpe, ještě
slyším jak z kupé na druhé straně někdo křičí, že jsme na Hané. Pak už jdou všechny hlasité projevy
mimo mě a spím.

Ráno mě budí slunce, které se dere do kupé i přes zataženou roletu. Snažím se ji trochu odtáhnout a ze
svého prostředního lůžka zvědavě vykukuju ven. Po chvíli zjišťuju, že je živo i na lůžku pode mnou a
tak si už s Katkou sdělujeme zážitky z vlakové noci. Jsme v Košicích, kde má vlak kvůli odpojování
autovagónů hodinu pauzu. Většina kupé se vyprázdnila, trebišovská slečna si jde pro snídani na
nádraží a my bychom rády svůj čaj. Pátráme po průvodčím ze včerejší noci, ale zjišťujeme, že se
průvodčí vyměnili. Nyní je tu mladý tmavovlasý kluk, který ovšem místo převtělení se v číšníka
nesoucího vyčerpaným turistkám čaj, intenzivně telefonuje. Káťa popochází v chodbičce a našeho
telefonistu bedlivě pozoruje. Průvodčí se však nenechává rozhodit. Kátě evidentně dochází trpělivost a
tak rázně zahlásí: „Jdu tam“. Stačím za ní jen rychle zavolat: „Buď milá!“ Ke svému štěstí průvodčí
svůj hovor končí a tak dochází ke znovuobjednávce. Nabídka není široká, čaj je jen černý. Ale i tak je
fajn a tak s nataženýma nohama na protější stranu pomalu usrkáváme. Jsme v Trebišově, loučíme se
s naší spolucestující, která se za chvíli na peróně vítá s rodiči. My frčíme dál a za nedlouho brzdíme
na nádraží v Michalovcích, kde vystupujeme. Nakládám batoh na záda, žádná změna – on nezhubl a já
neposílila, žádné překvapení. V nádražní hale se rychle rozhodujeme. Poptáme se odkud jedou
autobusy, zhodnotíme naše možnosti a pokud to bude reálné půjdeme na stopa. Před nádražní budovou
oslovujeme evidentně místní ženu a ptáme se na autobusové nádraží. Sice je několik stání i před
nádražím autobusovým, ale k našemu velkému zklamání nám paní sděluje, že autobusák je na druhé
straně města. Rozhodujeme, že se přeptáme v kase na nádraží, ale zároveň si všímáme cedule se
šipkou na informační kancelář SAD, tedy Slovenské autobusové dopravy. Je státní svátek, tak bereme
za dveře jen velmi váhavě a bez větších očekávání, ale k našemu velkému překvapení je otevřeno.
Vcházíme a naproti nám jde, jak usuzujeme dle uniformy asi řidič autobusu. Vyslovujeme své přání,
ale pán nás prosí, ať máme chvíli strpení, že paní z informací právě telefonuje. Čekání si krátíme
studováním nástěnné mapy Michalovců a zjišťujeme, že výpadovka na Užhorod vede přímo
od nádraží, zároveň posloucháme rozhovor dvou řidičů v kanceláři a dohadujeme se, jakou že to řečí
mluví, protože nerozumíme ani slovo. Káťa to uzavírá konstatováním, že hutorí. Paní konečně končí
hovor a my se dozvídáme, že autobus do Užhorodu jede ve 14h ze zastávky přímo před vlakáčem.
Bomba! Nemusíme se s tou dvojitou kovadlinou na zádech tahat příliš daleko a máme skoro 4 hodiny
na to, ulovit nějakého dobrovolníka na naši přepravu. Přecházíme asi 200m, stavíme batohy do trávy a
Káťa vytahuje vlastnoručně napsanou ceduli UŽHOROD vyvedenou jak v latince, tak v azbuce. Je to
zkrátka holka šikovná. Aut mnoho nejezdí, jak už jsem zmiňovala, je státní svátek a tedy jezdí jen
rodinky na nákupy. Přesto tu nestojíme víc jak 10 minut a u kraje brzdí tmavé BMW. Dobíhám a asi
55-letého muže ve vojenském tričku se ptám, zda si můžeme dát bágly do kufru. Je plný a tak
skládáme batohy na zadní sedačku, já přisedám k nim a Káťa dopředu. S řidičem se dáváme do řeči a
dozvídáme se, že byl na vojně v Pardubicích. Prý to byly úžasné dva roky a nikdy nebyl tak opálený,
dnes má malý motorest 5 km před hranicemi s Ukrajinou a prý nebude problém chytit si někoho, kdo
nás hodí přes hranice. Pěší přechod totiž ve Vyšném Německém není možný. Jsme u motorestu a
vystupujeme. Ještě než pokračujeme ve stopování, tak se na chvíli usazujeme na zahrádce. Toho
využívá jeden z místních, který se s námi hned dává do řeči. Komunikace s ním není úplně
jednoduchá, řeč je kombinací slovenštiny, ruštiny a polštiny, asi tedy také hutorí. Sděluje nám, že jeho
dcera bydlí v Čechách a jak dobře jsme udělali, když jsme nepřevzali EURO. Dříve než zhodnotíme
politickou situaci, počasí a nesmrtelnost chrousta, drkám do Káti, že je nejvyšší čas na ústup, než budu
mít hlavu jak pátrací balón, v lepším případě vymluvenou díru do hlavy. Rychle se loučíme, pán nám
srdečně přeje šťastnou cestu. My se přesouváme k silnici a znovu vytahujeme naši krásnou ceduli.

Provoz není nijak silný a když už nějaké auto jede, je plně obsazené. Káťa si pohrává s myšlenkou, co
budeme dělat, když nás nikdo nevezme, kde asi budeme honit ten autobus, ale deprese si
nepřipouštíme a vytrvale máváme na vše, co jede kolem. Asi po patnácti minutách se blíží žlutá
Octavia. Až když je už téměř u nás si uvědomujeme, že mu na přední kapotě stojí velký nápis AAA a
na střeše čučí cedule TAXI. Káťa ještě stačí říct: „Radši nestopuj, to je taxík“! Ani jedné nám
nedochází, že taxík s pražskou espézetkou asi v těchto končinách zrovna za rytem nemíří. Taxík ale
přibržďuje, tak rychle dobíhám a ptám se, zda nás vezmou. Vyskakuje vlasatý muž ve středních letech
a hned hlaholí: „Kam jedete, holčičky?“ Osvětlujeme mu, že našim cílem je Koločava, na což reaguje
úsměvem a hláškou, že to je výborný. Jak se později dovídáme, nasedáme k Fandovi a Monice. On
pražský taxikář, ona zaměstnankyně Pražské kulinářského institutu na Suchdole. „Odkud jste?“, ptá se
Monika a dřív než stačím cokoliv říct, skáče mi do řeči Fanda a říká: „No přeci z Prahy, když má
slečna na batohu láhev HC Sparta Praha.“ Oba manželé jsou právě na dovolené na Zemplínské Šíravě
a napadl je spontánní nápad podívat se na den na Ukrajinu. V kempu dostali několik tipů na možné
cíle a mezi nimi i tip na návštěvu Koločavy. Za toto turistické lákadlo se horečně přimlouváme a velmi
brzy je jasné, že taxíkem pojedeme až do cíle naší cesty.

Přijíždíme na hranice. Tomuto obrázku jsem já už hodně odvykla. Nejsem žádný extrémní cestovatel a
když už jsem někam vyrazila, bylo to v rámci Schengenu, takže pas nebyl potřeba. Tohle mě vrací
před rok 1989, kdy jsme při cestách do východního Německa přes Polsko trávili čas v nekonečných a
velmi líně se vlekoucích frontách. Snad jen celní a devizové prohlášení chybí. Před námi stojí tři
osobní vozy, stojí se ve dvou frontách, nic nenasvědčuje tomu, že bychom se měli nějak významně
zdržet. Omyl! Je čas oběda a celníci se stejně jako za socialistických časů nepřetrhnou. Situace je
u každého vozu před námi stejná. Přijde celník, proběhne rozhovor a otvírá se kufr, nic se neděje,
přijde další, vezme si pasy a opět se delší dobu nic neděje, pasy se vrací do vozu, ale stále se nikam
nejede. Když se konečně dostává řada na nás, přichází slovenský celník mladšího věku a ptá se, kolik
máme benzínu v nádrži. Zaskočený Fanda odpovídá, že neví a pak vystřelí nějakou cifru od pasu, pak
jde ukázat kufr, ve kterém si pohodlně trůní naše bágly a dotazuje se, proč ho zajímá stav v nádrži.
Dozvídáme se, že Slováci jsou schopní pro levné pohonné hmoty jezdit na Ukrajinu i 3x denně. To je
ale překvapení, když to u nás, stejně jako u bratrů Slováků stojí tak nekřesťanské peníze. Zase se
nějakou dobu nic neděje, pak přichází „colníčka“ a bere si pasy. Fanda se trochu provokatérsky ptá,
proč to tak dlouho trvá a dostává se mu bezelstné odpovědi, že je tu paní sama, protože kolega
odbavuje autobus plný dětí. Fanda oponuje, že i přesto nechápe proč to tak dlouho trvá. To asi
nepochopí nikdo. Konečně opouštíme Slovensko a zemí nikoho se blížíme k hranicím ukrajinským.
Zastavuje nás mladý celník a dotazuje se kolik je nás v autě. Číslici 4 zaznamenává na malý papírek,
který odtrhává z bloku a podává ho Fandovi. Nechápeme, ale pokračujeme dál směrem k budkám. I
zde se stojí a čeká. Nakonec musíme z auta ven a s pasem v ruce nejdříve k okénku na levou a pak
zase na pravou stranu – komedie. Přichází poněkud tělnatá celnice narvaná v úzké, nevhodně krátké
sukni, přes kterou ji přetéká klasický český pivas. Nechává si ukázat kufr a pak přichází notoricky
známá otázka z jednoho nejmenovaného českého retro filmu. „Kuda vy idiote?“ S Káťou se koušeme
do rtů, abychom nevybuchly smíchem a Fanda ukázkově téměř plynulou ruštinou odpovídá, že do
Koločavy. Trochu husto pak mezi auty dělá mladý celník, nebo spíš voják, kterému vadí, že auta
nepopojíždějí a tvoří se mezi nimi mezery. Hrošice v celnickém ho ale rovná do latě, my naskakujeme
do auta a odjíždíme. Po pár metrech musíme ještě přibrzdit a dalšímu vojákovi odevzdat lísteček
s počtem pasažérů. Ten bezchybně napočítá do čtyř a našemu vstupu na Ukrajinu po téměř hodině
celnických procedur už nic nebrání. Hurááááááááá!!!

Po krátké jízdě vjíždíme do Užhodoru, který leží hned na hranicích. Je evidentní, že jsme v jiném
světě. Domy jsou ošuntělé, fasády trochu odfouklé a oloupané, venkovní úpravy téměř žádné,
neuklizeno. Obchody a restaurace se ale snaží mít lákavé štíty a výklady a lidé jsou pěkně oblečení.
Fanda žasne nad poněkud volnými pravidly silničního provozu. Na přednosti se příliš nehraje, jízda
vedle sebe v jednom pruhu žádný problém. Přesto se ale netroubí a vše probíhá v poklidu. Snažíme se
zjistit, kolik se vlastně na Ukrajině smí jezdit. Obligátní ceduli hned na hranicích o povolených
rychlostech v obci, mimo ni a na dálnici jsme neobjevili, stejně neúspěšní jsme i v autoatlase. Jak
později zjišťujeme, na Ukrajině můžete jet tolik, kolik Vám silnice dovolí a to tedy není mnoho. Ale o
tom až později. Vedoucí vozu rozhoduje o tom, že se natankuje. Čerpacích stanic je kolem silnice
dostatek, trochu sledujeme ceny a nakonec zastavujeme na druhém konci Užhorodu, kde je cena za litr
dokonce pod 10 hřiven (jen připomínám, že kurz při naší návštěvě, tedy v červenci 2013 je 2,50 CZK
za 1 hřivnu). Dotazujeme se na možnost platby kartou, což pro pumpaře není žádní problém, tak
tankujeme plnou a vyrážíme na Mukačevo. Hned za Užhorodem najíždíme na dvouproudovou silnici a
vyvíjíme rychlost výrazně nad 100 km. Během jízdy probírají Fanda s Monikou skutečnost, že tedy asi
přespí na Ukrajině. Ovšem s sebou nemají téměř nic – ani stan, ani spacák, o jídle ani nemluvě. Ať žije
spontánní cestování!!! Mají můj obdiv. Proto se rozhoduje, že se musí jít něco nakoupit, ale je třeba
objevit magazín, kde bude možné platit kartou. Zastavujeme před obchodem na malém kruhovém
objezdu v Mukačevu. Protože jsem se před chvílí vysoukala z mých vysokých bot a vzadu na sedačce
si příjemně hovím, vypouštím zbytek osádky na nákupy bez dozoru a zůstávám v autě. Zbylí tři
mušketýři se však v obchodě příliš neohřejí, za chvíli už zase stojí venku na chodníku a v patách je jim
domorodec v sandálech a tílku – Stěpan. Dle útržků komunikace, která ke mně doléhá, je evidentní, že
uvnitř se kartou platit nedá. Místní borec ale vysvětluje, ať máme strpení, že během 5 min přifrčí svým
vozem a k obchodu, kde berou i karty, nás dovede. A skutečně, ani ne za 5 minut nám za kufrem brzdí
modrá Lada Samara a řidič nás divokou gestikulací vybízí, ať ho následujeme. Jízda je poněkud
divoká, protože jak známo, domácí řidič je domácí řidič a tak za ním trochu vlajeme, ale nakonec
šťastně dojíždíme před docela velký supermarket a parkujeme. K našemu velkému překvapení Stěpan
nechává stažená okénka a auto nezamyká. Jako správní opatrní Češi ho na to upozorňujeme, ale jen
mává rukou a razí nám cestu do obchodu. Dříve než se vrhneme na utrácení, nedá jinak, než že
musíme jít na kávu. Oponujeme, že nemáme vyměněné peníze, ale Stěpan nepřipouští jinou variantu,
než že bude platit on. A za všechny. Přemýšlím, kolik lidí by něco takového udělalo u nás – asi nikdo.
Káva je velmi malá, velmi silná a krásně voní. Jak u nás tyhle typy kávy nepiju a nemám ráda, tak
tohle je vážně labůžo. Opatrně usrkáváme a sledujeme čilou komunikaci mezi Stěpanem a Fandou.
Dozvídáme se, že Plzeň je Stěpanovým téměř rodným městem, z Brna asi vyhnal vietnamskou mafii a
stejně v malíčku to má i v Mladé Boleslavi, kde žije jeho dcera. Takový ukrajinský Brouk Pytlík!
Fanda se dotazuje na turistické tipy, které dostal v kempu na Slovensku, ale tím odhaluje, že i Brouk
Pytlík má Achillovu patu. K solném jezeru Solotvino nás posílá až na rumunské hranice a když mu
říkáme, že cíl naší cesty je Koločava, tak se užasle ptá, kde že to je. Fanda mu s klidem sobě vlastním
a s kamennou tváří odpovídá, že na Ukrajině. Stěpan ale neztrácí hlavu, zvedá telefon a volá někomu,
kdo zřejmě pojem o Koločavě má. Telefonuje dost hlasitě a stejně hlasitě a velmi důrazně vybízí
Fandu, aby si tu zaručeně nejlepší cestu do Kolačavy psal. PYŠIII!!!! (omlouvám se za pravopis, jen
se snažím zdůraznit výslovnost bodrého Ukrajince). Fanda neprotestuje a vzorně si znamená. Potom si
ještě se Stěpanem vymění telefonní čísla. Fanda se má určitě ozvat a Stěpan ho zřejmě na požádání
protáhne nejen památkami, ale i podsvětím. Loučíme se, my s Káťou odcházíme na toaletu a Fanda
s Monikou míří mezi regály. Po hodné době se objevují obtěžkáni taškami a my se dozvídáme, že
Fanda je vášnivým sběratelem pivních etiket a tedy proto mu igelitky výrazně cinkají. Sedáme do auta,
s Káťou vytahujeme řízky a konečně jíme. Mám hlad jak vlk.

Vyjíždíme z Mukačeva. Do Koločavy se dá dojet buď horní nebo spodní cestou. Zatímco Stěpan nám
vysvětloval cestu horní, tak my nakonec volíme cestu spodní, abychom si ušetřili cestu zpět přes celé
Mukačevo. Na obzoru se už vynořují hory, zalesněné, oblé kopce, připomínající Krkonoše.
V odpoledním slunci se lesknou zlaté kopule kostelů a nad kopci se začínají ukazovat bouřkové
mraky. Silnice se mění. Po dvouproudovce se slehla zem, ale silnice je prozatím slušná. I stavby se
mění. Cestu lemují rodinné domky, mezi kterými se asi ve výšce 2 m vine žlutý had plynových
rozvodů. Ať už jsou domky v jakkoli špatném stavu, tak boží muka na jejich zahrádkách září čistotou
a barvami. Převládají ukrajinské národní barvy, tedy žlutá a světle modrá – vidíme ji na střechách, na
oknech, na kostelech i na oněch božích mukách. A co se objevuje stále častěji jsou krávy. Na dlouhém
vodítku je lidé vodí podle silnice. S vysekáváním příkopů si tady tedy silničáři těžkou hlavu dělat
nemusí. Krávy jsou jiné než ty české stračeny, většina má šedohnědou barvu, velké výrazné oči a
nepůsobí tak zavalitým dojmem. Zkrátka jsou to jiné somatotypy. Pokud by však člověk očekával, že
krávu venčí stařenka v šátku, tak se ošklivě plete. Na druhém konci špagátu sice stojí téměř výhradně
ženy, ale všech věkových kategorií a často velmi stylově oblečené. Tepláky s vytahanými koleny a
gumičkou pod patu nečekejte. Nad hlavami přibývají mraky, objevují se první blesky a na opačném
konci, tedy pod koly našeho žluťáka přibývají díry. No, díry, hodilo by se spíše říct krátery. Vracím se
tedy, jak jsem slíbila, k ukrajinským silnicím. Jsou strašné, díra vedle díry. Jízda mezi nimi je více než
slalomová, vpravo se příliš nejezdí, jede se tam, kde je děr méně a to i v případě, že se blíží vůz
v protisměru. Kvalitě silnic odpovídá i vozový park, který se na nich pohybuje. Ve městech ještě
potkáte aktuální modely světových značek, na vesnicích však už vidíte vozy výhradně sovětské výroby
s rokem výroby blížícím se datu mého narození. Technická kontrola se zcela jistě neprovádí, neprošel
by nikdo. Dalším fenoménem ukrajinských silnic na Zakarpatí je ruský Zyl. Tenhle kolos, nám dobře
známý z dob přátelského pobytu ruských vojsk v Československu, najdete zaparkovaný za každou
druhou venkovskou chalupou. Při kvalitě silnic, strmosti zakarpatských kopců a úrovni cen pohonných
hmot se vlastně ani není co divit. Nad čím by žasl určitě každý český dopravní policista by bylo obutí
těchto železných krabic. Na jistě ještě původních pneumatikách by člověk vzorek téměř nenašel,
možná by to ocenili skalní cyklisté, neb se jedná téměř o galusky. Když jsem už u cyklistů, tak silnice
tu brázdí především zaručeně pravé Ukrajiny, ale občas se už objeví kolo s přehazovačkou a nějaký
ten horák. Cyklistu v dresu a s helmou ovšem nepotkáte, pokud ano, je to Čech. Kolo zde slouží
zásadně jako dopravní prostředek určený k přesunu z bodu A do bodu B a také k převozu různých věcí
od kosy, přes hrábě a koberec až po rodinného příslušníka. Nutno také zmínit, že cyklisté jezdí nejen
klasicky vpravo, ale také v protisměru po levé krajnici. Má to určitě něco do sebe, víte jaké auto se
k Vám blíží a můžete se na následnou tlakovou vlnu lépe připravit.

Ač se zdálo že bouřka se nám nakonec vyhne, vrací se z druhé strany a buší do nás v plné síle. Leje
jako z konve, stěrače nestíhají. Projíždíme vesnicí a i přes proudy vody nám nemůže uniknout , že
téměř na každém domě visí velké množství proutěných košíků. Až na konci vsi u cedule a velkého
kamenného košíku zjišťujeme, že jsme právě projeli vyhlášenou košíkářskou vesnicí Iža, kterou má
Fanda napsanou mezi svými turistickými tipy. Škoda, že je takové psí počasí, bylo by zajímavé
krámky trochu prozkoumat. Na druhou stranu proutěný košík není právě suvenýr, který bychom si
ještě na začátku našeho putování mohly pořídit. Cesta se zdá být nekonečná, zdlouhavé vesnice a
nekonečné kličkování mezi menšími a většími dírami na silnici. Ze stereotypu nás vytrhává velká
hromada rozházených balíků se senem, které se snaží skupinka lidí vtěsnat na už tak narvaný Zyl. Je
evidentní, že tyhle balíky se na korbu nikdy nemohly vejít. Pokračujeme dál a za chvíli dojíždíme další
koráb silnic, kterému z korby ony balíky padají. Udržujeme dostatečný odstup, protože je evidentní, že
padání balíku bude na beton pokračovat. Řidič ovšem jede spíš jak s lupem z banky, takže seno létá
na všechny strany. Konečně zastavuje na krajnici a my ho s úlevou předjíždíme.

Dojíždíme do městečka Mižhirji a cesta se konečně stáčí opravdu do hor. Značka o stoupání a hlavně
zápach spálených brzd nás neomylně informuje o tom, že teď pojedeme opravdu do kopce.
Zakroucenými serpentinami vyjíždíme do sedla, kde nás na velké informační tabuli vítá Národní park
Siněvir. Při sjezdu dolů dojíždíme stádo krav, které jde regulérně středem silnice pomalu dolů
do údolí. Krávy přítomnost auta vůbec nevyvádí z klidu, jdou dál svým pohodovým tempem, za nimi
pasáček s mobilem na uchu. Sjíždíme do údolí. Domy tu navazují jeden na druhý, ani nerozlišujeme
začátky a konce jednotlivých vesnic. A najednou volá Fanda: „Hele, četnická stanice!“ Jsme tady,
poznáváme obrázek z průvodce Oty Brandose a zastavujeme před hospodou v Koločavě. V domě je
vedle hospody i krámek se suvenýry, kde lze mimo jiné pořídit flašku Becherovky, nebo Kozla či
Gambrinus v plechu. Sympatické blondýnky se ptáme, zda je možná výměna peněz. S úsměvem
odpovídá, že ano, a tak dostáváme do ruky první ukrajinské hřivny. Kurz je příznivý. Po úspěchu
s penězi zkoušíme ubytování. „Máme plno, ale zeptám se naší kuchařky“, odpovídá a mizí v hospodě.
Jsme rádi, protože do hostince jsme nechtěly, tam člověk nic nezažije. Po chvilce se vrací i s mladou
ženou a přes hospodu a dvůr za ní nás vede do zadní prašné ulice, kde stojí jednopatrová bytovka. Při
vstupu do vchodu nás do nosu praští silný kočičí zápach, chodba nevypadá právě udržovaně.
Stoupáme do prvního patra a čekáme nejhorší. Omyl. Za bytelnými bezpečnostními dveřmi je čistý,
udržovaný byt. Ptáme se na koupelnu a záchod, vše pěkné, toaleta splachovací, teplá voda. Paní nám
ale nabízí jednu místnost, kam bychom se museli složit i s Fandou a Monikou. Rychle hodnotíme
situaci a shodujeme se, že zkusíme štěstí jinde. Majitelce vysvětlujeme, že nejsme příbuzní a že
bychom tedy rádi dvě místnosti. Ani to však není problém, paní nás vede o patro níž, do bytu
sousedky, která nám nabízí místnosti dvě – ložnici a obývací pokoj. Ještě okoukneme záchod a
koupelnu, vše je v pohodě, tak neváháme a bereme. S Káťou obsazujeme větší místnost s gaučem a
klavírem. Fanda s Monikou míří do ložnice. Naší bytnou je Elena Michailovna Bondarčuk, zástupkyně
ředitele místní školy. Je sice již v důchodovém věku, ale stále vyučuje. Skládáme tedy věci do našeho
dovolenkového příbytku a valíme do hospody. Četnická stanice je celkem útulné zařízení, vyvedená
ve dřevě. Na stěnách je spousta fotografií návštěvníků a také čestné uznání pro majitelku za vzornou
propagaci českého jazyka a kultury od Káji Schwarzenberga, vše doplněné společnou fotografií. Dle
jídelního lístku zde točí jihlavského Ježka, tomu ale odoláváme a objednáváme místní Oboloň a také
pelmeně – taštičky z bramborového těsta, plněné masem s kysanou smetanou a koprem. Dobré –
taková chudší verze italských tortelin. Pivo tu točí do českých půllitrů, takže jednou máte Ostravar,
pak Ježka a třeba Gambrinus. Nad pivem si s Fandou a Monikou potykáme a pak už plyne příjemná
konverzace o všem možném. Z hospody odcházíme před půlnocí. Na veřejné osvětlení se tu
pochopitelně nehraje, takže na ulici je tma jak v pytli, kterou by Chytrý princ v těch pytlích rovnou
vyvážel a nad hlavou nám svítí neskutečné množství hvězd. V obývacím pokoji na nás čeká gauč
rozdělený do dvou postelí, jsou čistě povlečené a my se do nich po noci ve vlaku a dnu nabitém
neskutečnými zážitky řítíme nadzvukovou rychlostí. Během vteřiny jsem kamenná.

6. červenec 2013

V mé ukrajinské posteli spím hlavou k oknu, kterou když ráno trochu zakloním, vidím krásně modrou
oblohu. Tak idylické ráno to ale není. Od samého rozbřesku nás v pravidelných intervalech budí
kohout. Když se nakonec přemístí pod naše otevřené okno a vyřvává z plna hrdla, vidím v polospánku
za zavřenými víčky díl Itala v kuchyni, kdy Emanuller Ridi vařil kohouta na víně. Při jednom
z převracení se na posteli na sebe mrkneme s Káťou a já se zoufale ptám: „To si snad dělá prdel, ne“?
Ten bezcitný opeřenec to ale bohužel myslí vážně a tak z tvrdého spánku už nic není. I tak vylézáme
z pelechů až po deváté hodině. Po rychlé hygieně odcházíme do hospody na snídani. Po chvilce
dorážejí i Fanda s Monikou, objednáváme vajíčka s klobásou, Monča jde do palačinek s marmeládou.
Plánujeme dnešní den, my s Káťou se vydáme zdolat první kopec – Ťapeš, Fanda s Monikou trochu
okouknou Koločavu a pojedou zpět na Slovensko. Po snídani se loučíme, vyměňujeme telefonní čísla
a slibujeme si po návratu hospodu s výměnou zážitků.

Je skoro půl jedenácté a my s výrazně menší náloží na zádech vyrážíme zdolat první karpatský vrchol
Ťapeš. Karpaty jsou zatím hory nedotčené masovou turistikou. Místní na lítání po kopcích nemají čas
a zahraniční turisté přeci jen očekávají jiný standard a služby. Takže se otevírají šance pro dobrodruhy,
kteří nepotřebují horskou chatu na každém kroku a zkousnou nějaké to menší nepohodlí. A kdo jiný
by měl být těmi průkopníky než Češi, kteří zde i ve většině případů vyznačili už velmi slušnou síť
turistických tras. Značení je tedy nám známé a tak po zelené vyrážíme vpravo od Četnické stanice a
směřujeme na křižovatku, která by se mohla zdát malým centrem obce. Je tu několik obchodů, banka
s bankomatem a odjíždějí odtud autobusy jak do Mižhirji a Užhorodu, tak i na druhou stranu
do Chustu. Asfalt se tu ale na velkém kusu cesty mění v prašnou a kamenitou cestu, takže o nějaké
návsi nemůže být ani řeč. Na křižovatce odbočujeme znovu doprava a jdeme po asfaltce, která míří
do Chustu. Asi po 300 metrech vesnice končí a my za posledním domem odbočujeme doprava a
po prašné cestě míříme do lesa. Hned jak do něj vstoupíme se cesta prudce zvedá, navíc asi
pro zpestření vede potokem. Naprostá většina nástupů na karpatské kopce je opravdu velmi prudká,
jak jsme velmi trefně překřtily s Káťou – „po držce“. Zkoušíme tedy co vydrží naše turistické boty a
pozvolna stoupáme. Za nedlouho se potok odděluje vlevo, cesta přikládá opět několik procent stoupání
pod kotel a my lezeme lesem nahoru. Na opravdu malé mýtince chvíli váháme, jestli odbočit po cestě
doprava, nebo jít rovně výrazně zarostlejší pěšinou. Toho zcela zákeřně využívá místní hmyz a jde
po nás jak po uzeným. A tak vytahujeme repelent a na vrstvu opalovacího krému přidáváme ještě tu
proti hmyzu. Dále stoupáme listnatým, převážně bukovým lesem, a protože je dost horko a cesta se
vskutku nenarovnává, tak děláme časté pauzy a občerstvujeme se koločavskou kohoutkovou, kterou si
vláčíme v petkách na zádech s sebou. Po cestě proti nám schází nějaký starší muž. Když se přiblíží je
jasné, že je místní, na nohou gumáky, košili a něco jako modráky, v rukou hůl. Když se míjíme, mile
se usmívá a hned se s námi dává do řeči. Ptá se odkud jsme, jak se nám tu líbí a jestli jsme přijely na
vlastní pěst. Po chvíli se loučíme, přejeme si hezký den a naše cesty se rozcházejí. Les konečně končí
a my přicházíme na louku. Hned na jejím začátku nás bouchne do nosu vůně mateřídoušky. Louka je
plná květů, přesně taková, jaké byly louky, když jsem byla malá holka. Vedle již zmíněné
mateřídoušky kvetou jetele, nízké bodláky, růžové kytičky, kterým jsme říkali hodinky a žluté
pantoflíčky. Nemůžu se vynadívat, protože tohle mi v době vrčících sekaček, které produkují pouze
anglické trávníky, nebo luk totálně zarostlých bolševníkem velmi chybí. Asi v polovině louky děláme
ve stínu pauzu a plníme pitný režim. Kousek od nás trůní v louce tři obrovské hřiby. Škoda, že je
nemůžeme vzít s sebou, ale je jasné, že kdybychom nešly za turistikou, tak za ten týden v Karpatech
nasušíme minimálně dvě pětilitrovky. Na louce také nacházíme borůvčí a tak mírně svačíme
z přírodních zdrojů. Na vrcholu louky pod dalších lesem docházíme dva turisty. Jak jinak jsou to Češi,
dle přízvuku z Moravy. Zatímco my děláme malou pauzu, oni pokračují dál. Opět se noříme do lesa a
po nějaké době dosahujeme bodu, kde se cesta dělí na výstup k vrcholu a cestu druhou stranou dolů,
po které půjdeme až se budeme vracet. Cesta je opět velmi strmá. Když z lesa vycházíme, vidíme, že
vrchol je asi jako většina místních holý. Ale dřív než ho dosáhneme, čeká nás ještě další slušný
pruďák. Pak už se to jen příjemně zhoupne a jsme na vrcholu u kříže. Moraváci se rozrostli o další dva
členy, které jsme před tím neviděli, evidentně se jedná o rodinu se dvěma již více odrostlejšími dětmi.
Po náročném výstupu vytahujeme řízky a zaslouženě obědujeme. Ještě před tím však využíváme
přítomnosti Moraváků a necháváme si udělat společné vrcholové foto. Výhledy sice nejsou ostré, ale i
tak úchvatné. Na jedné straně přehrada na Teresvě, na straně druhé výhled na vrchol Strimba, o kterém
mi Káťa říká, že tam půjdeme zítra. V duchu si říkám, že se asi úplně pomátla na rozumu, protože tam
nemůžu v životě vylézt. Už teď jsem skoro vypustila duši a to je Strimba ještě o téměř 400 metrů
vyšší. Moraváci odcházejí, my ještě zůstáváme a kocháme se panoramaty, které se nabízejí.

Pak, jako správní turisté, balíme vše, co jsme si přinesly a pozvolna scházíme zpět do lesa. Zde je
možná dobré napsat, že stezky, které jsme za celou dobu v Zakarpatí prošly, jsou BOHUŽEL téměř
lemovány odpadky, především plastovými lahvemi. Je to vážně smutný pohled, když na krásných
kytičkových loukách nebo v borůvčí obsypaným borůvkami nacházíte petky. Nejdříve to přisuzujeme
neukázněným turistům, ale vzhledem k téměř nulovému počtu, které potkáváme a po pozdějších
zkušenostech, jsou nejspíš původci této hrůzy pasáčci dobytka a sběrači lesních plodů všeho druhu. Při
sestupu opět zakopáváme o houby a hlavně téměř modré borůvčí, které s chutí obíráme. Potom, co
sestoupíme asi do poloviny kopce, mění se stezka v kraví cestu. Je širší, ve vlhčích částech hodně
rozdupaná kopyty a samozřejmě posetá kravinci. I když ale zvonky slyšíme, tak žádný dobytek
nevidíme. Proto se dohadujeme, jestli je to klekánice, nebo pan Lorenc a na druhé možnosti se
nakonec shodujeme. Ještě hodně daleko od vesnice, docházíme k chalupě patřící k původní
architektuře, u které starší lidé suší seno na velké louce, navíc ve slušném kopci. Jak se pak dočítáme
v průvodci, je život takových lidí velmi tvrdý a namáhavá manuální práce denním chlebem. Nezbývá
nám než souhlasit. Při dalším sestupu často plašíme ještěrky, které se vyhřívají na rozpálené cestě. I
přes horko jsou na cestě louže, ve kterých se prohánějí docela velké žáby. Už máme na dohled
Něhrovec, vesnici před Koločavou. Na stráních nad vesnicí se často až s větrem o závod prohání malé
stádo koní. Pohled na tohle volně se pohybující, neskutečně ladné zvíře mě fascinuje a přemýšlím,
jestli jsem někdy měla možnost něco takového vidět na vlastní oči. Kousek nad vesnicí je ve stráni
umístěný hřbitov. Na rozdíl od těch našich jsou místní pomníky vyšší, vždy zakončené štíhlým
křížem, výzdoba je na náš vkus až kýčovitě barevná a přehnaná. Pomníky jsou ale čisté, často
s fotografií a určitě velmi drahé. Než skutečně dojdeme do vesnice, musíme projít dost nevzhledným a
hlavně silně zapáchajícím smetištěm. Při průchodu Něhrovcem si Káťa všímá, že v nálevně mají
točené pivo. Nálevna je výborné zařízení. Malý krámek, kde mají téměř všechno od základních
potravin, přes točené pivo, velký sortiment čokoládových bonbonů, až po alkohol v kolkovaných
lahvích. Navíc otevřeno je skoro pořád a takových pokladů naleznete v každé vesnici hned několik.
Proto tedy zastavujeme, dáváme si točené do kelímku, ale nabízejí nám i sklo a usedáme
na rozvrklanou lavičku venku. Nohy trochu bolí, ale horko už pominulo a studený Oboloň nám nalévá
opět síly do žil. Dorážíme k Eleně domů, která se nás hned ptá, kde jsme byly a jak jsme se měly.
Když přiznáme výstup na Ťapeš, tak nad námi s úsměvem spráskne ruce a zahlásí: „Vy maladci“!!! Po
sprše se vydáváme na večeři a pro změnu chceme vyzkoušet Kolibu, která je na oné pseudonávsi
vpravo od nás. Přesto, že venku stojí velká cedule, která i v češtině zve na teplá jídla, tak nám nabízejí
pouze pivo, nebo maximálně pizzu z mrazáku. Takže míříme znovu k četníkům. Hospoda je dnes
téměř prázdná, obsluhuje nás poněkud zavalitý pán, kterého Káťa křtí na Capo di tuti capi, zkrátka
tedy šéfa šéfů. V obsluze není příliš rychlý a jak na konci zjišťujeme, ještě nás natáhl o dvě piva –
pokrok dorazil už i sem. Před spaním plánujeme další cesty, já sepisuji poznámky do deníku za dnešní
den, Káťa mastí SMS. Pak už ale zhasínáme a celé znavené padáme do říše spánku.

Za dnešní den jsme:

  • zdolaly horu Ťapeš – 1.324 m.n.m., převýšení 763 m
  • ušly 18,5 km

7. červenec 2013

Stejně jako včera drásají můj sluch již od ranního rozbřesku všichni koločavští kohouti. Nejvíce mi
samozřejmě leze na nervy ten, co má svůj revír u naší bytovky. Navzdory tomu nepříteli všech spáčů
ale držíme svůj standard a vylézáme z našich postelí až skoro v 9h. Oblékáme se a když už stojíme
v botách v předsíni a chystáme se vyrazit na snídani k četníkům, přichází Elena a nabízí, že uvaří čaj
nebo kávu. Rychle zhodnotíme situaci a nabídku bereme. Vytahujeme ještě český chléb a paštiku,
Elena nám na podnosu přináší voňavý černý čaj, máslo a med. Snídáme tedy v domácím prostředí,
Káťa maže na skývu paštiku, já med a debužírujeme. Pak rychle balíme batohy, v koupelně natáčíme
petky vodou a chystáme se na cestu. Naše paní učitelka se s námi loučí a na cestu nám v sáčku dává
mentolové a čokoládové bonbóny. Vzhledem k horku venku to není úplně vhodný náklad, ale vděčně
děkujeme a vyrážíme. Jdeme na Strimbu. Náš knižní průvodce od Brandose sice nabízí okružní cestu,
ale zkušený horský vlk Káťa rozhoduje, že bude lepší, když půjdeme stejnou cestou tam i zpět,
abychom to v pohodě zvládly. Vyrážíme opět vpravo, dnes je ale naší barvou modrá. Je neděle a
slunce do nás opět pere od samotného rána. Na ulici je dost živo a je více než evidentní, že v neděli se
tady ve velkém chodí do kostela. Dosahujeme křižovatky na návsi, ale na rozdíl od včerejška jdeme
rovně dál Koločavou, která má na délku údajně 15 km. Přicházíme ke kostelu, kde je už opravdu
hodně lidí. Po obou stranách cesty stojí stánky, ve kterých se prodávají hlavně svaté obrázky, sladkosti
pro děti a různé drobnosti pro věřící. Mezi stánky a farníky se pohybuje i pár žebráků, ale na rozdíl
od těch u nás jsou slušně oblečení a každému se prokazují nějakým lejstrem. V druhé ruce už každý
z nich svírá pořádný balík bankovek a k mému překvapení jim od oslovených lidí nové a nové
přibývají. Přemýšlíme, co to je asi za papír a váháme buď mezi dokladem o vybírání na nějakou
charitu, nebo povolení k žebrotě. Vzhledem k dosti opálené barvě pleti oněch osob se kloníme k druhé
variantě. Míjíme 2 kostely, které stojí v těsné blízkosti, jeden katolický a jeden dle dvojitého kříže
pravoslavný. Oba otevřené a plné lidí, oba tábory mezi s sebou čile rozprávějí a upřímně se zdraví.
Kéž by všechny víry byly k sobě navzájem tak snášenlivé, jako to vidíme tady. Jdeme dál Koločavou a
proti nám už proudí opravdu davy. Zaráží nás, že potkáváme ve většině případů pouze ženy všeho
věku a děti, muži jsou ve výrazné menšině. Jak se později dovídáme, jsou všichni pryč za prací.
Někteří nás potichu zdraví, jiní jen pokývnou hlavami. Všichni jsou opravdu nastrojení, v nejlepších
šatech. Kdyby si člověk odmyslel kravince na silnici, kterým se musíme neustále vyhýbat, tak bychom
si mohly připadat jak na milánském molu při představení letní kolekce od Versace. Šaty jsou opravdu
všech délek, vdané ženy mají většinou pouzdrové šaty v pastelových barvách a na hlavách bílý
krajkový šátek, mladé dívky mají rozličné modely od elastických, přes kanýrové, až po téměř svatební.
Co je však téměř u všech stejné, jsou boty na vysokých podpatcích. Zastoupena je i generace stařenek
v černém. Když už potkáme nějakého muže, pak mají téměř oblekové kalhoty a pěkné košile
obepínající štíhlou postavu. Diskutujeme o tom, kam se na takové pěkné oblečení v takových
končinách chodí a uspokojujeme se názorem, že tu asi mají neskutečně šikovnou švadlenku, která
zkrátka na celou vesnici ušije.

Po nějakém kilometru nás modrá značka konečně odvádí z asfaltky doleva a my začínáme, jak jinak
„po držce“, stoupat nad vesnici. Z ní do strání a kopců vede dost cest, ale ty jsou zřejmě velmi brzy
po jejich vyjetí vymleté vodou od vydatných dešťů. Jak se dočítáme v průvodci, je tato oblast opravdu
hodně deštivá, turistika se raději v červnu a červenci nedoporučuje, protože prší téměř na beton. Jsme
tu v polovině tohoto období a za celý pobyt na nás nekáplo. Jsme zkrátka klikáčci. Jdeme další
kytičkovou loukou vzhůru k lesu. Prudce a relativně dlouho. Když dosáhneme lesa, je opět bukový a
poskytuje nám alespoň úlevu od slunce, které do nás pere hlava nehlava. Nikoli však od prudkého
stoupání, které je snad stále ostřejší. Ale nevzdáváme se a za pravidelného doplňování tekutin
stoupáme. Les se pozvolna mění v jehličnatý, opět se objevují borůvky, tak se neostýcháme a svačíme,
navíc děláme malou pauzu, cpeme se müsli tyčí a pomocí samospouště se fotíme. Pro obveselení celé
posádky, tedy mě a Káti, zpívám první dva verše písně v ruštině o tom, jak se na jaře rozlévá Volha.
Káťa se řehtá a já ji vysvětluji, že dál zpívat nemůžu, protože se jedná o píseň o Leninovi a i když
nápěv je vcelku veselý, tak text je v současné době již opravdu nepublikovatelný a neskutečně
uhozený. Tuto píseň Jizerce (pěveckému sboru, kde jsem „lalovala“ téměř 15 let) zaslal tachovský
sbormist Pepa, který k notové partituře připsal: „Toto cvičte, jedno oko nezůstane suchý“. Zlatá slova,
která s oblibou používám dodnes.

V horní partii lesa potkáváme 3 turisty, kteří míří dolů. Zdravíme se, ale podle odpovědi to Češi
nejsou. Les konečně končí a my se dostáváme na holinu s klečemi a kamennými poli. Co nám ale
trochu vyráží dech, je stádo krav, které se tu na pohodu pase. Další brouk do hlavy. Jak se sem
dostaly? Naše domněnky uzavíráme s tím, že se zřejmě jedná o jalovice, které zde tráví celé léto, jen
občas je někdo zkontroluje. Pěšina je teď více traverzová a i když stále stoupáme, tak už jen pozvolna.
Připomíná nám to naši společnou cestu ze Špindlerova Mlýna na Kozí hřbety. Cesta se náhle otáčí
téměř do protisměru a my narážíme na malinkaté jezírko, nebo spíš hodně velkou louži, kolem které
se po hřebenu vydáváme na vrchol. Slunce se už dávno schovalo, je oblačno a z pravé strany, která se
nám teď otevřela do nás neskutečně fouká. Blížíme se k vrcholu, ale teď je to vážně náročné. Vpravo
je prudká louka dolů, vlevo je to o něco pozvolnější, ale při tom větru, který do nás fučí pod tlakem se
mi trochu klepou nohy. Ale statečně odolávám a mlčky stoupám za Káťou. Mění se i teplota a protože
jsme po výstupu pořádně zapocené, tak oblékáme bundy. Jsme na vrcholu, ještě malé zhoupnutí mezi
klečí a už stojíme u cedule Strimba. O kousek dál stojí na hromadě kamení velký dřevěný kříž a na
něm Ježíš. Při pohledu na jeho bederní roušku s ním v tomhle větru skutečně soucítím. Děláme
vrcholová fota a plánujeme, že pojíme. Odněkud zprava se však z dálky ozývá slabé bouření, tak
rychle přehodnocujeme plány a mažeme dolů. Jestli se mi nahoru šlo blbě, tak dolů po hřebeni je to
vážně otřes. Každý krok pečlivě rozmýšlím, ale i tak jsme za chvíli zpátky u jezírka. Bouřku už
neslyšíme, ale raději ještě trochu sestupujeme, až se zastavujeme kousek před loukou s krávami,
vytahujeme řízky a chleba a chystáme piknik. Káťa mi vyráží dech, když z batohu vytahuje skleničku
znojemských okurek, které jsem původně zakoupila do vlaku, ale pak na ně nedošlo. Je to skvělá krmě
a tak si mlaskáme a řízky mizí, jako dezert jsou skvělé učitelské bonbóny. Když se dostatečně
občerstvíme, zvedáme se a vyrážíme kravám v ústrety. Většina se drží stále po hromadě, ale některé
vidíme v místech, kam nechápeme jak mohly zalézt a hlavně, jak odtud vylezou. Jedna z nich stojí
napříč přes stezku a i když už stojíme vedle ní, tak se nikam nehýbe. Protože jsem slušně vychovaná,
tak nahlas zdravím a drbu paní na čumáku. Je evidentně spokojená, ale k pohybu ji to nepřivádí.
Obcházíme ji tedy zezadu, vyhýbáme se neustále se pohybujícímu se ocasu a sestupujeme. Když
dorazíme do lesa, vidíme, že proti nám do kopce stoupá starší muž. Když se míjíme, pochopitelně
zdravíme a Káťa se ptá, jestli jde pán na houby. Ten na nás hodí lehce bezzubý úsměv a odpovídá, že
ne, že má nahoře krávy. Zatímco se stále mile usmívá, tak ten náš úsměv dokonale tuhne. Nechce se
mi věřit, že jde tak vysoko pro dobytek. Aby mi koutky spadly ještě níž, tak mužík dodává, že je sem
ráno vyžene, pak jde dolů a odpoledně pro ně zase dojde. Krávy podojí, obstará a ráno nanovo.
Od mládí byl traktoristou, teď už několik let chodí s krávami, dnes jich má na starost 32 a na pastvu je
vyhání od května až do prosince. Dodává, že mu je 54 let. Ve vší úctě, vypadá výrazně starší. Ale při
způsobu života se asi není co divit. Užasle pokývám hlavou a říkám, že to je opravdu těžká práce.
Stařík jen pobaveně zakroutí hlavou a říká: „Každá práce je těžká“. Až později mi dochází, jak
neskutečně pravdivá ta věta je. Sedá si do mechu a pobaveně se dívá na naše značkové turistické boty
za dlouhé peníze. „Co to máte za boty? To bych mít nemohl, možná na neděli, ale dlouho by mi
nevydržely. Tyhle jsou lepší.“ A ukazuje nám své, téměř na „slaiky“ ochozené gumáky. Nemůžu se
zbavit pocitu, že vývojáři z Rock Pointu, kde jsem si kupovala své boty, udělali někde chybu. Pasáček
má s sebou krásného psa, štíhlého a chundelatého, je však velmi bázlivý a pozoruje nás z uctivé
vzdálenosti. Když se rozloučíme a rozcházíme, bere pes nohy na ramena a prchá z kopce dolů.
Poděšeně se zastavujeme, ale pán nás pobízí ať pokračujeme a na psa vytrvale píská. Bez výsledku.
Ještě chvíli vidíme jak poskakuje po cestě dolů, ale za chvíli nám mizí z dohledu. Snad se ještě někdy
potkají.

Cesta dolů ubíhá ve srovnání s trmácením se do kopce opravdu rychle. Za chvíli jsme na spodní louce,
která už ústí do vesnice. Děláme malou pauzu, Káťa sbírá borůvky a já s foťákem v ruce poskakuju
po louce jak slavný lovec Pampalini a fotím kytičky. Když se vracím ke Katce, má už nasbíranou
celou hrst a sype si ji do pusy. Výraz jejího obličeje, když je začne kousat se kroutí do neskutečného
šklebu. Zřejmě jsou velmi osvěžující. Dosahujeme cesty a vesnicí se vracíme. I když už je pozdní
odpoledne, na ulici je stále dost lidí. Postávají spolu u krajnice, nebo si opření o plot povídají,
přátelská atmosféra je více než evidentní. Rozhodujeme se velmi rychle, že potřebujeme doplnit
tekutiny a míříme k první nálevně. Uvnitř sedí za pokladnou a počítadlem paní středního věku a dále
se tu na nízké lavičce mačkají tři muži. Hned nás nadšeně zdraví a ptají se co si dáme. „Co si asi
můžeme dát, když jsme z Čech“?, odpovídá Káťa a hrne se k lednici, která je narvaná lahvemi a vybírá
plechovku Oboloň v nejvyšší polici. Já se stavím s peněženkou ke kase, ale paní něco volá a záporně
gestikuluje směrem ke Kátě. Nerozumíme a tak rychle přemýšlím, jestli třeba neporušujeme nějaký
zákon, když chceme jako ženské v neděli v podvečer pivo. Z trojice mužů vyskakuje ten nejmladší a
téměř plynulou češtinou Kátě vysvětluje, že se sápe po nealku. „Dejte si tohle“ a vytahuje láhev
s černo-červenou etiketou a názvem Černigivskije. Mohlo by být studenější, ale není špatné. Dáváme
se do řeči a dozvídáme se, že náš průvodce pivním trhem na Ukrajině má dnes už trvalý pobyt
v Čechách a žije v Šumperku. Ptá se nás, jak se nám tu líbí a tak zcela upřímně přiznáváme, že jsme
nadšené. Souhlasně přikyvuje hlavou a říká: „Ale máme tady bordel, že“? Teď zase přikyvujeme my.
„Podívejte se“ začíná vysvětlovat a ukazuje na zboží v krámku „tohle je od Vás“ a má na mysli
plastové obaly. „To ne“ bráníme se, jsme sice velcí borci, ale plastové obaly jsme vážně nevymysleli.
Pán má spíše však na mysli západní svět. „Lidé tady jsou zvyklí všechno zužitkovat, použít znovu,
nebo spálit. Ale s něčím takovým nejde dělat nic a tak to vyhazují. K tomu jsme v národním parku
Siněvir, takže zpracování plastů není možné. Starosta sice už něco podniká, ale to bude ještě dlouho
trvat.“ Napadá mě, že ti šílenci, kteří v boji proti globalizaci rozbíjejí výlohy McDonaldu asi nemají
v hlavě jen piliny, i když způsob jejich boje je pochopitelně nepřijatelný. Nezbývá doufat, že do doby
než starosta něco vymyslí, tak západní styl života tenhle nádherný kus země úplně nepohltí. Do řeči se
přidává i jeden ze starších mužů a vysvětluje nám, že i on pracoval v Čechách, slušně rozumí, ale
mluvit česky mu jde špatně. Protože mi připomíná moje marné snažení o podmanění si anglického
jazyka, je mi velmi sympatický. Přátelsky se loučíme a odcházíme. U plotu u cesty je s největší
pravděpodobností alkoholem zcela zlomený muž. Zdá se, že je úplně mimo realitu, ale když ho
míjíme, probere se z deliria a volá za námi: „Děvčátka, kam jdete?“ Je to přeci jen úžasná země!!!
Doma se řítíme do sprchy a naprosto vyhladovělé míříme k četníkům na večeři. Z jídelního lístku
vybíráme pečené brambory s klobásou. Skvělá volba, oblizujeme se až za ušima. Pijeme druhé pivo a
daly bychom si ještě nějakou chuťovku. Káťa jde k baru a capo di tutti capi jí nabízí sušené ančovičky.
Prý je to lepší než brambůrky. Ale na takové experimenty dnes nejsem naladěná, tak zůstáváme
u brambůrek. V hospodě potkáváme blondýnku ze stánku se suvenýry a prosíme ji o jízdní řády,
abychom mohly realizovat naše další plány. Slibuje, že nám zítra připraví odjezdy autobusů i
maršrutek. Spokojeně platíme a odebíráme se k domovu. Ještě ani není úplná tma, když znavené
usínáme.

Za dnešní den jsme:

  • zdolaly horu Strimba – 1.719 m.n.m., převýšení 1.158 m
  • ušly 19 km

8. červenec 2013

Asi se proti mně spikla všechna fauna v Koločavě. Celou noc poslouchám, jak z dálky nebo z blízka
štěkají psy. Můžu se jen dohadovat, jestli dům od domu chodí zloděj a psi si ho podávají jako štafetu,
nebo se někde venku zapomněla kráva a teď zmateně hledá ten svůj chlév. Při rozbřesku přebírají
aktivitu moji dobří známí kohouti a tak mám ráno pocit, že jsem vůbec nespala. Kde jsou ty doby, kdy
jsem sebou flákla na jakoukoli postel a spala jak špalek do rána. Na dnešek jsme naplánovaly
odpočinkový den a budeme se věnovat Koločavě. Jelena nám opět připravuje snídani, dnes dostáváme
k čaji i čerstvý chléb, tvrdý sýr a salám. Ptáme se, kam všude se máme jít podívat a Elena se nabízí, že
nám udělá průvodce. Nadšeně přijímáme, protože průvodce znalý místních poměrů se vždycky hodí.
Po snídani ještě narychlo pereme nějaké ty propocené svršky, abychom v příštích dnech byly na
kopcích zase za kočky a pak se už chystáme na korzo po Koločavě. Protože nám docházejí hřivny, tak
nejdříve míříme k Četníkům, abychom si vyměnily. Za barem stojí majitelka, ona „kámoška“
od Schwarzenberga a jako všichni místní obsluhující se tváří „velmi příjemně a vstřícně“. Káťa se ptá
po výměně peněz a dostává se jí neslušné odpovědi otázkou: „A v bance mají zavřeno“? Vynášíme
poslední trumf, a sice, že jsem si už jednou u nich měnily, na což paní reaguje kladně. Na baru sedí
štíhlá a velmi drobná žena, trochu unavených rysů. Je evidentní, že jde z nákupu, protože pod nohama
má narvanou tašku a vedle stakana vodky, který před ní stojí na baru, leží balený chléb. Více než
symbolická snídaně! Ptá se nás co máme dnes v plánu a když odpovídáme, že Koločavu, tak nás žene
do Kostela Svatého Ducha, neb kostelníkem je tam její muž a určitě ho tam teď zastihneme. Tuto
skutečnost osvětlujeme venku čekající Eleně, která neváhá a velí ke zteči. Kostel Svatého Ducha je
klasická celodřevěná stavba s vysokou věží a jednou kostelní lodí, je celá oplocená a u stylové brány
postává onen kostelník. Postarší šedovlasý muž, oděný do černého trička s latinkou psaným nápisem
OFF ROAD Koločava 2011 nás velmi uctivě vítá. Elena rychle vysvětluje, co jsme zač. Pán se velmi
omlouvá, že očekává každou chvíli další již předem domluvenou návštěvu, ale že se nám se bude
věnovat, jak jen to půjde. V řeči přechází do takové češtino-rusínštiny, které se při troše dobré vůle dá
celkem dobře rozumět a začíná s výkladem. Kostel za své existence prošel poněkud strastiplným
osudem. Třikrát se stěhoval, jednou dokonce proto, že mu ze střechy uletěl kříž, což místní považovali
za božské znamení a tak ho přestěhovali na místo jeho dopadu. V prvních dvou verzích se jednalo
opravdu o výlučně celodřevěnou stavbu, kterou nehyzdil jediný hřebík. Po začlenění Zakarpatí
do Sovětského svazu bylo v kostele zbudováno muzeum ateismu. Původní vzácné ikony se odvezly a
na jejich místa putovaly obrázky Lenina, Marxe a Engelse – otřesná představa! Během výkladu náš
průvodce neustále mírně nervózně pokukuje k bráně, zda se již neblíží objednaní hosté, což se
za malou chvíli děje, takže se s velkými omluvami vzdaluje a prosí nás o strpení. Pauzy využíváme
k focení. V rohu pozemku objevujeme hroby českých četníků, kteří padli rukou Nikoly Šuhaje. Sice
jsem toto dílko semilského rodáka nikdy nečetla a ani neviděla film s Mírou Donutilem za mlada, ale
náš knižní průvodce píše, že do romantického hrdiny měl daleko. Zkrátka to byl poněkud zmetek,
který dle nápisů na hrobech připravil o život mimo jiné tři ani ne pětadvacetileté kluky. V trávě vedle
hrobů je umístěná nová pamětní deska v češtině. Je příjemné číst v rodném jazyce tak daleko
od domova. Kostelník se vrací a vysvětluje nám, že okolo kostela stojí tři mohutné stromy. Ten první
si bohužel nepamatuju, jen tuším, že to byl jeřáb, druhým je urostlý český národní strom – lípa a třetím
je borovice vejmutovka. Stojí tu pro odnímání špatné a zpětné přijímání dobré energie, pročež je nutné
je za tímto účelem obejmout, k čemuž nás kostelník vybízí a nadšeně nás u toho fotografuje. Pak se
jdeme podívat dovnitř. Kostel je rozdělen na tři části, do té poslední nesmí ženy, což respektujeme.
Výzdoba je velmi různorodá. V průčelí visí asi repliky původních ikon, je tu velký kříž, zároveň zde
ale vidíme i ukázky místních krojů, policejní košile ze současnosti i různé listiny a historické
dokumenty ve vitrínách. Trochu chaos a zmatek, ale kostelník je na to evidentně pyšný a tak mlčky
přihlížíme a protože je nám jasné, že za prohlídku nebude nic chtít, tak házíme několik hřiven
do kostelní kasičky. Venku se loučíme, pán se znovu velmi uctivě omlouvá za ne úplně dokonalou
češtinu (což není vůbec potřeba) a my valíme dál.

Protože stále plánujeme na další dny dvoudenní hřebenovou túru, zastavujeme se v jedné z náleven a
chceme si nakoupit nějaké potraviny. Není ale úplně vhodně zvolený čas na nákup, protože je
po víkendu dosti vykoupeno. Nakonec ale vybíráme jediný možný tavený sýr Družba, dále kus
tvrdého sýra a bochník krájeného chleba. Začínáme také pomalu prozkoumávat, co bychom mohly
přivézt domů jako suvenýr. Výběr je jasný – vodka a čokoládové bonbóny, kterými nás zásobuje
Elena před každou túrou. Stejně jako u základních potravin je i v tomto sortimentu vybráno. Zboží
bude zítra. Proto se domlouváme s Elenou, že jí napíšeme seznam a ona nám vše nakoupí. S nákupem
se zastavujeme doma a pokračujeme dál. Okolo školy, kde pracuje a vyučuje Elena jdeme na hřbitov.
V zahradě stojí velká busta spisovatele Ševčenka, v opačném rohu pak busta Ivana Olbrachta. Jsem
pyšná, neb ten je od nás! Na jediné koločavské křižovatce odbočujeme vlevo. Zde se nachází pomník
válečných bojů. Na vysokém kamenném podstavci stojí vojenské otéčko, v podstavci dole je za mříží
vidět asi něco jako bunkr s řadou vojenských helem na lavičce. Bunkrů je v okolí Koločavy velké
množství a společně tvoří tzv. Arpádovu linii. Jdeme po hliněné cestě, od které se zdvihá strmá stráň,
kde byl původní hřbitov. Asi 3 metry nad cestou je plot, ale nikde žádná branka, jen stráň pod plotem
brázdí spousta úzkých cest. Elena jde napřed a vyzývá nás, ať na ni počkáme. Po chvíli na nás volá,
ale vstup na hřbitov nenalézáme. Jen asi v polovině oplocení je na plot povalená fošna, která ho mírně
vyvaluje a umožňuje tak vstup. Káťa leze první, já hned za ní a pak společně pomáháme Eleně
překonat tuhle turistickou překážku. Jsme na hřbitově, ale je to opravdu stará část. Hrobů je tu
minimum, stráň je už z většiny zarostlá borůvčím a brusinkami. Hledáme hrob Nikoly a po chvíli ho
nalézáme, zcela osamocený, v levém dolním rohu. Kousek od něj je zapíchnutý kůl a u něj přivázaná
krásná hnědá koza. Hrob je velmi skromný, s krátkým citátem veršů z Olbrachtova díla napsaným
na kameni. Pod křížem dole mě zaráží otočený plechový už dosti prorezlý kbelík bez dna. Vskutku
zvláštní dekorace. Dělám několik fotek a stoupáme dál hřbitovem nahoru. Díru v plotě překonávají
další dva turisté. Není pochyb odkud jsou, protože pán má na sobě tričko Svijany. Proto je hned
zdravím a tuše co hledají, ukazuji dolů na hrob místního zbojníka. Pak ještě pánovi pochválím tričko a
následuju Elenu a Káťu na kopec, kde se nachází dnešní hřbitov. Stejně jako v Něhrovci je výzdoba
velmi pestrá. Na rozdíl od nás jsou pomníky zdobené z obou stran, možná i více z té zadní, kde jsou
vypískované podobizny a data narození a úmrtí. Překvapuje nás, že lidé tu umírají v relativně mladém
věku. Jak píše Ota Brandos v průvodci, příčinou je nejen těžký způsob života, ale především alkohol.
Na každém hrobě stojí zase onen obrácený kbelík, často přiklopený lopatou, tedy tím, do čeho se
zasouvá násada. Zvědavě nahlížím dovnitř a zjišťuji, že se do této důmyslné „lucerničky“ umisťují
svíčky. Další bombou pro našince je východ ze hřbitova. Brána je zavřená silným řetězem a ke vstupu
a výstupu slouží něco jako bytelnější, ale už časem poněkud unavené štafle, rozkročené přes drátěný
plot. Nezvyklé a praktické opatření, aby se do hřbitovní výzdoby nepustily krávy.

Opouštíme hřbitov a vracíme se zpátky na silnici, po které stoupáme vesnicí nahoru. V Koločavě je
celkem 10 muzeí, běžně však otevřené nejsou, protože zájemců je málo. Vždy však na dveřích
naleznete telefonní číslo toho, kdo Vám na zavolání muzeum otevře a podá zasvěcený výklad. Také
jen z venku obhlížíme muzeum Ivana Olbrachta, malý domek se sněhobílou fasádou, na které visí
oválná cedule s nápisem, že se zde za první republiky vyučoval český jazyk. Míříme do skanzenu
Staré Selo, které se rozkládá na stráni za řekou. Most přes řeku je pontonový a dle stupně koroze
odhadujeme, že snad ještě pamatuje původní obyvatelstvo skanzenu. Platíme vstup 15 hřiven, Elena
jako místní jde zdarma. Ve skanzenu je umístěno odhadem 10 chalup, v každé z nich je ukázáno buď
nějaké řemeslo, nebo původní zařízení místností. Dole u řeky stojí na kousku úzkorozchodných kolejí,
které vedou odnikud nikam, starý vlak. Dříve se s ním sváželo dřevo, ale dnes již koleje neexistují.
Ve středu skanzenu stojí původní židovská hospoda, na jejichž stěnách jsou umístěné v němčině psané
nápisy o tom, že tu žijí Židé a tedy pobyt je tu přísně zakázán. Při tomhle čtení se mi mírně stahuje
žaludek. Abychom zahnaly chmurné myšlenky, míříme k nově vystavěné roubence s českou státní
vlajkou a nápisem Olbrachtova hospoda a zveme Elenu na kávu. Pozvání ale bere za své hned
za dveřmi, kde se Elena vítá se starší ženou a objasňuje nám, že to je její bývalá kolegyně ze školy.
Obě ženy mají ze shledání evidentně radost a paní hostitelka nedá jinak, než že pozve ona nás.
Usedáme na druhé straně roubenky na zápraží a kocháme se výhledem na řeku a suché WC. Za chvíli
už před námi stojí plastové kelímky a v nich úžasně vonící káva silná jako silnice. Protože mléko není,
tak ji mírně sladíme a pomalu usrkáváme. Od skanzenu se k zápraží blíží dva cyklisté. Odkud jsou
není vůbec těžké odhadnout a tak čekáme až se začnou lítacími dveřmi jak od saloonu dobývat
na zápraží a hned je oslovujeme. Jsou tu autobusem s CK Poznání. Ptám se, jaké jsou tu cesty
pro cyklisty a dovídám se, že to je od lehkých rovinek až po naložení kola na záda a dupání po svých
do prudkého kopce. Vyprávíme si o nejbližších plánech v Zakarpatí, pak si přejeme vše dobré a
loučíme se. Zvedáme se i my a začínáme se pomalu vracet. Po cestě se ptáme Eleny jak chutná kvas,
což hned využívá a bere nás do druhé hospody v Koločavě, opět se štítem jihlavského Ježka. Asi tu i
vaří, ale pro nás je to na večerní procházku za účelem večeře už vážně daleko, takže jsme umění
místního kuchaře během našeho pobytu nevyužily. Další Eleně známá žena (jak taky jinak, ve vesnici
zná přeci všechny jen kněz a učitelka) před nás staví třetinky s vychlazeným točeným kvasem a my
tedy ochutnáváme. Kvas barvou a trochu i chutí připomíná naši Kofolu, jen není tak sladký a je v něm
patrná mírně kávová příchuť. Shodujeme se, že je to v dnešním horku velmi osvěžující.

Po návratu domů máme hlad a tak se vrháme na poslední zásoby. Elena se k nám přidává a přináší
něco na způsob našich řízků, česnekovou pomazánku a zeleninu. Nabízíme k ochutnání ještě zbytek
českého chleba a Elena žasně, že je ještě stále měkký a velmi dobrý. Společně svačíme a stejně jako
celý den probíráme odlišnosti života u nás a na Ukrajině. Elena dnes žije v bytě sama, částečně se
svojí čtrnáctiletou vnučkou. Její manžel zemřel před necelým rokem a konec musel být opravdu velmi
smutný. Trpěl velmi silnou cukrovkou, kvůli které mu amputovali obě nohy. Elena chodí stále
v černém a drží smutek. Má jediného syna, který se svou ženou po narození dcery odešel na 10 let
do Čech za prací. Vnučku vychovávala Elena s manželem. Po té co se vrátili, postavili v Koločavě
dům a narodili se jim další dvě děti. Elena přináší fotky a vypráví, že manžel měl vnučku opravdu moc
rád. Říká nám, ať užíváme života dokud jsme zdravé a můžeme a dává se do pláče. Nejradši bych
vyskočila a objala ji, ale je mi jasné, že bych ve vteřině brečela s ní. Napjatou chvíli přerušuje Elena
slovy, že bude v pořádku a odchází do kuchyně.

My odcházíme k Četníkům, kde bychom rády získaly slíbené odjezdy autobusů. Žádáme dívku
v suvenýrech o to, co jsme si myslely, že máme ze včera domluvené, ale ona hledí dost nechápavě a
nakonec nás posílá za capem di tutti capi. Osvětlujeme mu náš plán cestování do Usť Čorné, abychom
zde začaly hřebenovou túru, ale on nám vysvětluje, že to nebude tak lehké. Nejkratší cesta přes hřeben
do údolí za kopcem je jen pro pěší. Autem se musí celý hřeben objíždět přes Chusť, což při kvalitě
místních komunikací obnáší skoro celý den cestování. Nabízí nám možnost odvozu na konec cesty
v Koločavě, odtud bychom musely pěšky přes sedlo Prislop do druhého údolí a zde pak chytit nějaký
autobus, který nás sveze druhým údolím do Usť Čorné. Pod tíhou reality měníme plány. Jdeme si
domů pro mapu a při večeři u Četníků vymýšlíme náhradní variantu. Hřebenovka se konat nebude.
Zítra pojedeme k Siněvirskému jezeru, pak si vyšlápneme na Topas a ve zbylém dni ještě něco
vymyslíme. Informujeme se u Eleny o odjezdu ranního autobusu a omlouváme se, že ji asi budeme
ráno budit, Elena však o ničem takovém nechce ani slyšet a naše buzení si bere na starosti. Balíme si
tedy batohy už předem a valíme do postelí, ať jsme na zítřek ve formě.

Za dnešní den jsme

  • nachodily po Koločavě 8 km

9. červenec 2013

Elena klepe na dveře v 6:30 a my vyskakujeme z postelí, abychom stihly autobus do Siněviru. Během
chvilky máme na stole tradiční snídani, tak se posilňujeme, dotáčíme vodu do lahví a Elena nás vede
na autobus. Zastávky se na Zakarpatí nevedou, stačí stát u silnice a prostě se tvářit jako cestující, ani
mávat se nemusí. Stejně tak činíme i my. Zastavujeme na krajnici, kde už stojí jedna žena, se kterou se
dává Elena čile do hovoru. Autobus přijíždí během pár minut, nastupujeme a já zastavuji u řidiče a
říkám, že chceme dvakrát do Siněviru Tóčky. „Jo, běžte dál“, popohání mě řidič a my se stavíme
do uličky, protože všechny sedačky jsou obsazené. Osazenstvo je velmi různorodé, zastoupeny jsou
snad všechny generace. Ve předu vedle řidiče se na jediné sedačce tísní dva lidé a skoro na přístrojové
desce ještě sedí malý chlapec. Cedulku o bránění ve výhledu řidiči tu nejen nemají, ale patrně vůbec
neznají. Už za jízdy se ptám co budu platit a na další zastávce vsouvám řidiči bankovku do ruky.
Na jízdenky se nehraje. S počtem zastávek přibývají i lidé v autobusu. Žena, která nastoupila s námi
asi v polovině sedaček objevila svoji známou a teď vesele povídají. Přední část autobusu se velmi
rychle plní, lidé už si skoro lezou po hlavách, ale paní vytrvale tvoří špunt v půlce autobusu a nedá se
vyrušit z rozhovoru. Dovedu si představit, že u nás by ji už dávno někdo nazval rohatou drbnou a
vyzval k hnutí pozadím. Když už přední část opravdu přetéká, paní se konečně posunuje a postavy se
ze sardinek opět mění na lidi. Najednou je v autobuse velmi živo a všichni se obracejí na nás. Dochází
nám, že všichni mají starost o nás, abychom nepřejely a naznačují, že je tu naše zastávka.
Vyskakujeme na křižovatce v Siněviru a odbočujeme na Siněvirskou Poljanu a dále k Siněvirskému
jezeru.

Je půl deváté ráno a fouká neskutečně studený vítr. Z boční ulice se k nám s úsměvem na tváři řítí
rozkošný voříšek medové barvy. Nemůžu odolat, skláním se k němu a drbu ho za ušima. Celý šťastný
vyskakuje metr vysoko a vyžaduje i po Kátě, aby ho podrbala. Je více než jasné, že o průvodce máme
v nejbližších minutách postaráno. Po chvíli přestáváme dělat hrdinky a vytahujeme bundy. Zatímco se
oblékáme, leží voříšek vzorně vedle batohu a jakmile se opět rozejdeme, vyráží a opět běží s námi.
Na mírném vršku stojí před rodinným domem další psík. Je o trochu větší, černý a víc chundelatý.
Něco si štěkotem sdělují a i on se přidává k naší smečce. Úsměv na rtech nám zamrzá za další
zatáčkou, kde čekají další dva psi. Jeden menší, ale dosti nesympatický, druhý docela velký,
připomínající hubeného bernardýna. Psíci kolem sebe různě poskakují a ten nesympatický často cení
zuby. Káťa je nazývá achillovými psíky a očekává, že onen nesympaticky nám co nevidět bude viset
na lýtku. Proto sbírám svůj mužný hlas a kadencí střelby kulometu na ně křičím: „Kušte!!!!“ Zabralo
to, bernardýn a cenič zubů se stahují. Druzí dva poskakují za námi dál. K jezeru je ještě více jak 12 km
po silnici, o autobusech nemáme ani páru, rozhodujeme tedy, že budeme stopovat. Provoz je ale velmi
slabý, skoro nic nejezdí. Během chvíle nám ale staví dodávka. Pán za volantem je středních let a
atletické postavy. Probíhají tradiční otázky a odpovědi, dovídáme se, že v okolí jezera vozí turisty a
pracuje v místním hotelu. Jede až k jezeru, kam nás bere s sebou. Cesta je jak jinak příšerná a řidič se
s tím opravdu nemaže. Kličkuje mezi krátery na silnici a pro zvýšení dojmu pohody zapaluje voňavou
Chesterffieldku. V Siněvirské Poljaně nás upozorňuje na velký nápis u cesty – Česko-ukrajinská
hospoda. My jsme zkrátka všude. Jsme u jezera. Odbočujeme vlevo do komplexu malých hotýlků,
stačím ještě postřehnout, že na vjezdové tabuli píšou něco o vstupném, ale jsme tu tak brzy, že tu ještě
nikdo nestojí. Dle pokynů v průvodci se ptáme, co jsme dlužné, ale borec peníze rezolutně odmítá,
přeje nám hezký den a frčí dál.

Od brány stoupáme úzkou asfaltkou vzhůru k jezeru, kam dorážíme asi během 15 minut. Pohled
na jezero je trochu zklamáním. Průvodce hovoří o největším jezeru ukrajinských Karpat, ale před námi
se rozkládá takový menší rybník. V pohledu ze stínu do slunce ale vypadá krásně, až nedotčeně a
panensky. V liduprázdné atmosféře se fotíme a vyrážíme po červené lesem vzhůru. Cesta je zase jiná
než v předchozích dnech. Dnes začínáme v jehličnatém lese se vzrostlými stromy. Na kopci se
dostáváme na sluníčko a po lesní cestě sestupujeme do mělkého údolí. Cestu lemuje jak jinak
obsypané borůvčí, tak neleníme a konáme druhou snídani. Z údolí pod námi slyšíme hlasy a
tipujeme, že se jedná o v průvodci avizované lesní dělníky. Po chvíli ale zjišťujeme, že jde
o sběrače borůvek, kteří se s hřebeny v rukou statečně ohánějí. Cesta se stáčí z kopce dolů a vede
na férovku potokem. Poskakujeme tedy po kamenech a dáváme velký pozor, aby nám na kluzkých
kamenech neujely nohy a my čerstvost potoka nepocítily na našich pozadích. Po cestě neregistrujeme
žádnou značku, ale navzájem se ujišťujeme, že nebylo kam jinam odbočit. Dostáváme se do údolí, kde
dle Brandose mají po těžké práci odpočívat koníci po těžké práci v lese. Oddechují tu však pouze dva
Zyly a jeden na kládách zlomený lesní dělník. Trochu tápeme. Po značce ani památky a tak se
po prostudování popisu trasy v průvodci vydáváme vlevo, strmou cestou vzhůru. To co nás čeká, je
trochu peklo. Neskutečně prudká kamenitá cesta, jejíž konec je téměř v nedohlednu. Lezeme jak šneci
postupně vzhůru, proti nám scházejí sběrači s nákladem lesních plodů na zádech. Když se vydrápeme
nahoru, dáváme si na sluníčku pauzu a malé občerstvení. Cesta pak vybíhá z lesa a začíná mírně klesat
po vykáceném, ale už borůvčím hojně zarostlém svahu. Výhledy do kraje jsou opět úchvatné, všude
kam člověk dohlédne se vypínají a zase klesají oblé kopce. Kocháme se a cpeme se borůvkami, které
tu dosahují úctyhodných velikostí. Až když máme pusy a ruce dostatečně fialové, pokračujeme dál.
Najednou se cesta úplně ztrácí a před námi stojí téměř neprostupně vypadající houští z asi metr a půl
vysokých smrků. „Co mám dělat?“, ptám se Káti. Dostává se mi výstižné odpovědi zkušené turistky:
„Koukej pod nohy a jdi!“ Trochu se tedy skláním, před obličej skládám ruce a razím si cestu.
Po několika metrech, kdy mám totálně neprostupné houští na všechny strany od sebe, už trochu
propadám panice, ale s Káťou se řehtáme a rveme se dál. Poněkud mičurinská stezka končí až
po několika desítkách metrů, nakonec ale vcházíme do listnatého lesa. Docházíme na malé rozcestí a
vydáváme se na cestu řídkým lesem, který je často přerušován malými pasekami. Cesta je hodně
blátivá, takže neustále poskakujeme z jedné strany na druhou, chvílemi musíme až zajít trochu do lesa,
protože cesta se projít nedá. Tenhle úsek je dosti nezáživný, žádné výhledy, navíc jdeme naprosto se
neměnícím lesem, takže mírně depresivní jedinec by mohl získat dojem, že se motá v kruhu. Konečně
zaznamenáváme zelenou značku, která by nás měla svést do vesnice Sloboda, údajně nejzachovalejší
původní vesnice Zakarpatí.

Za zvuku kravského zvonce scházíme podle potoka již zase vzrostlým jehličnatým lesem a nacházíme
několik výstavních hřibů kovářů, o kousek dál je pak hejno lišek. Tedy ne těch, co by rády svezly
Budulínka na ocásku, ale těch úžasně žlutých, které jsou vítečné do omáčky k vepřové panence.
Vymletou a naprosto nesjízdnou cestou přicházíme do vesnice. Po stráních jsou jako houby rozseté
kouzelné chaloupky, téměř každou z nich však hyzdí satelit. Pokrok evidentně dorazil už i sem. Je
kolem poledne, navíc dost horko, takže z obyvatel nikoho nevidíme. Stále přeskakujeme potok z jedné
strany na druhou, až docházíme na prašnou cestu. Středu obce vévodí kostel ve světle modré barvě.
Od spodu se pomalu trousí jednotliví cyklisté, zřejmě opět účastníci zájezdu CK Poznání. Procházíme
vesnici a rády bychom našly nějaké stinné místo, kde bychom poobědvaly. Nic takového se ale
nerýsuje, cesta se točí v údolí podle řeky a všude do ní pere slunce. Za zatáčkou ale objevujeme velké
kmeny, které jsou rozházené přes řeku a o místě našeho dnešního pikniku je rozhodnuto. Rozkládáme
se na kládách, vybalujeme chleba, sýr Družba a zeleninu od Eleny a jíme. V mezerách mezi kládami
pozorujeme, jak řeku brázdí malí pulci, na strmé stráni proti nám v prudkém slunci nějaký muž suší
seno. Po cestě jedou další cyklisté, tak se zdravíme. Po té co se vyfotíme samospouští, se zvedáme a
nabíráme směr zpět k Siněvirskému jezeru. V jednom z cyklistů, kteří se vracejí ze Slobody
poznáváme našeho známého z koločavského skanzenu. Přátelsky se zdravíme a sdělujeme si nové
ukrajinské zážitky. Zpáteční cesta k jezeru není úplně příjemná, je dost velké horko, které se v prachu
cesty ještě zvětšuje. Nakonec ale celkem vysílené dorážíme k parkovišti, kde nás ráno vysadil pán
z dodávky. Míříme k malému občerstvení, kde visí značka Oboloně. V malém stánku je jen velmi
mladá a velmi znuděná prodavačka, na pozdrav mi téměř neodpovídá a na můj dotaz po dvou pivech
něco nesrozumitelného huhlá. Opakuji tedy své přání a teď už rozumím: „Nemáme“! Oponuji, že mají
venku ceduli s Oboloněm, ale „slečna příjemná“ jen přidává na decibelech a opakuje, že nemá. Asi
horko způsobuje, že slečně doporučuji, ať si tedy trhne nohou, dodávám, že je můra a odcházím
středem. Jdeme tedy do hotelu, který je na cestě k jezeru. Zde se na nás vrhá výběrčí a žádá si 10
hřiven. Už nemám sílu na komunikaci, tak se otáčím, ale aktivitu přebírá Káťa a vysvětluje, že jsme tu
už byly v době, kdy pán zřejmě ještě vychrupával a chceme jen pivo. Kupodivu to zabírá a pán nás
pouští. Sesouvám se u občerstvení na lavičku a mám totální útlum. Pivo mě ale naštěstí probírá.

Když se občerstvíme, zvedáme se k odchodu, protože nás čeká ještě vcelku dlouhá cesta.
Na parkovišti zkouší Káťa oslovit mladý pár, který nasedá do auta s polskou značkou. Mladík ale
na její angličtinu nereaguje úplně přesně a stále nás posílá k jezeru. Nakonec prohlašuje něco o tom, že
do Siněviru nejedou a my jdeme dál. Předjíždějí nás asi za 10 minut. Aut nejezdí mnoho a jsou
většinou narvaná k prasknutí. Ještě ale máme hotely pod jezerem na dohled, když se k nám blíží žlutý
autobus. Hned na něj mávám. Řidič zastavuje a vítá nás zlatým úsměvem od ucha k uchu. Nejedná se
o linkový autobus, jsou to výletníci z Ubly. Kromě řidiče sedí vpředu dvě mladé korpulentní dámy a
vzadu dvě mladé slečny. Autobus se zdá trochu nadměrným výletním vozidlem pro pět lidí, ale
skupince to na náladě neubírá a panuje tu velmi veselá nálada. Když osvětlujeme, že jsme z Čech,
začnou ze sebe ženy vpředu sypat jména slovenských měst. Řidič je ale zastaví a detailně jim
vysvětluje, že Československo bývalo dřív, ale pak jsme se rozdělili a dnes existují dva samostatné
státy, Čechy a Slovensko. Sice už jsem na západ od našich hranic dlouho nebyla, ale tak přesný výklad
jsem tam nikdy neslyšela. Vždycky jsem byla Čechoslovák. Slečny odzadu nám nabízejí mléčnou
karamelku, která se příjemně rozpouští na jazyku a my za neustálého chichotání předních dam
poskakujeme přes krátery směrem k Siněviru. Najednou se nalevo objevuje velký plakát s medvědy a
vedle něj i tři exempláře vyvedené ve dřevě. Dámy hlasitě vyžadují focení a tak usměvavý řidič
poslušně zastavuje. Chceme vzorně počkat v autobuse, ale výletníci nedají jinak, než že se musíme
vyfotit s nimi. Vybíháme tedy ven, bereme se za ramena jako staré kámošky a řidič nás fotí. Když
dorážíme na křižovatku, kde nás ráno vyhodil autobus, naše cesty se rozcházejí. Výletníci míří
na Mižhirje, mi na druhou stranu, směrem na Koločavu. Opět chceme platit, ale řidič znovu hodí
zlatým úsměvem a praví: „Ně, vy turysty“!

Procházíme Sivěvirem a za nějakou čtvrt hodinku nám staví dva mladí kluci v postarší Ladě. Dělíme
se mezi ně, Káťa dopředu k řidiči v klobouku, já dozadu ke štíhlému pohlednému klukovi, kterému
nebude více než třicet. Když ozřejmíme, že jsme z Čech, mladík vzadu odpovídá téměř skvělou
češtinou, že pracoval sedm let v Praze v Metrostavu. Chválím ho, jak dobře mluví česky a on skromně
odpovídá, že to je přece jasné, když tam byl tak dlouho. Chlapci nás sice nesvezou daleko, ale o to víc
potěší, že i na malý kousek jim stálo za to nám zastavit. Placení pochopitelně odmítají, mladík
z Metrostavu nám ještě česky přeje, ať se máme pěkně a mává nám na rozloučenou. Za malou chvíli
nám staví dodávka se starším mužem a malým chlapcem, která nás doveze opět bez placení až
do Koločavy. Jediné vzrušení po cestě nastává, kdy málem trefíme krávu, která se motá po silnici, ale
řidič se jí bravurně vyhýbá a tak pokračujeme bez škrábnutí.

Elena není doma, tak dáváme sprchu a mažeme na večeři do hospody. Capo di tutti capi se nás ptá, zda
budeme chtít odvést do sedla, ale zdvořile ho odmítáme. Nevzdává se a ptá se, kdy jedeme domů.
Když odpovídáme, že v pátek, tak nám nabízí, že má známého, který vozí turisty do Užhorodu
osobákem za 50 hřiven plus 5 hřiven za bágly. Odpovídáme, že mu dáme vědět a raději to chceme
ještě probrat s Elenou, tenhle muž totiž naši důvěru rozhodně nemá. Po návratu nacházíme Elenu
na zahrádce, češe rybíz. Hned se nabízíme, že pomůžeme a začínáme plenit keře. Nemůžu si
nevšimnout, že kousek od nás korzuje kohout. Mám strašnou chuť skočit mu po krku a zinknout s ním
o zem, ale nechci způsobit mezinárodní skandál, tak ho velkoryse přehlížím jak paseku. Na každém
výletu se důkladně stříkáme repelentem, ale při výletu na zahrádku jsme na tenhle doplněk zapomněly,
čehož využívá místní hmyz a dává nám co proto. Během chvilky jsme seštípané od hlavy k patě.
Za občasného povídání o všem možné naplníme během podvečera dvě velké mísy. Elena nám
vysvětluje, že plody nevaří, ale připravuje za studena něco jako šťávu nebo kompot, které pak
v různých formách konzumuje celou zimu. Po návratu domů nacházíme na stole námi objednaný
dokonale vyrovnaný nákup i s přesně vypsaným lístkem, co nákup stál. Přičítáme peníze za ubytování,
částku lehce zaokrouhlujeme a s velkými díky vyrovnáváme dluhy. Elena však nechce o takové částce
ani slyšet a vrací nám celých 100 hřiven, prý na cestu zpátky. Chvíli se dohadujeme, ale je nám jasné,
že vyhrát nemůžeme. Celou diskusi uzavírá Elena tím, že to jsou peníze (v rusínštině hróši), které jí
spadly z nebe a tedy si jich nemůže vzít tolik, i tak jí prý dáváme dost. Napadá mě, že takhle asi nějak
vypadá následování přikázání – miluj bližního svého.

Za dnešní den jsme:

  • zdolaly okruh kolem Siněvirského jezera, převýšení 900 m
  • ušly 17 km

10. červenec 2013

I přes protivenství opeřenců spíme dostatečně dlouho. K snídani máme dnes opravdový luxus –
zapečený chléb se sýrem, salámem a rajčetem. Vynikající. Naším dnešním cílem je hora Topas, která
se tyčí vpravo nad Koločavou. Je snadno rozpoznatelná, na jejím vrcholu se tyčí vysoký vysílač.
Potřebujeme se dostat na konec vesnice, kde silnice končí a odtud pak přes sedlo Prislop na Topas. Jak
nás Elena upozorňuje, dnes je v Koločavě trh, který si nemůžeme nechat ujít. Proto na křižovatce
odbočujeme doprava a už po pár metrech narážíme na první stánky. Prodejci nabízejí velké množství
zeleniny, nějaké ovoce, pečivo, mléčné i masné výrobky. To vše samozřejmě přímo na pultu
bez chlazení, čoika by asi omdlévala. Berou se zde i zakázky na bezpečnostní dveře, nebo plastová
okna, žena postávající u osobního auta má v ruce jakýsi přístroj na měření zraku a ihned po provedení
měření vytahuje z krabice vhodné brýle. Je tu i stánek s elektronikou, ale ta nebudí úplně důvěru.
Za těmito stánky začíná neskutečné množství stánků s oblečením. Už je nám jasné, kde se berou ty
spousty šatů, které ženy berou na vycházku v neděli do kostela. Pochopitelně se objevují křiklavé
barvy a mohutné nápisy, ale mimo to vidíme i velmi vkusné kousky a jak se zdá, mají od modelu jen
málo exemplářů, takže se snižuje možnost, že v posledním výkřiku módy bude chodit celá vesnice.
Zastavujeme se u stánku s pečivem a kupujeme něco jako naše linecká kolečka. Ve srovnání s těmi, co
jsou k dostání u nás jsou ale výrazně vyšší a větší. Tedy spíše rovnou kolo od Zylu. Pak ještě ve stánku
se zeleninou ukazujeme na okurky a žádáme si čtyři. Menší chlapec se ujišťuje, že chceme 4 kila, tak
ho fofrem brzdíme a říkáme, že jen 4 kusy. Pak už se vracíme zpátky na křižovatku a po známé silnici
stoupáme Koločavou vzhůru k sedlu. Jak už víme, cesta je to dost dlouhá a navíc znovu neskutečně
pere slunce. Takže stopujeme. Aut jezdí málo, jsme na slepé ulici, ale dovolujeme si luxus a
nemáváme na starý Žigulík, který veze na zahrádce rakev i s věncem. Nakonec nám přeci jenom
zastavuje dodávka. Naskakujeme k řidiči dopředu a hned se dáváme do řeči. Pán je trochu zmatený,
veze nějaké zásobování, ale moc to tu nezná. Naši „téměř skvělou“ ruštinou a znalostí místopisu mu
vysvětlujeme, kam chceme my. Pán nejdříve nechápavě kouká a pak nás vybízí, ať mluvíme raději
česky. „To chce jako říct“, rozčiluje se na oko Káťa, „že neumím rusky“?!?. Ptáme se co veze a
dostává se nám odpovědi, že KEBIR. Nechápavě koukáme, ale řidič trvá na svém, že tomu musíme
přeci rozumět, neb to je slovensky. „To teda není“, odpovídáme téměř dvojhlasně. Řidič se zamýšlí a
pak říká: „Aha, tak to je asi maďarsky“. Někdy ta domluva není úplně jednoduchá! Po krátké jízdě
zatáčí řidič k jedné z náleven a my pokračujeme po svých. Je to ještě pořádný kus, ale statečně
dosahujeme konce asfaltky a začínáme prudčeji stoupat po prašné cestě.

Zástavba pomalu končí, zbývá už jen pár samot na stráních. Nejsme si moc jisté správností cesty,
protože značek mnoho není. Oslovujeme tedy malého borůvkáře, zda jdeme dobře na Prislop.
Fialovým úsměvem nám odpovídá: „Tak“! Cesta je opět dost rozbitá a vymletá, nejde však naštěstí
neustále po slunci, kterému se snažíme uniknout, jak to jen jde. Konečně docházíme do sedla, kde je
klasický rozcestník. Na Topas je to doprava, po zelené značce. Dřív než se ale vydáme opět do kopce,
tak svačíme. Káťa vytahuje linecká kola od Zylu, zapíjíme je vodou z petek a kocháme se výhledem
dolů na Koločavu. Vcházíme do lesa. Cesta je úzká, hodně zarostlá lopuchy a bodláčím. Navíc dost
nekonečná. Do údolí za námi není přes stromy moc vidět a tak se ani nemůžeme za tu dřinu odměnit
pohledem do údolí a ujistit se, zda výrazně stoupáme. Když konečně vylézáme z lesa je už nebe lehce
zastřené. Před námi je holá stráň s borůvčím, vprostřed s kamenitou cestou. Narážíme na kus
zrezivělého lana a taky na docela velký kus stejně rezavého železa, který připomíná radlici. Jako by tu
někdo plánoval stavbu lanovky, ale pak se mu kolečko polámalo a vše si rozmyslel. Na kopci
narážíme na velkou hromadu složených trubek – památka na stavbu plynovodu a po hřebeni
pokračujeme k vrcholu Topasu. Protože ale fouká dost ostrý vítr, oblékáme bundy. Cesta je široká,
prašno-kamenitá a jít po ní není úplně příjemné. Zde se napojujeme na konec dvoudenní hřebenovky,
kterou jsme měly původně v plánu. Když vidíme, že tahle hrozná cesta pokračuje kam jen
dohlédneme, tak ani nelitujeme, že jsme si onu hřebenovku musely odpustit. Cesta se výrazněji houpe
přes vrcholky, při každém sestupu musíme dávat dost pozor, aby nám v prachu neujely nohy.
K našemu velkému překvapení stojí pod vrcholem Topasu Zyl. Kolem poskakují nějací dva mladíci a
něco kontrolují. Pak naskakují do auta a rozjíždějí se směrem k nám. Už se ani nedivíme, že je cesta
tak bídná, když po ní brázdí takové koráby. Zyl přejíždí mez a míří směrem dolů ke kulatému stavení
se stožárem kousek pod vrcholem, které při pohledu z Koločavy připomíná mešitu. Tahle „civilizace“
sem však naštěstí ještě nedorazila. Zdoláváme poslední prudký kopec a jsme na vrcholu
pod vysílačem. Vysvlékáme bundy, aby bylo vidět firemní tričko a fotíme se samospouští. Z Topasu
je úchvatný pohled na Strimbu, kterou jsme zdolaly před několika dny. Mám ji na mnoha fotografiích,
protože ten kopec je zkrátka úžasný a neskutečně fotogenický. Za ním se ale kupí černé mraky a
začíná hřmět. To, co si říkáme už několik dní, a sice že už se v těch vedrech musí něco přihnat, se dnes
už asi povede. Proto se zbytečně nezdržujeme, jídlo odkládáme na později a pelášíme z kopce dolů.
U mešity míjíme stádo krav a koní a zdravíme muže, kteří vyměňují kolo od Zylu. Sestupujeme
opačným směrem nad Koločavu na Krásnyj Věrch, kde se můžeme rozhodnout, kterou stezkou
půjdeme dolů. Je tu červená zylová cesta, pak zelená, která klesá o něco dál a pak ještě modrá, která
vede dlouho rovně a ústí až na silnici do Chustu, po které se lze pak vrátit do Koločavy. Po konzultaci
s průvodcem od Brandose a taky proto, že zylové cesty už máme plné zuby, volíme zelenou značku.
Už tady pociťuju, že mi není úplně nejlépe, v břiše se mi asi rodí vetřelec a tak odskakuji do lesa.
Zelenou značku nemůžeme najít, tak dáváme na instinkt, tedy spíš na neomylný instinkt Kačenky a
mírně klesáme do lesa. Potkáváme muže v gumákách, s holí v ruce a už se ani nepodivujeme, kam se
před bouřkou hrabe. Je to více než jasné, jde pro krávy. Některé mu šly už naproti, další jsou ještě
na horní pasece. Cesta začíná neskutečně prudce klesat. Jestli tedy vůbec lze mluvit o cestě, protože
spíš kličkujeme mezi středně vysokými smrky, vyhýbáme se ostrým větvím, sestupujícím kravám i
tomu, co po sobě v hojné míře zanechávají. Mám pocit, že se cesta nikdy nenarovná a z lesa nikdy
nevyjdeme. Nakonec se ale přeci jen stromy rozestupují a my vidíme první stavení v Koločavě. I když
ještě nad kopci zahlédneme blesk, tak pršet asi nebude, Strimba to drží zuby nehty. Překračujeme řeku,
ve které starší žena máchá prádlo, kousek nad ní stojí v řece kráva, po březích se válí neskutečné
množství plastového odpadu. Inu jiný kraj, jiný mrav. Nohy už jen vleču za sebou setrvačností,
vynecháváme i pivo v nálevně, protože zažívací ústrojí se opět hlásí o své potřeby. Dorážíme domů, já
úplně zdecimovaná, Kačenka relativně v pohodě.

Především kvůli mně dnes vynecháváme hospodu a jíme z vlastních zásob. Tedy hlavně Kačka, já se
spíše zdržuji na toaletě nebo pod peřinou, neb mě trochu oblézá zima. Navštěvuje nás Elena a
projevuje velkou starost o mé zdraví, snažím se ji uklidnit, že jsem se jen asi trochu uhnala a až si
odpočinu, tak budu zase gerój. Za chvíli se opět vrací a jak si obě, já i Katka myslíme, nabízí mi
panáka. S touto medicínou mám jen dobré zkušenosti, tak přijímám. Ale asi ještě nejsme v rusínštině
tak kované, protože se vrací s práškem. Neprotestuji a polykám. Kačenka o mě pečuje též a
pro obveselení mi předčítá průvodce. Srovnáváme to, co píší s tím, co jsme zažily až do soumraku a
pak obě usínáme. Dnes opět nepršelo.

Za dnešní den jsme:

  • zdolaly horu Topas – 1.548 m.n.m., převýšení 987 m
  • ušly 20 km

11. červenec 2013

Ráno je mi výrazně lépe, dokonce mám i hlad, což považuji za dobré znamení. Přesto jsem ale
zdrženlivá a zatímco Káťa snídá opět skvělý toast, tak já si žádám jen suchý chleba, nakonec mi
k němu Elena přináší čerstvý med a já neodolávám. Neskutečná laskomina jak z cukrárny od Myšáka!
Máme před sebou poslední den a protože se nechci před cestou domů úplně dodělat tak vymýšlíme, že
si obejdeme z strany od Chustu ještě modrou stezku, kterou jsme včera vynechaly. K tomu Káťa
navrhuje, že vezmeme moji plastovou krabičku, ve které s námi přicestovaly řízky a Eleně natrháme
borůvky. Ujednáno a jdeme. Na kraji Koločavy nahlížíme do bunkrů Arpádovy linie, které máme
při cestě, míjíme i odbočku na Ťapeš, po které jsme ťapaly první den a blížíme se k místnímu
klášteru. Je to krásné dřevěné stavení připomínající kostel. Celý areál je oplocený, kostel je uzavřený.
Dovnitř je možné vstoupit pouze v době bohoslužby, která je velmi brzy ráno a navíc ženy nesmí mít
odhalená ramena, ani nohy a něco na hlavě. Fotíme klášter tedy jenom zvenčí a jdeme dál.

Je třeba překonat řeku a za tímto účelem je třeba překonat navěšenou lávku. Toto zařízení ve mně
nebudí úplně důvěru, ale není zbytí. Vstup je trochu komplikovaný a bokem, i tady by zřejmě některé
borkyně z kraví rodiny zkoušely své štěstí. Přecházíme řeku a narážíme na pohodlnou cestu podle
potoka. Takovou příjemnou pěšinu jsme tu ještě nezažily, tak si ji velmi pochvalujeme a užíváme,
ovšem jen do okamžiku, než zjistíme, že jdeme blbě. Vracíme se k první zatáčce od řeky, kde jsme
zaznamenaly poslední značku. Tu další ale nemůžeme najít. Káťa se nevzdává a se slovy: „Tady někde
musí prostě být“, vyráží do strmého kopce. Očekávám, že ji to za chvíli přestane bavit, ale když už je
nahoře na kopci a já pořád dole, tak rezignuji a vydávám se za ní. Pod nohama nám kmitá neskutečné
množství mravenců. Kdybych tady upadla a nějakou chvíli se nezvedala, tak mě do půl hodiny
sežerou. Nemůžeme se ani moc zastavit a prodiskutovat další postup, protože nám hned lezou
po botách. Ještě chvíli se motáme po kopci, až najednou Káťa uvidí modrou značku na stromě
o několik metrů pod námi. Slézáme tedy na stezku a vydáváme se po ní hlouběji do lesa. Poprvé
nestoupáme „po držce“, ale opravdu jen postupně. Les je docela pěkný, nejdříve listnatý, potom
jehličnatý. I když je nástup opět zdlouhavý, tak tentokrát nám to tolik nevadí. Není to kopec, nepraží
nám do kebule a je příjemně. Blížíme se do malého kaňonu, který na konci přejdeme a po jeho druhé
straně budeme stoupat dál. Ještě než se ale stezka stočí, narážíme na spadlý strom, který při pádu strhl
i docela velký kus stezky. Stráň dolů pod spadané stromy je docela prudká. „To dáme“, říká Káťa a
vrhá se do kráteru pod kořeny. Když oběma rukama visí za kořeny vyvráceného stromu, odvažuji se
zeptat: „To nemyslíš vážně, viď? Vrať se, obejdeme to vrchem.“ Vylézám tedy do prudké stráně
nad stezku a krizové místo přecházím. Horší bude návrat na stezku pode mnou. Ujíždějí mi nohy a
není se čeho chytit. Proto usedám na bobek a skoro po zadku se pomalu spouštím dolů. Trochu
s vypětím sil to obě opravdu dáváme, i když cesta byla trochu jiná, než jsme původně zamýšlely.
V zatáčce jsou udělané dvě provizorní lavičky, což nás dost rozesměje. Využíváme toho a svačíme.
Cesta lesem už pak netrvá dlouho a my se dostáváme na borůvkovou paseku, kterou jsme včera
opustily při klesání po zelené. Vyjdeme na rovinku, sundáváme batohy, vytahujeme krabici
na borůvky a dáváme se do sběru. Jak brzy zjišťujeme, je lepší trhat buď u lesa, nebo v blízkosti
stromů, kde jsou borůvky podstatně větší než na přímém slunci. Do ping-pongových míčků mají sice
daleko, ale i tak to přibývá velmi rychle. Za necelé dvě hodiny máme krabici plnou, jako bonus i
fialové pusy i ruce. Balíme a vydáváme se k rozcestníku, odkud po červené půjdeme dolů
do Koločavy. Ještě než ale k němu dorazíme vidíme vpravo na stáni starší sběračku borůvek. Velký
naditý batoh má u cesty a tak s mrknutí oka drkám do Káti a říkám: „Pojď, batoh jí sebereme, tahle
nás nedoběhne.“ Pochopitelně k ničemu takovému nedochází, přicházíme k rozcestníku a vydáváme se
po červené dolů. Ač cesta pro Zyl, tak není úplně špatná, určitě mnohokrát lepší než včerejší zelená
stezka jistě původně vedoucí do pekla. Po chvíli si všímáme, že zatímco my jdeme vzorně po cestě,
která se v zatáčkách svažuje k vesnici, tak ona sběračka to krosí po louce a zbytečně si nezachází.
Když se potkáváme, vypadá dost unaveně a těžce oddychuje pod těžkým batohem. I tak nám je
neustále v patách a máme co dělat, abychom ji udržely za sebou. Ještě, že jsme si to rozmyslely,
protože téhle čilé paní bychom s borůvkami určitě neutekly. Když se cesta rozděluje, hned nám radí
kudy máme jít a těsně nad vesnicí se ptá: „Kam vlastně jdete, děvčátka“? Říkáme, že na stanici a tak
nás paní vede mezi ploty, tady jeden podlezeme, tady zase překročíme, obtočíme se kolem malého
baráčku a najednou už přecházíme řeku a jsme dole v Koločavě. Děkujeme za radu nad zlato a
loučíme se. Když se blížíme ke stanici, stojí na levé straně Favorit s českou poznávací značkou a
vevnitř dva mladí kluci. To nebudou Češi, říkám Kátě, něco takového by sem nedojelo. Z jediné
otevřené strany se do koločavského údolí blíží bouřka. A dnes, protože jí nestojí nic v cestě, tak na
beton bude.

Doma předáváme náš dárek a jak je vidět, dárek, který člověk vyrobí sám, v tomhle případě nasbírá,
zabere nejvíc. Elena má radost a moc děkuje. My se naposled házíme do gala, nebo spíš oblékáme to
poslední, co ještě nestojí v pozoru v koutě a jdeme na poslední večeři do stanice. Usazujeme se
na zahrádce a sledujeme, jak se blíží oni dva kluci z Favorita. Moje domněnka byla zcela levá, jsou to
Češi, tedy spíše Moraváci jak poleno. Hned je oslovujeme a vyzýváme, aby si přisedli, což s radostí
přijímají. U večeře si předáváme zakarpatské zkušenosti. Kluci v autě i spí a do hor zatím moc
nevyrazili, tak nám zatím líčí zážitky z pamětihodností, hlavně z Mukačevského hradu. Obzvláště
historka s parkováním u něj nás pobavila. Nějaký mírně podezřelý typ je nahnal pod most, kde po nich
jeden příslušník nejmenovaného opáleného národa chtěl parkovné. Nejdříve 5 hřiven, ale když dostal
hřivny 2, byl také spokojen a utekl. Jak je vidět, podnikavost těmto výlupkům nechybí ani na Ukrajině.
Venku začíná bouřka a neskutečný slejvák, proto se přemísťujeme do hospody. Zde sedí capo di tutti
capi a něco pozoruje v notebooku. Oslovujeme ho, jak to vypadá se slibovaným odvozem, ale je více
než jasné, že pán je zkrátka tlučhuba a tak pojedeme autobusem. Po příjemném podvečeru se
s moravskými kluky loučíme a valíme k domovu, abychom zabalily. Ještě před tím však domlouvám
s kámoškou od Schwarzenberga, že jsem asi za měsíc přijede autobus výletníků ze Semil a že bychom
po něm velmi rády poslaly Eleně malý balíček. Dohodneme se velmi rychle, paní slibuje, že se
můžeme spolehnout a vychvaluje Elenu do nebe, což není vůbec třeba, že je zlatá duše víme už dávno.

Doma balíme naše velké tunové batohy, fotíme se s Elenou a slibujeme, že fotky pošleme
po semilském autobuse. Ten náš ranní vyjíždí v 6:30, tak se dohadujeme, kdy budeme vstávat. Vše
na sebe opět bere Elena a slibuje, že vše zařídí a na autobus půjde s námi. Když je vše hotovo,
naposledy uleháme do ukrajinských postelí.

Za dnešní den jsme:

  • zdolaly horu Krásnyj Věrch – 964 m.n.m., převýšení 403 m
  • ušly 13,5 km

12. červenec 2013

Ještě za šera na nás klepe Elena a my vstáváme. Obě jsme trochu nesvé a nervózní a hlavně se asi po 5
minutách střídáme na záchodě. Zřejmě cestovní horečka. Zjišťujeme, že nás Elena omylem vzbudila
o hodinu dřív, ale za stavu, kdy se nevzdalujeme od záchodu, se to zdá býti téměř geniálním tahem.
Sedíme všichni tři v naší teď už bývalé ložnici a poprvé za celý týden nám dochází řeč. Nechce se nám
věřit, že bychom se už neviděly a tak zveme Elenu do Prahy a slibujeme si, že se určitě ještě uvidíme.
Pak už jen nakládáme batohy na záda a jdeme na autobus. Protože vyjíždí z Koločavy, jede na čas.
Poslední objetí, rozloučení a už nastupujeme do autobusu. Platím 110 hřiven za cestu do Užhorodu a
rvu se uličkou do autobusu. Je to dost zápas, protože ulička je úzká a batoh nečekaně široký, takže si
ani nevšímám, že úplně vzadu na sedačce sedí opálený, okatý mladík, který budí dojem, že právě vstal
a až jeho zvonivé AHOJ mě probírá z chmurných myšlenek na právě proběhlé loučení. Jmenuje se
Marek a právě s velkou partou lidí procestoval poloninu Boržava. Je dost upovídaný a tak přidává i
zážitky z putování po Kyrgyzstánu. Je to vážně dobrodruh. Cesta neubíhá příliš rychle,
po ukrajinských cestách to ani není možné. Osazenstvo autobusu se postupně vyměňuje, cestují opět
všechny věkové skupiny. Přijíždíme do Mižhirji, kde máme asi půl hodiny pauzu. Autobusové nádraží
je hliněný kulatý plácek s velkými loužemi po včerejší bouřce. Po obvodu stojí malé, zatím ještě
z většiny zavřené stánky. Jediná otevřená je malá nálevna, před kterou v plastovém nábytku sedí
několik místních borců a snídají ve stakanech nalitou vodku. Marek si jde za poslední hřivny koupit
něco k snídani a já si fotím náš lehce rezavý autobus. Jedeme dál, cesta začíná ubíhat rychleji až když
vyjedeme z hor na silnici vyšší třídy, která již připomíná nám obvyklý standard. Po pěti a půl hodinách
vjíždíme do Užhorodu. Už docela ráda vystoupím.

Vcházíme do budovy autobusového nádraží a dle pokynů v průvodci jdeme ke kase, abychom
zakoupily jízdenky. Cena je ve srovnání s dálkovou cestou z Koločavy překvapivě vysoká, takže nám
nestačí hřivny, ale slečně za přepážkou to nevadí a zbytek si bere v EURech. Je evidentní, že Evropská
unie se blíží. Káťa se shání po toaletách, bere si poslední drobné a vyráží. Když se vrací, netváří se
příliš vesele a praví, že i v Thajsku to bylo na toaletách lepší. Proto si tuto zkušenost nechávám ujít a
dle pokynů v průvodci přecházíme na vedlejší vlakové nádraží, kde by situace měla být lepší. Budova
nádraží je nově zrekonstruovaná, čistá a velmi příjemná. Do odjezdu máme skoro 3 hodiny, tak
vybíráme dřevěné sedačky v rohu a pohodlně se usazujeme. Marek se jde podívat do města, tomuto
pokušení však odoláváme, protože úschovna zavazadel je drahá a vláčet batoh s sebou je při jeho váze
nemyslitelné. Ode dveří se k nám blíží opravdu velká skupina mladých lidí s bágly, většina ve stejných
tričkách. Naproti nám skládají všechny batohy a zřejmě s vedoucím zájezdu diskutují, co budou dělat
do odjezdu autobusu. Nakonec u batohů zůstávají dva dobrovolníci a zbytek jde na oběd.
Od dobrovolníků se dovídáme, že se jedná o dobrovolníky Brontosaury, kteří na Zakarpatí obnovovali
turistické značení. Chválíme jejich zasloužilou činnost. Na nádraží si ještě před odjezdem dáváme
kávu, je opět velmi silná, ale stejně jako v předchozích případech neskutečně dobrá. Pak ještě
nezbytná toaleta, výrazně lepší než na autobusáku a jdeme. Slovenský autobus přijíždí na čas, my
ukládáme bágly dolů a nastupujeme. Jedou s námi starší slovenské důchodkyně, maminka s malým
chlapcem a několik Ukrajinců a samozřejmě Marek, který se z města vrací téměř s odjezdem.
Brontosauři jedou později.

Ještě před hranicí, která je z centra Užhorodu co by kamenem dohodil, zastavujeme. Z autobusu
vyskakuje starší ukrajinský muž, přebíhá silnici a vchází do malého stánku, nebo spíše stavební buňky,
která dle vývěsního štítu nabízí výměnu peněz nebo cestovní pojištění. S Káťou se shodujeme, že jde
asi pro vízum. Vše netrvá déle než 10 minut, ale oceňujeme benevolenci slovenského řidiče, který
navzdory jízdnímu řádu klidně počká. Kdybychom věděly, co nás čeká, už bychom se nedivily.
Přijíždíme ke státní hranici, řadíme se do pruhu pro autobusy a čekáme, čekáme, čekáme. Až po hodné
době přichází celník, projde uličkou v autobuse, všechny nás obhlédne dle fotek v pasu, vybere je a
zase odchází. Řidič vzorně otevírá zavazadlový prostor, kde je možné pozorovat, že žádné běžence
nevezeme. Zase to nějakou dobu trvá, kupička pasů se vrací do autobusu a my si je postupně
rozebíráme. Přejíždíme na slovenskou stranu. Opět se vybírají pasy. Po nějaké době nás vyzývá řidič,
ať všichni vylezeme ven a ze zavazadlového prostoru si vezmeme svá zavazadla. Marek do toho líčí,
jak už několikrát musel vybalovat na přání celý batoh a mě se chce zařvat do všech těch celnických
ksichtů, že já jsem občan Evropské unie, že se do ní vracím a vyžaduji, aby mi dali pokoj!!! Všichni
vcházíme do podlouhlé prosklené místnosti, kde se stavíme do řady. V duchu se chválím za to, že jsem
nahoru do batohu zabalila špinavé prádlo a doufám, že zvědavé celníky jeho „vůně“ dokonale odradí.
Prosklenou stěnou pozorujeme dvě modelíny v celnickém jak přicházejí k autobusu a řidič jim musí
otevírat snad kromě nádrže úplně vše, co otevřít jde. Nějaké ohýbání se k zavazadlovému prostoru
však dámy nepraktikují, zřejmě by se při svých křehkých postavách zlomily v pase. Pak obě
hnědovlasé dlouhovlásky přicházejí k nám a ta modelkovatější sebevědomě zahlásí: „Pripravte si
technické preukazy!“, sice se rychle opravuje a říká, že chce vidět pasy, ale nám už je jasné, že
ve skutečnosti je určitě blondýna. Každého se ptá, co si přiváží z Ukrajiny, nechává si otevřít
zavazadla a lehce do nich zajíždí rukou. Druhá kopretina vše zaznamenává do počítače. Bágly znovu
zavíráme, ukládáme do autobusu a vracíme se na sedačky. Po nějaké době nám vracejí pasy a autobus
se dává do pohybu. Ještě v areálu celnice mě udeří do nosu zápach nohou. Pátrám po pachateli a
zjišťuji, že Ukrajinec na sedačce za námi si zouvá boty i ponožky. Zřejmě v nich má kontraband a
protože celní kontrolou prošel úspěšně, tak si chce ulevit. Naposledy smutně máváme Ukrajině a
vjíždíme na Slovensko.

Když vyskočíme před nám už známým vlakovým nádražím v Michalovcích, máme skoro 4 hodiny
času do odjezdu vlaku a taky hrozný hlad. Nádražní restaurace je zavřená, tak se prodavače
v novinovém stánku ptáme, zda je v okolí nějaká jiná možnost uhasit žízeň a zahnat hlad. Posílá nás
směrem do města, do restaurace Bílá Labuť, kterou po asi 400 m chůze nacházíme. Restaurace si
v ničem nezadá se svým slavnějším jmenovcem, obchodní domem v Praze – čas se zde zastavil už
před několika lety. Usedáme na zahrádce a dle velkého štítu „Točený Šariš“ vyžadujeme na trochu
vyžilé servírce tuto místní pochoutku. Její odpověď nás dost zarazí: „Točené pivo nemáme.“ Inu jiný
kraj, jiný mrav! Ještě neznamená, že když Vás na něco zveme, že to taky dostanete. Dáváme si tedy
lahvovou Plzeň (velmi příjemná náhražka), Marek si objednává Kofolu a spolu s Káťou i brynzové
halušky. Já jsem po ranním záchodovém představení opatrnější a jdu pouze do hovězího vývaru
s pečivem. Čas nás opravdu netlačí, tak si ještě dáváme černý čaj a relaxujeme. Při návratu k nádraží
se Marka ptám, kam vlastně jede. Říká, že to má trochu komplikované, protože v Pardubicích
přestupuje a dál jede jiným vlakem. „A kam“, pátrám bezelstně. „Do Železného Brodu“, zní jeho
odpověď, „tam mě vyzvedne táta autem, máme tam chalupu po babičce.“ Když mu ozřejmím, že já
pocházím ze Semil, tak ještě upřesňuje, že chalupa stojí v Roztokách u Vysokého nad Jizerou. Svět je
skutečně neskutečně malý!

Spořádaně čekáme v nádražní hale, až přifičí Šírava. Marek si jde koupit lístek a spekuluje s cílovou
stanicí, protože, když si prý lístek koupíš jen na hranice a následnou jízdenku u průvodčího, tak
výrazně ušetříš. Paní pokladní však jeho vášeň pro spořivost nesdílí a odmítá uznat hranice za cílovou
stanici. Nakonec se shodují na Ostravě. Do nádražní haly dorážejí Brontosauři, tak se zdravíme jako
staří známí a vyměňujeme si zážitky z celnice. Dopadli obdobně jako my. Blíží se čas odjezdu, tak
míříme na perón, kde se ještě loučíme s Markem. On jde mezi „socky“ do sedaček, my mezi V.I.P.
do lůžek. Vedle nás stojí tatínek, který s kufrem v ruce vypravuje na dalekou cestu dceru, věkem něco
přes dvacet. Hádáme správně, jede s námi v kupé. Stejně jako slečna z Třebišova žije a pracuje v Praze
už víc jak dva roky a vrátit se nehodlá. To asi Slovensko brzy vymře po přeslici. Rozdělujeme si
postele, slečna Slovenka jde na bidýlko a usazujeme se na spodní sedačce. Ještě si s Káťou dělíme
na polovinu cukierky (tedy ukrajinské bonbóny, které nám na naše přání zakoupila Elena). Venku se
pomalu šeří a mě se ještě před Košicemi začínají neskutečně rychle klížit oči. V Košicích se zase
připojují autovagóny, tak využíváme delší pauzy a jdeme do nádražní budovy na toaletu. Pak už jen
sklápíme lůžka a ještě než vyjedeme z Košic jsem tuhá.

Probouzím se někde u Ostravy, pak opět zabírám a znovu už docela ožívám v Pardubicích. Cesta už
teď ubíhá rychle a my za chvíli brzdíme v Praze na Hlavním nádraží. Když sjíždíme pohyblivým
pásem do haly, kde jsme se před více než týdnem s Káťou marně hledaly, potkáváme Brontosaury.
„Vás už jsem někde viděl“, hlaholí fešák v brýlích. Na posledy si tedy ještě zamáváme a jdeme
na metro. Můj vlak přijíždí dřív, tak mávám na Káťu, která stojí na opačném nástupišti a s vjezdem
do tunelu se končí naše zakarpatské dobrodružství. Tak zase příště!!!

Za celou dovolenou v Zakarpatí jsme:

  • nastoupaly 4.211 výškových metrů
  • ušly 96 km

Autorka článku:
Martina Davidová

Podkarpatská Rus 1938 – Cesta Kamila Raichla s chotí a přáteli

Podkarpatská Rus 1938

Cesta Kamila Raichla s chotí a přáteli

Okolnosti této cesty mi bohužel nejsou známy. Kamil si fotografie řadil do alba chronologicky podle trasy cesty: Užhorod – Užok – Skotarské – Sinovir – Rachov – Jasina. Cestou zpět udělal jen dva snímky bez označení. Poslední zřejmě ještě na Podkarpatsku je popsáno jako Rozvigovská česká škola, (ale není to úplně čitelné). Pořadí obrázků z alba jsem dodržel.

Podkarpatská Rus 1938

Na fotografii vpravo je Kamil Raichl ten tmavovlasý muž a jeho manželka Blaženka sedí úplně vpravo v květovaných šatech. Ten druhý manželský pár identifikovat nedovedu.


synagoga Užhorod

Užhorodská synagoga

Užhorodský kostel

Užhorodský kostel

Cikánská vesnice u Užhorodu

Cikánská vesnice u Užhorodu

Škola s romštinou jako vyučovacím jazykem

Škola s romštinou jako vyučovacím jazykem

České nápisy: Restaurace, turistické noclehy

České nápisy: Restaurace, turistické noclehy

Piknik po cestě po Podkarpatské Rusi

Piknik po cestě

Turistická chata v Užockém průsmyku

Turistická chata v Užockém průsmyku

Rozsypalova chata (zbořena 1945)

Rozsypalova chata (zbořena 1945)

Karpatský kostelík

Karpatský kostelík

Sinovirské jezero

Sinovirské jezero

Turistická restaurace u Siněvirského jezera

Turistická restaurace u Siněvirského jezera

Krajina jižního Podkarpatska

Krajina jižního Podkarpatska

Rachov: spořitelna a hotel

Rachov: spořitelna a hotel

Rachovští horalé

Rachovští horalé

Rachov: vory

Rachov: vory

Rachov: voraři na Tise

Rachov: voraři na Tise

Kaplička v okolí Rachova

Kaplička v okolí Rachova

Užok

Mimo pořadí: Užok

Kaplička v okolí Rachova

Kaplička v okolí Rachova

Přehrada na cestě Rachov - Jasiňa

Přehrada na cestě Rachov – Jasiňa

Chata Klubu čs. turistů pod Hoverlou

Chata Klubu čs. turistů pod Hoverlou

Hraniční přechod do Polska

Hraniční přechod do Polska

Jasiňa

Jasiňa

Jasina

Jasina

Jasina

Jasina

Vesnice na východě Podkarpatska

Vesnice na východě Podkarpatska

Vesnice na východě Podkarpatska

Vesnice na východě Podkarpatska

Kostel u Jasini

Kostel u Jasini

Cestou zpět na západ

Cestou zpět na západ

Cestou zpět

Cestou zpět

Rozvigovská česká škola

Rozvigovská česká škola

Jasiňští horalé

Jasiňští horalé

znak

Podkarpatská Rus 1999

Jednoho krásného dne mne napadlo, že bychom se s mou přítelkyní Klárou mohli jet podívat zase pro změnu někam na východ. Přemluvil jsem kamarády Burču a Markétu a 3. srpna 1999 jsme vyrazili na Podkarpatskou Rus, kde jsme se zdrželi do 11. srpna 1999.

úterý 3.8.1999

Sešli jsme se všichni včas a ve 12:00 odjeli linkovým autobusem z Florence směrem na Brno. Ve 14:15 jsme měli první přestávku na odpočívadle U devíti křížů a pak jsme se vydali na Vsetín na přechod Bumbálka. Ten jsme bez problémů překročili v 19:15. Po diskusi se spolucestujícími v autobuse jsme se dozvěděli, že na Ukrajině používají kyjevský čas, tedy o hodinu více než u nás. Slovensko jsme projeli vcelku rychle a na hranicích Slovensko – Ukrajina začaly první zážitky. Nejprve přišel slovenský celník a s výrazem kovboje z filmu „Tenkrát na západě“ nám čtyřem rychle prolistoval a orazítkoval pas. Ukrajinští celníci nás pak spolu s ostatními nechali všechny vystoupit i s batohy a zběžně se zajímali o jejich obsah. Mnohem detailněji sledovali obsahy obrovských tašek, které převáželi Ukrajinci.

středa 4.8.1999

V Užhorodu se na nás hned vrhli veksláci a víceméně nuceně jsme vyměnili USD za hřivny, tolik, kolik bylo potřeba na autobus do Rachova. Zároveň jsme hned zkusili koupit u pokladny lístek do Prahy za USD, což šlo, takže jsme měli klid, že se do autobusu 13.8.1999 dostaneme, i když jak se později ukázalo, nebylo tak nezbytné si lístky kupovat napřed. Také výměna za hřivny byla nutná jen v jednom případě, jinak všude přijímali alternativní přepočet v USD a vzhledem ke kursu, který tehdy mezi Kč a USD byl, bylo výhodnější měnit za hřivny USD než koruny. Kč počítají asi 10 Kč za hřivnu a za dolar jsme dostali mezi 4,20 – 4,30 hřiven během celého období.

V čekárně v Užhorodu jsme byli ve 4:30, takže transakce s veksláky proběhly hlavně za tmy. Zde jsme pak čekali do 5:45 na autobus do Rachova. Přes Mukačevo jsme skutečně tímto autobusem odjeli a ve 12:15 jsme do Rachova (někdy je transkript psán jako Rachiv) dorazili. Do Rachova to je z Užhorodu po silnici cca 200 km. Odsud jsme našli ještě spoj do Jasině, bývalého nejvýchodnějšího města ČSR. Do Jasině jsme dorazili bez problémů a odsud jsme pokračovali dalším autobusem do Jablunického průsmyku, kam jsme se kolem 16:15 dostali. Hned jsme hledali vzkaz od další části výpravy, která vyrazila asi o 4 dny dříve a pokořila Hoverlu, nejvyšší horu Ukrajiny vysokou 2060 m.n.m, i když podle některých místních 2080 m.n.m. V průsmyku jsme ale byli první, takže jsme si začali pod jakousi verandou hotelu vařit a časem dokonce přestalo i pršet. Po chvíli se ovšem znova rozpršelo, takže jsme na místě vydrželi. Později jsme začali plánovat zítřejší trasu a vydali se na obhlídku místa na spaní. Ve stánku jsme si k večeři koupili pivo Oboloň a bylo docela chutné. Jelikož se nikdo stále neobjevoval, nechali jsme zbytku vzkaz, že tu tedy jsme … jak se pak ukázalo, přišli o půl hodiny později, než jsme odešli spát.

čtvrtek 5.8.1999

Ráno jsme v 6:30 vstali a vydali se na místo srazu s ostatními. Tady jsme se skutečně potkali a po snídani jsme v 8:30 jsme odjeli autobusem do Svidovce, abychom tu začali výstup na poloninu s vrcholem Bliznica. Šli jsme poměrně náročnou cestou, byla totiž po loňských povodních velmi zničená. Mnohdy se šlo prakticky korytem řeky, která to tu o povodních všechno smetla. V samém závěru jsme prudkým svahem, sjezdovkou, vystoupili na hřeben. Po něm jsme ještě chvíli šli, než jsme se utábořili. Po cestě nás totiž zastavil u chaty místní, nabídl za poněkud vyšší cenu pivo a nabízel i nocleh. Ubytování se nám moc nezdálo, tak jsme šli dál. Když jsme se utábořili a uvařili večeři, začalo zrovna strašně pršet, takže jsme jen doufali, že se to do zítra vybere.

pátek 6.8.1999

Ráno jsme se probudili a bylo jasno. Vydali jsme se po hřebeni směrem k hoře Tempa, pod kterou jsme poobědvali. Potkali jsme tu i českou výpravu, jejichž horský vůdce nám tvrdil, že jsou do Jasině a ukazoval na Tempu. Po jeho kritice mapy, kterou jsme měli a posléze poté, co pochopil svůj omyl, se vydal s výpravou v zádech správným směrem,odkud jsme zrovna přišli. Nejlepší mapou ze tří, které jsme měli – jedna vydaná na Ukrajině, druhá v ČR asi v roce 1996 a stará mapa z první republiky – se ukázala mapa z roku 1937, která byla ofocena z průvodce z tohoto roku. Po hřebeni Svidovce jsme šli kolem Tempy a kolem Plesky a nakonec po asi 20 – 25 km jsme se usadili na přespání u salaše. Tady jsme si od ovčáka koupili 2,5 kg ovčího sýra za neuvěřitelné 2 USD, krabičku Marlborek a zapalovač. V osmi jsme to vůbec nemohli sníst. Sýr byl skvělý samotný, se solí a s rozličným kořením, které jsme s sebou měli. V noci nám kolem stanů několikrát štěkali ovčákovi psi, takže nevíme, zda se tam nepřibližovalo nějaké zvíře, nicméně nás dobře hlídali, akorát jsme byli často vzhůru.

sobota 7.8.1999

Ráno jsme se probudili a byla mlha. Pak se ale vyčasilo, nabrali jsme z pramene vodu a vydali jsme se dolů z poloniny do obce Krásná. Tam jsme kolem 13:30 dorazili a přešli po visutém mostě řeku, která za povodní všechny mosty strhla. Na ulici u kempingového stolku jsme si koupili čokoládu a místní pivo a po asi 2 hodinách jsme odjeli autobusem do Usť Čorné. Tam jsme si koupili rajčata a chtěli jsme i meloun, ale bohužel trhovci s melounem právě odjeli. Nabídka zboží, které měli prodejci vyložené na autech byla velmi široká, ale zmrzlina, kterou jsme také chtěli, se tam koupit nikde taky nedala ani v místních obchodech.

Místní nám na náš dotaz, zda něco jede do Komsomolska, dříve Německé Mokré, odvětila, že autobus tam jezdí denně v 16:00, ale zrovna včera prý nejel. No naštěstí v půl páté autobus přijel a my jsme do Komsomolska dojeli. Řidič autobusu, který nás vezl jel cestou, kterou projede snad akorát tento autobus a Kamazy. Však měl vedle sebe na sedadle bibli a cestující si zpívali nějaké kancionály. Po cestě jsme poprvé na Ukrajině viděli cikány, kteří se nerozpakovali naprosto neodbytně i ve srovnání s místními žebrat, že prý na jídlo. Když jsme jim ovšem nabízeli rajčata, tak nechtěli, pořád jen kopějky. Cestou jsme viděli, co všechno povodně loni strhly a místy mělo vymleté koryto až 50 metrů. Také známá lesní železnice je naprosto zničená a asi jí už neobnoví. Za Kosomolskem, kde končil autobus jsme si uvařili jídlo. Přišli k nám 2 místní chlapíci a jestli něco nepotřebujeme poradit. V tomto jsou lidé na Ukrajině až nepříjemně ochotní. Jeden odešel a druhý nám vnucoval, že nám donese místní minerálku. Nic jsme nechtěli, nicméně on nakonec od řidiče autobusu, který opodál stál vyžebral nějaké plastové láhve a do nich odněkud načepoval vodu se silnou železitou příchutí. Zbavili jsme se ho až po té, co jsme mu dali cigarety a reklamní nožík, o který si sám řekl. Pak jsme pokračovali do průsmyku směrem ke Koločavě a po cestě jsme se zbavili i „minerálky“. Za průsmykem nad Koločavou jsme přenocovali.

neděle 8.8.1999

V noci hrozně pršelo, takže jsme vstali docela pozdě. Pak jsme se vydali do asi 5- 6 km vzdálené Koločavy. Koločava je velice dlouhá vesnice. Zpočátku měla jedinou hlavní silnici prašnou, ale jak jsem se blížili k centru náhle přešla na asfalt. V Koločavě není dohromady nic k vidění, prošli jsme tedy místní atrakce poměrně rychle. Muzeum ateismu se zmatenou sbírkou v krásném celodřevěném kostelíku ze 17. století, pak viděli jsme hroby 2 českých četníků, které Nikola zastřelil, ovšem jeho hrob jsme si už odpustili. Nikolova krčma, která je ve vsi, je funkční v podstatě až po 22:00 hodině, tak jsem se vydali do jiné místní hospody na vodku a pivo. V žádné hospodě ani obchodě jsme nenarazili na vodu a jediná studna byla asi 2 metry od záchodu. V hospodě, když výčepní neměla drobné kopějky nazpátek, jsme dostali místo drobných žaludový bonbon, který nám docela chutnal. Protože v neděli nejezdil z Koločavy ani autobus, ale ani žádná auta, vydali jsme se pěšky směrem na jihozápad, abychom se nějakým přechodem pak napojili na poloninu Boržava. Šli jsme strašně dlouho po silnici a nakonec jsme po bližším prozkoumání mapy dospěli k názoru, že bychom to nestihli. Takže jsem se pokorně vrátili do Koločavy a přespali ve škole. Ve zbylém čase jsme si dali malý stakán vodky a pivo Taller. Večeři jsme si uvařili na zahradě školy, ve které nebyla zavedena voda a venku byly pro děti suché záchody. Zrovna tu přespával i zájezd od CK Kudrna.

pondělí 9.8.1999

Ráno jsme museli vstát ve 3:30, abychom stihli autobus do Ryčky za Mežhorje. Jízdní řád tu nebyl, ale podle našich dosavadních zkušeností jsme se zeptali 10 lidí a dozvěděli jsme se, že autobus tímto směrem má jet v časovém rozmezí 4:30 – 6:00. Zadním východem školy jsem odešli na zastávku, všude byla tma, žádné pouliční osvětlení, nicméně 4 lidé už tu čekali. Za chvilku jel kolem „černý“ taxikář a nabízel, že sveze do Mežhorje. Nikdo z místních nechtěl, tak jsme se tam i batohy nacpali a dokonce jsme mu museli půjčovat i lanko na zavázání kufru, aby nic nevypadlo. Zavezl nás za 10 hřiven na osobu na rozcestí k Ryčce, odkud jsme chtěli vystoupat na poloninu. Tady jsme byli v 6:00 a vydali jsme se k polonině. Celou cestu byla mlha a ta se začala zvedat až za hodinu, když jsme si vařili snídani. Na začátku poloniny jsme byli v 9:00. Nabrali jsme vodu, chvilku jsme si tam na sluníčku odpočinuli a vylezli jsme nahoru. Na polonině byla příšerná mlha, takže jsme toho moc neviděli a tak jsme pořád šli, abychom to stihli přejít. Po cestě jsme potkali mraky borůvkářů, kteří hojná borůvčí intenzivně očesávali. Protože jsme šli celý den, dozvěděli jsme se nakonec od nich, že už jsme pod Stojem, kopcem na konci poloniny. Kus jsme proto sešli bočním hřebenem a tam jsem se utábořili. Na Stoji jsou totiž radiolokátory, dnes již údajně nefunkční a měla to tam okupovat armáda, s kterou jsme se pochopitelně nechtěli setkat. Šli jsme sbírat borůvky, protože mlha se zvedla a my jsme nechtěli, aby nás borůvkáři viděli stavět stany. Celou noc dokonce ani nepršelo.

úterý 10.8.1999

V 8:00 jsme se sice probudili, ale nechtělo se nám ještě vstávat, tak jsme se na sluníčku povalovali. Kolem 10:00 bohužel až k nám dorazili 4 sběrači borůvek, sedli si a chtěli cigarety. Stejně jako děti v Koločavě, které si rovnou řeknou o žvýkačku nebo o bonbon, tito si aniž by nás o čemkoli informovali, si řekli o cigarety. Tak jsme se zabalili a odešli směrem na hřeben. Protože bylo konečně pořádně jasno, viděli jsme bílé kopule radiolokátorů na Stoji a definitivně jsme se rozhodli, že tam nepůjdeme. Vydali jsme se směrem na Veliký vrch a dále na Plas, kde jsme si nabrali vodu. Zde jsou také antény o kterých průvodce tvrdí, že jsou televizní, nicméně znalci mezi námi je odhalili jako GSM antény a domnívají se, že tyto antény mají funkci mikrovlnného spoje mezi jednotlivými raketovými základnami tady v horách.

Dál jsme se vydali směrem na Tomňaluk. Po cestě jsme se kochali výhledy. Za Tomňalukem jsme taky přespali.

středa 11.8.1999

Ráno jsme se rozhodli, že pojedeme do Užhorodu vyměnit zpáteční jízdenky za dřívější. Za 2 – 3 hodiny jsme tedy seběhli do Volovce. Tam jsme byli nuceni vyměnit USD za hřivny, protože nám nechtěli prodat lístky za USD. Banka jako obvykle nebyla, a tak jsme vyměnili v poměrně výhodném kursu na trhu. Na nádraží bylo taky spousta žebrajících cikánek s dětmi. Rozhodli jsme se, že teď pojedeme vlakem do Užhorodu, ten ještě neznáme. Koupili jsme si proto lístky a v obchodě Fantu, abychom si z těch pofidérních vod zlepšili chuť.Vlak byl „klasický“ ruský, tedy místa byla převážně k ležení, žádné koše na odpadky, po zemi se válely plastové láhve (dávají do nich i mléko!) a díky tomu, že se nedají otvírat okna, byl tam šílený vzduch – vlak jel z Charkova do Užhorodu celkem asi 3 dny. Každý vagón měl 2 průvodčí, kteří při nástupu zkontrolovali lístky a víc už neprocházeli. Když jsem se věcmi usadili, spolucestující Rus nebo Ukrajinec se ptal, odkud jsme a když jsme řekli, že z Čech, sdělil nám s lišáckým úsměvem, že u nás byl v roce 1968 bez víza. To jsme přešli mlčením. Mezi další zajímavosti vlaku patřilo to, že po jednom lůžku pobíhal šváb, že pražce byly dřevěné a nebyly přišroubovány, ale přitlučeny obrovskými hřebíky, jen na nádraží byl každý čtvrtý pražec přišroubovaný a z betonu. Vlak jel celou dobu rychlostí asi 30 km/h, takže nám cesta trvala 4 hodiny. Celý vagón byl poměrně dost špinavý a to ani nezmiňuji strašidelný turecký záchod. Do Užhorodu jsme přijeli právě včas, abychom stihli vyměnit lístky na dnešek do Brna. Protože se nějak změnily ceny, museli jsme ještě 30 hřiven doplatit. Nesouviselo to se změnou termínu, ale s pohybem kursu, takže bychom stejně i v pátek dopláceli a to 100 hřiven!! na lístek do Prahy. Ve městě jsme si chtěli dát šašlik, ale nikde ho neměli, tak jsme nakoupili vodku s pjercem jako dárky a vykoupili jsme pirožky (všech 11!) a ještě jsme si koupili Kvas. V tradičně poloprázdném autobuse jsme byli jediní Češi. Na všech hranicích musel celý autobus vynést všechny věci, tentokrát to bylo celkem 3x a Ukrajinci rozbalovali nejen kartony, ale i krabičky cigaret. My jsme vypadali jako lidé, kteří se 10 dní nemyli, na vrchu jsme měli hlídací ponožky a naštěstí nikdy jsme nemuseli batoh rozbalovat. Protože všichni celníci rádi razítkovali, máme z této cesty celou jednu stránku v pase potištěnou.

čtvrtek 12.8.1999

Do Brna jsme přijeli v 4:38 a hned v 5:00 nám jel autobus do Prahy, takže na Florenci jsme byli už v 7:30.

Ceny

Podkarpatská Rus je i pro Čecha docela levná země, ať už se jedná o potraviny, nebo dopravu. V následující tabulce je uveden příklad cen, se kterými je možné se nejčastěji setkat. Obchody jsou většinou prázdné, je zde možné koupit obilí, mouku, alkohol a kompoty. Občas mají i chleba. Více je možné koupit na trzích, které jsou snad ve všech městech a větších vesnicích. K mání je zde ponejvíce zboží ze Slovenska, Maďarska a Rumunska, za ceny podobné našim.

Položka cena
pirožek s masem 75-80 Kop.
WC 30 Kop.
pivo Oboloň 2 Hř.
2,5 kg ovčího sýra 2 USD + 1 cigarety + zapalovač
1 kg rajčat 80 Kop.
1 noc v Koločavě ve škole 1 USD/ na osobu
chleba asi 800 g 1 Hř.
zmrzlina 90 Kop.
vodka – 50g 50 Kop.
pomeranč 50 Kop.
Coca Cola 0,5 l 1,5 Hř.
vodka s pěrcem 0,5 l (s papričkou –feferonkou) 5,50–7,50 Hř.
žaludový bobon 5 Kop.
Fanta – 1,25l 2,20 Hř.

Doprava

K přepravě na Podkarpatské Rusi je možné využít autobusy i vlaky, moc drahý není ani taxík (černý). V tabulce jsou uvedeny nějaké ceny. Autobusy bývají většinou pekelně nacpané, lidé v nich převážejí zavazadla do velikosti kuchyňské linky i různá zvířata. Jezdí průměrnou rychlostí 20-30 km/h, protože cesty jsou velmi nekvalitní a tyto stroje již zažily mnoho. Navíc po loňských povodních, které s sebou vzaly i lesní železnice, jsou místy jen velmi těžko průjezdné. Zajímavý je i jízdní řád, který nikde není napsaný, dokonce většinou ani nezjistíte, kde je zastávka. Je třeba se zeptat místních lidí, kteří udají čas odjezdu v určitém rozmezí (plus minus 2 hodiny) a ten autobus pak třeba vůbec nejede. Nebo se všichni dušují, že už nic nepojede a během deseti minut je tu autobus. Prostě pohoda, žádný spěch.

Vlakem jsme jeli jenom jedním, ale jeho obdobná rychlost a čistota (sem tam proběhne šváb) také jistě nebyla výjimečná. Výhoda oproti autobusům je ta, že každý vagón má svého děžurného, takže zde nejsou jinak všudypřítomní žebrající Cikáni.

Položka cena
autobus Praha – Užhorod 725 Kć.
autobus Užhorod – Rachov 14,5 Hř.
autobus Rachov – Jasiňa 2 Hř.
autobus Jasiňa – Jablunický průsmyk 1 Hř.
autobus Krásná – Usť Čorná 1 Hř.
Koločava – Ryčka, „taxík“ 10 Hř.
Volovec – Užhorod, vlak 4,20 Hř.

Vlak z Prahy do Užhorodu je mnohem dražší než autobus, je totiž potřeba zakoupit si lůžko. Co se týče cesty zpět, Ukrajinci tvrdili, že zpáteční jízdenku je potřeba koupit předem, ale nám se podařilo koupit ji hodinu před odjezdem autobusu.

Při cestě na Ukrajinu stopem je třeba mít na vědomí, že hraniční přechod v Užhorodu není průchozí pro pěší.

Peníze

Na Ukrajině se platí hřivnami, kterým někteří starší Ukrajinci říkají rubly. Koupit je lze hlavně za dolary, nebo koruny. Směnáren jsme sice moc neviděli, ale je zde velké množství veksláků, zejména na tržištích. Kurz měli podobný jako v bance, tehdy 4-4,20 hřivny za dolar, nebo 1 hřivnu za 10 krun. Pokud není žádný nablízku, stačí se zeptat někoho místního „gdě vazmóžno izmeníť děngi“ a oni vás bezpečně nasměrují. Ani v obchodě se nikdo nebrání, pokud chcete zaplatit dolarem. Určitě se vyplatí, mít s sebou dolary v bankovkách nejlépe po jedné a nemít jich v peněžence moc pohromadě, také kvůli pokutám.

Domorodé obyvatelstvo

Ukrajinci jsou velice ochotní, zejména když zjistí, že jste Češi. Rádi vám řeknou, odkud a v kolik jede autobus, nebo jak se dostat na poloniny, což se dost hodí. Nepříjemní jsou neobyčejně dotěrní žebrající Cikáni, kteří jsou všudypřítomní na nádražích, v autobusech a na tržištích. Také se nám stalo, že velice vehementně nabízeli nějakou službu, například že přinesou vodu, a potom se dožadovali nějakého daru.

Voda

Na poloninách voda většinou není, nebo jí je málo. Je třeba ji nabrat někde po cestě nahoru. Je čistá a pitná, ale protože se tam všude pasou ovce, koně a krávy, tak je dobré nabírat ji u pramene, aby v ní náhodou nebylo h… . V obchodech nebo barech vodu většinou nemají, ale domorodci vám rádi naberou ze studny. Ta ale občas není moc pitná, zejména v Koločavě, kde nám nabrali ze studny, která byla asi metr od kalného potoka, do kterého vytékala žumpa.

Divá zvěř

Vlka ani medvěda jsme nikde neviděli, náčelník horské služby v Jasině nám povídal, že jsou velice plaší a utečou dřív, než si jich všimnete. Není moc příjemné spát někde v blízkosti salaše, protože ovčáčtí psi dovedou na stan štěkat vytrvale celou noc.

Turistické vybavení

Na poloninách se bez mapy téměř chodit nedá, protože jsou leckdy velmi rozlehlé a dost jednotvárné, cesty nejsou značené a je velmi snadné sejít z hřebenu. Také se nám osvěčil i kompas. Myslím, že naprostou nezbytností je pláštěnka i přes batoh a nepromokavé návleky na boty kvůli časté vysoké trávě.

Zpráva o situaci v Podkarpatské Rusi 30.III.1921

Zpráva o situaci v Podkarpatské Rusi 30.III.1921

Průklepová kopie dopisu jednoho z nejvýznamnějších veřejných činitelů a badatelů na Podkarpatské Rusi Floriána Zapletala tehdejšímu ministrovi zahraničních věcí Československé republiky Eduardu Benešovi.

Nynější krisi v Podkarpatské Rusi, která vedla 16. března 1921 k rezignaci Dra. Žatkoviča na úřad guvernéra Podkarpatské Rusi, vyvolalo několik otázek, jichž r y c h l é a r a d i k á l n í řešení považují Rusíni za nutný předpoklad další loyální spolupráce s Čs. republikou.

Rusíni Podkarpatské Rusí těžce nesou, že při sčítání lidu na východním Slovensku v únoru 1921 nejen nebylo respektováno jejich přání, aby v krajích S p í š e, Š a r y š e a Z e m p l í n a, obydlených Slováky a Rusíny, byli zastoupeni mezi sčítacími komisaři a revisory vedle Slováků také Rusíni, naopak bylo postupováno proti Rusínům se strany župana v Prešově a v Michalovcích a celého sčítacího aparátu (zejména župních sčítacích referentů) způsobem, který Rusíni považují za atentát na svoji životní existenci. Proto také neuznávají výsledků, k jakým dospěje sčítací akce. Rusíni Podkarpatské Rusi i východního Slovenska poukazují na to, že žurnalisticky vedl tento vyhlazovací boj proti nim zejména „Slovenský Východ“ v Košicích, vládní orgán, vydávaný tiskovým odborem presidia ministerské rady.

Násilí při sčítání lidu považují Rusíni za uměle vyvolané s h o r a, aby se dokázalo, že Rusíni na východním Slovensku vůbec n e j s o u, a že tedy otázka z á p a d n í h r a n i c e Podkarpatské Rusi je už tím odstraněna. Proto problém slovensko-rusínské hranice, jak o něm mluví zejména Ústavní listina Čs. republiky z 29. února 1920, stal se nyní v Podkarpatské Rusi tak a k u t n í.

Rusíni si dále stěžují, že jejich j a z y k je téměř úplně vymýcen ze škol a úřadů na východním Slovensku, že rodilí Rusíni sa tam nemohou uplatnit ani ve školách ani v úřadech, že Rusínům nejsou povolovány spolky, schůze, přednášky, zkrátka že Rusíni na východním Slovensku mají býti násilím v y h u b e n i a denacionalisováni.

Rusíni Podkarpatské Rusi nechápou dále, proč otázka jejich „nejširší autonomie, slučitelné s jednotností republiky Československé“, je už půl druhého roku v n a p r o s t é S T A G N A C I, proč není ustanovena aspoň G U B E R N I Á L N Í R A D A, projektována vládním nařízením v dubnu 1920, když se už stále odkládají v o l b y do autonomního Sněmu Podkarpatské Rusi, proč se nic neděje s v o l e b n í m ř á d e m do Sněmu Podkarpatské Rusi a s návrhem k o n s t i t u c e Podkarpatské Rusi, proč do autonomní „mistní správy“ je zasahováno z Prahy způsobem, který ukazuje spíš na snahu c e n t r a l i z o v a t, než budovat autonomii, zaručenou v smlouvě z 10. září 1919, a proč ú ř e d n í c i Podkarpatské Rusi nejsou „podle možnosti vybíráni z jejiho obyvatelstva“, proč títo jsou naopak někdy až ostentativně pomíjení a na jejich místa namnoze dosazováni rusínštiny naprosto neznalí Čechové malých mravních kvalit a nevalné odborné kvalifikace (v poslední době stal se mezi českými úředníky zejména v Užhorodě příliš častým zjev statisícových defraudací úředních peněz, notorického alkoholismu a surovostí se stranami v úřadech). Maďarská agitace využívá obratně t r a p n é S T A G N A C E, v které je už půl druhého roku otázka mezinárodní smlouvou zaručené A U T O N O M I E Podkarpatské Rusi a znepokojuje širokou veřejnost lákavými sliby, že by nastal v této otázce o k a m ž i t ý a r a d i k á l n í obrat, kdyby se Podkarpatská Rus připojila k Maďarsku na základě autonomie, kterou jim Čechové sice slíbili, ale dosud nedali, považujíce Podkarpatskou Rus ne za autonomní jednotku svého státu, nýbrž za O K U P O V A N O U K O L O N I I, kam posílá jak vojenská tak civilní správa namnoze síly nekvalifikované a nějak diskreditované.

Palčivou otázkou Podkarpatské Rusi stal se v poslední době poměr některých českých úředníků k maďarské m i n o r i t ě Podkarpatské Rusi, kde nastalo v politickém životě jakési D V O J V L Á D Í. Na jedné straně stál guvernér Žatkovič a slovanské obyvatelstvo Podkarpatské Rusi (Rusíni, Rusové, Ukrajinci, Čechové, Slováci), na druhé straně viceguvernér Ehrenfeld a zásobovací diktátor Podkarptské Rusi Dr. Frankenberger, kteří bez vědomí guvernéra Žatkoviče vyjednávali s maďarskou minoritou a činili ji různé sliby jménem vlády Podkarpatské Rusi.

Ve chvíli, kdy se uvažuje o možnosti či nemožnosti přijetí resignace Dra. Žatkoviča na úřad guvernéra Podkarpatské Rusi a zejména o p ř í č i n á c h, kreré túto resignaci vyvolaly, nutno si dobře uvědomiti p o m ě r s i l v Podkarpatské Rusi.

V nesmiřitelné oposici proti dosavadnímu guvernérovi a směrnicím jeho vysloveně slovanské politiky stojí V Š I C H N I M A Ď A Ř I Podkarpatské Rusi, kterých je v C E L É zemi i se ž i d y, kteří se přihlásily k Maďarům circa 15%. Z Maďarů jsou nejbojovnější křesťanští sociálové se svým programem, tíhnoucím otevřeně k Pešti, dále maďarští židé, početné slabí, ale také se silným odstředivým programem a potom maďaršti K O M U N I S T É, kteří chtěji odstranit guvernéra Žatkoviče teroristickým aktem, totiž atentátem.

Za Drem. Žatkovičem a jeho programem stojí všichní Rusíni (také Ukrajinci a Rusové) až na bezvýznamnou v Podkarpatské Rusi „Russkuju trudovuju partiju“, jejiž někteří předáci (Dr. Gagatko a red. Curkanovič) jsou v silném podezření, že jsou bolševickými agenty, placenými Hillersohnem.

Židé Podkarpatské Rusi, kteří jsou významným činitelem v zemi, sympatizují s osobou i programem Dra. Žatkoviče. Rovněž mezi českým úřednictvem,působicím v Podkarpatské Rusi, najde sa málo takových, kteří by měli vážnější námitky proti osobě a politice guvernéra Žatkoviče. České úředictvo je naopak až na malé vyjímky konsternováno možností odchodu Dra. Žatkoviče z Užhorodu.

Nebude-li R A D I K Á L N Ě A B R Z Y hnuto otázkou A U T O N O M I E Podkarpatské Rusi, a bude-li přijata resignace Dra Žatkoviče na úřad guvernéra Podkarpatské Rusi, je vážná obava, že Rusíni se budou domáhat

R E V I S E zmlovy z 10. záři 1919 a že svoji věc budou hledět přednest ve Svazu národů na medzinárodním foru.

Poukazuji na úvodník „Slovenské Politiky“ z 30. III. 1921, který vystihuje správně vážnost krise v Podkarpatské Rusi.

V Praze 30. III. 1921.

Nynější krisi v Podkarpatské Rusi, která vedla 16. března 1921 k rezignaci Dra. Žatkoviča na úřad guvernéra Podkarpatské Rusi, vyvolalo několik otázek, jichž r y c h l é a r a d i k á l n í řešení považují Rusíni za nutný předpoklad další loyální spolupráce s Čs. republikou.

Rusíni Podkarpatské Rusí těžce nesou, že při sčítání lidu na východním Slovensku v únoru 1921 nejen nebylo respektováno jejich přání, aby v krajích S p í š e, Š a r y š e   a   Z e m p l í n a, obydlených Slováky a Rusíny, byli zastoupeni mezi sčítacími komisaři a revisory vedle Slováků také Rusíni, naopak bylo postupováno proti Rusínům se strany župana v Prešově a v Michalovcích a celého sčítacího aparátu (zejména župních sčítacích referentů) způsobem, který Rusíni považují za atentát na svoji životní existenci. Proto také neuznávají výsledků, k jakým dospěje sčítací akce. Rusíni Podkarpatské Rusi i východního Slovenska poukazují na to, že žurnalisticky vedl tento vyhlazovací boj proti nim zejména Slovenský Východ v Košicích, vládní orgán, vydávaný tiskovým odborem presidia ministerské rady.

Násilí při sčítání lidu považují Rusíni za uměle vyvolané s h o r a, aby se dokázalo, že Rusíni na východním Slovensku vůbec n e j s o u, a že tedy otázka z á p a d n í h r a n i c e Podkarpatské Rusi je už tím odstraněna. Proto problém slovensko-rusínské hranice, jak o něm mluví zejména Ústavní listina Čs. republiky z 29. února 1920, stal se nyní v Podkarpatské Rusi tak a k u t n í.

Rusíni si dále stěžují, že jejich j a z y k je téměř úplně vymýcen ze škol a úřadů na východním Slovensku, že rodilí Rusíni sa tam nemohou

uplatnit ani ve školách ani v úřadech, že Rusínům nejsou povolovány spolky, schůze, přednášky, zkrátka že Rusíni na východním Slovensku mají býti násilím v y h u b e n i a denacionalisováni. Rusíni Podkarpatské Rusi nechápou dále, proč otázka jejich nejširší autonomie, slučitelné s jednotností republiky Československé, je už půl druhého roku v n a p r o s t é S T A G N A C I, proč není ustanovena aspoň G U B E R N I Á L N Í R A D A, projektována vládním nařízením v dubnu 1920, když se už stále odkládají v o l b y do autonomního Sněmu Podkarpatské Rusi, proč se nic neděje s v o l e b n í m ř á d e m do Sněmu Podkarpatské Rusi a s návrhem k o n s t i t u c e Podkarpatské Rusi, proč do autonomní mistní správy je zasahováno z Prahy způsobem, který ukazuje spíš na snahu c e n t r a l i z o v a t, než budovat autonomii, zaručenou v smlouvě z 10. září 1919, a proč ú ř e d n í c i Podkarpatské Rusi nejsou podle možnosti vybíráni z jejiho obyvatelstva, proč títo jsou naopak někdy až ostentativně pomíjení a na jejich místa namnoze dosazováni rusínštiny naprosto neznalí Čechové malých mravních kvalit a nevalné odborné kvalifikace (v poslední době stal se mezi českými úředníky zejména v Užhorodě příliš častým zjev statisícových defraudací úředních peněz, notorického alkoholismu a surovostí se stranami v úřadech). Maďarská agitace využívá obratně t r a p n é S T A G N A C E, v které je už půl druhého roku otázka mezinárodní smlouvou zaručené A U T O N O M I E Podkarpatské Rusi a znepokojuje širokou veřejnost lákavými sliby, že by nastal v této otázce o k a m ž i t ý a r a d i k á l n í obrat, kdyby se Podkarpatská Rus připojila k Maďarsku na základě autonomie, kterou jim Čechové sice slíbili, ale dosud nedali, považujíce Podkarpatskou Rus ne za autonomní jednotku svého státu, nýbrž za O K U P O V A N O U K O L O N I I, kam posílá jak vojenská tak civilní správa namnoze síly nekvalifikované a nějak diskreditované.

Palčivou otázkou Podkarpatské Rusi stal se v poslední době poměr některých českých úředníků k maďarské m i n o r i t ě Podkarpatské Rusi

kde nastalo v politickém životě jakési D V O J V L Á D Í. Na jedné straně stál guvernér Žatkovič a slovanské obyvatelstvo Podkarpatské Rusi (Rusíni, Rusové, Ukrajinci, Čechové, Slováci), na druhé straně viceguvernér Ehrenfeld a zásobovací diktátor Podkarptské Rusi Dr. Frankenberger, kteří bez vědomí guvernéra Žatkoviče vyjednávali s maďarskou minoritou a činili ji různé sliby jménem vlády Podkarpatské Rusi.

Ve chvíli, kdy se uvažuje o možnosti či nemožnosti přijetí resignace Dra. Žatkoviča na úřad guvernéra Podkarpatské Rusi a zejména o p ř í č i n á c h, kreré túto resignaci vyvolaly, nutno si dobře uvědomiti p o m ě r s i l v Podkarpatské Rusi.

V nesmiřitelné oposici proti dosavadnímu guvernérovi a směrnicím jeho vysloveně slovanské politiky stojí V Š I C H N I M A Ď A Ř I Podkarpatské Rusi, kterých je v C E L É zemi i se ž i d y, kteří se přihlásily k Maďarům circa 15%. Z Maďarů jsou nejbojovnější křesťanští sociálové se svým programem, tíhnoucím otevřeně k Pešti, dále maďarští židé, početné slabí, ale také se silným odstředivým programem a potom maďaršti K O M U N I S T É, kteří chtěji odstranit guvernéra Žatkoviče teroristickým aktem, totiž atentátem.

Za Drem. Žatkovičem a jeho programem stojí všichní Rusíni (také Ukrajinci a Rusové) až na bezvýznamnou v Podkarpatské Rusi Russkuju trudovuju partiju, jejiž někteří předáci (Dr. Gagatko a red. Curkanovič) jsou v silném podezření, že jsou bolševickými agenty, placenými Hillersohnem.

Židé Podkarpatské Rusi, kteří jsou významným činitelem v zemi, sympatizují s osobou i programem Dra. Žatkoviče. Rovněž mezi českým úřednictvem,působicím v Podkarpatské Rusi, najde sa málo takových, kteří by měli vážnější námitky proti osobě a politice guvernéra Žatkoviče. České úředictvo je naopak až na malé vyjímky konsternováno možností odchodu Dra. Žatkoviče z Užhorodu.

Nebude-li R A D I K Á L N Ě A B R Z Y hnuto otázkou A U T O N O M I E Podkarpatské Rusi, a bude-li přijata resignace Dra Žatkoviče na úřad guvernéra Podkarpatské Rusi, je vážná obava, že Rusíni se budou domáhat R E V I S E zmlovy z 10. záři 1919 a že svoji věc budou hledět přednest ve Svazu národů na medzinárodním foru. Poukazuji na úvodník Slovenské Politiky z 30. III. 1921, který vystihuje správně vážnost krise v Podkarpatské Rusi.

Asistenční servis, řešení nenadálých a krizových situací na Zakarpatí

Ukrajina není zdaleka tak divoká a nebezpečná země, jak si většina obyvatel České republiky myslí. Je to však přece jenom země cizí, země kde neplatí stejné zákony jako v EU, země kde se za zdravotní péči musí platit v hotovosti z ruky a kde s vámi při pobytu v nemocnici musí být někdo známý, je to země kde se nepíše latinkou, kde když ztratíte cestovní pas, tak se nedostanete tak lehce domů. Hodně věcí je tady zkrátka jinak a naši turisté nebezpečí této jinakosti hodně podceňují.

Zakarpatí jsou navíc rozlehlé hory s místy, kde horská služba na zavolání jednoduše nepřijede a kde o opravdové nebezpečí není jen planá hrozba.

Přemýšleli jste už o tom co by jste dělali v případě onemocnění nebo úrazu? Jak by jste řešili situaci, kdy by třeba jeden člen vaší výpravy musel na Ukrajině zůstat, třeba kvůli onemocnění, dopravní nehody? Co když se vám porouchá auto nebo ho nabouráte tak, že nebude schopné převozu? Víte jak tady prodat vrak, jak budete řešit celní dluh? Ztratíte doklady, peníze? Co když budete bourat, dostanete se do rvačky nebo spácháte jiný přestupek nebo dokonce trestný čin?

Ve výše uvedených případech a mnoha dalších krizových situacích Vám mohu pomoci já. Mohu být vaše pomocná ruka v nesnázích na Ukrajině, váš přítel na telefonu.

Krom řešení výjimečných situací mohu pomoci i s těmi, které sice přímo neohrožují váš život, zdraví, svobodu, majetek, ale přece jen mohou zkomplikovat váš pobyt. Mohu vám třeba pomoci najít náhradní ubytování, zjistit kdy jede další vlak nebo autobus, poradit jak se kam dostat, zajistit opravu vašeho auta, sehnat léky, poradit co dělat když …

V případě problému budu váš překladatel na telefonu… …taky docela praktická věc.

Souhrnu výše uvedených služeb říkám asistanční servis.

Pokud máte o tyto služby zájem je nutné se na jejich poskytování domluvit ještě před vašim odjezdem na Ukrajinu. Jednak od vás budu potřebovat údaje, jejichž znalost mi může pomoci při řešení krizových situací, např. týkající se vašeho zdravotního stavu, kontakt na příbuzné nebo známé v ČR apod. Budu po vás chtít vyplnit jednoduchý dotazník (nemusíte se bát, veškeré údaje jsou dobrovolné).

Druhým důvodem k objednání před odjezdem je to, že klientům, kteří využívají asistenční servis poskytuji zdarma informace které mohou použít při plánování cesty. Upozorňuji na případné problémy a náhle změny ukrajinských reálií.

Posledním neméně důležitým důvodem je to, že počet lidí, které můžu mít najednou pod svým dohledem je omezen.

Každá skupina, využívající asistenčních služeb ode mne dostane zdarma patřičně přednastavenou ukrajinskou SIM kartu.

Mohu zapůjčit také GSM tracker s SOS tlačítkem, který mne bude automaticky informovat o Vaší poloze, je možné ale využít i info s vaší GPSky nebo GPS dohled vynechat.

Ceny:

  • Klienti kteří jsou u mne ubytováni v Užhorodu (dům a byt), mají asistenční pobyt zdarma.
  • Skupina do 6 osob pobyt do 3 týdnů – 500Kč.
  • Příplatek za rozšířené tlumočnické a překladatelské služby – 200Kč (pokud mi budete chtít volat častěji, požadovat překládat vývěsky, nápisy na potravinách, řešit hospodské konverzace apod.)
  • Cena u větších skupin, u skupin kde převažují malé děti, u lidí kteří zde plánují zabývat se rizikovými sporty nebo činností ve vyšší míře ohrožující jejich bezpečnost se stanovuje individuálně na základě posouzení možných rizik.

Pozor: V ceně služby je jen má práce na telefonu. Pokud se stane problém, který bude vyžadovat další náklady, pak budu po vás chtít jejich proplacení. Tzn. např. zaviníte havárii, já vám v rámci služby dám zdarma potřebné rady, zajistím věci okolo např. ubytování, zdravotní péči, náhradní dopravu vaší rodiny, zajistím vám právníka apod. Toho právníka už ale budete muset zaplatit, stejně jako z tu samotnou dopravu, ubytování nebo doktora. Pokud vám tento systém není srozumitelný, raději si mi napište o vysvětlení.

Pokud máte zájem o vyšší stupeň bezpečí, pak vám mohu nabídnout doprovod, u kterého ceny začínají od 200Kč na den.

Pro informace si pište na petr@uzhorod.cz nebo využijte některý kontaktní kanál z stránky kontakty.

Nepořádek, ekologie

Do Zakarpatí jsem se zamiloval při první návštěvě v roce 2006. Už tehdy jsem se rozhodl, že se tady budu vracet a že chci na webu vytvořit online průvodce pro turisty.

V roce 2008 jsem si zaregistroval doménu Zakarpati.cz a jednak z nedostatku času a zároveň z důvodu potřeby mít na webu shromážděny odkazy týkající se Ukrajiny jsem na ní umístil mini odkazový portál a průvodce odsunul na později.

Dnes, kdy píšu tento první text pro mnou od roku 2006 zamýšleného webu je 5. května 2009, čili 3 roky od prvního pobytu na Zakarpatí a já stále nezapomněl na 2 zásadní problémy s kterými jsem se zde setkal. Problematickou věcí číslo 1 pro mne bylo množství odpadků povalujících se na jinak nádherných místech. Jak velký problém to tehdy pro mě byl svědčí i to, že prvním článkem, který do svého průvodce nyní po 3 letech píši je tato stránka o ekologii.

Ano odpadky, PET lahve a jiné lahve, sáčky, umělohmotné obaly všeho druhu jsou bohužel součástí mnoha malebných zákoutí. Nikdo s tím nic nedělá a asi dělat ani nebude.

V létě v trávě a v zimě pod sněhem se lecos schová, ale nechtějte některá místa vidět na jaře, kdy roztaje sníh.

Majitel celkem turistům známé restaurace s ubytováním mi řekl:

Vím, že odpadky jsou nepřítelem turistického ruchu, rád bych za jejich odvoz platil, jenže není komu a proto je sypu do řeky. 2x za rok přijde velká voda a pak už je to starost Maďarů.

Nechci zmíněnému člověku dělat negativní reklamu a proto nenapíšu o který podnik se jedná. Přesto že to co řekl se může někomu zdát nechutné, tak se ho musím zastat, a říct, že onen restauratér je spíš bílou vránou. Problém si uvědomuje a kdyby mohl tak by jej řešil. Většina ostatních obyvatel Zakarpatí to vidí jinak. Za likvidaci odpadků by neplatili i kdyby museli.

Po čase, kdy oči krapet více otevřely jsem zjistil jednu docela zásadní věc. Ten nepořádek z umělé hmoty je v podstatě pouze kosmetická vada. Taková piha na nesprávném místě. Jde si na to zvyknout, lze to přehlížet a šílenci se tím mohou i kochat.

Všiml jsem si, že v řece pod výše zmíněnou restaurací, co veškerý provozní odpad posílá po vodě do Maďarska děti chytají raky. Tento na čistotu vody citlivé korýš je zde hojně přítomen a to i přesto, že je oblíbenou součástí jídelníčků zdejších klučinů.

Vzduch je zde až nebezpečně čistý, lidem se zde dýchá mnohem lépe než v ČR, ale po delším pobytu mohou mít citlivější lidé problém z návratem do českých a moravských měst, protože jejich plíce si odvykly od špinavého vzduchu.

Lov zvěře a ryb je kapitolou samou o sobě.

Publikace pro zem Podkarpatská Rus – Úvodem

Publikace pro zem Podkarpatská Rus

Úvodem

V posledních časech stále více a více přetřásá se v zahraničních novinách zem Podkarpatská Rus a obyčejně je posuzována velmi jednostraně. Proto chci tímto dílem upozorniti veřejnost na zem Podkarpatskou Rus a přesvědčit ji o tom, že od doby vtělení do Československé republiky co všecko se investovalo a jak pokročila Podkarpatská Rus po stránce stavebno-kulturní a národohospodářské.

Články pro zajímavost a pravdivost provázejí orig. fotografie. Dosud neměli sme příležitost přesvědčit se o tom všem co se provedlo na Podkarpatské Rusi po stránce veřejných prací. Viděli sme co památkový ustav nělikráte uveřejnil, hlavně staré památky, kostely a stařičké lidské typy. Veřejnosti však dosud nebylo známé, že Československý stát na příklad jen z města Užhorodu vybudoval bezmála celkem nové, moderní velkoměsto. Milionové obnosy investoval i v městech Mukačevo, Berehovo, Sevluš, Chust atd. a to nejen do budov ale i provedl a provádí regulaci řek a stavby silnic. Vychovává moderní zemědělství, podporuje chov dobytka na Poloninách, ovocinářství, vinařství, pěstování tabáku atd. Toto všecko je fotografickými snímkami podepřené a dokumentované, že jakým nákladem stát napomáhá lidu. Nejvážnější hospodářskou otázkou v zemi Podkarpatské Rusi byly cesty, které byly v nemožném stavu. Dnes, když cizinec přejde autem přes Podkarpatskou Rus, je překvapený, a cítí se tak, jako by cestoval po cestách Kanadského státu.

Poznám od dětstva Podkarpatskou Rus, vždyť jsem tam vyrostl a studoval na obecné a později střední škole v Užhorodě. Poznám vrchovinský lid o kterém se zahraniční časopisy nejvíce zmiňují a mohu směle tvrdit, že tomu lidu předtím nikdy lepší nebylo. Zvláštních nároků tento lid nikdy neměl a ani dnes nemá, co týká se jejich práce, té se dle možnosti vždy vyhnuI. Poznal jen jednu účelnou práci a to letní žatva, podle nich řečeno „žněvo“. Jen dobu „žněva“ očekávali trpce. Už v počátcích roku v měsíci únoru anebo březnu dostavovali se notariáty od maďarských šlechticů-velkostatkářů pověřenci a tito smluvně zavázali lid na žatvu, která obyčejně potrvala 3-4 týdny. Po skončení žatvy až na nejbližší železniční stanici dopravené jim bylo po osobě cca 6-8 q obilí a z toho Rusín celou zímu. Samozřejmě na úkor své role, kterou zanedbával a kterou vůbec neobdělával. Po převratě a nynějších změněných poměrech, když nemůže se přes hranice na žatvu dostat, je přinucený své pole obdělávat a nesporně je tedy osožnějším své vlasti a obci, nežli předtím. K tomuto ho ještě ze stránky zemědělské i stát vychovává. Připouštím, že proti historie zemím je tu velký nepoměr mezi ornou půdou a pastvinou.

Toto dílo sestavil jsem z národní povinnosti, aby se konečně mohlo dokázat, že Podkarpatská Rus má přírodné bohatstvo nejen v lesích, ona má ohromné minerální prameny, rtuť, solné doly, vinařství, ovocinářství atd. (Viz článek p. Ing. Wiesnera.) Všecko toto bohatstvo je ještě v začátcích svého vývinu a potřebuje ještě vždy větší investice od státu. Uveřejněné články získal jsem od autorů, vesměs významných to činitelů na Podkarpatské Rusi, na svoji osobní intervenci. Připomínám, že toto propagační dílo země Podkarpatské Rusi není placené, je věcí mojí a vydavatelstva jak si opatříme stránku finanční.

Všeobecnou snahou musí být, aby se Podkarpatská Rus stala nám i cizincům cennější milá, příjemná a co hlavní laciná a aby poskytla dle možnosti všecko to, co se v dnešní požaduje. Snažme se proto všichni v tomto pracovat.

G. Bianchi

Obsah

  • Úvodem. Gustav Bianchi, stavitel a redaktor
  • Poznejte krásy naší země. Konstantin Hrabár, starosta hlavního města Užhorodu, hlavní ředitel Podkarpatské banky
  • Z minulosti města Užhorodu. Dr. Frant. Gabriel, profesor
  • Vývin sociální péče zemského hlavního města Užhorodu. Aleš Terray, městský hospodářský rada
  • Podkarpatskaja Rus, kak avtonomnaja čásť Respubliki. Dr. A.G.Beskid, gubernator Podkarpatskoj Rusi
  • Administrativa země Podkarpatoruské. Antonín Rozsypal, zemský prezident
  • Veřejné práce na Podkarpatské Rusi. Ing. Jiří Millautz, vládní rada a přednosta ministerstva veřejných prací referátu zemského úřadu
  • Vodohospodářské meliorace na Podkarpatské Rusi. Ing. Josef Bergman, vrchní technický rada
  • Péče silničního fondu o státní silnice na Podkarpatské Rusi. Ing. V.F.Zadražil, stavební podnikatel a továrník, Praha
  • Přírodní bohatství země Podkarpatoruská, Ing. František Wiesner, Přednosta zeměměřického oddělení při gen. fin. řed. v Užhorodě
  • Vývoj a současný stav zemědělstva na Podkarpatské Rusi. Ing. Jan Brandejs, vrchní zemský rada a přednosta zemědělského oddělení zemského úřadu v Užhorodě
  • Poloninské hospodářství na Podkarpatské Rusi. Ing. L.Macháček, zemský rada zemského úřadu v Užhorodě
  • Státní péče o zemědělské a lesní dělnictvo na Podkarpatské Rusi. Hubert Vyhlidal, vrchní tajemník a přednosta zemského úřadu práce pro zemědělské a lesní dělnictvo v Užhorodě
  • Živelní pohromy na Podkarpatské Rusi. V.Drahný, zemědělský rada v Užhorodě
  • Hospodářské vzdělání zemědělců na Podkarpatské Rusi. Ing. Ant. Sedláček, zemědělský rada v Užhorodě
  • Státní výzkumné objekty zemědělské v Podkarpatské Rusi. Ing. František Charvát, vrchní zemědělský rada v Mukačevě
  • Ovocnářství v Podkarpatské Rusi. Ing. Mišák v Mukačevě
  • Družstevnictví na Podkarpatské Rusi. Bohumil Treybal, ředitel zemského družstevního svazu v Užhorodě
  • Krátký nástin školství na Podkarpatské Rusi. Pavel Štefan Fedor, učitel v Užhorodě
  • Lidová výchova na Podkarpatské Rusi. Dr. Stěpán Fencik, theol. prof. a předseda Podkarpatoruského svazu osvětového v Užhorodě
  • Dobrovolná sociálně-zdravotní péče na Podkarpatské Rusi. MUDr. František Ulman v Mukačevě
  • Podkarpatskij Bank v Užgorodě. Vasil Fedinec, direktor Podkarpatskogo Banku v Užgorodje
  • Vývoj živností na Podkarpatskej Rusi. Dr. Arpád Rónay, hlavný tajomník Živnostenského a obchodného společenstva v Užhorodě
  • Podomácká práce. Madla Zahradová
  • Elektrisace Podkarpatské Rusi. Ing. Merfait, ředitel Podkarpatoruských elektráren v Užhorodě
  • Umělecký a lidový průmysl na Podkarpatské Rusi. MUDr. Alois Pinta v Užhorodě
  • Turistika na Podkarpatské Rusi. Josef Peterle, vrchní tajemník hlavního finančního ředitelství v Užhorodě
  • Národohospodářský význam pestovania hrozna na Podkarpatskej Rusi. Prof. Ján Spolarich, majitel vinic v Sevluši
  • Velkostatek Dovhé. Ing. Matyáš, ředitel velkostatku
  • Pěstování tabáku na Podkarpatské Rusi. Dr. Jan Kamínský, hlavní tajemník v Sevluši
  • Sport na Podkarpatské Rusi. Sergej Jefremov, účetní ředitel hlavního města Užhodod

Tuří Remety (Turja Remety, Turji Remeti, Turjanský Remety)

Sedím v restauraci Zolotyj tur v Tuřích Remetech přede mnou čtvrt kilová porce žabích stehýnek a poslouchám povídání předsedkyně místního sdružení Matice slovenské paní Mariany. Příjemný začátek pohodového víkendu v zajímavé vesnici perečinského rajonu. Pobyt jsem si užil, přestože mě opět oklamala předpověď počasí a místo hřejivého zářijového sluníčka na mě padal chladný podzimní déšť. Tuří Remety nejsou moc vyhledávány turisty, přesto (nebo možná právě proto) se mi zde podařilo najít levné, ale přitom velmi kvalitní ubytování v hájence postavené za první Československé republiky (jak nezapomněl její majitel připomenout).

Zolotyj tur v Tuřích Remetech

Kromě hor, které vesnici obklopují patří k místním zajímavostem především slovenská menšina a její katolický kostel, pamětní deska pošťáku Fedoru Feketymu, židovský hřbitov a zdejší kulinářská specialita žabí stehýnka.

erb Tuří Remety

Turja Remety leží v Turjanské dolině na soutoku říček Turja (Тур’я ) a Turica (Туриця ). Všechny názvy pocházejí od dávného krále místních lesů pratura (tur evropský – jde o jiné zvíře než zubr i než karpatský bůvol), který vyhynul v 17. století.

První písemná zmínka je z roku 1451. Tento letopočet se dostal také do erbu sela. Pověsti říkají že v dávných dobách zde v podzemních chodbách žili mniši (remeti). Další pověst říká, že v zdejších lesích strávil jako poustevník konec svého života uherský král Šalamoun I. (1053 – 1087) syn krále arpádovce Ondřeje I. a Anastasie Kyjevské (dcery kyjevského knížete Jaroslava Moudrého).

Rímskokatolický kostol postavený v r.1885

V Turjanských Remetách (slovenský název vesnice) žije početná slovenská menšina. Na restauraci Zolotyj tur v centru vesnice je vyvěšená slovenská vlajka. V místním katolickém kostele z roku 1885 jsou nápisy ve slovenštině. Slováci jsou spojováni i z místní specialitou žabími stehýnky a protože jsou jejích hlavními konzumenty, tak se jim tady říká „Žabaři“.

slovenský kostel

Turjanské Remety jsou jedinou vesnicí na Zakarpatí, kde se žabí stehýnka konzumují. Přestože je tato delikatesa dávaná do souvislosti s místními Slováky, tak počátky její obliby lze najít na začátku XIX. století, kdy zde Rakousko-Uhersko deportovalo v roce 1816 (po bitvě u Waterloo) důstojníky napoleonovy armády. Žáby se zde loví na jaře. Místní lidé tvrdí, že jejich maso je chutné pouze do první bouřky (do května). K dostání jsou místní stehýnka ovšem po celý rok, protože vesničané je zamrazují do zásoby. Pro kilogram stehýnek je nutné ulovit přibližně 80 kusů žab. Tuto místní specialitu můžete ochutnat například v restauraci Zolotyj tur , kde je dělají jednoduše v trojobalu. Žabí stehýnka můžete ve vesnici jíst také smažené ve vajíčku, na smetaně, marinované, připravené jako šašlik nebo sušené. Slyšel jsem, že se z nich dělá také polévka. Kilogram syrových stehýnek stojí okolo 100-200 hriven. Za 250g porci smažených stehýnek jsem v restauraci zaplatil 61 hriven. Turjanské žáby už je možné ochutnat také v některých restauracích v Užhorodu. Existuje plán na výstavbu žabí farmy.

žabí stehýnka

Na stěně nynějšího pravoslavného kostela Sv. Michala (1616, rekonstrukce 1990 ) byla v roce 1838 umístěná další místní rarita. Jde o na světě první pamětní desku na počest pošťáka. Oslavovaným pošťákem je Fedor Fekety, obyvatel Turja Remety, který zemřel v roce 1838, když v zimě prochladnul na jedné ze svých pravidelných denních pěších cest pro poštu do Užhorodu přes hory (50km tam a zpět), které vykonával více než 30 let. V roce 2004 byla postavena Fedoru postavena socha v centru okresního města Perečin. Perečinská socha je ale tak trochu neslušný plagiát, pokus o vydělání na popularitě této oslavy poctivě dělané obyčejné práce v podstatě obyčejného člověka.

pravoslavná cerkva

Na Turjanské pamětní desce je napsáno:

„Na památku přátelství, rozvahy, poctivosti a úslužnosti Fedora Fekety. Zemřel 1838.“

Pamětní deska pošťáku Fedoru Fekety

Vedle pravoslavného kostela je dřevěná zelená zvonice. Na věži kostela jsou namalovány hodiny, které pořád ukazují čas 9 hodin.

U pravoslavného kostela je zajímavý hřbitov na kterém naleznete hroby významných místních lidí. Zajímavými jsou litinové náhrobky, které připomínají, že ve vesnici v 19. století bývala slévárna. Z místní slévárny pochází například socha Herakla (1842), kterou najdeme na nádvoří užhorodského hradu. Výrobky turjanské slévárny byly označovány nápisem Ungvar (Užhorod).

 

namalované hodiny
zvonice z roku 1928

fr

Třetí místní kostel slouží katolíkům byzantského obřadu a byl postaven teprve nedávno.

Řeckokatolický kostel

Kousek od řeky Turja na okraji nynějšího fotbalového hřiště je pozůstatek židovského hřbitova.

Židovský hřbitov
židovský náhrobek

Okolo „nové“ školy jsou vysázeny zajímavé dřeviny. Mimo jiné zde roste hodně ukrajinského národního keře kaliny.

V dnešní psychiatrické léčebně byl za Československa státní hřebčín, v kterém bylo chováno plemeno vzácného huculského koně.

V dvoupodlažní budově poblíž slovenského kostela býval dříve pivovar, později mlýn, který pracoval do roku 2000. Můžete zde vedle sebe vidět mlýnské stroje z doby Rakousko-Uherska (1896), Československa a Sovětského svazu.

V roce 2002 ve výšce 13,5 kilometrů kousek od obce skončila světelná dráha výjimečného superbolidu „Turja Remety“. Pomalu letící bolid dosáhl jasnosti mnohonásobně převyšující jasnost Měsíce v úplňku a ozářil nejen oblohu, ale také okolní krajinu. Jev trval několik sekund. Bolid se pravděpodobně rozpadl na 3 kusy a na zem dopadlo podle odhadu vědců několik set kilogramů jeho hmoty. Po dopadu bylo slyšet na území Zakarpatí a v části Slovenska, silné dunění a v některých místech se otřásaly i zdi a okenní tabule.

Přes Turi Remety jezdí některé autobusy na lince Užhorod – Svaljava.

Turjanská dolina

Okolí Turji Remety je stvořené k procházkám po lesích, sbírání hub a lesních plodů, ale i k delším tůrám. Můžeme se vydat na např. na Poloninu Runa či Lutanskou Holici. Z vesnice lze podnikat cyklovýlety, třeba do lázeňského střediska Lumčory.

No a tady je hájenka, kterou jsem měl pronajatou:

Hájenka

Koordináty: 48°42’51“ N, 22°35’38“ E ; Perečinský rajón, Nadmořská výška: 204 m; Počet obyvatel: 3.340

PSČ: 89221 ; telefonní předvolba: +380 3145 ; ukr: Тур’ї Ремети / Tur’i Remety, další varianty názvu: Tuří Remety, Turjí Remeti, Turaremete, Turja Remete, Turjí Remety, Remetoturi, Tur’yanremety [Rusky], Turjaremete [Maďarsky], Turjanský Remety [Slovensky], Remit [Jidiš],, Turja Remeta [Polsky]